1. lékařská fakulta Univerzity Karlovy Univerzita Karlova
Aktuální číslo

Už na začátku medicíny mě lákaly biofyzika a experimentální výzkum

Za prvek „číslo jedna“ v lidském těle považuje kyslík. Protože bez vody vydržíme alespoň pár dní, bez potravy dokonce pár týdnů, ale bez kyslíku jen pár minut. Její profesní život však nyní provází především měď. MUDr. Jana Mattová, postgraduální studentka Ústavu biofyziky a informatiky, se zabývá výzkumem nových terapeutických možností Wilsonovy choroby – autosomálně recesivně dědičného onemocnění, které způsobuje kumulaci mědi v různých orgánech, hlavně v játrech, mozku nebo ledvinách. Její práce byla na loňském World Congress of Internal Medicine vybrána mezi 25 nejlepších z více než 130 000 přihlášených abstraktů. Oceněna byla cestovatelským grantem a finanční výhrou ve výši 1000 dolarů.

* Jak častý je výskyt této dědičné metabolické poruchy?

Po celém světě jí trpí přibližně jeden člověk z 30 000, nicméně frekvence nositelů genové mutace, u nichž se choroba nijak neprojeví, je asi 1 : 90. V ČR je evidována pouze u několika desítek pacientů, naproti tomu je velmi rozšířená v jižní Evropě a ve Velké Británii. Hodně mutací se objevuje také ve východní či jihovýchodní Asii, což byl možná i jeden z důvodů, proč ocenili náš projekt na světovém kongresu internistů v Soulu.

* Co vás přivedlo právě k výzkumu Wilsonovy choroby?

Když jsem nastupovala na postgraduální studium, měla jsem původně úplně jiný záměr, ale protože jsme nedostali grant, musela jsem si vybrat jiné téma – u mé školitelky, docentky RNDr. Pavly Poučkové, CSc., byla „volná“ právě Wilsonova choroba. Jsem ale velmi spokojená, protože jsem poznala dobré lidi, zvlášť z oboru chemie.

* Takže jsou podmínky k Ph.D. studiu na 1. LF dobré?

Myslím si, že ano. Osobně nemám žádné výhrady – organizace doktorského studia, studijní referentky… Prostě všechno skvělé :)

* Vraťme se k Wilsonově chorobě. Jaká je normální koncentrace mědi v lidském těle?

Není to úplně jednoduché říci, obvykle se stanovují tři biochemické parametry. Sérový ceruloplazmin, který je hlavním transportérem mědi v krvi, bývá snížený pod 0,1 g/l, není ale ani přesný, ani dostačující pro určení Wilsonovy choroby. U neléčených pacientů pak bývá zvýšená koncentrace volné mědi v krvi, tedy nad 200 µg/l, a močová exkrece mědi – více než 100 µg za 24 hodin.

* Na co konkrétně se váš výzkum zaměřil?

Naším cílem bylo vyvázat akumulovanou měď z organismu pomocí perorálně podávaných nevstřebatelných polymerních sorbentů, které obsahují chelatační činidla s vysokou specificitou právě pro ionty mědi, nikoli pro ostatní kovy. Pro experiment jsme si vybrali zdravé laboratorní potkany, nejčastěji používaný kmen Wistar, a zvolili jsme tři základní ligandy – trietylentetramin, dipikolylamin a 8-hydroxychinolin –, které jsme jim podávali po dobu 6 týdnů v dietě s přesně známou koncentrací mědi.

Důležité bylo, aby se aplikovaná látka nevstřebávala do organismu a dokázala „vychytat“ měď přímo z potravy ještě v průběhu trávicího traktu, a zabránilo se tak systémovým účinkům. Proto jsme použili polymerní nosič, poly(glycidyl-methakrylát-co-etylen dimethakrylát), o kterém se už delší dobu ví, že je biokompatibilní, nerozpustný a navíc nemůže být absorbován. Předpokládali jsme tedy, že pokud na něj navážeme tři uvedené ligandy, po perorálním podání skutečně pouze projde trávicím traktem, vyváže měď ze stravy a bude vyloučen stolicí. Tato hypotéza se potvrdila – zjistili jsme, že se navázaný ligand uvolní pouze asi z jedné tisíciny procenta, což je klinicky nevýznamné. Je to ale otázka výroby a chemické čistoty.

Dále nás pochopitelně zajímalo, jaká bude koncentrace mědi v jednotlivých orgánech zvířete po dlouhodobé aplikaci chelatačních činidel. Nezaznamenali jsme žádné známky toxicity a navíc se ukázalo, že každý ze třech ligandů byl ve srovnání s kontrolní skupinou schopen snížit obsah mědi v ledvinách, trietylentetramin a 8-hydroxychinolin pak také v tkáni jater a mozku. Je to určitě úspěch už jen z toho hlediska, že šlo o naprosto zdravé potkany.

* Projekt po třech letech skončil, co bude následovat?

Abychom mohli naše výsledky dále testovat a ideálně je posunout do fáze klinického výzkumu, musíme získat další finance. Chemici z Ústavu makromolekulární chemie AV ČR, kteří s námi spolupracovali a navrhli složení experimentálních látek, získali patent. Naším cílem je, aby se nalezené sloučeniny mohly v budoucnu stát potravinovým doplňkem, ideálně i schváleným léčivem pro terapii Wilsonovy choroby.

* Výsledky vědecké práce bývají často během na dlouhou trať, navíc s nejistým cílem. Jak se motivujete k tomu, abyste vydržela?

U mě je to asi touha po poznání – nemyslím, že by člověk musel nutně hned získávat velká ocenění a objevit něco převratného. Dokáže mě potěšit už jen to, když pochopím něco, co jsem za celé roky nechápala. Najednou se mi doslova rozsvítí v hlavě, a to mě naplňuje. V současné vědě existuje tolik specializovaných oborů, že je hodně obtížné přijít na něco zásadního. Nicméně různé výzkumné skupiny odhalují různé věci a dohromady vlastně vytvářejí takovou skládačku poznání. Vzájemně se inspirují a posouvají dál.

* Prozatím jste se rozhodla svůj profesní život spojit s experimentální medicínou. Padlo toto rozhodnutí už na začátku studia?

Před nástupem na medicínu jsem přemýšlela, zda se mám vrhnout na přírodní vědy, nebo zvolit medicínu. Nakonec zvítězila 1. LF UK, ale hned od prvního nebo druhého ročníku jsem věděla, že se nebudu věnovat klinice, ale teoretickému výzkumu – konkrétně biofyzice...

* … takže jste měla jasno i v tom, že chcete právě na biofyziku?

Ano, protože jsem ji původně chtěla studovat na Matematicko-fyzikální fakultě UK.

* A nelitujete nástupu na „Jedničku“?

Určitě nelituji, ale kdybych se rozhodovala znovu, šla bych asi studovat přímo biofyziku. Tehdy jsem se možná trochu obávala, zda bych našla práci v oboru. Dnes vím, že moje obavy byly zbytečné, protože uplatnění v biofyzice je rozhodně velké.

* Plánujete, že byste se v budoucnu věnovala klinické medicíně?

Momentálně ne. Spíš uvažuji o tom, že bych vystudovala ještě jednu vysokou školu – více technicky zaměřenou, abych pochopila různé metody.

jat

Rozhovory

Už na začátku medicíny mě lákaly biofyzika a experimentální výzkum

Za prvek „číslo jedna“ v lidském těle považuje kyslík. Protože bez vody vydržíme alespoň pár dní, bez potravy dokonce pár týdnů, ale bez kyslíku jen pár minut. Její profesní život však nyní provází především měď. MUDr. Jana Mattová, postgraduální studentka Ústavu biofyziky a informatiky, se zabývá výzkumem nových terapeutických možností Wilsonovy choroby – autosomálně recesivně dědičného onemocnění, které způsobuje kumulaci mědi v různých orgánech, hlavně v játrech, mozku nebo ledvinách. Její práce byla na loňském World Congress of Internal Medicine vybrána mezi 25 nejlepších z více než 130 000 přihlášených abstraktů. Oceněna byla cestovatelským grantem a finanční výhrou ve výši 1000 dolarů.

* Jak častý je výskyt této dědičné metabolické poruchy?

Po celém světě jí trpí přibližně jeden člověk z 30 000, nicméně frekvence nositelů genové mutace, u nichž se choroba nijak neprojeví, je asi 1 : 90. V ČR je evidována pouze u několika desítek pacientů, naproti tomu je velmi rozšířená v jižní Evropě a ve Velké Británii. Hodně mutací se objevuje také ve východní či jihovýchodní Asii, což byl možná i jeden z důvodů, proč ocenili náš projekt na světovém kongresu internistů v Soulu.

* Co vás přivedlo právě k výzkumu Wilsonovy choroby?

Když jsem nastupovala na postgraduální studium, měla jsem původně úplně jiný záměr, ale protože jsme nedostali grant, musela jsem si vybrat jiné téma – u mé školitelky, docentky RNDr. Pavly Poučkové, CSc., byla „volná“ právě Wilsonova choroba. Jsem ale velmi spokojená, protože jsem poznala dobré lidi, zvlášť z oboru chemie.

* Takže jsou podmínky k Ph.D. studiu na 1. LF dobré?

Myslím si, že ano. Osobně nemám žádné výhrady – organizace doktorského studia, studijní referentky… Prostě všechno skvělé :)

* Vraťme se k Wilsonově chorobě. Jaká je normální koncentrace mědi v lidském těle?

Není to úplně jednoduché říci, obvykle se stanovují tři biochemické parametry. Sérový ceruloplazmin, který je hlavním transportérem mědi v krvi, bývá snížený pod 0,1 g/l, není ale ani přesný, ani dostačující pro určení Wilsonovy choroby. U neléčených pacientů pak bývá zvýšená koncentrace volné mědi v krvi, tedy nad 200 µg/l, a močová exkrece mědi – více než 100 µg za 24 hodin.

* Na co konkrétně se váš výzkum zaměřil?

Naším cílem bylo vyvázat akumulovanou měď z organismu pomocí perorálně podávaných nevstřebatelných polymerních sorbentů, které obsahují chelatační činidla s vysokou specificitou právě pro ionty mědi, nikoli pro ostatní kovy. Pro experiment jsme si vybrali zdravé laboratorní potkany, nejčastěji používaný kmen Wistar, a zvolili jsme tři základní ligandy – trietylentetramin, dipikolylamin a 8-hydroxychinolin –, které jsme jim podávali po dobu 6 týdnů v dietě s přesně známou koncentrací mědi.

Důležité bylo, aby se aplikovaná látka nevstřebávala do organismu a dokázala „vychytat“ měď přímo z potravy ještě v průběhu trávicího traktu, a zabránilo se tak systémovým účinkům. Proto jsme použili polymerní nosič, poly(glycidyl-methakrylát-co-etylen dimethakrylát), o kterém se už delší dobu ví, že je biokompatibilní, nerozpustný a navíc nemůže být absorbován. Předpokládali jsme tedy, že pokud na něj navážeme tři uvedené ligandy, po perorálním podání skutečně pouze projde trávicím traktem, vyváže měď ze stravy a bude vyloučen stolicí. Tato hypotéza se potvrdila – zjistili jsme, že se navázaný ligand uvolní pouze asi z jedné tisíciny procenta, což je klinicky nevýznamné. Je to ale otázka výroby a chemické čistoty.

Dále nás pochopitelně zajímalo, jaká bude koncentrace mědi v jednotlivých orgánech zvířete po dlouhodobé aplikaci chelatačních činidel. Nezaznamenali jsme žádné známky toxicity a navíc se ukázalo, že každý ze třech ligandů byl ve srovnání s kontrolní skupinou schopen snížit obsah mědi v ledvinách, trietylentetramin a 8-hydroxychinolin pak také v tkáni jater a mozku. Je to určitě úspěch už jen z toho hlediska, že šlo o naprosto zdravé potkany.

* Projekt po třech letech skončil, co bude následovat?

Abychom mohli naše výsledky dále testovat a ideálně je posunout do fáze klinického výzkumu, musíme získat další finance. Chemici z Ústavu makromolekulární chemie AV ČR, kteří s námi spolupracovali a navrhli složení experimentálních látek, získali patent. Naším cílem je, aby se nalezené sloučeniny mohly v budoucnu stát potravinovým doplňkem, ideálně i schváleným léčivem pro terapii Wilsonovy choroby.

* Výsledky vědecké práce bývají často během na dlouhou trať, navíc s nejistým cílem. Jak se motivujete k tomu, abyste vydržela?

U mě je to asi touha po poznání – nemyslím, že by člověk musel nutně hned získávat velká ocenění a objevit něco převratného. Dokáže mě potěšit už jen to, když pochopím něco, co jsem za celé roky nechápala. Najednou se mi doslova rozsvítí v hlavě, a to mě naplňuje. V současné vědě existuje tolik specializovaných oborů, že je hodně obtížné přijít na něco zásadního. Nicméně různé výzkumné skupiny odhalují různé věci a dohromady vlastně vytvářejí takovou skládačku poznání. Vzájemně se inspirují a posouvají dál.

* Prozatím jste se rozhodla svůj profesní život spojit s experimentální medicínou. Padlo toto rozhodnutí už na začátku studia?

Před nástupem na medicínu jsem přemýšlela, zda se mám vrhnout na přírodní vědy, nebo zvolit medicínu. Nakonec zvítězila 1. LF UK, ale hned od prvního nebo druhého ročníku jsem věděla, že se nebudu věnovat klinice, ale teoretickému výzkumu – konkrétně biofyzice...

* … takže jste měla jasno i v tom, že chcete právě na biofyziku?

Ano, protože jsem ji původně chtěla studovat na Matematicko-fyzikální fakultě UK.

* A nelitujete nástupu na „Jedničku“?

Určitě nelituji, ale kdybych se rozhodovala znovu, šla bych asi studovat přímo biofyziku. Tehdy jsem se možná trochu obávala, zda bych našla práci v oboru. Dnes vím, že moje obavy byly zbytečné, protože uplatnění v biofyzice je rozhodně velké.

* Plánujete, že byste se v budoucnu věnovala klinické medicíně?

Momentálně ne. Spíš uvažuji o tom, že bych vystudovala ještě jednu vysokou školu – více technicky zaměřenou, abych pochopila různé metody.

jat

Téma

Už na začátku medicíny mě lákaly biofyzika a experimentální výzkum

Za prvek „číslo jedna“ v lidském těle považuje kyslík. Protože bez vody vydržíme alespoň pár dní, bez potravy dokonce pár týdnů, ale bez kyslíku jen pár minut. Její profesní život však nyní provází především měď. MUDr. Jana Mattová, postgraduální studentka Ústavu biofyziky a informatiky, se zabývá výzkumem nových terapeutických možností Wilsonovy choroby – autosomálně recesivně dědičného onemocnění, které způsobuje kumulaci mědi v různých orgánech, hlavně v játrech, mozku nebo ledvinách. Její práce byla na loňském World Congress of Internal Medicine vybrána mezi 25 nejlepších z více než 130 000 přihlášených abstraktů. Oceněna byla cestovatelským grantem a finanční výhrou ve výši 1000 dolarů.

* Jak častý je výskyt této dědičné metabolické poruchy?

Po celém světě jí trpí přibližně jeden člověk z 30 000, nicméně frekvence nositelů genové mutace, u nichž se choroba nijak neprojeví, je asi 1 : 90. V ČR je evidována pouze u několika desítek pacientů, naproti tomu je velmi rozšířená v jižní Evropě a ve Velké Británii. Hodně mutací se objevuje také ve východní či jihovýchodní Asii, což byl možná i jeden z důvodů, proč ocenili náš projekt na světovém kongresu internistů v Soulu.

* Co vás přivedlo právě k výzkumu Wilsonovy choroby?

Když jsem nastupovala na postgraduální studium, měla jsem původně úplně jiný záměr, ale protože jsme nedostali grant, musela jsem si vybrat jiné téma – u mé školitelky, docentky RNDr. Pavly Poučkové, CSc., byla „volná“ právě Wilsonova choroba. Jsem ale velmi spokojená, protože jsem poznala dobré lidi, zvlášť z oboru chemie.

* Takže jsou podmínky k Ph.D. studiu na 1. LF dobré?

Myslím si, že ano. Osobně nemám žádné výhrady – organizace doktorského studia, studijní referentky… Prostě všechno skvělé :)

* Vraťme se k Wilsonově chorobě. Jaká je normální koncentrace mědi v lidském těle?

Není to úplně jednoduché říci, obvykle se stanovují tři biochemické parametry. Sérový ceruloplazmin, který je hlavním transportérem mědi v krvi, bývá snížený pod 0,1 g/l, není ale ani přesný, ani dostačující pro určení Wilsonovy choroby. U neléčených pacientů pak bývá zvýšená koncentrace volné mědi v krvi, tedy nad 200 µg/l, a močová exkrece mědi – více než 100 µg za 24 hodin.

* Na co konkrétně se váš výzkum zaměřil?

Naším cílem bylo vyvázat akumulovanou měď z organismu pomocí perorálně podávaných nevstřebatelných polymerních sorbentů, které obsahují chelatační činidla s vysokou specificitou právě pro ionty mědi, nikoli pro ostatní kovy. Pro experiment jsme si vybrali zdravé laboratorní potkany, nejčastěji používaný kmen Wistar, a zvolili jsme tři základní ligandy – trietylentetramin, dipikolylamin a 8-hydroxychinolin –, které jsme jim podávali po dobu 6 týdnů v dietě s přesně známou koncentrací mědi.

Důležité bylo, aby se aplikovaná látka nevstřebávala do organismu a dokázala „vychytat“ měď přímo z potravy ještě v průběhu trávicího traktu, a zabránilo se tak systémovým účinkům. Proto jsme použili polymerní nosič, poly(glycidyl-methakrylát-co-etylen dimethakrylát), o kterém se už delší dobu ví, že je biokompatibilní, nerozpustný a navíc nemůže být absorbován. Předpokládali jsme tedy, že pokud na něj navážeme tři uvedené ligandy, po perorálním podání skutečně pouze projde trávicím traktem, vyváže měď ze stravy a bude vyloučen stolicí. Tato hypotéza se potvrdila – zjistili jsme, že se navázaný ligand uvolní pouze asi z jedné tisíciny procenta, což je klinicky nevýznamné. Je to ale otázka výroby a chemické čistoty.

Dále nás pochopitelně zajímalo, jaká bude koncentrace mědi v jednotlivých orgánech zvířete po dlouhodobé aplikaci chelatačních činidel. Nezaznamenali jsme žádné známky toxicity a navíc se ukázalo, že každý ze třech ligandů byl ve srovnání s kontrolní skupinou schopen snížit obsah mědi v ledvinách, trietylentetramin a 8-hydroxychinolin pak také v tkáni jater a mozku. Je to určitě úspěch už jen z toho hlediska, že šlo o naprosto zdravé potkany.

* Projekt po třech letech skončil, co bude následovat?

Abychom mohli naše výsledky dále testovat a ideálně je posunout do fáze klinického výzkumu, musíme získat další finance. Chemici z Ústavu makromolekulární chemie AV ČR, kteří s námi spolupracovali a navrhli složení experimentálních látek, získali patent. Naším cílem je, aby se nalezené sloučeniny mohly v budoucnu stát potravinovým doplňkem, ideálně i schváleným léčivem pro terapii Wilsonovy choroby.

* Výsledky vědecké práce bývají často během na dlouhou trať, navíc s nejistým cílem. Jak se motivujete k tomu, abyste vydržela?

U mě je to asi touha po poznání – nemyslím, že by člověk musel nutně hned získávat velká ocenění a objevit něco převratného. Dokáže mě potěšit už jen to, když pochopím něco, co jsem za celé roky nechápala. Najednou se mi doslova rozsvítí v hlavě, a to mě naplňuje. V současné vědě existuje tolik specializovaných oborů, že je hodně obtížné přijít na něco zásadního. Nicméně různé výzkumné skupiny odhalují různé věci a dohromady vlastně vytvářejí takovou skládačku poznání. Vzájemně se inspirují a posouvají dál.

* Prozatím jste se rozhodla svůj profesní život spojit s experimentální medicínou. Padlo toto rozhodnutí už na začátku studia?

Před nástupem na medicínu jsem přemýšlela, zda se mám vrhnout na přírodní vědy, nebo zvolit medicínu. Nakonec zvítězila 1. LF UK, ale hned od prvního nebo druhého ročníku jsem věděla, že se nebudu věnovat klinice, ale teoretickému výzkumu – konkrétně biofyzice...

* … takže jste měla jasno i v tom, že chcete právě na biofyziku?

Ano, protože jsem ji původně chtěla studovat na Matematicko-fyzikální fakultě UK.

* A nelitujete nástupu na „Jedničku“?

Určitě nelituji, ale kdybych se rozhodovala znovu, šla bych asi studovat přímo biofyziku. Tehdy jsem se možná trochu obávala, zda bych našla práci v oboru. Dnes vím, že moje obavy byly zbytečné, protože uplatnění v biofyzice je rozhodně velké.

* Plánujete, že byste se v budoucnu věnovala klinické medicíně?

Momentálně ne. Spíš uvažuji o tom, že bych vystudovala ještě jednu vysokou školu – více technicky zaměřenou, abych pochopila různé metody.

jat

Co pro mě znamená Jednička

Už na začátku medicíny mě lákaly biofyzika a experimentální výzkum

Za prvek „číslo jedna“ v lidském těle považuje kyslík. Protože bez vody vydržíme alespoň pár dní, bez potravy dokonce pár týdnů, ale bez kyslíku jen pár minut. Její profesní život však nyní provází především měď. MUDr. Jana Mattová, postgraduální studentka Ústavu biofyziky a informatiky, se zabývá výzkumem nových terapeutických možností Wilsonovy choroby – autosomálně recesivně dědičného onemocnění, které způsobuje kumulaci mědi v různých orgánech, hlavně v játrech, mozku nebo ledvinách. Její práce byla na loňském World Congress of Internal Medicine vybrána mezi 25 nejlepších z více než 130 000 přihlášených abstraktů. Oceněna byla cestovatelským grantem a finanční výhrou ve výši 1000 dolarů.

* Jak častý je výskyt této dědičné metabolické poruchy?

Po celém světě jí trpí přibližně jeden člověk z 30 000, nicméně frekvence nositelů genové mutace, u nichž se choroba nijak neprojeví, je asi 1 : 90. V ČR je evidována pouze u několika desítek pacientů, naproti tomu je velmi rozšířená v jižní Evropě a ve Velké Británii. Hodně mutací se objevuje také ve východní či jihovýchodní Asii, což byl možná i jeden z důvodů, proč ocenili náš projekt na světovém kongresu internistů v Soulu.

* Co vás přivedlo právě k výzkumu Wilsonovy choroby?

Když jsem nastupovala na postgraduální studium, měla jsem původně úplně jiný záměr, ale protože jsme nedostali grant, musela jsem si vybrat jiné téma – u mé školitelky, docentky RNDr. Pavly Poučkové, CSc., byla „volná“ právě Wilsonova choroba. Jsem ale velmi spokojená, protože jsem poznala dobré lidi, zvlášť z oboru chemie.

* Takže jsou podmínky k Ph.D. studiu na 1. LF dobré?

Myslím si, že ano. Osobně nemám žádné výhrady – organizace doktorského studia, studijní referentky… Prostě všechno skvělé :)

* Vraťme se k Wilsonově chorobě. Jaká je normální koncentrace mědi v lidském těle?

Není to úplně jednoduché říci, obvykle se stanovují tři biochemické parametry. Sérový ceruloplazmin, který je hlavním transportérem mědi v krvi, bývá snížený pod 0,1 g/l, není ale ani přesný, ani dostačující pro určení Wilsonovy choroby. U neléčených pacientů pak bývá zvýšená koncentrace volné mědi v krvi, tedy nad 200 µg/l, a močová exkrece mědi – více než 100 µg za 24 hodin.

* Na co konkrétně se váš výzkum zaměřil?

Naším cílem bylo vyvázat akumulovanou měď z organismu pomocí perorálně podávaných nevstřebatelných polymerních sorbentů, které obsahují chelatační činidla s vysokou specificitou právě pro ionty mědi, nikoli pro ostatní kovy. Pro experiment jsme si vybrali zdravé laboratorní potkany, nejčastěji používaný kmen Wistar, a zvolili jsme tři základní ligandy – trietylentetramin, dipikolylamin a 8-hydroxychinolin –, které jsme jim podávali po dobu 6 týdnů v dietě s přesně známou koncentrací mědi.

Důležité bylo, aby se aplikovaná látka nevstřebávala do organismu a dokázala „vychytat“ měď přímo z potravy ještě v průběhu trávicího traktu, a zabránilo se tak systémovým účinkům. Proto jsme použili polymerní nosič, poly(glycidyl-methakrylát-co-etylen dimethakrylát), o kterém se už delší dobu ví, že je biokompatibilní, nerozpustný a navíc nemůže být absorbován. Předpokládali jsme tedy, že pokud na něj navážeme tři uvedené ligandy, po perorálním podání skutečně pouze projde trávicím traktem, vyváže měď ze stravy a bude vyloučen stolicí. Tato hypotéza se potvrdila – zjistili jsme, že se navázaný ligand uvolní pouze asi z jedné tisíciny procenta, což je klinicky nevýznamné. Je to ale otázka výroby a chemické čistoty.

Dále nás pochopitelně zajímalo, jaká bude koncentrace mědi v jednotlivých orgánech zvířete po dlouhodobé aplikaci chelatačních činidel. Nezaznamenali jsme žádné známky toxicity a navíc se ukázalo, že každý ze třech ligandů byl ve srovnání s kontrolní skupinou schopen snížit obsah mědi v ledvinách, trietylentetramin a 8-hydroxychinolin pak také v tkáni jater a mozku. Je to určitě úspěch už jen z toho hlediska, že šlo o naprosto zdravé potkany.

* Projekt po třech letech skončil, co bude následovat?

Abychom mohli naše výsledky dále testovat a ideálně je posunout do fáze klinického výzkumu, musíme získat další finance. Chemici z Ústavu makromolekulární chemie AV ČR, kteří s námi spolupracovali a navrhli složení experimentálních látek, získali patent. Naším cílem je, aby se nalezené sloučeniny mohly v budoucnu stát potravinovým doplňkem, ideálně i schváleným léčivem pro terapii Wilsonovy choroby.

* Výsledky vědecké práce bývají často během na dlouhou trať, navíc s nejistým cílem. Jak se motivujete k tomu, abyste vydržela?

U mě je to asi touha po poznání – nemyslím, že by člověk musel nutně hned získávat velká ocenění a objevit něco převratného. Dokáže mě potěšit už jen to, když pochopím něco, co jsem za celé roky nechápala. Najednou se mi doslova rozsvítí v hlavě, a to mě naplňuje. V současné vědě existuje tolik specializovaných oborů, že je hodně obtížné přijít na něco zásadního. Nicméně různé výzkumné skupiny odhalují různé věci a dohromady vlastně vytvářejí takovou skládačku poznání. Vzájemně se inspirují a posouvají dál.

* Prozatím jste se rozhodla svůj profesní život spojit s experimentální medicínou. Padlo toto rozhodnutí už na začátku studia?

Před nástupem na medicínu jsem přemýšlela, zda se mám vrhnout na přírodní vědy, nebo zvolit medicínu. Nakonec zvítězila 1. LF UK, ale hned od prvního nebo druhého ročníku jsem věděla, že se nebudu věnovat klinice, ale teoretickému výzkumu – konkrétně biofyzice...

* … takže jste měla jasno i v tom, že chcete právě na biofyziku?

Ano, protože jsem ji původně chtěla studovat na Matematicko-fyzikální fakultě UK.

* A nelitujete nástupu na „Jedničku“?

Určitě nelituji, ale kdybych se rozhodovala znovu, šla bych asi studovat přímo biofyziku. Tehdy jsem se možná trochu obávala, zda bych našla práci v oboru. Dnes vím, že moje obavy byly zbytečné, protože uplatnění v biofyzice je rozhodně velké.

* Plánujete, že byste se v budoucnu věnovala klinické medicíně?

Momentálně ne. Spíš uvažuji o tom, že bych vystudovala ještě jednu vysokou školu – více technicky zaměřenou, abych pochopila různé metody.

jat

Jednička ve vědě

Už na začátku medicíny mě lákaly biofyzika a experimentální výzkum

Za prvek „číslo jedna“ v lidském těle považuje kyslík. Protože bez vody vydržíme alespoň pár dní, bez potravy dokonce pár týdnů, ale bez kyslíku jen pár minut. Její profesní život však nyní provází především měď. MUDr. Jana Mattová, postgraduální studentka Ústavu biofyziky a informatiky, se zabývá výzkumem nových terapeutických možností Wilsonovy choroby – autosomálně recesivně dědičného onemocnění, které způsobuje kumulaci mědi v různých orgánech, hlavně v játrech, mozku nebo ledvinách. Její práce byla na loňském World Congress of Internal Medicine vybrána mezi 25 nejlepších z více než 130 000 přihlášených abstraktů. Oceněna byla cestovatelským grantem a finanční výhrou ve výši 1000 dolarů.

* Jak častý je výskyt této dědičné metabolické poruchy?

Po celém světě jí trpí přibližně jeden člověk z 30 000, nicméně frekvence nositelů genové mutace, u nichž se choroba nijak neprojeví, je asi 1 : 90. V ČR je evidována pouze u několika desítek pacientů, naproti tomu je velmi rozšířená v jižní Evropě a ve Velké Británii. Hodně mutací se objevuje také ve východní či jihovýchodní Asii, což byl možná i jeden z důvodů, proč ocenili náš projekt na světovém kongresu internistů v Soulu.

* Co vás přivedlo právě k výzkumu Wilsonovy choroby?

Když jsem nastupovala na postgraduální studium, měla jsem původně úplně jiný záměr, ale protože jsme nedostali grant, musela jsem si vybrat jiné téma – u mé školitelky, docentky RNDr. Pavly Poučkové, CSc., byla „volná“ právě Wilsonova choroba. Jsem ale velmi spokojená, protože jsem poznala dobré lidi, zvlášť z oboru chemie.

* Takže jsou podmínky k Ph.D. studiu na 1. LF dobré?

Myslím si, že ano. Osobně nemám žádné výhrady – organizace doktorského studia, studijní referentky… Prostě všechno skvělé :)

* Vraťme se k Wilsonově chorobě. Jaká je normální koncentrace mědi v lidském těle?

Není to úplně jednoduché říci, obvykle se stanovují tři biochemické parametry. Sérový ceruloplazmin, který je hlavním transportérem mědi v krvi, bývá snížený pod 0,1 g/l, není ale ani přesný, ani dostačující pro určení Wilsonovy choroby. U neléčených pacientů pak bývá zvýšená koncentrace volné mědi v krvi, tedy nad 200 µg/l, a močová exkrece mědi – více než 100 µg za 24 hodin.

* Na co konkrétně se váš výzkum zaměřil?

Naším cílem bylo vyvázat akumulovanou měď z organismu pomocí perorálně podávaných nevstřebatelných polymerních sorbentů, které obsahují chelatační činidla s vysokou specificitou právě pro ionty mědi, nikoli pro ostatní kovy. Pro experiment jsme si vybrali zdravé laboratorní potkany, nejčastěji používaný kmen Wistar, a zvolili jsme tři základní ligandy – trietylentetramin, dipikolylamin a 8-hydroxychinolin –, které jsme jim podávali po dobu 6 týdnů v dietě s přesně známou koncentrací mědi.

Důležité bylo, aby se aplikovaná látka nevstřebávala do organismu a dokázala „vychytat“ měď přímo z potravy ještě v průběhu trávicího traktu, a zabránilo se tak systémovým účinkům. Proto jsme použili polymerní nosič, poly(glycidyl-methakrylát-co-etylen dimethakrylát), o kterém se už delší dobu ví, že je biokompatibilní, nerozpustný a navíc nemůže být absorbován. Předpokládali jsme tedy, že pokud na něj navážeme tři uvedené ligandy, po perorálním podání skutečně pouze projde trávicím traktem, vyváže měď ze stravy a bude vyloučen stolicí. Tato hypotéza se potvrdila – zjistili jsme, že se navázaný ligand uvolní pouze asi z jedné tisíciny procenta, což je klinicky nevýznamné. Je to ale otázka výroby a chemické čistoty.

Dále nás pochopitelně zajímalo, jaká bude koncentrace mědi v jednotlivých orgánech zvířete po dlouhodobé aplikaci chelatačních činidel. Nezaznamenali jsme žádné známky toxicity a navíc se ukázalo, že každý ze třech ligandů byl ve srovnání s kontrolní skupinou schopen snížit obsah mědi v ledvinách, trietylentetramin a 8-hydroxychinolin pak také v tkáni jater a mozku. Je to určitě úspěch už jen z toho hlediska, že šlo o naprosto zdravé potkany.

* Projekt po třech letech skončil, co bude následovat?

Abychom mohli naše výsledky dále testovat a ideálně je posunout do fáze klinického výzkumu, musíme získat další finance. Chemici z Ústavu makromolekulární chemie AV ČR, kteří s námi spolupracovali a navrhli složení experimentálních látek, získali patent. Naším cílem je, aby se nalezené sloučeniny mohly v budoucnu stát potravinovým doplňkem, ideálně i schváleným léčivem pro terapii Wilsonovy choroby.

* Výsledky vědecké práce bývají často během na dlouhou trať, navíc s nejistým cílem. Jak se motivujete k tomu, abyste vydržela?

U mě je to asi touha po poznání – nemyslím, že by člověk musel nutně hned získávat velká ocenění a objevit něco převratného. Dokáže mě potěšit už jen to, když pochopím něco, co jsem za celé roky nechápala. Najednou se mi doslova rozsvítí v hlavě, a to mě naplňuje. V současné vědě existuje tolik specializovaných oborů, že je hodně obtížné přijít na něco zásadního. Nicméně různé výzkumné skupiny odhalují různé věci a dohromady vlastně vytvářejí takovou skládačku poznání. Vzájemně se inspirují a posouvají dál.

* Prozatím jste se rozhodla svůj profesní život spojit s experimentální medicínou. Padlo toto rozhodnutí už na začátku studia?

Před nástupem na medicínu jsem přemýšlela, zda se mám vrhnout na přírodní vědy, nebo zvolit medicínu. Nakonec zvítězila 1. LF UK, ale hned od prvního nebo druhého ročníku jsem věděla, že se nebudu věnovat klinice, ale teoretickému výzkumu – konkrétně biofyzice...

* … takže jste měla jasno i v tom, že chcete právě na biofyziku?

Ano, protože jsem ji původně chtěla studovat na Matematicko-fyzikální fakultě UK.

* A nelitujete nástupu na „Jedničku“?

Určitě nelituji, ale kdybych se rozhodovala znovu, šla bych asi studovat přímo biofyziku. Tehdy jsem se možná trochu obávala, zda bych našla práci v oboru. Dnes vím, že moje obavy byly zbytečné, protože uplatnění v biofyzice je rozhodně velké.

* Plánujete, že byste se v budoucnu věnovala klinické medicíně?

Momentálně ne. Spíš uvažuji o tom, že bych vystudovala ještě jednu vysokou školu – více technicky zaměřenou, abych pochopila různé metody.

jat

Erasmus a stáže

Už na začátku medicíny mě lákaly biofyzika a experimentální výzkum

Za prvek „číslo jedna“ v lidském těle považuje kyslík. Protože bez vody vydržíme alespoň pár dní, bez potravy dokonce pár týdnů, ale bez kyslíku jen pár minut. Její profesní život však nyní provází především měď. MUDr. Jana Mattová, postgraduální studentka Ústavu biofyziky a informatiky, se zabývá výzkumem nových terapeutických možností Wilsonovy choroby – autosomálně recesivně dědičného onemocnění, které způsobuje kumulaci mědi v různých orgánech, hlavně v játrech, mozku nebo ledvinách. Její práce byla na loňském World Congress of Internal Medicine vybrána mezi 25 nejlepších z více než 130 000 přihlášených abstraktů. Oceněna byla cestovatelským grantem a finanční výhrou ve výši 1000 dolarů.

* Jak častý je výskyt této dědičné metabolické poruchy?

Po celém světě jí trpí přibližně jeden člověk z 30 000, nicméně frekvence nositelů genové mutace, u nichž se choroba nijak neprojeví, je asi 1 : 90. V ČR je evidována pouze u několika desítek pacientů, naproti tomu je velmi rozšířená v jižní Evropě a ve Velké Británii. Hodně mutací se objevuje také ve východní či jihovýchodní Asii, což byl možná i jeden z důvodů, proč ocenili náš projekt na světovém kongresu internistů v Soulu.

* Co vás přivedlo právě k výzkumu Wilsonovy choroby?

Když jsem nastupovala na postgraduální studium, měla jsem původně úplně jiný záměr, ale protože jsme nedostali grant, musela jsem si vybrat jiné téma – u mé školitelky, docentky RNDr. Pavly Poučkové, CSc., byla „volná“ právě Wilsonova choroba. Jsem ale velmi spokojená, protože jsem poznala dobré lidi, zvlášť z oboru chemie.

* Takže jsou podmínky k Ph.D. studiu na 1. LF dobré?

Myslím si, že ano. Osobně nemám žádné výhrady – organizace doktorského studia, studijní referentky… Prostě všechno skvělé :)

* Vraťme se k Wilsonově chorobě. Jaká je normální koncentrace mědi v lidském těle?

Není to úplně jednoduché říci, obvykle se stanovují tři biochemické parametry. Sérový ceruloplazmin, který je hlavním transportérem mědi v krvi, bývá snížený pod 0,1 g/l, není ale ani přesný, ani dostačující pro určení Wilsonovy choroby. U neléčených pacientů pak bývá zvýšená koncentrace volné mědi v krvi, tedy nad 200 µg/l, a močová exkrece mědi – více než 100 µg za 24 hodin.

* Na co konkrétně se váš výzkum zaměřil?

Naším cílem bylo vyvázat akumulovanou měď z organismu pomocí perorálně podávaných nevstřebatelných polymerních sorbentů, které obsahují chelatační činidla s vysokou specificitou právě pro ionty mědi, nikoli pro ostatní kovy. Pro experiment jsme si vybrali zdravé laboratorní potkany, nejčastěji používaný kmen Wistar, a zvolili jsme tři základní ligandy – trietylentetramin, dipikolylamin a 8-hydroxychinolin –, které jsme jim podávali po dobu 6 týdnů v dietě s přesně známou koncentrací mědi.

Důležité bylo, aby se aplikovaná látka nevstřebávala do organismu a dokázala „vychytat“ měď přímo z potravy ještě v průběhu trávicího traktu, a zabránilo se tak systémovým účinkům. Proto jsme použili polymerní nosič, poly(glycidyl-methakrylát-co-etylen dimethakrylát), o kterém se už delší dobu ví, že je biokompatibilní, nerozpustný a navíc nemůže být absorbován. Předpokládali jsme tedy, že pokud na něj navážeme tři uvedené ligandy, po perorálním podání skutečně pouze projde trávicím traktem, vyváže měď ze stravy a bude vyloučen stolicí. Tato hypotéza se potvrdila – zjistili jsme, že se navázaný ligand uvolní pouze asi z jedné tisíciny procenta, což je klinicky nevýznamné. Je to ale otázka výroby a chemické čistoty.

Dále nás pochopitelně zajímalo, jaká bude koncentrace mědi v jednotlivých orgánech zvířete po dlouhodobé aplikaci chelatačních činidel. Nezaznamenali jsme žádné známky toxicity a navíc se ukázalo, že každý ze třech ligandů byl ve srovnání s kontrolní skupinou schopen snížit obsah mědi v ledvinách, trietylentetramin a 8-hydroxychinolin pak také v tkáni jater a mozku. Je to určitě úspěch už jen z toho hlediska, že šlo o naprosto zdravé potkany.

* Projekt po třech letech skončil, co bude následovat?

Abychom mohli naše výsledky dále testovat a ideálně je posunout do fáze klinického výzkumu, musíme získat další finance. Chemici z Ústavu makromolekulární chemie AV ČR, kteří s námi spolupracovali a navrhli složení experimentálních látek, získali patent. Naším cílem je, aby se nalezené sloučeniny mohly v budoucnu stát potravinovým doplňkem, ideálně i schváleným léčivem pro terapii Wilsonovy choroby.

* Výsledky vědecké práce bývají často během na dlouhou trať, navíc s nejistým cílem. Jak se motivujete k tomu, abyste vydržela?

U mě je to asi touha po poznání – nemyslím, že by člověk musel nutně hned získávat velká ocenění a objevit něco převratného. Dokáže mě potěšit už jen to, když pochopím něco, co jsem za celé roky nechápala. Najednou se mi doslova rozsvítí v hlavě, a to mě naplňuje. V současné vědě existuje tolik specializovaných oborů, že je hodně obtížné přijít na něco zásadního. Nicméně různé výzkumné skupiny odhalují různé věci a dohromady vlastně vytvářejí takovou skládačku poznání. Vzájemně se inspirují a posouvají dál.

* Prozatím jste se rozhodla svůj profesní život spojit s experimentální medicínou. Padlo toto rozhodnutí už na začátku studia?

Před nástupem na medicínu jsem přemýšlela, zda se mám vrhnout na přírodní vědy, nebo zvolit medicínu. Nakonec zvítězila 1. LF UK, ale hned od prvního nebo druhého ročníku jsem věděla, že se nebudu věnovat klinice, ale teoretickému výzkumu – konkrétně biofyzice...

* … takže jste měla jasno i v tom, že chcete právě na biofyziku?

Ano, protože jsem ji původně chtěla studovat na Matematicko-fyzikální fakultě UK.

* A nelitujete nástupu na „Jedničku“?

Určitě nelituji, ale kdybych se rozhodovala znovu, šla bych asi studovat přímo biofyziku. Tehdy jsem se možná trochu obávala, zda bych našla práci v oboru. Dnes vím, že moje obavy byly zbytečné, protože uplatnění v biofyzice je rozhodně velké.

* Plánujete, že byste se v budoucnu věnovala klinické medicíně?

Momentálně ne. Spíš uvažuji o tom, že bych vystudovala ještě jednu vysokou školu – více technicky zaměřenou, abych pochopila různé metody.

jat