1. lékařská fakulta Univerzity Karlovy Univerzita Karlova
Aktuální číslo

Výuka moderních zubních lékařů = „návrat ke kořenům“?

Zubní lékařství představuje na naší fakultě druhý lékařský obor – jako předmět se zde vyučuje od roku 1924, prvně v tehdejším Československu, a jako samostatný obor od roku 1952. Ten prošel do současné doby mnoha změnami, z nichž poslední, která souvisela se sladěním výuky zubního lékařství s ostatními zeměmi EU, proběhla v roce 2004/2005. V té době se přijetím tzv. Boloňské deklarace – a možná jejím až příliš striktním výkladem i aplikací – obor zubního lékařství dostal celorepublikově tak trochu mimo medicínský směr.

73807

Snahou bylo vychovat velmi rychle a levně zubního lékaře, který bude ihned po ukončení poslední státní zkoušky schopen začít samostatně pracovat. Tím se, z dnešního pohledu chybně, omezilo všeobecně medicínské vzdělání na úkor praktické výuky. Po absolutoriu již studenti nezískávají titul MUDr., jako tomu bylo dříve, ale MDDr. – Medicinae Dentium Doctor. Již při přijetí Boloňské deklarace emeritní přednosta Stomatologické kliniky pan profesor Jiří Mazánek velmi prozřetelně upozorňoval, že tato cesta nebude tou nejlepší. Na poměrně značný nátlak České stomatologické komory zůstal ale jeho hlas nevyslyšen.

Mít možnost si absolutoriu okamžitě otevřít samostatnou zubní ordinaci a fungovat bez dozoru zkušenějšího lékaře se sice jeví jako výhoda, ale jen pro některé výjimečné jedince. Naprostá většina našich absolventů, kteří již nějakou dobu pracují, však přiznává, že jim možnost práce pod dohledem zkušenějšího kolegy, s nímž se mohou radit o sporných případech, prostě chybí. V postgraduálním studiu medicíny – a zde mi dovolte, abych zubní lékařství stále řadil jako její součást –, existuje již dlouhou dobu nepřekonaný koncept učitele a žáka. A i když se nám může v současnosti zdát jako opsolentní, myslím si, že velký rozvoj vědy a příliv nových poznatků způsobují, že je dnes paradoxně možná ještě důležitější než v dobách převážně empirické medicíny, kdy vznikl.

Kdybych měl hovořit dnešním jazykem ekonomie a na studenta zubního lékařství se díval jako na – a zde prosím omluvte tuto mou zkratku – náš produkt, řekl bych, že mu musíme pro jeho nejlepší kvalitu umožnit co nejvíce praktické výuky. Být schopen samostatné práce totiž neznamená mít jen teoretické znalosti. Náš absolvent musí být sám schopen zvládat základní úkony hlavně manuálně, jak tomu bývá u všech malých chirurgických oborů. Úkolem a povinností pedagogů je tedy studenty prakticky naučit bazální spektrum výkonů, které běžný zubní lékař provádí. Systém výuky tak vlastně musí nahradit i dobu, po kterou jsou kolegové ze všeobecné medicíny v postgraduálním vzdělávání.

Asi před 2 lety jsme proto spolu s paní proděkankou profesorkou Janou Duškovou zahájili proces inovace výuky zubního lékařství. Jeho podstatou je přenést maximum možné výuky na výukové sály, kde simulujeme podmínky běžné stomatologické praxe. Studenti zde pod dohlevelkou část posledního ročníku samostatně ošetřují reálné pacienty pod dohledem učitelů a řeší běžná diagnosticko-terapeutická dilemata všedního pracovního dne. Taky aby jejich přechod do převážně soukromých praxí byl co nejjednodušší. Tento inovovaný koncept výuky je studenty vítán a naši absolventi mají v porovnání s ostatními fakultami dvojnásobně více prakticky provedených výkonů.

Na druhé straně je taková výuka velmi drahá. Škola musela pro studenty postupně vybavit 32 standardních stomatologických ordinací. Platí nejen jejich běžný provoz, ale i velmi drahé stomatologické materiály používané k zubnímu ošetření. Jejich spotřeba je přitom při výuce daleko větší, než když ošetření provádí zkušený lékař. Průměrná cena jednoho stomatologického křesla je asi 300 tisíc korun a životnost zhruba10 let. Naše současné soupravy jsou instalovány již pět let, takže na obzoru se nám rýsuje skutečně velká investice.

Samotný pedagogický proces také vyžaduje mnohem více učitelů, protože taková praktická výuka se musí provádět v poměru maximálně 4 až 6 studentů na jednoho učitele, jinak postrádá smysl. Učitelé učí prakticky celý den, což je také velmi vyčerpávající. A když si uvědomíme, že všichni jsou ve svém oboru experty, kteří by za svoje služby v privátním sektoru dostali zaplaceno minimálně trojnásobně více, musím konstatovat, že jsou to „srdcaři“ s velkou odpovědností a loajalitou k 1. LF UK a zaslouží si moje poděkování. Aby měli studenti větší rozhled, zapojili jsme v rámci inovace výuky do pedagogického procesu také 34 externistů. Lékařů, kteří mají svou praxi a jeden nebo dva dny v týdnu chodí učit na naši fakultu. Také jim samozřejmě patří poděkování, protože jejich ztrátu z vlastního podnikání škola nikdy kompenzovat nemůže. Studentům však při výuce předávají cenné praktické zkušenosti, na které bychom během našeho akademického modus vivendi nemuseli přijít, mohli bychom je přehlédnout, nebo je jen považujeme za nepodstatné.

Na základě uvedených faktů do budoucna uvažujeme o změně kurikula zubního lékařství z pětiletého na šestileté. Vracíme se tak vlastně tam, kde jsme již byli. Moderní zubní lékař bude podle našeho názoru potřebovat stejně robustní všeobecně medicínský základ jako absolvent všeobecného lékařství. Naše populace stárne, mnohem více pacientů s dříve infaustními nebo chronickými onemocněními se dožívá vyššího věku, s úspěšnou léčbou základních onemocnění se objevují nové, dříve neznámé kombinace nemocí – to jsou faktory, které spolu s polypragmázií budou stavět zubní lékaře do situací, kdy jim bude všeobecný základ velmi užitečný. Možná, že se touto cestou nevydají všechny lékařské fakulty, ale věříme, že jen díky tomu si naši budoucí absolventi bez obtíží najdou na trhu práce své místo.

René Foltán, přednosta Stomatologické kliniky

 

Rozhovory

Výuka moderních zubních lékařů = „návrat ke kořenům“?

Zubní lékařství představuje na naší fakultě druhý lékařský obor – jako předmět se zde vyučuje od roku 1924, prvně v tehdejším Československu, a jako samostatný obor od roku 1952. Ten prošel do současné doby mnoha změnami, z nichž poslední, která souvisela se sladěním výuky zubního lékařství s ostatními zeměmi EU, proběhla v roce 2004/2005. V té době se přijetím tzv. Boloňské deklarace – a možná jejím až příliš striktním výkladem i aplikací – obor zubního lékařství dostal celorepublikově tak trochu mimo medicínský směr.

73807

Snahou bylo vychovat velmi rychle a levně zubního lékaře, který bude ihned po ukončení poslední státní zkoušky schopen začít samostatně pracovat. Tím se, z dnešního pohledu chybně, omezilo všeobecně medicínské vzdělání na úkor praktické výuky. Po absolutoriu již studenti nezískávají titul MUDr., jako tomu bylo dříve, ale MDDr. – Medicinae Dentium Doctor. Již při přijetí Boloňské deklarace emeritní přednosta Stomatologické kliniky pan profesor Jiří Mazánek velmi prozřetelně upozorňoval, že tato cesta nebude tou nejlepší. Na poměrně značný nátlak České stomatologické komory zůstal ale jeho hlas nevyslyšen.

Mít možnost si absolutoriu okamžitě otevřít samostatnou zubní ordinaci a fungovat bez dozoru zkušenějšího lékaře se sice jeví jako výhoda, ale jen pro některé výjimečné jedince. Naprostá většina našich absolventů, kteří již nějakou dobu pracují, však přiznává, že jim možnost práce pod dohledem zkušenějšího kolegy, s nímž se mohou radit o sporných případech, prostě chybí. V postgraduálním studiu medicíny – a zde mi dovolte, abych zubní lékařství stále řadil jako její součást –, existuje již dlouhou dobu nepřekonaný koncept učitele a žáka. A i když se nám může v současnosti zdát jako opsolentní, myslím si, že velký rozvoj vědy a příliv nových poznatků způsobují, že je dnes paradoxně možná ještě důležitější než v dobách převážně empirické medicíny, kdy vznikl.

Kdybych měl hovořit dnešním jazykem ekonomie a na studenta zubního lékařství se díval jako na – a zde prosím omluvte tuto mou zkratku – náš produkt, řekl bych, že mu musíme pro jeho nejlepší kvalitu umožnit co nejvíce praktické výuky. Být schopen samostatné práce totiž neznamená mít jen teoretické znalosti. Náš absolvent musí být sám schopen zvládat základní úkony hlavně manuálně, jak tomu bývá u všech malých chirurgických oborů. Úkolem a povinností pedagogů je tedy studenty prakticky naučit bazální spektrum výkonů, které běžný zubní lékař provádí. Systém výuky tak vlastně musí nahradit i dobu, po kterou jsou kolegové ze všeobecné medicíny v postgraduálním vzdělávání.

Asi před 2 lety jsme proto spolu s paní proděkankou profesorkou Janou Duškovou zahájili proces inovace výuky zubního lékařství. Jeho podstatou je přenést maximum možné výuky na výukové sály, kde simulujeme podmínky běžné stomatologické praxe. Studenti zde pod dohlevelkou část posledního ročníku samostatně ošetřují reálné pacienty pod dohledem učitelů a řeší běžná diagnosticko-terapeutická dilemata všedního pracovního dne. Taky aby jejich přechod do převážně soukromých praxí byl co nejjednodušší. Tento inovovaný koncept výuky je studenty vítán a naši absolventi mají v porovnání s ostatními fakultami dvojnásobně více prakticky provedených výkonů.

Na druhé straně je taková výuka velmi drahá. Škola musela pro studenty postupně vybavit 32 standardních stomatologických ordinací. Platí nejen jejich běžný provoz, ale i velmi drahé stomatologické materiály používané k zubnímu ošetření. Jejich spotřeba je přitom při výuce daleko větší, než když ošetření provádí zkušený lékař. Průměrná cena jednoho stomatologického křesla je asi 300 tisíc korun a životnost zhruba10 let. Naše současné soupravy jsou instalovány již pět let, takže na obzoru se nám rýsuje skutečně velká investice.

Samotný pedagogický proces také vyžaduje mnohem více učitelů, protože taková praktická výuka se musí provádět v poměru maximálně 4 až 6 studentů na jednoho učitele, jinak postrádá smysl. Učitelé učí prakticky celý den, což je také velmi vyčerpávající. A když si uvědomíme, že všichni jsou ve svém oboru experty, kteří by za svoje služby v privátním sektoru dostali zaplaceno minimálně trojnásobně více, musím konstatovat, že jsou to „srdcaři“ s velkou odpovědností a loajalitou k 1. LF UK a zaslouží si moje poděkování. Aby měli studenti větší rozhled, zapojili jsme v rámci inovace výuky do pedagogického procesu také 34 externistů. Lékařů, kteří mají svou praxi a jeden nebo dva dny v týdnu chodí učit na naši fakultu. Také jim samozřejmě patří poděkování, protože jejich ztrátu z vlastního podnikání škola nikdy kompenzovat nemůže. Studentům však při výuce předávají cenné praktické zkušenosti, na které bychom během našeho akademického modus vivendi nemuseli přijít, mohli bychom je přehlédnout, nebo je jen považujeme za nepodstatné.

Na základě uvedených faktů do budoucna uvažujeme o změně kurikula zubního lékařství z pětiletého na šestileté. Vracíme se tak vlastně tam, kde jsme již byli. Moderní zubní lékař bude podle našeho názoru potřebovat stejně robustní všeobecně medicínský základ jako absolvent všeobecného lékařství. Naše populace stárne, mnohem více pacientů s dříve infaustními nebo chronickými onemocněními se dožívá vyššího věku, s úspěšnou léčbou základních onemocnění se objevují nové, dříve neznámé kombinace nemocí – to jsou faktory, které spolu s polypragmázií budou stavět zubní lékaře do situací, kdy jim bude všeobecný základ velmi užitečný. Možná, že se touto cestou nevydají všechny lékařské fakulty, ale věříme, že jen díky tomu si naši budoucí absolventi bez obtíží najdou na trhu práce své místo.

René Foltán, přednosta Stomatologické kliniky

 

Téma

Výuka moderních zubních lékařů = „návrat ke kořenům“?

Zubní lékařství představuje na naší fakultě druhý lékařský obor – jako předmět se zde vyučuje od roku 1924, prvně v tehdejším Československu, a jako samostatný obor od roku 1952. Ten prošel do současné doby mnoha změnami, z nichž poslední, která souvisela se sladěním výuky zubního lékařství s ostatními zeměmi EU, proběhla v roce 2004/2005. V té době se přijetím tzv. Boloňské deklarace – a možná jejím až příliš striktním výkladem i aplikací – obor zubního lékařství dostal celorepublikově tak trochu mimo medicínský směr.

73807

Snahou bylo vychovat velmi rychle a levně zubního lékaře, který bude ihned po ukončení poslední státní zkoušky schopen začít samostatně pracovat. Tím se, z dnešního pohledu chybně, omezilo všeobecně medicínské vzdělání na úkor praktické výuky. Po absolutoriu již studenti nezískávají titul MUDr., jako tomu bylo dříve, ale MDDr. – Medicinae Dentium Doctor. Již při přijetí Boloňské deklarace emeritní přednosta Stomatologické kliniky pan profesor Jiří Mazánek velmi prozřetelně upozorňoval, že tato cesta nebude tou nejlepší. Na poměrně značný nátlak České stomatologické komory zůstal ale jeho hlas nevyslyšen.

Mít možnost si absolutoriu okamžitě otevřít samostatnou zubní ordinaci a fungovat bez dozoru zkušenějšího lékaře se sice jeví jako výhoda, ale jen pro některé výjimečné jedince. Naprostá většina našich absolventů, kteří již nějakou dobu pracují, však přiznává, že jim možnost práce pod dohledem zkušenějšího kolegy, s nímž se mohou radit o sporných případech, prostě chybí. V postgraduálním studiu medicíny – a zde mi dovolte, abych zubní lékařství stále řadil jako její součást –, existuje již dlouhou dobu nepřekonaný koncept učitele a žáka. A i když se nám může v současnosti zdát jako opsolentní, myslím si, že velký rozvoj vědy a příliv nových poznatků způsobují, že je dnes paradoxně možná ještě důležitější než v dobách převážně empirické medicíny, kdy vznikl.

Kdybych měl hovořit dnešním jazykem ekonomie a na studenta zubního lékařství se díval jako na – a zde prosím omluvte tuto mou zkratku – náš produkt, řekl bych, že mu musíme pro jeho nejlepší kvalitu umožnit co nejvíce praktické výuky. Být schopen samostatné práce totiž neznamená mít jen teoretické znalosti. Náš absolvent musí být sám schopen zvládat základní úkony hlavně manuálně, jak tomu bývá u všech malých chirurgických oborů. Úkolem a povinností pedagogů je tedy studenty prakticky naučit bazální spektrum výkonů, které běžný zubní lékař provádí. Systém výuky tak vlastně musí nahradit i dobu, po kterou jsou kolegové ze všeobecné medicíny v postgraduálním vzdělávání.

Asi před 2 lety jsme proto spolu s paní proděkankou profesorkou Janou Duškovou zahájili proces inovace výuky zubního lékařství. Jeho podstatou je přenést maximum možné výuky na výukové sály, kde simulujeme podmínky běžné stomatologické praxe. Studenti zde pod dohlevelkou část posledního ročníku samostatně ošetřují reálné pacienty pod dohledem učitelů a řeší běžná diagnosticko-terapeutická dilemata všedního pracovního dne. Taky aby jejich přechod do převážně soukromých praxí byl co nejjednodušší. Tento inovovaný koncept výuky je studenty vítán a naši absolventi mají v porovnání s ostatními fakultami dvojnásobně více prakticky provedených výkonů.

Na druhé straně je taková výuka velmi drahá. Škola musela pro studenty postupně vybavit 32 standardních stomatologických ordinací. Platí nejen jejich běžný provoz, ale i velmi drahé stomatologické materiály používané k zubnímu ošetření. Jejich spotřeba je přitom při výuce daleko větší, než když ošetření provádí zkušený lékař. Průměrná cena jednoho stomatologického křesla je asi 300 tisíc korun a životnost zhruba10 let. Naše současné soupravy jsou instalovány již pět let, takže na obzoru se nám rýsuje skutečně velká investice.

Samotný pedagogický proces také vyžaduje mnohem více učitelů, protože taková praktická výuka se musí provádět v poměru maximálně 4 až 6 studentů na jednoho učitele, jinak postrádá smysl. Učitelé učí prakticky celý den, což je také velmi vyčerpávající. A když si uvědomíme, že všichni jsou ve svém oboru experty, kteří by za svoje služby v privátním sektoru dostali zaplaceno minimálně trojnásobně více, musím konstatovat, že jsou to „srdcaři“ s velkou odpovědností a loajalitou k 1. LF UK a zaslouží si moje poděkování. Aby měli studenti větší rozhled, zapojili jsme v rámci inovace výuky do pedagogického procesu také 34 externistů. Lékařů, kteří mají svou praxi a jeden nebo dva dny v týdnu chodí učit na naši fakultu. Také jim samozřejmě patří poděkování, protože jejich ztrátu z vlastního podnikání škola nikdy kompenzovat nemůže. Studentům však při výuce předávají cenné praktické zkušenosti, na které bychom během našeho akademického modus vivendi nemuseli přijít, mohli bychom je přehlédnout, nebo je jen považujeme za nepodstatné.

Na základě uvedených faktů do budoucna uvažujeme o změně kurikula zubního lékařství z pětiletého na šestileté. Vracíme se tak vlastně tam, kde jsme již byli. Moderní zubní lékař bude podle našeho názoru potřebovat stejně robustní všeobecně medicínský základ jako absolvent všeobecného lékařství. Naše populace stárne, mnohem více pacientů s dříve infaustními nebo chronickými onemocněními se dožívá vyššího věku, s úspěšnou léčbou základních onemocnění se objevují nové, dříve neznámé kombinace nemocí – to jsou faktory, které spolu s polypragmázií budou stavět zubní lékaře do situací, kdy jim bude všeobecný základ velmi užitečný. Možná, že se touto cestou nevydají všechny lékařské fakulty, ale věříme, že jen díky tomu si naši budoucí absolventi bez obtíží najdou na trhu práce své místo.

René Foltán, přednosta Stomatologické kliniky

 

Co pro mě znamená Jednička

Výuka moderních zubních lékařů = „návrat ke kořenům“?

Zubní lékařství představuje na naší fakultě druhý lékařský obor – jako předmět se zde vyučuje od roku 1924, prvně v tehdejším Československu, a jako samostatný obor od roku 1952. Ten prošel do současné doby mnoha změnami, z nichž poslední, která souvisela se sladěním výuky zubního lékařství s ostatními zeměmi EU, proběhla v roce 2004/2005. V té době se přijetím tzv. Boloňské deklarace – a možná jejím až příliš striktním výkladem i aplikací – obor zubního lékařství dostal celorepublikově tak trochu mimo medicínský směr.

73807

Snahou bylo vychovat velmi rychle a levně zubního lékaře, který bude ihned po ukončení poslední státní zkoušky schopen začít samostatně pracovat. Tím se, z dnešního pohledu chybně, omezilo všeobecně medicínské vzdělání na úkor praktické výuky. Po absolutoriu již studenti nezískávají titul MUDr., jako tomu bylo dříve, ale MDDr. – Medicinae Dentium Doctor. Již při přijetí Boloňské deklarace emeritní přednosta Stomatologické kliniky pan profesor Jiří Mazánek velmi prozřetelně upozorňoval, že tato cesta nebude tou nejlepší. Na poměrně značný nátlak České stomatologické komory zůstal ale jeho hlas nevyslyšen.

Mít možnost si absolutoriu okamžitě otevřít samostatnou zubní ordinaci a fungovat bez dozoru zkušenějšího lékaře se sice jeví jako výhoda, ale jen pro některé výjimečné jedince. Naprostá většina našich absolventů, kteří již nějakou dobu pracují, však přiznává, že jim možnost práce pod dohledem zkušenějšího kolegy, s nímž se mohou radit o sporných případech, prostě chybí. V postgraduálním studiu medicíny – a zde mi dovolte, abych zubní lékařství stále řadil jako její součást –, existuje již dlouhou dobu nepřekonaný koncept učitele a žáka. A i když se nám může v současnosti zdát jako opsolentní, myslím si, že velký rozvoj vědy a příliv nových poznatků způsobují, že je dnes paradoxně možná ještě důležitější než v dobách převážně empirické medicíny, kdy vznikl.

Kdybych měl hovořit dnešním jazykem ekonomie a na studenta zubního lékařství se díval jako na – a zde prosím omluvte tuto mou zkratku – náš produkt, řekl bych, že mu musíme pro jeho nejlepší kvalitu umožnit co nejvíce praktické výuky. Být schopen samostatné práce totiž neznamená mít jen teoretické znalosti. Náš absolvent musí být sám schopen zvládat základní úkony hlavně manuálně, jak tomu bývá u všech malých chirurgických oborů. Úkolem a povinností pedagogů je tedy studenty prakticky naučit bazální spektrum výkonů, které běžný zubní lékař provádí. Systém výuky tak vlastně musí nahradit i dobu, po kterou jsou kolegové ze všeobecné medicíny v postgraduálním vzdělávání.

Asi před 2 lety jsme proto spolu s paní proděkankou profesorkou Janou Duškovou zahájili proces inovace výuky zubního lékařství. Jeho podstatou je přenést maximum možné výuky na výukové sály, kde simulujeme podmínky běžné stomatologické praxe. Studenti zde pod dohlevelkou část posledního ročníku samostatně ošetřují reálné pacienty pod dohledem učitelů a řeší běžná diagnosticko-terapeutická dilemata všedního pracovního dne. Taky aby jejich přechod do převážně soukromých praxí byl co nejjednodušší. Tento inovovaný koncept výuky je studenty vítán a naši absolventi mají v porovnání s ostatními fakultami dvojnásobně více prakticky provedených výkonů.

Na druhé straně je taková výuka velmi drahá. Škola musela pro studenty postupně vybavit 32 standardních stomatologických ordinací. Platí nejen jejich běžný provoz, ale i velmi drahé stomatologické materiály používané k zubnímu ošetření. Jejich spotřeba je přitom při výuce daleko větší, než když ošetření provádí zkušený lékař. Průměrná cena jednoho stomatologického křesla je asi 300 tisíc korun a životnost zhruba10 let. Naše současné soupravy jsou instalovány již pět let, takže na obzoru se nám rýsuje skutečně velká investice.

Samotný pedagogický proces také vyžaduje mnohem více učitelů, protože taková praktická výuka se musí provádět v poměru maximálně 4 až 6 studentů na jednoho učitele, jinak postrádá smysl. Učitelé učí prakticky celý den, což je také velmi vyčerpávající. A když si uvědomíme, že všichni jsou ve svém oboru experty, kteří by za svoje služby v privátním sektoru dostali zaplaceno minimálně trojnásobně více, musím konstatovat, že jsou to „srdcaři“ s velkou odpovědností a loajalitou k 1. LF UK a zaslouží si moje poděkování. Aby měli studenti větší rozhled, zapojili jsme v rámci inovace výuky do pedagogického procesu také 34 externistů. Lékařů, kteří mají svou praxi a jeden nebo dva dny v týdnu chodí učit na naši fakultu. Také jim samozřejmě patří poděkování, protože jejich ztrátu z vlastního podnikání škola nikdy kompenzovat nemůže. Studentům však při výuce předávají cenné praktické zkušenosti, na které bychom během našeho akademického modus vivendi nemuseli přijít, mohli bychom je přehlédnout, nebo je jen považujeme za nepodstatné.

Na základě uvedených faktů do budoucna uvažujeme o změně kurikula zubního lékařství z pětiletého na šestileté. Vracíme se tak vlastně tam, kde jsme již byli. Moderní zubní lékař bude podle našeho názoru potřebovat stejně robustní všeobecně medicínský základ jako absolvent všeobecného lékařství. Naše populace stárne, mnohem více pacientů s dříve infaustními nebo chronickými onemocněními se dožívá vyššího věku, s úspěšnou léčbou základních onemocnění se objevují nové, dříve neznámé kombinace nemocí – to jsou faktory, které spolu s polypragmázií budou stavět zubní lékaře do situací, kdy jim bude všeobecný základ velmi užitečný. Možná, že se touto cestou nevydají všechny lékařské fakulty, ale věříme, že jen díky tomu si naši budoucí absolventi bez obtíží najdou na trhu práce své místo.

René Foltán, přednosta Stomatologické kliniky

 

Jednička ve vědě

Výuka moderních zubních lékařů = „návrat ke kořenům“?

Zubní lékařství představuje na naší fakultě druhý lékařský obor – jako předmět se zde vyučuje od roku 1924, prvně v tehdejším Československu, a jako samostatný obor od roku 1952. Ten prošel do současné doby mnoha změnami, z nichž poslední, která souvisela se sladěním výuky zubního lékařství s ostatními zeměmi EU, proběhla v roce 2004/2005. V té době se přijetím tzv. Boloňské deklarace – a možná jejím až příliš striktním výkladem i aplikací – obor zubního lékařství dostal celorepublikově tak trochu mimo medicínský směr.

73807

Snahou bylo vychovat velmi rychle a levně zubního lékaře, který bude ihned po ukončení poslední státní zkoušky schopen začít samostatně pracovat. Tím se, z dnešního pohledu chybně, omezilo všeobecně medicínské vzdělání na úkor praktické výuky. Po absolutoriu již studenti nezískávají titul MUDr., jako tomu bylo dříve, ale MDDr. – Medicinae Dentium Doctor. Již při přijetí Boloňské deklarace emeritní přednosta Stomatologické kliniky pan profesor Jiří Mazánek velmi prozřetelně upozorňoval, že tato cesta nebude tou nejlepší. Na poměrně značný nátlak České stomatologické komory zůstal ale jeho hlas nevyslyšen.

Mít možnost si absolutoriu okamžitě otevřít samostatnou zubní ordinaci a fungovat bez dozoru zkušenějšího lékaře se sice jeví jako výhoda, ale jen pro některé výjimečné jedince. Naprostá většina našich absolventů, kteří již nějakou dobu pracují, však přiznává, že jim možnost práce pod dohledem zkušenějšího kolegy, s nímž se mohou radit o sporných případech, prostě chybí. V postgraduálním studiu medicíny – a zde mi dovolte, abych zubní lékařství stále řadil jako její součást –, existuje již dlouhou dobu nepřekonaný koncept učitele a žáka. A i když se nám může v současnosti zdát jako opsolentní, myslím si, že velký rozvoj vědy a příliv nových poznatků způsobují, že je dnes paradoxně možná ještě důležitější než v dobách převážně empirické medicíny, kdy vznikl.

Kdybych měl hovořit dnešním jazykem ekonomie a na studenta zubního lékařství se díval jako na – a zde prosím omluvte tuto mou zkratku – náš produkt, řekl bych, že mu musíme pro jeho nejlepší kvalitu umožnit co nejvíce praktické výuky. Být schopen samostatné práce totiž neznamená mít jen teoretické znalosti. Náš absolvent musí být sám schopen zvládat základní úkony hlavně manuálně, jak tomu bývá u všech malých chirurgických oborů. Úkolem a povinností pedagogů je tedy studenty prakticky naučit bazální spektrum výkonů, které běžný zubní lékař provádí. Systém výuky tak vlastně musí nahradit i dobu, po kterou jsou kolegové ze všeobecné medicíny v postgraduálním vzdělávání.

Asi před 2 lety jsme proto spolu s paní proděkankou profesorkou Janou Duškovou zahájili proces inovace výuky zubního lékařství. Jeho podstatou je přenést maximum možné výuky na výukové sály, kde simulujeme podmínky běžné stomatologické praxe. Studenti zde pod dohlevelkou část posledního ročníku samostatně ošetřují reálné pacienty pod dohledem učitelů a řeší běžná diagnosticko-terapeutická dilemata všedního pracovního dne. Taky aby jejich přechod do převážně soukromých praxí byl co nejjednodušší. Tento inovovaný koncept výuky je studenty vítán a naši absolventi mají v porovnání s ostatními fakultami dvojnásobně více prakticky provedených výkonů.

Na druhé straně je taková výuka velmi drahá. Škola musela pro studenty postupně vybavit 32 standardních stomatologických ordinací. Platí nejen jejich běžný provoz, ale i velmi drahé stomatologické materiály používané k zubnímu ošetření. Jejich spotřeba je přitom při výuce daleko větší, než když ošetření provádí zkušený lékař. Průměrná cena jednoho stomatologického křesla je asi 300 tisíc korun a životnost zhruba10 let. Naše současné soupravy jsou instalovány již pět let, takže na obzoru se nám rýsuje skutečně velká investice.

Samotný pedagogický proces také vyžaduje mnohem více učitelů, protože taková praktická výuka se musí provádět v poměru maximálně 4 až 6 studentů na jednoho učitele, jinak postrádá smysl. Učitelé učí prakticky celý den, což je také velmi vyčerpávající. A když si uvědomíme, že všichni jsou ve svém oboru experty, kteří by za svoje služby v privátním sektoru dostali zaplaceno minimálně trojnásobně více, musím konstatovat, že jsou to „srdcaři“ s velkou odpovědností a loajalitou k 1. LF UK a zaslouží si moje poděkování. Aby měli studenti větší rozhled, zapojili jsme v rámci inovace výuky do pedagogického procesu také 34 externistů. Lékařů, kteří mají svou praxi a jeden nebo dva dny v týdnu chodí učit na naši fakultu. Také jim samozřejmě patří poděkování, protože jejich ztrátu z vlastního podnikání škola nikdy kompenzovat nemůže. Studentům však při výuce předávají cenné praktické zkušenosti, na které bychom během našeho akademického modus vivendi nemuseli přijít, mohli bychom je přehlédnout, nebo je jen považujeme za nepodstatné.

Na základě uvedených faktů do budoucna uvažujeme o změně kurikula zubního lékařství z pětiletého na šestileté. Vracíme se tak vlastně tam, kde jsme již byli. Moderní zubní lékař bude podle našeho názoru potřebovat stejně robustní všeobecně medicínský základ jako absolvent všeobecného lékařství. Naše populace stárne, mnohem více pacientů s dříve infaustními nebo chronickými onemocněními se dožívá vyššího věku, s úspěšnou léčbou základních onemocnění se objevují nové, dříve neznámé kombinace nemocí – to jsou faktory, které spolu s polypragmázií budou stavět zubní lékaře do situací, kdy jim bude všeobecný základ velmi užitečný. Možná, že se touto cestou nevydají všechny lékařské fakulty, ale věříme, že jen díky tomu si naši budoucí absolventi bez obtíží najdou na trhu práce své místo.

René Foltán, přednosta Stomatologické kliniky

 

Erasmus a stáže

Výuka moderních zubních lékařů = „návrat ke kořenům“?

Zubní lékařství představuje na naší fakultě druhý lékařský obor – jako předmět se zde vyučuje od roku 1924, prvně v tehdejším Československu, a jako samostatný obor od roku 1952. Ten prošel do současné doby mnoha změnami, z nichž poslední, která souvisela se sladěním výuky zubního lékařství s ostatními zeměmi EU, proběhla v roce 2004/2005. V té době se přijetím tzv. Boloňské deklarace – a možná jejím až příliš striktním výkladem i aplikací – obor zubního lékařství dostal celorepublikově tak trochu mimo medicínský směr.

73807

Snahou bylo vychovat velmi rychle a levně zubního lékaře, který bude ihned po ukončení poslední státní zkoušky schopen začít samostatně pracovat. Tím se, z dnešního pohledu chybně, omezilo všeobecně medicínské vzdělání na úkor praktické výuky. Po absolutoriu již studenti nezískávají titul MUDr., jako tomu bylo dříve, ale MDDr. – Medicinae Dentium Doctor. Již při přijetí Boloňské deklarace emeritní přednosta Stomatologické kliniky pan profesor Jiří Mazánek velmi prozřetelně upozorňoval, že tato cesta nebude tou nejlepší. Na poměrně značný nátlak České stomatologické komory zůstal ale jeho hlas nevyslyšen.

Mít možnost si absolutoriu okamžitě otevřít samostatnou zubní ordinaci a fungovat bez dozoru zkušenějšího lékaře se sice jeví jako výhoda, ale jen pro některé výjimečné jedince. Naprostá většina našich absolventů, kteří již nějakou dobu pracují, však přiznává, že jim možnost práce pod dohledem zkušenějšího kolegy, s nímž se mohou radit o sporných případech, prostě chybí. V postgraduálním studiu medicíny – a zde mi dovolte, abych zubní lékařství stále řadil jako její součást –, existuje již dlouhou dobu nepřekonaný koncept učitele a žáka. A i když se nám může v současnosti zdát jako opsolentní, myslím si, že velký rozvoj vědy a příliv nových poznatků způsobují, že je dnes paradoxně možná ještě důležitější než v dobách převážně empirické medicíny, kdy vznikl.

Kdybych měl hovořit dnešním jazykem ekonomie a na studenta zubního lékařství se díval jako na – a zde prosím omluvte tuto mou zkratku – náš produkt, řekl bych, že mu musíme pro jeho nejlepší kvalitu umožnit co nejvíce praktické výuky. Být schopen samostatné práce totiž neznamená mít jen teoretické znalosti. Náš absolvent musí být sám schopen zvládat základní úkony hlavně manuálně, jak tomu bývá u všech malých chirurgických oborů. Úkolem a povinností pedagogů je tedy studenty prakticky naučit bazální spektrum výkonů, které běžný zubní lékař provádí. Systém výuky tak vlastně musí nahradit i dobu, po kterou jsou kolegové ze všeobecné medicíny v postgraduálním vzdělávání.

Asi před 2 lety jsme proto spolu s paní proděkankou profesorkou Janou Duškovou zahájili proces inovace výuky zubního lékařství. Jeho podstatou je přenést maximum možné výuky na výukové sály, kde simulujeme podmínky běžné stomatologické praxe. Studenti zde pod dohlevelkou část posledního ročníku samostatně ošetřují reálné pacienty pod dohledem učitelů a řeší běžná diagnosticko-terapeutická dilemata všedního pracovního dne. Taky aby jejich přechod do převážně soukromých praxí byl co nejjednodušší. Tento inovovaný koncept výuky je studenty vítán a naši absolventi mají v porovnání s ostatními fakultami dvojnásobně více prakticky provedených výkonů.

Na druhé straně je taková výuka velmi drahá. Škola musela pro studenty postupně vybavit 32 standardních stomatologických ordinací. Platí nejen jejich běžný provoz, ale i velmi drahé stomatologické materiály používané k zubnímu ošetření. Jejich spotřeba je přitom při výuce daleko větší, než když ošetření provádí zkušený lékař. Průměrná cena jednoho stomatologického křesla je asi 300 tisíc korun a životnost zhruba10 let. Naše současné soupravy jsou instalovány již pět let, takže na obzoru se nám rýsuje skutečně velká investice.

Samotný pedagogický proces také vyžaduje mnohem více učitelů, protože taková praktická výuka se musí provádět v poměru maximálně 4 až 6 studentů na jednoho učitele, jinak postrádá smysl. Učitelé učí prakticky celý den, což je také velmi vyčerpávající. A když si uvědomíme, že všichni jsou ve svém oboru experty, kteří by za svoje služby v privátním sektoru dostali zaplaceno minimálně trojnásobně více, musím konstatovat, že jsou to „srdcaři“ s velkou odpovědností a loajalitou k 1. LF UK a zaslouží si moje poděkování. Aby měli studenti větší rozhled, zapojili jsme v rámci inovace výuky do pedagogického procesu také 34 externistů. Lékařů, kteří mají svou praxi a jeden nebo dva dny v týdnu chodí učit na naši fakultu. Také jim samozřejmě patří poděkování, protože jejich ztrátu z vlastního podnikání škola nikdy kompenzovat nemůže. Studentům však při výuce předávají cenné praktické zkušenosti, na které bychom během našeho akademického modus vivendi nemuseli přijít, mohli bychom je přehlédnout, nebo je jen považujeme za nepodstatné.

Na základě uvedených faktů do budoucna uvažujeme o změně kurikula zubního lékařství z pětiletého na šestileté. Vracíme se tak vlastně tam, kde jsme již byli. Moderní zubní lékař bude podle našeho názoru potřebovat stejně robustní všeobecně medicínský základ jako absolvent všeobecného lékařství. Naše populace stárne, mnohem více pacientů s dříve infaustními nebo chronickými onemocněními se dožívá vyššího věku, s úspěšnou léčbou základních onemocnění se objevují nové, dříve neznámé kombinace nemocí – to jsou faktory, které spolu s polypragmázií budou stavět zubní lékaře do situací, kdy jim bude všeobecný základ velmi užitečný. Možná, že se touto cestou nevydají všechny lékařské fakulty, ale věříme, že jen díky tomu si naši budoucí absolventi bez obtíží najdou na trhu práce své místo.

René Foltán, přednosta Stomatologické kliniky