Prof. MUDr. Eva Topinková, CSc., která nedávno obdržela Cenu Františka Běhounka za propagaci a popularizaci české vědy v Evropském výzkumném prostoru (ERA), vede Geriatrickou kliniku 1. LF UK a VFN od roku 2001. Geriatrie ji i po letech stále baví. Vyzdvihuje, že jde o nesmírně široký obor s mnoha neprobádanými oblastmi, který sahá od epidemiologie a preventivních programů veřejného zdravotnictví přes klinickou praxi až k experimentální biogerontologii.

Geriatrická klinika 1. LF UK a VFN vznikla jako první svého druhu v Praze. Platí, že je stále jediná?

Naše klinika vznikla skutečně jako první geriatrická klinika v Praze, a přestože jsme se tak mohli považovat za kliniku „jedinečnou“, moc nás to netěšilo. V Praze jsou tři lékařské fakulty a pro rozvoj oboru i vzdělávání mediků je potřeba, aby na každé z nich geriatricky orientovaná klinika vznikla. Proto mě velmi potěšilo, že v loňském roce byla ustavena Geriatrická interní klinika na 2. LF v Motole. Potřebují to nejen pacienti, ale je to nezbytné pro další fungování „akademické geriatrie“, která umožňuje metodický rozvoj oboru a jeho vědeckého potenciálu včetně publikační činnosti. Jen tak lze implementovat geriatrické know-how i do ostatních oborů medicíny. Akademická geriatrie potřebuje vznik dalších pracovišť, vědecky erudované lídry, klinické studie a projekty, které by přinášely více vědeckých důkazů.

V jednom z textů v Jedničce jste napsala, že se 1. LF oprošťuje od tradicionalismu a modernizuje dle evropských trendů. Je to tak i ve výuce geriatrie tady na klinice?

Ano. Osobně nejsem nepřítelem tradic. Jsou důležité, umožňují kontinuitu, stabilitu a pocit jistoty, když opakujeme věci, které se v minulosti osvědčily. Na druhou stranu tradice vlastně neumožňují změnu. Domnívám se, že je potřebné navazovat na tradice akademické výuky, rozvíjet je a přizpůsobovat současným potřebám – potřebám studentů, klinické praxe, ale i potřebám učitelů. Na klinice jsme při tvorbě nových sylabů vycházeli z evropských doporučení UEMS – geriatrické sekce pro pregraduální výuku, na kterých jsem se jako zástupce České republiky podílela. Tato doporučení jsme publikovali i v časopise naší odborné společnosti, podobně jako náplň specializační přípravy. Geriatrie je zařazena mezi základní specializace a na Geriatrické klinice probíhá i výuka stážistů v přípravě na atestaci a specializační kurzy. 

Základy geriatrie jsou již několik let součástí výuky lékařských a většiny nelékařských oborů. Jaké další změny k lepšímu byste ve výuce budoucích zdravotníků nyní uvítala?

Myslím, že jsme dosáhli cíle, který jsme si vytýčili před téměř 20 lety společně s prvním přednostou doc. Jiřím Neuwirthem. Chtěli jsme, aby se s oborem setkali a „geriatrickým minimem“ prošli všichni studenti lékařství, fyzio- a ergoterapie, nutriční terapeuti i studenti ošetřovatelství. A to se podařilo včetně tvorby studijních opor v Moodlu. Určitě bychom přivítali návrat k plné prezenční výuce bez covidových omezení, širší využití zahraničních studijních materiálů – s programem Amboss se stále ještě spíše seznamujeme – a možná větší zařazení problematiky stárnutí i do výuky dalších lékařských oborů.

Kde například?

Co stále ještě chybí, je větší propojenost s dalšími vyučovanými obory. Skvělé by bylo doplnit výuku komunikace o rozhovory se staršími pacienty. Pro lepší pochopení geriatrických diagnóz lze využít také simulační centrum, kde by si studenti měli vyzkoušet například zátěžové obleky, aby na vlastní kůži zjistili, jak stáří mění organismus, jeho projevy a možnosti. Překvapuje mě, že například ve farmakologii se studenti příliš nedozvědí o konceptu nevhodných léčiv ve stáří, tedy o skupinách léků, které z hlediska farmakokinetických či farmakodynamických vlastností nejsou bezpečné pro starší pacienty. Jde třeba o léky, které výrazně zvyšují riziko pádů, nebo o léky s anticholinergním efektem. Ty nejsou ve stáří vhodné vůbec, protože mozek má ve vyšším věku nízkou neurokognitivní rezervu a jejich podávání zhoršuje kognitivní funkce nebo může vyvolat delirium.

Jak mediky pro práci v oblasti geriatrie motivujete?

Podle našich zkušeností i staršího dotazníkového šetření má mezi studenty zájem o práci v oboru geriatrie jen několik procent. Je to způsobeno jednak ne příliš pozitivním postojem současné společnosti ke starým lidem a stále ještě nízkou prestiží oboru, který je vnímán jako málo zajímavý, málo akční, navíc je zaměňován za dlouhodobou péči o bezmocné seniory. Tenhle náhled se snažíme změnit a studentům ukázat, že znalost geriatrie jim umožní starat se lépe o pacienty vyššího věku, i když budou pracovat v jiném oboru. Perioperační péče, bezpečná preskripce, komplexní posouzení multimorbidit, zhodnocení kognitivních schopností a preventivní geriatrie jsou příklady, kde geriatrické znalosti umožní kvalitativně vyšší úroveň lékařské péče.

Co přesvědčilo k výběru geriatrie vás?

Přiznám se, že jsem si obor nevybrala. „Zbylo“ na mě místo v gerontologické skupině prof. Pacovského na III. interní klinice Fakulty všeobecného lékařství (nyní 1. LF UK pozn. red.). Ukázalo se však, že v gerontologii a geriatrii je mnoho neprobádaného a zajímavého, že je to nesmírně široký obor sahající od epidemiologie a preventivních programů veřejného zdravotnictví přes klinickou praxi až po experimentální biogerontologii. To je důvod, proč mě geriatrie celá ta léta baví. A také asi skutečnost, že v péči o staré pacienty jsme u samých kořenů medicíny – pomoci, humanity a milosrdenství.

Máte přehled, kolik mladých lékařů, již absolventů lékařských fakult, se nyní chce geriatrii věnovat?

Ano, v rámci odborné společnosti sledujeme počty lékařů zařazených do oboru geriatrie a provázíme je v rámci specializační předatestační přípravy. Geriatrická klinika je současně klinickou základnou Subkatedry geriatrie IPVZ a akreditovaným pracovištěm oboru geriatrie. V České republice atestuje z geriatrie každým rokem cca 10 lékařů a nyní v ČR pracuje více než 200 lékařů.

Mělo by jich být více?

Cílem našeho snažení není získat co nejvíce lékařů do oboru. Geriatrie není pro každého. Jako obor patří do velké rodiny interních oborů, současně má však přesahy do dalších oborů medicíny – dotýká se například ortopedie (v zahraničí má tato subspecializace i svůj název ortogeriatrie), pooperační péče a rehabilitace, specializace v oblasti poruch zraku a sluchu, neurologie a psychiatrie – delirantní stavy, demence, poruchy chování ve stáří. Proto nechceme vychovávat pouze lékaře geriatry, ale proškolit i lékaře jiných oborů, kteří budou se znalostí geriatrického minima lépe pečovat o staré pacienty. Každý klinický obor by měl kultivovat své postupy a specifika léčby u starší populace. V současnosti pouze minimum doporučených postupů přihlíží ke specifickým aspektům stárnutí a k tomu, že starý pacient má další komorbidity. Umění lékaře je v tomto najít spolu s pacientem jeho priority a léčbu vhodně modifikovat, dnes spíše říkáme individualizovat.

Geriatrická klinika garantuje i neprofesní studium pro posluchače Univerzity třetího věku. Co všechno toto studium zahrnuje?

Univerzita třetího věku (U3V) se na 1. LF otevřela v roce 1987, takže letos oslavíme 35 let činnosti. V současnosti je zapsáno více než 200 studentů, kteří navštěvují čtyřsemestrální program Biologie člověka a mohou studovat dále kurz Novinky v medicíně, v němž díky vstřícnosti jednotlivých fakultních pracovišť představujeme každý semestr jiný obor. Pro letošní akademický rok jsou na programu onkologie a adiktologie.

A obecně, jak vzdělávání „třetího věku“ jeho účastníkům prospívá? A obecně, jak vzdělávání „třetího věku“ jeho účastníkům prospívá?

Nepochybně má studium ve vysokém věku významný psychologický efekt. Někteří studenti překročili osmdesátku a mnozí docházejí na kurz Novinky v medicíně již více než 10 let. Duševní aktivita a společenský charakter setkávání při výuce (v poslední době bohužel omezený pandemií) mají příznivý efekt na celkový pocit zdraví a životní spokojenost. Některé odborné studie popisují i příznivý vliv na kognitivní zdraví.

Když zmiňujete studie, klinika je v posledních 20 letech renomovaným vědeckým partnerem desítek velkých evropských projektů. Které jsou svým přínosem zásadní?

Je těžké vybrat pouze jeden nebo dva projekty. Vzpomínám na první projekt 5. rámcového programu výzkumu a vývoje Evropské komise AD HOC (2001–2004), který byl myslím i vůbec prvním velkým evropským projektem, který naše fakulta v rámci tohoto programu získala. Věnoval se problematice seniorů v domácí péči, klinickým charakteristikám pacientů, indikátorům kvality péče a rozsahu péče a služeb. Naše pracoviště analyzovalo farmakoterapii a adherenci pacientů a výsledky jsme publikovali v prestižním časopise JAMA. V České republice jsme v roce 2005 jako první upozornili na koncept léčiv nevhodných, zvýšeně rizikových pro starší pacienty, a tuto problematiku dodnes zkoumáme. Vzpomínám také na projet PREDICT, který upozornil na skutečnost nízkého zastoupení starších osob v klinických studiích a zkoumal bariéry a možnosti, jak jejich zastoupení v klinickém výzkumu zvýšit. Výsledky pak přispěly k vytvoření expertní skupiny geriatrie při Evropské lékové agentuře.

Vědecky nejplodnějším projektem s více než 30 publikačními výstupy v časopisech s impakt faktorem byl projekt SHELTER 7. rámcového programu Evropské komise, sledující v té době největší kohortu pěti tisíc pacientů v dlouhodobé péči v osmi evropských zemích. Z posledních pěti let bych zmínila tři velké evropské projekty zaměřené na studium seniorské křehkosti a sarkopenie. Projekt SPRINTT prokázal příznivý efekt řízené fyzické aktivity a nutričních intervencí u křehkých seniorů a projekt MIDFRAIL zlepšení fyzické zdatnosti u starších diabetiků. Publikace Evropský konsensus definice a diagnostiky sarkopenie má k dnešnímu dni 5 871 citací. Zajímavé výsledky přinesl také projekt MPI–AGE. Potvrdil přínosnost indexu MPI pro hodnocení křehkosti a predikci mortality v prospektivní studii hospitalizovaných seniorů a efektivitu intervencí s ohledem na stupeň jejich křehkosti.

Souvisí vaše stávající vědecké práce také s epidemií covidu-19?

Ano, v současné době se analyzují výsledky mezinárodní multicentrické observační studie MPI-COVID-19, což je prognostická stratifikace pacientů 65+ hospitalizovaných s onemocněním covid-19 a hodnocení efektivity intenzivních intervencí s využitím indexu MPI. Dále u nás v rámci mezinárodní studie EU-COGER probíhá sledování efektivity postcovidové rehabilitace u geriatrických pacientů.

Nedávno jste od MŠMT získala Cenu Františka Běhounka za propagaci a popularizaci české vědy v Evropském výzkumném prostoru. Která práce nebo počin v této oblasti podle vás stojí za ocenění?

Ocenění si nesmírně vážím. Je to nejen ocenění za popularizaci a propagaci české vědy, ale i celého vědního oboru gerontologie a geriatrie. Kromě již zmiňovaných mezinárodních vědeckých výzkumných projektů a grantů jsem mnoho let věnovala práci v mezinárodních organizacích. Po dvě volební období, osm let, jsem byla generální tajemnicí Mezinárodní asociace gerontologie a geriatrie IAGG pro evropský region a následně čtyři roky prezidentkou klinické sekce IAGG-ER. Pracovala jsem též v Evropské geriatrické společnosti EUGMS jako člen akademické rady, již mnoho let jsem zástupce České republiky v UEMS-Geriatric medicine. Vážím si možností spolupracovat v rámci odborné komunity s vynikajícími a významnými evropskými geriatry a gerontology, ale i podpory fakulty a nemocnice při realizaci projektů a vzdělávacích aktivit. Ocenění patří také mým spolupracovníkům na klinice a dalším spolupracujícím pracovištím, všem, kteří se společně se mnou podílejí na propagaci a rozvoji geriatrie u nás a v zahraničí.

Primář kliniky pan doktor Richter o vás řekl, že vytváříte pro své spolupracovníky na klinice „antistresové“ prostředí. Jak to děláte?

Usilujeme o to, aby na naší klinice lidé pracovali rádi a chtěli se podílet na jejím bezproblémovém chodu. To ale není samozřejmé a já se snažím, aby kolegové věděli, že si jejich práce cením a vážím si jich. Také ctím heterogenitu týmu, kde může každý člen pracovat na tom, co ho zajímá a přináší mu uspokojení. Myslím si také, že je u vedoucího pracovníka důležité být autentický, aby mu jeho zaměstnanci věřili, že to, co dělá, tak skutečně myslí, a rozhoduje se i s ohledem na ně.

Prof. MUDr. Eva Topinková, CSc., která nedávno obdržela Cenu Františka Běhounka za propagaci a popularizaci české vědy v Evropském výzkumném prostoru (ERA), vede Geriatrickou kliniku 1. LF UK a VFN od roku 2001. Geriatrie ji i po letech stále baví. Vyzdvihuje, že jde o nesmírně široký obor s mnoha neprobádanými oblastmi, který sahá od epidemiologie a preventivních programů veřejného zdravotnictví přes klinickou praxi až k experimentální biogerontologii.

Geriatrická klinika 1. LF UK a VFN vznikla jako první svého druhu v Praze. Platí, že je stále jediná?

Naše klinika vznikla skutečně jako první geriatrická klinika v Praze, a přestože jsme se tak mohli považovat za kliniku „jedinečnou“, moc nás to netěšilo. V Praze jsou tři lékařské fakulty a pro rozvoj oboru i vzdělávání mediků je potřeba, aby na každé z nich geriatricky orientovaná klinika vznikla. Proto mě velmi potěšilo, že v loňském roce byla ustavena Geriatrická interní klinika na 2. LF v Motole. Potřebují to nejen pacienti, ale je to nezbytné pro další fungování „akademické geriatrie“, která umožňuje metodický rozvoj oboru a jeho vědeckého potenciálu včetně publikační činnosti. Jen tak lze implementovat geriatrické know-how i do ostatních oborů medicíny. Akademická geriatrie potřebuje vznik dalších pracovišť, vědecky erudované lídry, klinické studie a projekty, které by přinášely více vědeckých důkazů.

V jednom z textů v Jedničce jste napsala, že se 1. LF oprošťuje od tradicionalismu a modernizuje dle evropských trendů. Je to tak i ve výuce geriatrie tady na klinice?

Ano. Osobně nejsem nepřítelem tradic. Jsou důležité, umožňují kontinuitu, stabilitu a pocit jistoty, když opakujeme věci, které se v minulosti osvědčily. Na druhou stranu tradice vlastně neumožňují změnu. Domnívám se, že je potřebné navazovat na tradice akademické výuky, rozvíjet je a přizpůsobovat současným potřebám – potřebám studentů, klinické praxe, ale i potřebám učitelů. Na klinice jsme při tvorbě nových sylabů vycházeli z evropských doporučení UEMS – geriatrické sekce pro pregraduální výuku, na kterých jsem se jako zástupce České republiky podílela. Tato doporučení jsme publikovali i v časopise naší odborné společnosti, podobně jako náplň specializační přípravy. Geriatrie je zařazena mezi základní specializace a na Geriatrické klinice probíhá i výuka stážistů v přípravě na atestaci a specializační kurzy. 

Základy geriatrie jsou již několik let součástí výuky lékařských a většiny nelékařských oborů. Jaké další změny k lepšímu byste ve výuce budoucích zdravotníků nyní uvítala?

Myslím, že jsme dosáhli cíle, který jsme si vytýčili před téměř 20 lety společně s prvním přednostou doc. Jiřím Neuwirthem. Chtěli jsme, aby se s oborem setkali a „geriatrickým minimem“ prošli všichni studenti lékařství, fyzio- a ergoterapie, nutriční terapeuti i studenti ošetřovatelství. A to se podařilo včetně tvorby studijních opor v Moodlu. Určitě bychom přivítali návrat k plné prezenční výuce bez covidových omezení, širší využití zahraničních studijních materiálů – s programem Amboss se stále ještě spíše seznamujeme – a možná větší zařazení problematiky stárnutí i do výuky dalších lékařských oborů.

Kde například?

Co stále ještě chybí, je větší propojenost s dalšími vyučovanými obory. Skvělé by bylo doplnit výuku komunikace o rozhovory se staršími pacienty. Pro lepší pochopení geriatrických diagnóz lze využít také simulační centrum, kde by si studenti měli vyzkoušet například zátěžové obleky, aby na vlastní kůži zjistili, jak stáří mění organismus, jeho projevy a možnosti. Překvapuje mě, že například ve farmakologii se studenti příliš nedozvědí o konceptu nevhodných léčiv ve stáří, tedy o skupinách léků, které z hlediska farmakokinetických či farmakodynamických vlastností nejsou bezpečné pro starší pacienty. Jde třeba o léky, které výrazně zvyšují riziko pádů, nebo o léky s anticholinergním efektem. Ty nejsou ve stáří vhodné vůbec, protože mozek má ve vyšším věku nízkou neurokognitivní rezervu a jejich podávání zhoršuje kognitivní funkce nebo může vyvolat delirium.

Jak mediky pro práci v oblasti geriatrie motivujete?

Podle našich zkušeností i staršího dotazníkového šetření má mezi studenty zájem o práci v oboru geriatrie jen několik procent. Je to způsobeno jednak ne příliš pozitivním postojem současné společnosti ke starým lidem a stále ještě nízkou prestiží oboru, který je vnímán jako málo zajímavý, málo akční, navíc je zaměňován za dlouhodobou péči o bezmocné seniory. Tenhle náhled se snažíme změnit a studentům ukázat, že znalost geriatrie jim umožní starat se lépe o pacienty vyššího věku, i když budou pracovat v jiném oboru. Perioperační péče, bezpečná preskripce, komplexní posouzení multimorbidit, zhodnocení kognitivních schopností a preventivní geriatrie jsou příklady, kde geriatrické znalosti umožní kvalitativně vyšší úroveň lékařské péče.

Co přesvědčilo k výběru geriatrie vás?

Přiznám se, že jsem si obor nevybrala. „Zbylo“ na mě místo v gerontologické skupině prof. Pacovského na III. interní klinice Fakulty všeobecného lékařství (nyní 1. LF UK pozn. red.). Ukázalo se však, že v gerontologii a geriatrii je mnoho neprobádaného a zajímavého, že je to nesmírně široký obor sahající od epidemiologie a preventivních programů veřejného zdravotnictví přes klinickou praxi až po experimentální biogerontologii. To je důvod, proč mě geriatrie celá ta léta baví. A také asi skutečnost, že v péči o staré pacienty jsme u samých kořenů medicíny – pomoci, humanity a milosrdenství.

Máte přehled, kolik mladých lékařů, již absolventů lékařských fakult, se nyní chce geriatrii věnovat?

Ano, v rámci odborné společnosti sledujeme počty lékařů zařazených do oboru geriatrie a provázíme je v rámci specializační předatestační přípravy. Geriatrická klinika je současně klinickou základnou Subkatedry geriatrie IPVZ a akreditovaným pracovištěm oboru geriatrie. V České republice atestuje z geriatrie každým rokem cca 10 lékařů a nyní v ČR pracuje více než 200 lékařů.

Mělo by jich být více?

Cílem našeho snažení není získat co nejvíce lékařů do oboru. Geriatrie není pro každého. Jako obor patří do velké rodiny interních oborů, současně má však přesahy do dalších oborů medicíny – dotýká se například ortopedie (v zahraničí má tato subspecializace i svůj název ortogeriatrie), pooperační péče a rehabilitace, specializace v oblasti poruch zraku a sluchu, neurologie a psychiatrie – delirantní stavy, demence, poruchy chování ve stáří. Proto nechceme vychovávat pouze lékaře geriatry, ale proškolit i lékaře jiných oborů, kteří budou se znalostí geriatrického minima lépe pečovat o staré pacienty. Každý klinický obor by měl kultivovat své postupy a specifika léčby u starší populace. V současnosti pouze minimum doporučených postupů přihlíží ke specifickým aspektům stárnutí a k tomu, že starý pacient má další komorbidity. Umění lékaře je v tomto najít spolu s pacientem jeho priority a léčbu vhodně modifikovat, dnes spíše říkáme individualizovat.

Geriatrická klinika garantuje i neprofesní studium pro posluchače Univerzity třetího věku. Co všechno toto studium zahrnuje?

Univerzita třetího věku (U3V) se na 1. LF otevřela v roce 1987, takže letos oslavíme 35 let činnosti. V současnosti je zapsáno více než 200 studentů, kteří navštěvují čtyřsemestrální program Biologie člověka a mohou studovat dále kurz Novinky v medicíně, v němž díky vstřícnosti jednotlivých fakultních pracovišť představujeme každý semestr jiný obor. Pro letošní akademický rok jsou na programu onkologie a adiktologie.

A obecně, jak vzdělávání „třetího věku“ jeho účastníkům prospívá? A obecně, jak vzdělávání „třetího věku“ jeho účastníkům prospívá?

Nepochybně má studium ve vysokém věku významný psychologický efekt. Někteří studenti překročili osmdesátku a mnozí docházejí na kurz Novinky v medicíně již více než 10 let. Duševní aktivita a společenský charakter setkávání při výuce (v poslední době bohužel omezený pandemií) mají příznivý efekt na celkový pocit zdraví a životní spokojenost. Některé odborné studie popisují i příznivý vliv na kognitivní zdraví.

Když zmiňujete studie, klinika je v posledních 20 letech renomovaným vědeckým partnerem desítek velkých evropských projektů. Které jsou svým přínosem zásadní?

Je těžké vybrat pouze jeden nebo dva projekty. Vzpomínám na první projekt 5. rámcového programu výzkumu a vývoje Evropské komise AD HOC (2001–2004), který byl myslím i vůbec prvním velkým evropským projektem, který naše fakulta v rámci tohoto programu získala. Věnoval se problematice seniorů v domácí péči, klinickým charakteristikám pacientů, indikátorům kvality péče a rozsahu péče a služeb. Naše pracoviště analyzovalo farmakoterapii a adherenci pacientů a výsledky jsme publikovali v prestižním časopise JAMA. V České republice jsme v roce 2005 jako první upozornili na koncept léčiv nevhodných, zvýšeně rizikových pro starší pacienty, a tuto problematiku dodnes zkoumáme. Vzpomínám také na projet PREDICT, který upozornil na skutečnost nízkého zastoupení starších osob v klinických studiích a zkoumal bariéry a možnosti, jak jejich zastoupení v klinickém výzkumu zvýšit. Výsledky pak přispěly k vytvoření expertní skupiny geriatrie při Evropské lékové agentuře.

Vědecky nejplodnějším projektem s více než 30 publikačními výstupy v časopisech s impakt faktorem byl projekt SHELTER 7. rámcového programu Evropské komise, sledující v té době největší kohortu pěti tisíc pacientů v dlouhodobé péči v osmi evropských zemích. Z posledních pěti let bych zmínila tři velké evropské projekty zaměřené na studium seniorské křehkosti a sarkopenie. Projekt SPRINTT prokázal příznivý efekt řízené fyzické aktivity a nutričních intervencí u křehkých seniorů a projekt MIDFRAIL zlepšení fyzické zdatnosti u starších diabetiků. Publikace Evropský konsensus definice a diagnostiky sarkopenie má k dnešnímu dni 5 871 citací. Zajímavé výsledky přinesl také projekt MPI–AGE. Potvrdil přínosnost indexu MPI pro hodnocení křehkosti a predikci mortality v prospektivní studii hospitalizovaných seniorů a efektivitu intervencí s ohledem na stupeň jejich křehkosti.

Souvisí vaše stávající vědecké práce také s epidemií covidu-19?

Ano, v současné době se analyzují výsledky mezinárodní multicentrické observační studie MPI-COVID-19, což je prognostická stratifikace pacientů 65+ hospitalizovaných s onemocněním covid-19 a hodnocení efektivity intenzivních intervencí s využitím indexu MPI. Dále u nás v rámci mezinárodní studie EU-COGER probíhá sledování efektivity postcovidové rehabilitace u geriatrických pacientů.

Nedávno jste od MŠMT získala Cenu Františka Běhounka za propagaci a popularizaci české vědy v Evropském výzkumném prostoru. Která práce nebo počin v této oblasti podle vás stojí za ocenění?

Ocenění si nesmírně vážím. Je to nejen ocenění za popularizaci a propagaci české vědy, ale i celého vědního oboru gerontologie a geriatrie. Kromě již zmiňovaných mezinárodních vědeckých výzkumných projektů a grantů jsem mnoho let věnovala práci v mezinárodních organizacích. Po dvě volební období, osm let, jsem byla generální tajemnicí Mezinárodní asociace gerontologie a geriatrie IAGG pro evropský region a následně čtyři roky prezidentkou klinické sekce IAGG-ER. Pracovala jsem též v Evropské geriatrické společnosti EUGMS jako člen akademické rady, již mnoho let jsem zástupce České republiky v UEMS-Geriatric medicine. Vážím si možností spolupracovat v rámci odborné komunity s vynikajícími a významnými evropskými geriatry a gerontology, ale i podpory fakulty a nemocnice při realizaci projektů a vzdělávacích aktivit. Ocenění patří také mým spolupracovníkům na klinice a dalším spolupracujícím pracovištím, všem, kteří se společně se mnou podílejí na propagaci a rozvoji geriatrie u nás a v zahraničí.

Primář kliniky pan doktor Richter o vás řekl, že vytváříte pro své spolupracovníky na klinice „antistresové“ prostředí. Jak to děláte?

Usilujeme o to, aby na naší klinice lidé pracovali rádi a chtěli se podílet na jejím bezproblémovém chodu. To ale není samozřejmé a já se snažím, aby kolegové věděli, že si jejich práce cením a vážím si jich. Také ctím heterogenitu týmu, kde může každý člen pracovat na tom, co ho zajímá a přináší mu uspokojení. Myslím si také, že je u vedoucího pracovníka důležité být autentický, aby mu jeho zaměstnanci věřili, že to, co dělá, tak skutečně myslí, a rozhoduje se i s ohledem na ně.

Prof. MUDr. Eva Topinková, CSc., která nedávno obdržela Cenu Františka Běhounka za propagaci a popularizaci české vědy v Evropském výzkumném prostoru (ERA), vede Geriatrickou kliniku 1. LF UK a VFN od roku 2001. Geriatrie ji i po letech stále baví. Vyzdvihuje, že jde o nesmírně široký obor s mnoha neprobádanými oblastmi, který sahá od epidemiologie a preventivních programů veřejného zdravotnictví přes klinickou praxi až k experimentální biogerontologii.

Geriatrická klinika 1. LF UK a VFN vznikla jako první svého druhu v Praze. Platí, že je stále jediná?

Naše klinika vznikla skutečně jako první geriatrická klinika v Praze, a přestože jsme se tak mohli považovat za kliniku „jedinečnou“, moc nás to netěšilo. V Praze jsou tři lékařské fakulty a pro rozvoj oboru i vzdělávání mediků je potřeba, aby na každé z nich geriatricky orientovaná klinika vznikla. Proto mě velmi potěšilo, že v loňském roce byla ustavena Geriatrická interní klinika na 2. LF v Motole. Potřebují to nejen pacienti, ale je to nezbytné pro další fungování „akademické geriatrie“, která umožňuje metodický rozvoj oboru a jeho vědeckého potenciálu včetně publikační činnosti. Jen tak lze implementovat geriatrické know-how i do ostatních oborů medicíny. Akademická geriatrie potřebuje vznik dalších pracovišť, vědecky erudované lídry, klinické studie a projekty, které by přinášely více vědeckých důkazů.

V jednom z textů v Jedničce jste napsala, že se 1. LF oprošťuje od tradicionalismu a modernizuje dle evropských trendů. Je to tak i ve výuce geriatrie tady na klinice?

Ano. Osobně nejsem nepřítelem tradic. Jsou důležité, umožňují kontinuitu, stabilitu a pocit jistoty, když opakujeme věci, které se v minulosti osvědčily. Na druhou stranu tradice vlastně neumožňují změnu. Domnívám se, že je potřebné navazovat na tradice akademické výuky, rozvíjet je a přizpůsobovat současným potřebám – potřebám studentů, klinické praxe, ale i potřebám učitelů. Na klinice jsme při tvorbě nových sylabů vycházeli z evropských doporučení UEMS – geriatrické sekce pro pregraduální výuku, na kterých jsem se jako zástupce České republiky podílela. Tato doporučení jsme publikovali i v časopise naší odborné společnosti, podobně jako náplň specializační přípravy. Geriatrie je zařazena mezi základní specializace a na Geriatrické klinice probíhá i výuka stážistů v přípravě na atestaci a specializační kurzy. 

Základy geriatrie jsou již několik let součástí výuky lékařských a většiny nelékařských oborů. Jaké další změny k lepšímu byste ve výuce budoucích zdravotníků nyní uvítala?

Myslím, že jsme dosáhli cíle, který jsme si vytýčili před téměř 20 lety společně s prvním přednostou doc. Jiřím Neuwirthem. Chtěli jsme, aby se s oborem setkali a „geriatrickým minimem“ prošli všichni studenti lékařství, fyzio- a ergoterapie, nutriční terapeuti i studenti ošetřovatelství. A to se podařilo včetně tvorby studijních opor v Moodlu. Určitě bychom přivítali návrat k plné prezenční výuce bez covidových omezení, širší využití zahraničních studijních materiálů – s programem Amboss se stále ještě spíše seznamujeme – a možná větší zařazení problematiky stárnutí i do výuky dalších lékařských oborů.

Kde například?

Co stále ještě chybí, je větší propojenost s dalšími vyučovanými obory. Skvělé by bylo doplnit výuku komunikace o rozhovory se staršími pacienty. Pro lepší pochopení geriatrických diagnóz lze využít také simulační centrum, kde by si studenti měli vyzkoušet například zátěžové obleky, aby na vlastní kůži zjistili, jak stáří mění organismus, jeho projevy a možnosti. Překvapuje mě, že například ve farmakologii se studenti příliš nedozvědí o konceptu nevhodných léčiv ve stáří, tedy o skupinách léků, které z hlediska farmakokinetických či farmakodynamických vlastností nejsou bezpečné pro starší pacienty. Jde třeba o léky, které výrazně zvyšují riziko pádů, nebo o léky s anticholinergním efektem. Ty nejsou ve stáří vhodné vůbec, protože mozek má ve vyšším věku nízkou neurokognitivní rezervu a jejich podávání zhoršuje kognitivní funkce nebo může vyvolat delirium.

Jak mediky pro práci v oblasti geriatrie motivujete?

Podle našich zkušeností i staršího dotazníkového šetření má mezi studenty zájem o práci v oboru geriatrie jen několik procent. Je to způsobeno jednak ne příliš pozitivním postojem současné společnosti ke starým lidem a stále ještě nízkou prestiží oboru, který je vnímán jako málo zajímavý, málo akční, navíc je zaměňován za dlouhodobou péči o bezmocné seniory. Tenhle náhled se snažíme změnit a studentům ukázat, že znalost geriatrie jim umožní starat se lépe o pacienty vyššího věku, i když budou pracovat v jiném oboru. Perioperační péče, bezpečná preskripce, komplexní posouzení multimorbidit, zhodnocení kognitivních schopností a preventivní geriatrie jsou příklady, kde geriatrické znalosti umožní kvalitativně vyšší úroveň lékařské péče.

Co přesvědčilo k výběru geriatrie vás?

Přiznám se, že jsem si obor nevybrala. „Zbylo“ na mě místo v gerontologické skupině prof. Pacovského na III. interní klinice Fakulty všeobecného lékařství (nyní 1. LF UK pozn. red.). Ukázalo se však, že v gerontologii a geriatrii je mnoho neprobádaného a zajímavého, že je to nesmírně široký obor sahající od epidemiologie a preventivních programů veřejného zdravotnictví přes klinickou praxi až po experimentální biogerontologii. To je důvod, proč mě geriatrie celá ta léta baví. A také asi skutečnost, že v péči o staré pacienty jsme u samých kořenů medicíny – pomoci, humanity a milosrdenství.

Máte přehled, kolik mladých lékařů, již absolventů lékařských fakult, se nyní chce geriatrii věnovat?

Ano, v rámci odborné společnosti sledujeme počty lékařů zařazených do oboru geriatrie a provázíme je v rámci specializační předatestační přípravy. Geriatrická klinika je současně klinickou základnou Subkatedry geriatrie IPVZ a akreditovaným pracovištěm oboru geriatrie. V České republice atestuje z geriatrie každým rokem cca 10 lékařů a nyní v ČR pracuje více než 200 lékařů.

Mělo by jich být více?

Cílem našeho snažení není získat co nejvíce lékařů do oboru. Geriatrie není pro každého. Jako obor patří do velké rodiny interních oborů, současně má však přesahy do dalších oborů medicíny – dotýká se například ortopedie (v zahraničí má tato subspecializace i svůj název ortogeriatrie), pooperační péče a rehabilitace, specializace v oblasti poruch zraku a sluchu, neurologie a psychiatrie – delirantní stavy, demence, poruchy chování ve stáří. Proto nechceme vychovávat pouze lékaře geriatry, ale proškolit i lékaře jiných oborů, kteří budou se znalostí geriatrického minima lépe pečovat o staré pacienty. Každý klinický obor by měl kultivovat své postupy a specifika léčby u starší populace. V současnosti pouze minimum doporučených postupů přihlíží ke specifickým aspektům stárnutí a k tomu, že starý pacient má další komorbidity. Umění lékaře je v tomto najít spolu s pacientem jeho priority a léčbu vhodně modifikovat, dnes spíše říkáme individualizovat.

Geriatrická klinika garantuje i neprofesní studium pro posluchače Univerzity třetího věku. Co všechno toto studium zahrnuje?

Univerzita třetího věku (U3V) se na 1. LF otevřela v roce 1987, takže letos oslavíme 35 let činnosti. V současnosti je zapsáno více než 200 studentů, kteří navštěvují čtyřsemestrální program Biologie člověka a mohou studovat dále kurz Novinky v medicíně, v němž díky vstřícnosti jednotlivých fakultních pracovišť představujeme každý semestr jiný obor. Pro letošní akademický rok jsou na programu onkologie a adiktologie.

A obecně, jak vzdělávání „třetího věku“ jeho účastníkům prospívá? A obecně, jak vzdělávání „třetího věku“ jeho účastníkům prospívá?

Nepochybně má studium ve vysokém věku významný psychologický efekt. Někteří studenti překročili osmdesátku a mnozí docházejí na kurz Novinky v medicíně již více než 10 let. Duševní aktivita a společenský charakter setkávání při výuce (v poslední době bohužel omezený pandemií) mají příznivý efekt na celkový pocit zdraví a životní spokojenost. Některé odborné studie popisují i příznivý vliv na kognitivní zdraví.

Když zmiňujete studie, klinika je v posledních 20 letech renomovaným vědeckým partnerem desítek velkých evropských projektů. Které jsou svým přínosem zásadní?

Je těžké vybrat pouze jeden nebo dva projekty. Vzpomínám na první projekt 5. rámcového programu výzkumu a vývoje Evropské komise AD HOC (2001–2004), který byl myslím i vůbec prvním velkým evropským projektem, který naše fakulta v rámci tohoto programu získala. Věnoval se problematice seniorů v domácí péči, klinickým charakteristikám pacientů, indikátorům kvality péče a rozsahu péče a služeb. Naše pracoviště analyzovalo farmakoterapii a adherenci pacientů a výsledky jsme publikovali v prestižním časopise JAMA. V České republice jsme v roce 2005 jako první upozornili na koncept léčiv nevhodných, zvýšeně rizikových pro starší pacienty, a tuto problematiku dodnes zkoumáme. Vzpomínám také na projet PREDICT, který upozornil na skutečnost nízkého zastoupení starších osob v klinických studiích a zkoumal bariéry a možnosti, jak jejich zastoupení v klinickém výzkumu zvýšit. Výsledky pak přispěly k vytvoření expertní skupiny geriatrie při Evropské lékové agentuře.

Vědecky nejplodnějším projektem s více než 30 publikačními výstupy v časopisech s impakt faktorem byl projekt SHELTER 7. rámcového programu Evropské komise, sledující v té době největší kohortu pěti tisíc pacientů v dlouhodobé péči v osmi evropských zemích. Z posledních pěti let bych zmínila tři velké evropské projekty zaměřené na studium seniorské křehkosti a sarkopenie. Projekt SPRINTT prokázal příznivý efekt řízené fyzické aktivity a nutričních intervencí u křehkých seniorů a projekt MIDFRAIL zlepšení fyzické zdatnosti u starších diabetiků. Publikace Evropský konsensus definice a diagnostiky sarkopenie má k dnešnímu dni 5 871 citací. Zajímavé výsledky přinesl také projekt MPI–AGE. Potvrdil přínosnost indexu MPI pro hodnocení křehkosti a predikci mortality v prospektivní studii hospitalizovaných seniorů a efektivitu intervencí s ohledem na stupeň jejich křehkosti.

Souvisí vaše stávající vědecké práce také s epidemií covidu-19?

Ano, v současné době se analyzují výsledky mezinárodní multicentrické observační studie MPI-COVID-19, což je prognostická stratifikace pacientů 65+ hospitalizovaných s onemocněním covid-19 a hodnocení efektivity intenzivních intervencí s využitím indexu MPI. Dále u nás v rámci mezinárodní studie EU-COGER probíhá sledování efektivity postcovidové rehabilitace u geriatrických pacientů.

Nedávno jste od MŠMT získala Cenu Františka Běhounka za propagaci a popularizaci české vědy v Evropském výzkumném prostoru. Která práce nebo počin v této oblasti podle vás stojí za ocenění?

Ocenění si nesmírně vážím. Je to nejen ocenění za popularizaci a propagaci české vědy, ale i celého vědního oboru gerontologie a geriatrie. Kromě již zmiňovaných mezinárodních vědeckých výzkumných projektů a grantů jsem mnoho let věnovala práci v mezinárodních organizacích. Po dvě volební období, osm let, jsem byla generální tajemnicí Mezinárodní asociace gerontologie a geriatrie IAGG pro evropský region a následně čtyři roky prezidentkou klinické sekce IAGG-ER. Pracovala jsem též v Evropské geriatrické společnosti EUGMS jako člen akademické rady, již mnoho let jsem zástupce České republiky v UEMS-Geriatric medicine. Vážím si možností spolupracovat v rámci odborné komunity s vynikajícími a významnými evropskými geriatry a gerontology, ale i podpory fakulty a nemocnice při realizaci projektů a vzdělávacích aktivit. Ocenění patří také mým spolupracovníkům na klinice a dalším spolupracujícím pracovištím, všem, kteří se společně se mnou podílejí na propagaci a rozvoji geriatrie u nás a v zahraničí.

Primář kliniky pan doktor Richter o vás řekl, že vytváříte pro své spolupracovníky na klinice „antistresové“ prostředí. Jak to děláte?

Usilujeme o to, aby na naší klinice lidé pracovali rádi a chtěli se podílet na jejím bezproblémovém chodu. To ale není samozřejmé a já se snažím, aby kolegové věděli, že si jejich práce cením a vážím si jich. Také ctím heterogenitu týmu, kde může každý člen pracovat na tom, co ho zajímá a přináší mu uspokojení. Myslím si také, že je u vedoucího pracovníka důležité být autentický, aby mu jeho zaměstnanci věřili, že to, co dělá, tak skutečně myslí, a rozhoduje se i s ohledem na ně.

Prof. MUDr. Eva Topinková, CSc., která nedávno obdržela Cenu Františka Běhounka za propagaci a popularizaci české vědy v Evropském výzkumném prostoru (ERA), vede Geriatrickou kliniku 1. LF UK a VFN od roku 2001. Geriatrie ji i po letech stále baví. Vyzdvihuje, že jde o nesmírně široký obor s mnoha neprobádanými oblastmi, který sahá od epidemiologie a preventivních programů veřejného zdravotnictví přes klinickou praxi až k experimentální biogerontologii.

Geriatrická klinika 1. LF UK a VFN vznikla jako první svého druhu v Praze. Platí, že je stále jediná?

Naše klinika vznikla skutečně jako první geriatrická klinika v Praze, a přestože jsme se tak mohli považovat za kliniku „jedinečnou“, moc nás to netěšilo. V Praze jsou tři lékařské fakulty a pro rozvoj oboru i vzdělávání mediků je potřeba, aby na každé z nich geriatricky orientovaná klinika vznikla. Proto mě velmi potěšilo, že v loňském roce byla ustavena Geriatrická interní klinika na 2. LF v Motole. Potřebují to nejen pacienti, ale je to nezbytné pro další fungování „akademické geriatrie“, která umožňuje metodický rozvoj oboru a jeho vědeckého potenciálu včetně publikační činnosti. Jen tak lze implementovat geriatrické know-how i do ostatních oborů medicíny. Akademická geriatrie potřebuje vznik dalších pracovišť, vědecky erudované lídry, klinické studie a projekty, které by přinášely více vědeckých důkazů.

V jednom z textů v Jedničce jste napsala, že se 1. LF oprošťuje od tradicionalismu a modernizuje dle evropských trendů. Je to tak i ve výuce geriatrie tady na klinice?

Ano. Osobně nejsem nepřítelem tradic. Jsou důležité, umožňují kontinuitu, stabilitu a pocit jistoty, když opakujeme věci, které se v minulosti osvědčily. Na druhou stranu tradice vlastně neumožňují změnu. Domnívám se, že je potřebné navazovat na tradice akademické výuky, rozvíjet je a přizpůsobovat současným potřebám – potřebám studentů, klinické praxe, ale i potřebám učitelů. Na klinice jsme při tvorbě nových sylabů vycházeli z evropských doporučení UEMS – geriatrické sekce pro pregraduální výuku, na kterých jsem se jako zástupce České republiky podílela. Tato doporučení jsme publikovali i v časopise naší odborné společnosti, podobně jako náplň specializační přípravy. Geriatrie je zařazena mezi základní specializace a na Geriatrické klinice probíhá i výuka stážistů v přípravě na atestaci a specializační kurzy. 

Základy geriatrie jsou již několik let součástí výuky lékařských a většiny nelékařských oborů. Jaké další změny k lepšímu byste ve výuce budoucích zdravotníků nyní uvítala?

Myslím, že jsme dosáhli cíle, který jsme si vytýčili před téměř 20 lety společně s prvním přednostou doc. Jiřím Neuwirthem. Chtěli jsme, aby se s oborem setkali a „geriatrickým minimem“ prošli všichni studenti lékařství, fyzio- a ergoterapie, nutriční terapeuti i studenti ošetřovatelství. A to se podařilo včetně tvorby studijních opor v Moodlu. Určitě bychom přivítali návrat k plné prezenční výuce bez covidových omezení, širší využití zahraničních studijních materiálů – s programem Amboss se stále ještě spíše seznamujeme – a možná větší zařazení problematiky stárnutí i do výuky dalších lékařských oborů.

Kde například?

Co stále ještě chybí, je větší propojenost s dalšími vyučovanými obory. Skvělé by bylo doplnit výuku komunikace o rozhovory se staršími pacienty. Pro lepší pochopení geriatrických diagnóz lze využít také simulační centrum, kde by si studenti měli vyzkoušet například zátěžové obleky, aby na vlastní kůži zjistili, jak stáří mění organismus, jeho projevy a možnosti. Překvapuje mě, že například ve farmakologii se studenti příliš nedozvědí o konceptu nevhodných léčiv ve stáří, tedy o skupinách léků, které z hlediska farmakokinetických či farmakodynamických vlastností nejsou bezpečné pro starší pacienty. Jde třeba o léky, které výrazně zvyšují riziko pádů, nebo o léky s anticholinergním efektem. Ty nejsou ve stáří vhodné vůbec, protože mozek má ve vyšším věku nízkou neurokognitivní rezervu a jejich podávání zhoršuje kognitivní funkce nebo může vyvolat delirium.

Jak mediky pro práci v oblasti geriatrie motivujete?

Podle našich zkušeností i staršího dotazníkového šetření má mezi studenty zájem o práci v oboru geriatrie jen několik procent. Je to způsobeno jednak ne příliš pozitivním postojem současné společnosti ke starým lidem a stále ještě nízkou prestiží oboru, který je vnímán jako málo zajímavý, málo akční, navíc je zaměňován za dlouhodobou péči o bezmocné seniory. Tenhle náhled se snažíme změnit a studentům ukázat, že znalost geriatrie jim umožní starat se lépe o pacienty vyššího věku, i když budou pracovat v jiném oboru. Perioperační péče, bezpečná preskripce, komplexní posouzení multimorbidit, zhodnocení kognitivních schopností a preventivní geriatrie jsou příklady, kde geriatrické znalosti umožní kvalitativně vyšší úroveň lékařské péče.

Co přesvědčilo k výběru geriatrie vás?

Přiznám se, že jsem si obor nevybrala. „Zbylo“ na mě místo v gerontologické skupině prof. Pacovského na III. interní klinice Fakulty všeobecného lékařství (nyní 1. LF UK pozn. red.). Ukázalo se však, že v gerontologii a geriatrii je mnoho neprobádaného a zajímavého, že je to nesmírně široký obor sahající od epidemiologie a preventivních programů veřejného zdravotnictví přes klinickou praxi až po experimentální biogerontologii. To je důvod, proč mě geriatrie celá ta léta baví. A také asi skutečnost, že v péči o staré pacienty jsme u samých kořenů medicíny – pomoci, humanity a milosrdenství.

Máte přehled, kolik mladých lékařů, již absolventů lékařských fakult, se nyní chce geriatrii věnovat?

Ano, v rámci odborné společnosti sledujeme počty lékařů zařazených do oboru geriatrie a provázíme je v rámci specializační předatestační přípravy. Geriatrická klinika je současně klinickou základnou Subkatedry geriatrie IPVZ a akreditovaným pracovištěm oboru geriatrie. V České republice atestuje z geriatrie každým rokem cca 10 lékařů a nyní v ČR pracuje více než 200 lékařů.

Mělo by jich být více?

Cílem našeho snažení není získat co nejvíce lékařů do oboru. Geriatrie není pro každého. Jako obor patří do velké rodiny interních oborů, současně má však přesahy do dalších oborů medicíny – dotýká se například ortopedie (v zahraničí má tato subspecializace i svůj název ortogeriatrie), pooperační péče a rehabilitace, specializace v oblasti poruch zraku a sluchu, neurologie a psychiatrie – delirantní stavy, demence, poruchy chování ve stáří. Proto nechceme vychovávat pouze lékaře geriatry, ale proškolit i lékaře jiných oborů, kteří budou se znalostí geriatrického minima lépe pečovat o staré pacienty. Každý klinický obor by měl kultivovat své postupy a specifika léčby u starší populace. V současnosti pouze minimum doporučených postupů přihlíží ke specifickým aspektům stárnutí a k tomu, že starý pacient má další komorbidity. Umění lékaře je v tomto najít spolu s pacientem jeho priority a léčbu vhodně modifikovat, dnes spíše říkáme individualizovat.

Geriatrická klinika garantuje i neprofesní studium pro posluchače Univerzity třetího věku. Co všechno toto studium zahrnuje?

Univerzita třetího věku (U3V) se na 1. LF otevřela v roce 1987, takže letos oslavíme 35 let činnosti. V současnosti je zapsáno více než 200 studentů, kteří navštěvují čtyřsemestrální program Biologie člověka a mohou studovat dále kurz Novinky v medicíně, v němž díky vstřícnosti jednotlivých fakultních pracovišť představujeme každý semestr jiný obor. Pro letošní akademický rok jsou na programu onkologie a adiktologie.

A obecně, jak vzdělávání „třetího věku“ jeho účastníkům prospívá? A obecně, jak vzdělávání „třetího věku“ jeho účastníkům prospívá?

Nepochybně má studium ve vysokém věku významný psychologický efekt. Někteří studenti překročili osmdesátku a mnozí docházejí na kurz Novinky v medicíně již více než 10 let. Duševní aktivita a společenský charakter setkávání při výuce (v poslední době bohužel omezený pandemií) mají příznivý efekt na celkový pocit zdraví a životní spokojenost. Některé odborné studie popisují i příznivý vliv na kognitivní zdraví.

Když zmiňujete studie, klinika je v posledních 20 letech renomovaným vědeckým partnerem desítek velkých evropských projektů. Které jsou svým přínosem zásadní?

Je těžké vybrat pouze jeden nebo dva projekty. Vzpomínám na první projekt 5. rámcového programu výzkumu a vývoje Evropské komise AD HOC (2001–2004), který byl myslím i vůbec prvním velkým evropským projektem, který naše fakulta v rámci tohoto programu získala. Věnoval se problematice seniorů v domácí péči, klinickým charakteristikám pacientů, indikátorům kvality péče a rozsahu péče a služeb. Naše pracoviště analyzovalo farmakoterapii a adherenci pacientů a výsledky jsme publikovali v prestižním časopise JAMA. V České republice jsme v roce 2005 jako první upozornili na koncept léčiv nevhodných, zvýšeně rizikových pro starší pacienty, a tuto problematiku dodnes zkoumáme. Vzpomínám také na projet PREDICT, který upozornil na skutečnost nízkého zastoupení starších osob v klinických studiích a zkoumal bariéry a možnosti, jak jejich zastoupení v klinickém výzkumu zvýšit. Výsledky pak přispěly k vytvoření expertní skupiny geriatrie při Evropské lékové agentuře.

Vědecky nejplodnějším projektem s více než 30 publikačními výstupy v časopisech s impakt faktorem byl projekt SHELTER 7. rámcového programu Evropské komise, sledující v té době největší kohortu pěti tisíc pacientů v dlouhodobé péči v osmi evropských zemích. Z posledních pěti let bych zmínila tři velké evropské projekty zaměřené na studium seniorské křehkosti a sarkopenie. Projekt SPRINTT prokázal příznivý efekt řízené fyzické aktivity a nutričních intervencí u křehkých seniorů a projekt MIDFRAIL zlepšení fyzické zdatnosti u starších diabetiků. Publikace Evropský konsensus definice a diagnostiky sarkopenie má k dnešnímu dni 5 871 citací. Zajímavé výsledky přinesl také projekt MPI–AGE. Potvrdil přínosnost indexu MPI pro hodnocení křehkosti a predikci mortality v prospektivní studii hospitalizovaných seniorů a efektivitu intervencí s ohledem na stupeň jejich křehkosti.

Souvisí vaše stávající vědecké práce také s epidemií covidu-19?

Ano, v současné době se analyzují výsledky mezinárodní multicentrické observační studie MPI-COVID-19, což je prognostická stratifikace pacientů 65+ hospitalizovaných s onemocněním covid-19 a hodnocení efektivity intenzivních intervencí s využitím indexu MPI. Dále u nás v rámci mezinárodní studie EU-COGER probíhá sledování efektivity postcovidové rehabilitace u geriatrických pacientů.

Nedávno jste od MŠMT získala Cenu Františka Běhounka za propagaci a popularizaci české vědy v Evropském výzkumném prostoru. Která práce nebo počin v této oblasti podle vás stojí za ocenění?

Ocenění si nesmírně vážím. Je to nejen ocenění za popularizaci a propagaci české vědy, ale i celého vědního oboru gerontologie a geriatrie. Kromě již zmiňovaných mezinárodních vědeckých výzkumných projektů a grantů jsem mnoho let věnovala práci v mezinárodních organizacích. Po dvě volební období, osm let, jsem byla generální tajemnicí Mezinárodní asociace gerontologie a geriatrie IAGG pro evropský region a následně čtyři roky prezidentkou klinické sekce IAGG-ER. Pracovala jsem též v Evropské geriatrické společnosti EUGMS jako člen akademické rady, již mnoho let jsem zástupce České republiky v UEMS-Geriatric medicine. Vážím si možností spolupracovat v rámci odborné komunity s vynikajícími a významnými evropskými geriatry a gerontology, ale i podpory fakulty a nemocnice při realizaci projektů a vzdělávacích aktivit. Ocenění patří také mým spolupracovníkům na klinice a dalším spolupracujícím pracovištím, všem, kteří se společně se mnou podílejí na propagaci a rozvoji geriatrie u nás a v zahraničí.

Primář kliniky pan doktor Richter o vás řekl, že vytváříte pro své spolupracovníky na klinice „antistresové“ prostředí. Jak to děláte?

Usilujeme o to, aby na naší klinice lidé pracovali rádi a chtěli se podílet na jejím bezproblémovém chodu. To ale není samozřejmé a já se snažím, aby kolegové věděli, že si jejich práce cením a vážím si jich. Také ctím heterogenitu týmu, kde může každý člen pracovat na tom, co ho zajímá a přináší mu uspokojení. Myslím si také, že je u vedoucího pracovníka důležité být autentický, aby mu jeho zaměstnanci věřili, že to, co dělá, tak skutečně myslí, a rozhoduje se i s ohledem na ně.

Prof. MUDr. Eva Topinková, CSc., která nedávno obdržela Cenu Františka Běhounka za propagaci a popularizaci české vědy v Evropském výzkumném prostoru (ERA), vede Geriatrickou kliniku 1. LF UK a VFN od roku 2001. Geriatrie ji i po letech stále baví. Vyzdvihuje, že jde o nesmírně široký obor s mnoha neprobádanými oblastmi, který sahá od epidemiologie a preventivních programů veřejného zdravotnictví přes klinickou praxi až k experimentální biogerontologii.

Geriatrická klinika 1. LF UK a VFN vznikla jako první svého druhu v Praze. Platí, že je stále jediná?

Naše klinika vznikla skutečně jako první geriatrická klinika v Praze, a přestože jsme se tak mohli považovat za kliniku „jedinečnou“, moc nás to netěšilo. V Praze jsou tři lékařské fakulty a pro rozvoj oboru i vzdělávání mediků je potřeba, aby na každé z nich geriatricky orientovaná klinika vznikla. Proto mě velmi potěšilo, že v loňském roce byla ustavena Geriatrická interní klinika na 2. LF v Motole. Potřebují to nejen pacienti, ale je to nezbytné pro další fungování „akademické geriatrie“, která umožňuje metodický rozvoj oboru a jeho vědeckého potenciálu včetně publikační činnosti. Jen tak lze implementovat geriatrické know-how i do ostatních oborů medicíny. Akademická geriatrie potřebuje vznik dalších pracovišť, vědecky erudované lídry, klinické studie a projekty, které by přinášely více vědeckých důkazů.

V jednom z textů v Jedničce jste napsala, že se 1. LF oprošťuje od tradicionalismu a modernizuje dle evropských trendů. Je to tak i ve výuce geriatrie tady na klinice?

Ano. Osobně nejsem nepřítelem tradic. Jsou důležité, umožňují kontinuitu, stabilitu a pocit jistoty, když opakujeme věci, které se v minulosti osvědčily. Na druhou stranu tradice vlastně neumožňují změnu. Domnívám se, že je potřebné navazovat na tradice akademické výuky, rozvíjet je a přizpůsobovat současným potřebám – potřebám studentů, klinické praxe, ale i potřebám učitelů. Na klinice jsme při tvorbě nových sylabů vycházeli z evropských doporučení UEMS – geriatrické sekce pro pregraduální výuku, na kterých jsem se jako zástupce České republiky podílela. Tato doporučení jsme publikovali i v časopise naší odborné společnosti, podobně jako náplň specializační přípravy. Geriatrie je zařazena mezi základní specializace a na Geriatrické klinice probíhá i výuka stážistů v přípravě na atestaci a specializační kurzy. 

Základy geriatrie jsou již několik let součástí výuky lékařských a většiny nelékařských oborů. Jaké další změny k lepšímu byste ve výuce budoucích zdravotníků nyní uvítala?

Myslím, že jsme dosáhli cíle, který jsme si vytýčili před téměř 20 lety společně s prvním přednostou doc. Jiřím Neuwirthem. Chtěli jsme, aby se s oborem setkali a „geriatrickým minimem“ prošli všichni studenti lékařství, fyzio- a ergoterapie, nutriční terapeuti i studenti ošetřovatelství. A to se podařilo včetně tvorby studijních opor v Moodlu. Určitě bychom přivítali návrat k plné prezenční výuce bez covidových omezení, širší využití zahraničních studijních materiálů – s programem Amboss se stále ještě spíše seznamujeme – a možná větší zařazení problematiky stárnutí i do výuky dalších lékařských oborů.

Kde například?

Co stále ještě chybí, je větší propojenost s dalšími vyučovanými obory. Skvělé by bylo doplnit výuku komunikace o rozhovory se staršími pacienty. Pro lepší pochopení geriatrických diagnóz lze využít také simulační centrum, kde by si studenti měli vyzkoušet například zátěžové obleky, aby na vlastní kůži zjistili, jak stáří mění organismus, jeho projevy a možnosti. Překvapuje mě, že například ve farmakologii se studenti příliš nedozvědí o konceptu nevhodných léčiv ve stáří, tedy o skupinách léků, které z hlediska farmakokinetických či farmakodynamických vlastností nejsou bezpečné pro starší pacienty. Jde třeba o léky, které výrazně zvyšují riziko pádů, nebo o léky s anticholinergním efektem. Ty nejsou ve stáří vhodné vůbec, protože mozek má ve vyšším věku nízkou neurokognitivní rezervu a jejich podávání zhoršuje kognitivní funkce nebo může vyvolat delirium.

Jak mediky pro práci v oblasti geriatrie motivujete?

Podle našich zkušeností i staršího dotazníkového šetření má mezi studenty zájem o práci v oboru geriatrie jen několik procent. Je to způsobeno jednak ne příliš pozitivním postojem současné společnosti ke starým lidem a stále ještě nízkou prestiží oboru, který je vnímán jako málo zajímavý, málo akční, navíc je zaměňován za dlouhodobou péči o bezmocné seniory. Tenhle náhled se snažíme změnit a studentům ukázat, že znalost geriatrie jim umožní starat se lépe o pacienty vyššího věku, i když budou pracovat v jiném oboru. Perioperační péče, bezpečná preskripce, komplexní posouzení multimorbidit, zhodnocení kognitivních schopností a preventivní geriatrie jsou příklady, kde geriatrické znalosti umožní kvalitativně vyšší úroveň lékařské péče.

Co přesvědčilo k výběru geriatrie vás?

Přiznám se, že jsem si obor nevybrala. „Zbylo“ na mě místo v gerontologické skupině prof. Pacovského na III. interní klinice Fakulty všeobecného lékařství (nyní 1. LF UK pozn. red.). Ukázalo se však, že v gerontologii a geriatrii je mnoho neprobádaného a zajímavého, že je to nesmírně široký obor sahající od epidemiologie a preventivních programů veřejného zdravotnictví přes klinickou praxi až po experimentální biogerontologii. To je důvod, proč mě geriatrie celá ta léta baví. A také asi skutečnost, že v péči o staré pacienty jsme u samých kořenů medicíny – pomoci, humanity a milosrdenství.

Máte přehled, kolik mladých lékařů, již absolventů lékařských fakult, se nyní chce geriatrii věnovat?

Ano, v rámci odborné společnosti sledujeme počty lékařů zařazených do oboru geriatrie a provázíme je v rámci specializační předatestační přípravy. Geriatrická klinika je současně klinickou základnou Subkatedry geriatrie IPVZ a akreditovaným pracovištěm oboru geriatrie. V České republice atestuje z geriatrie každým rokem cca 10 lékařů a nyní v ČR pracuje více než 200 lékařů.

Mělo by jich být více?

Cílem našeho snažení není získat co nejvíce lékařů do oboru. Geriatrie není pro každého. Jako obor patří do velké rodiny interních oborů, současně má však přesahy do dalších oborů medicíny – dotýká se například ortopedie (v zahraničí má tato subspecializace i svůj název ortogeriatrie), pooperační péče a rehabilitace, specializace v oblasti poruch zraku a sluchu, neurologie a psychiatrie – delirantní stavy, demence, poruchy chování ve stáří. Proto nechceme vychovávat pouze lékaře geriatry, ale proškolit i lékaře jiných oborů, kteří budou se znalostí geriatrického minima lépe pečovat o staré pacienty. Každý klinický obor by měl kultivovat své postupy a specifika léčby u starší populace. V současnosti pouze minimum doporučených postupů přihlíží ke specifickým aspektům stárnutí a k tomu, že starý pacient má další komorbidity. Umění lékaře je v tomto najít spolu s pacientem jeho priority a léčbu vhodně modifikovat, dnes spíše říkáme individualizovat.

Geriatrická klinika garantuje i neprofesní studium pro posluchače Univerzity třetího věku. Co všechno toto studium zahrnuje?

Univerzita třetího věku (U3V) se na 1. LF otevřela v roce 1987, takže letos oslavíme 35 let činnosti. V současnosti je zapsáno více než 200 studentů, kteří navštěvují čtyřsemestrální program Biologie člověka a mohou studovat dále kurz Novinky v medicíně, v němž díky vstřícnosti jednotlivých fakultních pracovišť představujeme každý semestr jiný obor. Pro letošní akademický rok jsou na programu onkologie a adiktologie.

A obecně, jak vzdělávání „třetího věku“ jeho účastníkům prospívá? A obecně, jak vzdělávání „třetího věku“ jeho účastníkům prospívá?

Nepochybně má studium ve vysokém věku významný psychologický efekt. Někteří studenti překročili osmdesátku a mnozí docházejí na kurz Novinky v medicíně již více než 10 let. Duševní aktivita a společenský charakter setkávání při výuce (v poslední době bohužel omezený pandemií) mají příznivý efekt na celkový pocit zdraví a životní spokojenost. Některé odborné studie popisují i příznivý vliv na kognitivní zdraví.

Když zmiňujete studie, klinika je v posledních 20 letech renomovaným vědeckým partnerem desítek velkých evropských projektů. Které jsou svým přínosem zásadní?

Je těžké vybrat pouze jeden nebo dva projekty. Vzpomínám na první projekt 5. rámcového programu výzkumu a vývoje Evropské komise AD HOC (2001–2004), který byl myslím i vůbec prvním velkým evropským projektem, který naše fakulta v rámci tohoto programu získala. Věnoval se problematice seniorů v domácí péči, klinickým charakteristikám pacientů, indikátorům kvality péče a rozsahu péče a služeb. Naše pracoviště analyzovalo farmakoterapii a adherenci pacientů a výsledky jsme publikovali v prestižním časopise JAMA. V České republice jsme v roce 2005 jako první upozornili na koncept léčiv nevhodných, zvýšeně rizikových pro starší pacienty, a tuto problematiku dodnes zkoumáme. Vzpomínám také na projet PREDICT, který upozornil na skutečnost nízkého zastoupení starších osob v klinických studiích a zkoumal bariéry a možnosti, jak jejich zastoupení v klinickém výzkumu zvýšit. Výsledky pak přispěly k vytvoření expertní skupiny geriatrie při Evropské lékové agentuře.

Vědecky nejplodnějším projektem s více než 30 publikačními výstupy v časopisech s impakt faktorem byl projekt SHELTER 7. rámcového programu Evropské komise, sledující v té době největší kohortu pěti tisíc pacientů v dlouhodobé péči v osmi evropských zemích. Z posledních pěti let bych zmínila tři velké evropské projekty zaměřené na studium seniorské křehkosti a sarkopenie. Projekt SPRINTT prokázal příznivý efekt řízené fyzické aktivity a nutričních intervencí u křehkých seniorů a projekt MIDFRAIL zlepšení fyzické zdatnosti u starších diabetiků. Publikace Evropský konsensus definice a diagnostiky sarkopenie má k dnešnímu dni 5 871 citací. Zajímavé výsledky přinesl také projekt MPI–AGE. Potvrdil přínosnost indexu MPI pro hodnocení křehkosti a predikci mortality v prospektivní studii hospitalizovaných seniorů a efektivitu intervencí s ohledem na stupeň jejich křehkosti.

Souvisí vaše stávající vědecké práce také s epidemií covidu-19?

Ano, v současné době se analyzují výsledky mezinárodní multicentrické observační studie MPI-COVID-19, což je prognostická stratifikace pacientů 65+ hospitalizovaných s onemocněním covid-19 a hodnocení efektivity intenzivních intervencí s využitím indexu MPI. Dále u nás v rámci mezinárodní studie EU-COGER probíhá sledování efektivity postcovidové rehabilitace u geriatrických pacientů.

Nedávno jste od MŠMT získala Cenu Františka Běhounka za propagaci a popularizaci české vědy v Evropském výzkumném prostoru. Která práce nebo počin v této oblasti podle vás stojí za ocenění?

Ocenění si nesmírně vážím. Je to nejen ocenění za popularizaci a propagaci české vědy, ale i celého vědního oboru gerontologie a geriatrie. Kromě již zmiňovaných mezinárodních vědeckých výzkumných projektů a grantů jsem mnoho let věnovala práci v mezinárodních organizacích. Po dvě volební období, osm let, jsem byla generální tajemnicí Mezinárodní asociace gerontologie a geriatrie IAGG pro evropský region a následně čtyři roky prezidentkou klinické sekce IAGG-ER. Pracovala jsem též v Evropské geriatrické společnosti EUGMS jako člen akademické rady, již mnoho let jsem zástupce České republiky v UEMS-Geriatric medicine. Vážím si možností spolupracovat v rámci odborné komunity s vynikajícími a významnými evropskými geriatry a gerontology, ale i podpory fakulty a nemocnice při realizaci projektů a vzdělávacích aktivit. Ocenění patří také mým spolupracovníkům na klinice a dalším spolupracujícím pracovištím, všem, kteří se společně se mnou podílejí na propagaci a rozvoji geriatrie u nás a v zahraničí.

Primář kliniky pan doktor Richter o vás řekl, že vytváříte pro své spolupracovníky na klinice „antistresové“ prostředí. Jak to děláte?

Usilujeme o to, aby na naší klinice lidé pracovali rádi a chtěli se podílet na jejím bezproblémovém chodu. To ale není samozřejmé a já se snažím, aby kolegové věděli, že si jejich práce cením a vážím si jich. Také ctím heterogenitu týmu, kde může každý člen pracovat na tom, co ho zajímá a přináší mu uspokojení. Myslím si také, že je u vedoucího pracovníka důležité být autentický, aby mu jeho zaměstnanci věřili, že to, co dělá, tak skutečně myslí, a rozhoduje se i s ohledem na ně.

Prof. MUDr. Eva Topinková, CSc., která nedávno obdržela Cenu Františka Běhounka za propagaci a popularizaci české vědy v Evropském výzkumném prostoru (ERA), vede Geriatrickou kliniku 1. LF UK a VFN od roku 2001. Geriatrie ji i po letech stále baví. Vyzdvihuje, že jde o nesmírně široký obor s mnoha neprobádanými oblastmi, který sahá od epidemiologie a preventivních programů veřejného zdravotnictví přes klinickou praxi až k experimentální biogerontologii.

Geriatrická klinika 1. LF UK a VFN vznikla jako první svého druhu v Praze. Platí, že je stále jediná?

Naše klinika vznikla skutečně jako první geriatrická klinika v Praze, a přestože jsme se tak mohli považovat za kliniku „jedinečnou“, moc nás to netěšilo. V Praze jsou tři lékařské fakulty a pro rozvoj oboru i vzdělávání mediků je potřeba, aby na každé z nich geriatricky orientovaná klinika vznikla. Proto mě velmi potěšilo, že v loňském roce byla ustavena Geriatrická interní klinika na 2. LF v Motole. Potřebují to nejen pacienti, ale je to nezbytné pro další fungování „akademické geriatrie“, která umožňuje metodický rozvoj oboru a jeho vědeckého potenciálu včetně publikační činnosti. Jen tak lze implementovat geriatrické know-how i do ostatních oborů medicíny. Akademická geriatrie potřebuje vznik dalších pracovišť, vědecky erudované lídry, klinické studie a projekty, které by přinášely více vědeckých důkazů.

V jednom z textů v Jedničce jste napsala, že se 1. LF oprošťuje od tradicionalismu a modernizuje dle evropských trendů. Je to tak i ve výuce geriatrie tady na klinice?

Ano. Osobně nejsem nepřítelem tradic. Jsou důležité, umožňují kontinuitu, stabilitu a pocit jistoty, když opakujeme věci, které se v minulosti osvědčily. Na druhou stranu tradice vlastně neumožňují změnu. Domnívám se, že je potřebné navazovat na tradice akademické výuky, rozvíjet je a přizpůsobovat současným potřebám – potřebám studentů, klinické praxe, ale i potřebám učitelů. Na klinice jsme při tvorbě nových sylabů vycházeli z evropských doporučení UEMS – geriatrické sekce pro pregraduální výuku, na kterých jsem se jako zástupce České republiky podílela. Tato doporučení jsme publikovali i v časopise naší odborné společnosti, podobně jako náplň specializační přípravy. Geriatrie je zařazena mezi základní specializace a na Geriatrické klinice probíhá i výuka stážistů v přípravě na atestaci a specializační kurzy. 

Základy geriatrie jsou již několik let součástí výuky lékařských a většiny nelékařských oborů. Jaké další změny k lepšímu byste ve výuce budoucích zdravotníků nyní uvítala?

Myslím, že jsme dosáhli cíle, který jsme si vytýčili před téměř 20 lety společně s prvním přednostou doc. Jiřím Neuwirthem. Chtěli jsme, aby se s oborem setkali a „geriatrickým minimem“ prošli všichni studenti lékařství, fyzio- a ergoterapie, nutriční terapeuti i studenti ošetřovatelství. A to se podařilo včetně tvorby studijních opor v Moodlu. Určitě bychom přivítali návrat k plné prezenční výuce bez covidových omezení, širší využití zahraničních studijních materiálů – s programem Amboss se stále ještě spíše seznamujeme – a možná větší zařazení problematiky stárnutí i do výuky dalších lékařských oborů.

Kde například?

Co stále ještě chybí, je větší propojenost s dalšími vyučovanými obory. Skvělé by bylo doplnit výuku komunikace o rozhovory se staršími pacienty. Pro lepší pochopení geriatrických diagnóz lze využít také simulační centrum, kde by si studenti měli vyzkoušet například zátěžové obleky, aby na vlastní kůži zjistili, jak stáří mění organismus, jeho projevy a možnosti. Překvapuje mě, že například ve farmakologii se studenti příliš nedozvědí o konceptu nevhodných léčiv ve stáří, tedy o skupinách léků, které z hlediska farmakokinetických či farmakodynamických vlastností nejsou bezpečné pro starší pacienty. Jde třeba o léky, které výrazně zvyšují riziko pádů, nebo o léky s anticholinergním efektem. Ty nejsou ve stáří vhodné vůbec, protože mozek má ve vyšším věku nízkou neurokognitivní rezervu a jejich podávání zhoršuje kognitivní funkce nebo může vyvolat delirium.

Jak mediky pro práci v oblasti geriatrie motivujete?

Podle našich zkušeností i staršího dotazníkového šetření má mezi studenty zájem o práci v oboru geriatrie jen několik procent. Je to způsobeno jednak ne příliš pozitivním postojem současné společnosti ke starým lidem a stále ještě nízkou prestiží oboru, který je vnímán jako málo zajímavý, málo akční, navíc je zaměňován za dlouhodobou péči o bezmocné seniory. Tenhle náhled se snažíme změnit a studentům ukázat, že znalost geriatrie jim umožní starat se lépe o pacienty vyššího věku, i když budou pracovat v jiném oboru. Perioperační péče, bezpečná preskripce, komplexní posouzení multimorbidit, zhodnocení kognitivních schopností a preventivní geriatrie jsou příklady, kde geriatrické znalosti umožní kvalitativně vyšší úroveň lékařské péče.

Co přesvědčilo k výběru geriatrie vás?

Přiznám se, že jsem si obor nevybrala. „Zbylo“ na mě místo v gerontologické skupině prof. Pacovského na III. interní klinice Fakulty všeobecného lékařství (nyní 1. LF UK pozn. red.). Ukázalo se však, že v gerontologii a geriatrii je mnoho neprobádaného a zajímavého, že je to nesmírně široký obor sahající od epidemiologie a preventivních programů veřejného zdravotnictví přes klinickou praxi až po experimentální biogerontologii. To je důvod, proč mě geriatrie celá ta léta baví. A také asi skutečnost, že v péči o staré pacienty jsme u samých kořenů medicíny – pomoci, humanity a milosrdenství.

Máte přehled, kolik mladých lékařů, již absolventů lékařských fakult, se nyní chce geriatrii věnovat?

Ano, v rámci odborné společnosti sledujeme počty lékařů zařazených do oboru geriatrie a provázíme je v rámci specializační předatestační přípravy. Geriatrická klinika je současně klinickou základnou Subkatedry geriatrie IPVZ a akreditovaným pracovištěm oboru geriatrie. V České republice atestuje z geriatrie každým rokem cca 10 lékařů a nyní v ČR pracuje více než 200 lékařů.

Mělo by jich být více?

Cílem našeho snažení není získat co nejvíce lékařů do oboru. Geriatrie není pro každého. Jako obor patří do velké rodiny interních oborů, současně má však přesahy do dalších oborů medicíny – dotýká se například ortopedie (v zahraničí má tato subspecializace i svůj název ortogeriatrie), pooperační péče a rehabilitace, specializace v oblasti poruch zraku a sluchu, neurologie a psychiatrie – delirantní stavy, demence, poruchy chování ve stáří. Proto nechceme vychovávat pouze lékaře geriatry, ale proškolit i lékaře jiných oborů, kteří budou se znalostí geriatrického minima lépe pečovat o staré pacienty. Každý klinický obor by měl kultivovat své postupy a specifika léčby u starší populace. V současnosti pouze minimum doporučených postupů přihlíží ke specifickým aspektům stárnutí a k tomu, že starý pacient má další komorbidity. Umění lékaře je v tomto najít spolu s pacientem jeho priority a léčbu vhodně modifikovat, dnes spíše říkáme individualizovat.

Geriatrická klinika garantuje i neprofesní studium pro posluchače Univerzity třetího věku. Co všechno toto studium zahrnuje?

Univerzita třetího věku (U3V) se na 1. LF otevřela v roce 1987, takže letos oslavíme 35 let činnosti. V současnosti je zapsáno více než 200 studentů, kteří navštěvují čtyřsemestrální program Biologie člověka a mohou studovat dále kurz Novinky v medicíně, v němž díky vstřícnosti jednotlivých fakultních pracovišť představujeme každý semestr jiný obor. Pro letošní akademický rok jsou na programu onkologie a adiktologie.

A obecně, jak vzdělávání „třetího věku“ jeho účastníkům prospívá? A obecně, jak vzdělávání „třetího věku“ jeho účastníkům prospívá?

Nepochybně má studium ve vysokém věku významný psychologický efekt. Někteří studenti překročili osmdesátku a mnozí docházejí na kurz Novinky v medicíně již více než 10 let. Duševní aktivita a společenský charakter setkávání při výuce (v poslední době bohužel omezený pandemií) mají příznivý efekt na celkový pocit zdraví a životní spokojenost. Některé odborné studie popisují i příznivý vliv na kognitivní zdraví.

Když zmiňujete studie, klinika je v posledních 20 letech renomovaným vědeckým partnerem desítek velkých evropských projektů. Které jsou svým přínosem zásadní?

Je těžké vybrat pouze jeden nebo dva projekty. Vzpomínám na první projekt 5. rámcového programu výzkumu a vývoje Evropské komise AD HOC (2001–2004), který byl myslím i vůbec prvním velkým evropským projektem, který naše fakulta v rámci tohoto programu získala. Věnoval se problematice seniorů v domácí péči, klinickým charakteristikám pacientů, indikátorům kvality péče a rozsahu péče a služeb. Naše pracoviště analyzovalo farmakoterapii a adherenci pacientů a výsledky jsme publikovali v prestižním časopise JAMA. V České republice jsme v roce 2005 jako první upozornili na koncept léčiv nevhodných, zvýšeně rizikových pro starší pacienty, a tuto problematiku dodnes zkoumáme. Vzpomínám také na projet PREDICT, který upozornil na skutečnost nízkého zastoupení starších osob v klinických studiích a zkoumal bariéry a možnosti, jak jejich zastoupení v klinickém výzkumu zvýšit. Výsledky pak přispěly k vytvoření expertní skupiny geriatrie při Evropské lékové agentuře.

Vědecky nejplodnějším projektem s více než 30 publikačními výstupy v časopisech s impakt faktorem byl projekt SHELTER 7. rámcového programu Evropské komise, sledující v té době největší kohortu pěti tisíc pacientů v dlouhodobé péči v osmi evropských zemích. Z posledních pěti let bych zmínila tři velké evropské projekty zaměřené na studium seniorské křehkosti a sarkopenie. Projekt SPRINTT prokázal příznivý efekt řízené fyzické aktivity a nutričních intervencí u křehkých seniorů a projekt MIDFRAIL zlepšení fyzické zdatnosti u starších diabetiků. Publikace Evropský konsensus definice a diagnostiky sarkopenie má k dnešnímu dni 5 871 citací. Zajímavé výsledky přinesl také projekt MPI–AGE. Potvrdil přínosnost indexu MPI pro hodnocení křehkosti a predikci mortality v prospektivní studii hospitalizovaných seniorů a efektivitu intervencí s ohledem na stupeň jejich křehkosti.

Souvisí vaše stávající vědecké práce také s epidemií covidu-19?

Ano, v současné době se analyzují výsledky mezinárodní multicentrické observační studie MPI-COVID-19, což je prognostická stratifikace pacientů 65+ hospitalizovaných s onemocněním covid-19 a hodnocení efektivity intenzivních intervencí s využitím indexu MPI. Dále u nás v rámci mezinárodní studie EU-COGER probíhá sledování efektivity postcovidové rehabilitace u geriatrických pacientů.

Nedávno jste od MŠMT získala Cenu Františka Běhounka za propagaci a popularizaci české vědy v Evropském výzkumném prostoru. Která práce nebo počin v této oblasti podle vás stojí za ocenění?

Ocenění si nesmírně vážím. Je to nejen ocenění za popularizaci a propagaci české vědy, ale i celého vědního oboru gerontologie a geriatrie. Kromě již zmiňovaných mezinárodních vědeckých výzkumných projektů a grantů jsem mnoho let věnovala práci v mezinárodních organizacích. Po dvě volební období, osm let, jsem byla generální tajemnicí Mezinárodní asociace gerontologie a geriatrie IAGG pro evropský region a následně čtyři roky prezidentkou klinické sekce IAGG-ER. Pracovala jsem též v Evropské geriatrické společnosti EUGMS jako člen akademické rady, již mnoho let jsem zástupce České republiky v UEMS-Geriatric medicine. Vážím si možností spolupracovat v rámci odborné komunity s vynikajícími a významnými evropskými geriatry a gerontology, ale i podpory fakulty a nemocnice při realizaci projektů a vzdělávacích aktivit. Ocenění patří také mým spolupracovníkům na klinice a dalším spolupracujícím pracovištím, všem, kteří se společně se mnou podílejí na propagaci a rozvoji geriatrie u nás a v zahraničí.

Primář kliniky pan doktor Richter o vás řekl, že vytváříte pro své spolupracovníky na klinice „antistresové“ prostředí. Jak to děláte?

Usilujeme o to, aby na naší klinice lidé pracovali rádi a chtěli se podílet na jejím bezproblémovém chodu. To ale není samozřejmé a já se snažím, aby kolegové věděli, že si jejich práce cením a vážím si jich. Také ctím heterogenitu týmu, kde může každý člen pracovat na tom, co ho zajímá a přináší mu uspokojení. Myslím si také, že je u vedoucího pracovníka důležité být autentický, aby mu jeho zaměstnanci věřili, že to, co dělá, tak skutečně myslí, a rozhoduje se i s ohledem na ně.