1. lékařská fakulta Univerzity Karlovy Univerzita Karlova
Aktuální číslo

Úvodník 6

Tématem aktuálního čísla Jedničky je doktorské studium. Pro vysoké školy jsou doktorské studijní programy (DSP) pomyslnou „vlajkovou lodí“ vzdělávání. O formální a organizační stránce jednotlivých oborů studia se dočteme na našich webových stránkách. Zde se chci zamyslet spíše nad tím, co je spojuje a zároveň přesahuje, ale i nad tím, kde cítíme – diplomaticky řečeno – určité rezervy.


Začnu dobrými zprávami. Většina našich oborových rad je tvořena společnými týmy více institucí, které se zabývají biomedicínským výzkumem – ostatními lékařskými fakultami, Přírodovědeckou fakultou UK, pracovišti Akademie věd ČR. Představují tak další platformu spolupráce a komunikace autorit jednotlivých oborů. Oborové rady jsou klíčové pro rozvoj, průběh i administrativu studia. Jejich systém, vycházející ze struktury základních disciplín, je na naší fakultě nastaven tak, že brání atomizaci doktorských studií na množství jednotlivých specializací. Je jistě těžké vytyčit hranici, které specializace jsou jen aplikací a kdy se stávají samostatnou vědeckou disciplínou. Je ovšem třeba, aby v sobě oborové rady měly zastoupení relevantních odborníků a školitelů pokrývající naše vědecké portfolio. Z tohoto hlediska jsou živým organismem, který reaguje na dynamiku svých oborů.

Jednou z významných odpovědností rad je výběr školitelů. Jejich kvalita určuje startovní čáru budoucí kariéry studentů. A mluvíme-li o kvalitách školitelů, máme na mysli nejen jejich neoddiskutovatelnou vědeckou excelenci, ale i praxi s vědeckou administrativou, úspěšnost v přípravě a vedení grantů. A v neposlední řadě i jejich etické ukotvení, integritu, věrohodnost. Vedení postgraduálních studentů má výrazně individualizovaný rozměr a je podstatně více kolegiální než hierarchické. I proto je ovlivnění osobnosti studenta školitelem mnohem komplexnější než ve studiu pregraduálním. I proto slyšíme-li jméno školitele, jsme ve svém oboru schopni poměrně přesně odhadnout kvality a styl práce jeho studenta či absolventa.

V loňském akademickém roce jsme ve spolupráci s VFN upřesnili pravidla programu MD/PhD, který ovšem ještě na určitá zlepšení čeká. Obě instituce ho vnímají jako jeden z významných kroků přípravy svých budoucích profesních elit. Ve výběru kandidátům MD/PhD, ale i všem ostatním, mohou pomoci výsledky hodnocení studia DSP na jednotlivých pracovištích naší fakulty prezentované před nedávnem na našem intranetu.

Dobrou zprávou, které si osobně velmi vážím, je také kontinuální zájem o zlepšování podmínek DSP mezi našimi akademickými kolegy, kteří ačkoli třeba nejsou součástí žádných administrativních struktur fakulty, význam DSP (zpravidla na základě svých rozsáhlých mezinárodních zkušeností a imponující vlastní vědecké produktivity) velmi dobře chápou. Ještě více si cením toho, že jsou dané problematice ochotni věnovat nezištně svůj čas, energii a zkušenosti.

Horším zprávám většinou říkáváme eufemisticky „výzvy“. Pojďme tedy k několika takovým výzvám. Pravidla doktorského studia jsou formalizována volněji, než je tomu u studia pregraduálního. To není problém v případě profesionálního přístupu všech zúčastněných. Bohužel čas od času musíme řešit situace, kdy student příliš nestuduje, školitel moc neškolí, oborová rada příliš neradí a příběh trvá v bukolické atmosféře řadu let, přičemž pro chaos v dokumentaci je obtížné cokoli rozhodnout a spíše se čeká na „sublimaci“ celé záležitosti.

V poslední době (včetně nedávno proběhlého auditu doktorských studijních programů UK akreditační komisí) si uvědomujeme nutnost zamyslet se nad maximálními počty studentů vedených jedním školitelem. Netvrdím, že školitel by měl mít podle pravidel rytířů Jedi toliko jednoho žáka, nicméně školení například 18 studentů a případné následné hrátky s plejádami více či méně institucionalizovaných školitelů-specialistů-konzultantů evokují určité rozpaky... Víme, že vysoký počet studentů na školitele je často v souběhu s jejich dlouhým a mnohdy i neúspěšným studiem. S tím může souviset i občasné chápání PGS nikoli jako procesu odborného růstu, ale jako čekání „na přestup“ na jinou pracovní pozici. Ponechávám stranou jednotlivosti, kdy zájem o PGS plyne z čistě kariérních motivací – jak u studenta, tak u školitele.

Takže, co říci na závěr? DSP jsou klíčem k rozvoji špičkové vědy – ať v klinických či teoretických oborech – a jejich studenti jsou jejími přímými spolutvůrci. Zároveň ovšem kvalitní průprava v doktorském studiu má rozvinout potenciál a kvality doktorandů obecněji. Vystihuje to často citované motto: „Dobré vedení v doktorském programu má být pro kvalitního studenta zárukou jeho budoucího životního úspěchu, bez ohledu na to, zda zůstane ve svém oboru, či nikoli.“

Aleksi Šedo, děkan 1. LF UK


 

Rozhovory

Úvodník 6

Tématem aktuálního čísla Jedničky je doktorské studium. Pro vysoké školy jsou doktorské studijní programy (DSP) pomyslnou „vlajkovou lodí“ vzdělávání. O formální a organizační stránce jednotlivých oborů studia se dočteme na našich webových stránkách. Zde se chci zamyslet spíše nad tím, co je spojuje a zároveň přesahuje, ale i nad tím, kde cítíme – diplomaticky řečeno – určité rezervy.


Začnu dobrými zprávami. Většina našich oborových rad je tvořena společnými týmy více institucí, které se zabývají biomedicínským výzkumem – ostatními lékařskými fakultami, Přírodovědeckou fakultou UK, pracovišti Akademie věd ČR. Představují tak další platformu spolupráce a komunikace autorit jednotlivých oborů. Oborové rady jsou klíčové pro rozvoj, průběh i administrativu studia. Jejich systém, vycházející ze struktury základních disciplín, je na naší fakultě nastaven tak, že brání atomizaci doktorských studií na množství jednotlivých specializací. Je jistě těžké vytyčit hranici, které specializace jsou jen aplikací a kdy se stávají samostatnou vědeckou disciplínou. Je ovšem třeba, aby v sobě oborové rady měly zastoupení relevantních odborníků a školitelů pokrývající naše vědecké portfolio. Z tohoto hlediska jsou živým organismem, který reaguje na dynamiku svých oborů.

Jednou z významných odpovědností rad je výběr školitelů. Jejich kvalita určuje startovní čáru budoucí kariéry studentů. A mluvíme-li o kvalitách školitelů, máme na mysli nejen jejich neoddiskutovatelnou vědeckou excelenci, ale i praxi s vědeckou administrativou, úspěšnost v přípravě a vedení grantů. A v neposlední řadě i jejich etické ukotvení, integritu, věrohodnost. Vedení postgraduálních studentů má výrazně individualizovaný rozměr a je podstatně více kolegiální než hierarchické. I proto je ovlivnění osobnosti studenta školitelem mnohem komplexnější než ve studiu pregraduálním. I proto slyšíme-li jméno školitele, jsme ve svém oboru schopni poměrně přesně odhadnout kvality a styl práce jeho studenta či absolventa.

V loňském akademickém roce jsme ve spolupráci s VFN upřesnili pravidla programu MD/PhD, který ovšem ještě na určitá zlepšení čeká. Obě instituce ho vnímají jako jeden z významných kroků přípravy svých budoucích profesních elit. Ve výběru kandidátům MD/PhD, ale i všem ostatním, mohou pomoci výsledky hodnocení studia DSP na jednotlivých pracovištích naší fakulty prezentované před nedávnem na našem intranetu.

Dobrou zprávou, které si osobně velmi vážím, je také kontinuální zájem o zlepšování podmínek DSP mezi našimi akademickými kolegy, kteří ačkoli třeba nejsou součástí žádných administrativních struktur fakulty, význam DSP (zpravidla na základě svých rozsáhlých mezinárodních zkušeností a imponující vlastní vědecké produktivity) velmi dobře chápou. Ještě více si cením toho, že jsou dané problematice ochotni věnovat nezištně svůj čas, energii a zkušenosti.

Horším zprávám většinou říkáváme eufemisticky „výzvy“. Pojďme tedy k několika takovým výzvám. Pravidla doktorského studia jsou formalizována volněji, než je tomu u studia pregraduálního. To není problém v případě profesionálního přístupu všech zúčastněných. Bohužel čas od času musíme řešit situace, kdy student příliš nestuduje, školitel moc neškolí, oborová rada příliš neradí a příběh trvá v bukolické atmosféře řadu let, přičemž pro chaos v dokumentaci je obtížné cokoli rozhodnout a spíše se čeká na „sublimaci“ celé záležitosti.

V poslední době (včetně nedávno proběhlého auditu doktorských studijních programů UK akreditační komisí) si uvědomujeme nutnost zamyslet se nad maximálními počty studentů vedených jedním školitelem. Netvrdím, že školitel by měl mít podle pravidel rytířů Jedi toliko jednoho žáka, nicméně školení například 18 studentů a případné následné hrátky s plejádami více či méně institucionalizovaných školitelů-specialistů-konzultantů evokují určité rozpaky... Víme, že vysoký počet studentů na školitele je často v souběhu s jejich dlouhým a mnohdy i neúspěšným studiem. S tím může souviset i občasné chápání PGS nikoli jako procesu odborného růstu, ale jako čekání „na přestup“ na jinou pracovní pozici. Ponechávám stranou jednotlivosti, kdy zájem o PGS plyne z čistě kariérních motivací – jak u studenta, tak u školitele.

Takže, co říci na závěr? DSP jsou klíčem k rozvoji špičkové vědy – ať v klinických či teoretických oborech – a jejich studenti jsou jejími přímými spolutvůrci. Zároveň ovšem kvalitní průprava v doktorském studiu má rozvinout potenciál a kvality doktorandů obecněji. Vystihuje to často citované motto: „Dobré vedení v doktorském programu má být pro kvalitního studenta zárukou jeho budoucího životního úspěchu, bez ohledu na to, zda zůstane ve svém oboru, či nikoli.“

Aleksi Šedo, děkan 1. LF UK


 

Téma

Úvodník 6

Tématem aktuálního čísla Jedničky je doktorské studium. Pro vysoké školy jsou doktorské studijní programy (DSP) pomyslnou „vlajkovou lodí“ vzdělávání. O formální a organizační stránce jednotlivých oborů studia se dočteme na našich webových stránkách. Zde se chci zamyslet spíše nad tím, co je spojuje a zároveň přesahuje, ale i nad tím, kde cítíme – diplomaticky řečeno – určité rezervy.


Začnu dobrými zprávami. Většina našich oborových rad je tvořena společnými týmy více institucí, které se zabývají biomedicínským výzkumem – ostatními lékařskými fakultami, Přírodovědeckou fakultou UK, pracovišti Akademie věd ČR. Představují tak další platformu spolupráce a komunikace autorit jednotlivých oborů. Oborové rady jsou klíčové pro rozvoj, průběh i administrativu studia. Jejich systém, vycházející ze struktury základních disciplín, je na naší fakultě nastaven tak, že brání atomizaci doktorských studií na množství jednotlivých specializací. Je jistě těžké vytyčit hranici, které specializace jsou jen aplikací a kdy se stávají samostatnou vědeckou disciplínou. Je ovšem třeba, aby v sobě oborové rady měly zastoupení relevantních odborníků a školitelů pokrývající naše vědecké portfolio. Z tohoto hlediska jsou živým organismem, který reaguje na dynamiku svých oborů.

Jednou z významných odpovědností rad je výběr školitelů. Jejich kvalita určuje startovní čáru budoucí kariéry studentů. A mluvíme-li o kvalitách školitelů, máme na mysli nejen jejich neoddiskutovatelnou vědeckou excelenci, ale i praxi s vědeckou administrativou, úspěšnost v přípravě a vedení grantů. A v neposlední řadě i jejich etické ukotvení, integritu, věrohodnost. Vedení postgraduálních studentů má výrazně individualizovaný rozměr a je podstatně více kolegiální než hierarchické. I proto je ovlivnění osobnosti studenta školitelem mnohem komplexnější než ve studiu pregraduálním. I proto slyšíme-li jméno školitele, jsme ve svém oboru schopni poměrně přesně odhadnout kvality a styl práce jeho studenta či absolventa.

V loňském akademickém roce jsme ve spolupráci s VFN upřesnili pravidla programu MD/PhD, který ovšem ještě na určitá zlepšení čeká. Obě instituce ho vnímají jako jeden z významných kroků přípravy svých budoucích profesních elit. Ve výběru kandidátům MD/PhD, ale i všem ostatním, mohou pomoci výsledky hodnocení studia DSP na jednotlivých pracovištích naší fakulty prezentované před nedávnem na našem intranetu.

Dobrou zprávou, které si osobně velmi vážím, je také kontinuální zájem o zlepšování podmínek DSP mezi našimi akademickými kolegy, kteří ačkoli třeba nejsou součástí žádných administrativních struktur fakulty, význam DSP (zpravidla na základě svých rozsáhlých mezinárodních zkušeností a imponující vlastní vědecké produktivity) velmi dobře chápou. Ještě více si cením toho, že jsou dané problematice ochotni věnovat nezištně svůj čas, energii a zkušenosti.

Horším zprávám většinou říkáváme eufemisticky „výzvy“. Pojďme tedy k několika takovým výzvám. Pravidla doktorského studia jsou formalizována volněji, než je tomu u studia pregraduálního. To není problém v případě profesionálního přístupu všech zúčastněných. Bohužel čas od času musíme řešit situace, kdy student příliš nestuduje, školitel moc neškolí, oborová rada příliš neradí a příběh trvá v bukolické atmosféře řadu let, přičemž pro chaos v dokumentaci je obtížné cokoli rozhodnout a spíše se čeká na „sublimaci“ celé záležitosti.

V poslední době (včetně nedávno proběhlého auditu doktorských studijních programů UK akreditační komisí) si uvědomujeme nutnost zamyslet se nad maximálními počty studentů vedených jedním školitelem. Netvrdím, že školitel by měl mít podle pravidel rytířů Jedi toliko jednoho žáka, nicméně školení například 18 studentů a případné následné hrátky s plejádami více či méně institucionalizovaných školitelů-specialistů-konzultantů evokují určité rozpaky... Víme, že vysoký počet studentů na školitele je často v souběhu s jejich dlouhým a mnohdy i neúspěšným studiem. S tím může souviset i občasné chápání PGS nikoli jako procesu odborného růstu, ale jako čekání „na přestup“ na jinou pracovní pozici. Ponechávám stranou jednotlivosti, kdy zájem o PGS plyne z čistě kariérních motivací – jak u studenta, tak u školitele.

Takže, co říci na závěr? DSP jsou klíčem k rozvoji špičkové vědy – ať v klinických či teoretických oborech – a jejich studenti jsou jejími přímými spolutvůrci. Zároveň ovšem kvalitní průprava v doktorském studiu má rozvinout potenciál a kvality doktorandů obecněji. Vystihuje to často citované motto: „Dobré vedení v doktorském programu má být pro kvalitního studenta zárukou jeho budoucího životního úspěchu, bez ohledu na to, zda zůstane ve svém oboru, či nikoli.“

Aleksi Šedo, děkan 1. LF UK


 

Co pro mě znamená Jednička

Úvodník 6

Tématem aktuálního čísla Jedničky je doktorské studium. Pro vysoké školy jsou doktorské studijní programy (DSP) pomyslnou „vlajkovou lodí“ vzdělávání. O formální a organizační stránce jednotlivých oborů studia se dočteme na našich webových stránkách. Zde se chci zamyslet spíše nad tím, co je spojuje a zároveň přesahuje, ale i nad tím, kde cítíme – diplomaticky řečeno – určité rezervy.


Začnu dobrými zprávami. Většina našich oborových rad je tvořena společnými týmy více institucí, které se zabývají biomedicínským výzkumem – ostatními lékařskými fakultami, Přírodovědeckou fakultou UK, pracovišti Akademie věd ČR. Představují tak další platformu spolupráce a komunikace autorit jednotlivých oborů. Oborové rady jsou klíčové pro rozvoj, průběh i administrativu studia. Jejich systém, vycházející ze struktury základních disciplín, je na naší fakultě nastaven tak, že brání atomizaci doktorských studií na množství jednotlivých specializací. Je jistě těžké vytyčit hranici, které specializace jsou jen aplikací a kdy se stávají samostatnou vědeckou disciplínou. Je ovšem třeba, aby v sobě oborové rady měly zastoupení relevantních odborníků a školitelů pokrývající naše vědecké portfolio. Z tohoto hlediska jsou živým organismem, který reaguje na dynamiku svých oborů.

Jednou z významných odpovědností rad je výběr školitelů. Jejich kvalita určuje startovní čáru budoucí kariéry studentů. A mluvíme-li o kvalitách školitelů, máme na mysli nejen jejich neoddiskutovatelnou vědeckou excelenci, ale i praxi s vědeckou administrativou, úspěšnost v přípravě a vedení grantů. A v neposlední řadě i jejich etické ukotvení, integritu, věrohodnost. Vedení postgraduálních studentů má výrazně individualizovaný rozměr a je podstatně více kolegiální než hierarchické. I proto je ovlivnění osobnosti studenta školitelem mnohem komplexnější než ve studiu pregraduálním. I proto slyšíme-li jméno školitele, jsme ve svém oboru schopni poměrně přesně odhadnout kvality a styl práce jeho studenta či absolventa.

V loňském akademickém roce jsme ve spolupráci s VFN upřesnili pravidla programu MD/PhD, který ovšem ještě na určitá zlepšení čeká. Obě instituce ho vnímají jako jeden z významných kroků přípravy svých budoucích profesních elit. Ve výběru kandidátům MD/PhD, ale i všem ostatním, mohou pomoci výsledky hodnocení studia DSP na jednotlivých pracovištích naší fakulty prezentované před nedávnem na našem intranetu.

Dobrou zprávou, které si osobně velmi vážím, je také kontinuální zájem o zlepšování podmínek DSP mezi našimi akademickými kolegy, kteří ačkoli třeba nejsou součástí žádných administrativních struktur fakulty, význam DSP (zpravidla na základě svých rozsáhlých mezinárodních zkušeností a imponující vlastní vědecké produktivity) velmi dobře chápou. Ještě více si cením toho, že jsou dané problematice ochotni věnovat nezištně svůj čas, energii a zkušenosti.

Horším zprávám většinou říkáváme eufemisticky „výzvy“. Pojďme tedy k několika takovým výzvám. Pravidla doktorského studia jsou formalizována volněji, než je tomu u studia pregraduálního. To není problém v případě profesionálního přístupu všech zúčastněných. Bohužel čas od času musíme řešit situace, kdy student příliš nestuduje, školitel moc neškolí, oborová rada příliš neradí a příběh trvá v bukolické atmosféře řadu let, přičemž pro chaos v dokumentaci je obtížné cokoli rozhodnout a spíše se čeká na „sublimaci“ celé záležitosti.

V poslední době (včetně nedávno proběhlého auditu doktorských studijních programů UK akreditační komisí) si uvědomujeme nutnost zamyslet se nad maximálními počty studentů vedených jedním školitelem. Netvrdím, že školitel by měl mít podle pravidel rytířů Jedi toliko jednoho žáka, nicméně školení například 18 studentů a případné následné hrátky s plejádami více či méně institucionalizovaných školitelů-specialistů-konzultantů evokují určité rozpaky... Víme, že vysoký počet studentů na školitele je často v souběhu s jejich dlouhým a mnohdy i neúspěšným studiem. S tím může souviset i občasné chápání PGS nikoli jako procesu odborného růstu, ale jako čekání „na přestup“ na jinou pracovní pozici. Ponechávám stranou jednotlivosti, kdy zájem o PGS plyne z čistě kariérních motivací – jak u studenta, tak u školitele.

Takže, co říci na závěr? DSP jsou klíčem k rozvoji špičkové vědy – ať v klinických či teoretických oborech – a jejich studenti jsou jejími přímými spolutvůrci. Zároveň ovšem kvalitní průprava v doktorském studiu má rozvinout potenciál a kvality doktorandů obecněji. Vystihuje to často citované motto: „Dobré vedení v doktorském programu má být pro kvalitního studenta zárukou jeho budoucího životního úspěchu, bez ohledu na to, zda zůstane ve svém oboru, či nikoli.“

Aleksi Šedo, děkan 1. LF UK


 

Jednička ve vědě

Úvodník 6

Tématem aktuálního čísla Jedničky je doktorské studium. Pro vysoké školy jsou doktorské studijní programy (DSP) pomyslnou „vlajkovou lodí“ vzdělávání. O formální a organizační stránce jednotlivých oborů studia se dočteme na našich webových stránkách. Zde se chci zamyslet spíše nad tím, co je spojuje a zároveň přesahuje, ale i nad tím, kde cítíme – diplomaticky řečeno – určité rezervy.


Začnu dobrými zprávami. Většina našich oborových rad je tvořena společnými týmy více institucí, které se zabývají biomedicínským výzkumem – ostatními lékařskými fakultami, Přírodovědeckou fakultou UK, pracovišti Akademie věd ČR. Představují tak další platformu spolupráce a komunikace autorit jednotlivých oborů. Oborové rady jsou klíčové pro rozvoj, průběh i administrativu studia. Jejich systém, vycházející ze struktury základních disciplín, je na naší fakultě nastaven tak, že brání atomizaci doktorských studií na množství jednotlivých specializací. Je jistě těžké vytyčit hranici, které specializace jsou jen aplikací a kdy se stávají samostatnou vědeckou disciplínou. Je ovšem třeba, aby v sobě oborové rady měly zastoupení relevantních odborníků a školitelů pokrývající naše vědecké portfolio. Z tohoto hlediska jsou živým organismem, který reaguje na dynamiku svých oborů.

Jednou z významných odpovědností rad je výběr školitelů. Jejich kvalita určuje startovní čáru budoucí kariéry studentů. A mluvíme-li o kvalitách školitelů, máme na mysli nejen jejich neoddiskutovatelnou vědeckou excelenci, ale i praxi s vědeckou administrativou, úspěšnost v přípravě a vedení grantů. A v neposlední řadě i jejich etické ukotvení, integritu, věrohodnost. Vedení postgraduálních studentů má výrazně individualizovaný rozměr a je podstatně více kolegiální než hierarchické. I proto je ovlivnění osobnosti studenta školitelem mnohem komplexnější než ve studiu pregraduálním. I proto slyšíme-li jméno školitele, jsme ve svém oboru schopni poměrně přesně odhadnout kvality a styl práce jeho studenta či absolventa.

V loňském akademickém roce jsme ve spolupráci s VFN upřesnili pravidla programu MD/PhD, který ovšem ještě na určitá zlepšení čeká. Obě instituce ho vnímají jako jeden z významných kroků přípravy svých budoucích profesních elit. Ve výběru kandidátům MD/PhD, ale i všem ostatním, mohou pomoci výsledky hodnocení studia DSP na jednotlivých pracovištích naší fakulty prezentované před nedávnem na našem intranetu.

Dobrou zprávou, které si osobně velmi vážím, je také kontinuální zájem o zlepšování podmínek DSP mezi našimi akademickými kolegy, kteří ačkoli třeba nejsou součástí žádných administrativních struktur fakulty, význam DSP (zpravidla na základě svých rozsáhlých mezinárodních zkušeností a imponující vlastní vědecké produktivity) velmi dobře chápou. Ještě více si cením toho, že jsou dané problematice ochotni věnovat nezištně svůj čas, energii a zkušenosti.

Horším zprávám většinou říkáváme eufemisticky „výzvy“. Pojďme tedy k několika takovým výzvám. Pravidla doktorského studia jsou formalizována volněji, než je tomu u studia pregraduálního. To není problém v případě profesionálního přístupu všech zúčastněných. Bohužel čas od času musíme řešit situace, kdy student příliš nestuduje, školitel moc neškolí, oborová rada příliš neradí a příběh trvá v bukolické atmosféře řadu let, přičemž pro chaos v dokumentaci je obtížné cokoli rozhodnout a spíše se čeká na „sublimaci“ celé záležitosti.

V poslední době (včetně nedávno proběhlého auditu doktorských studijních programů UK akreditační komisí) si uvědomujeme nutnost zamyslet se nad maximálními počty studentů vedených jedním školitelem. Netvrdím, že školitel by měl mít podle pravidel rytířů Jedi toliko jednoho žáka, nicméně školení například 18 studentů a případné následné hrátky s plejádami více či méně institucionalizovaných školitelů-specialistů-konzultantů evokují určité rozpaky... Víme, že vysoký počet studentů na školitele je často v souběhu s jejich dlouhým a mnohdy i neúspěšným studiem. S tím může souviset i občasné chápání PGS nikoli jako procesu odborného růstu, ale jako čekání „na přestup“ na jinou pracovní pozici. Ponechávám stranou jednotlivosti, kdy zájem o PGS plyne z čistě kariérních motivací – jak u studenta, tak u školitele.

Takže, co říci na závěr? DSP jsou klíčem k rozvoji špičkové vědy – ať v klinických či teoretických oborech – a jejich studenti jsou jejími přímými spolutvůrci. Zároveň ovšem kvalitní průprava v doktorském studiu má rozvinout potenciál a kvality doktorandů obecněji. Vystihuje to často citované motto: „Dobré vedení v doktorském programu má být pro kvalitního studenta zárukou jeho budoucího životního úspěchu, bez ohledu na to, zda zůstane ve svém oboru, či nikoli.“

Aleksi Šedo, děkan 1. LF UK


 

Erasmus a stáže

Úvodník 6

Tématem aktuálního čísla Jedničky je doktorské studium. Pro vysoké školy jsou doktorské studijní programy (DSP) pomyslnou „vlajkovou lodí“ vzdělávání. O formální a organizační stránce jednotlivých oborů studia se dočteme na našich webových stránkách. Zde se chci zamyslet spíše nad tím, co je spojuje a zároveň přesahuje, ale i nad tím, kde cítíme – diplomaticky řečeno – určité rezervy.


Začnu dobrými zprávami. Většina našich oborových rad je tvořena společnými týmy více institucí, které se zabývají biomedicínským výzkumem – ostatními lékařskými fakultami, Přírodovědeckou fakultou UK, pracovišti Akademie věd ČR. Představují tak další platformu spolupráce a komunikace autorit jednotlivých oborů. Oborové rady jsou klíčové pro rozvoj, průběh i administrativu studia. Jejich systém, vycházející ze struktury základních disciplín, je na naší fakultě nastaven tak, že brání atomizaci doktorských studií na množství jednotlivých specializací. Je jistě těžké vytyčit hranici, které specializace jsou jen aplikací a kdy se stávají samostatnou vědeckou disciplínou. Je ovšem třeba, aby v sobě oborové rady měly zastoupení relevantních odborníků a školitelů pokrývající naše vědecké portfolio. Z tohoto hlediska jsou živým organismem, který reaguje na dynamiku svých oborů.

Jednou z významných odpovědností rad je výběr školitelů. Jejich kvalita určuje startovní čáru budoucí kariéry studentů. A mluvíme-li o kvalitách školitelů, máme na mysli nejen jejich neoddiskutovatelnou vědeckou excelenci, ale i praxi s vědeckou administrativou, úspěšnost v přípravě a vedení grantů. A v neposlední řadě i jejich etické ukotvení, integritu, věrohodnost. Vedení postgraduálních studentů má výrazně individualizovaný rozměr a je podstatně více kolegiální než hierarchické. I proto je ovlivnění osobnosti studenta školitelem mnohem komplexnější než ve studiu pregraduálním. I proto slyšíme-li jméno školitele, jsme ve svém oboru schopni poměrně přesně odhadnout kvality a styl práce jeho studenta či absolventa.

V loňském akademickém roce jsme ve spolupráci s VFN upřesnili pravidla programu MD/PhD, který ovšem ještě na určitá zlepšení čeká. Obě instituce ho vnímají jako jeden z významných kroků přípravy svých budoucích profesních elit. Ve výběru kandidátům MD/PhD, ale i všem ostatním, mohou pomoci výsledky hodnocení studia DSP na jednotlivých pracovištích naší fakulty prezentované před nedávnem na našem intranetu.

Dobrou zprávou, které si osobně velmi vážím, je také kontinuální zájem o zlepšování podmínek DSP mezi našimi akademickými kolegy, kteří ačkoli třeba nejsou součástí žádných administrativních struktur fakulty, význam DSP (zpravidla na základě svých rozsáhlých mezinárodních zkušeností a imponující vlastní vědecké produktivity) velmi dobře chápou. Ještě více si cením toho, že jsou dané problematice ochotni věnovat nezištně svůj čas, energii a zkušenosti.

Horším zprávám většinou říkáváme eufemisticky „výzvy“. Pojďme tedy k několika takovým výzvám. Pravidla doktorského studia jsou formalizována volněji, než je tomu u studia pregraduálního. To není problém v případě profesionálního přístupu všech zúčastněných. Bohužel čas od času musíme řešit situace, kdy student příliš nestuduje, školitel moc neškolí, oborová rada příliš neradí a příběh trvá v bukolické atmosféře řadu let, přičemž pro chaos v dokumentaci je obtížné cokoli rozhodnout a spíše se čeká na „sublimaci“ celé záležitosti.

V poslední době (včetně nedávno proběhlého auditu doktorských studijních programů UK akreditační komisí) si uvědomujeme nutnost zamyslet se nad maximálními počty studentů vedených jedním školitelem. Netvrdím, že školitel by měl mít podle pravidel rytířů Jedi toliko jednoho žáka, nicméně školení například 18 studentů a případné následné hrátky s plejádami více či méně institucionalizovaných školitelů-specialistů-konzultantů evokují určité rozpaky... Víme, že vysoký počet studentů na školitele je často v souběhu s jejich dlouhým a mnohdy i neúspěšným studiem. S tím může souviset i občasné chápání PGS nikoli jako procesu odborného růstu, ale jako čekání „na přestup“ na jinou pracovní pozici. Ponechávám stranou jednotlivosti, kdy zájem o PGS plyne z čistě kariérních motivací – jak u studenta, tak u školitele.

Takže, co říci na závěr? DSP jsou klíčem k rozvoji špičkové vědy – ať v klinických či teoretických oborech – a jejich studenti jsou jejími přímými spolutvůrci. Zároveň ovšem kvalitní průprava v doktorském studiu má rozvinout potenciál a kvality doktorandů obecněji. Vystihuje to často citované motto: „Dobré vedení v doktorském programu má být pro kvalitního studenta zárukou jeho budoucího životního úspěchu, bez ohledu na to, zda zůstane ve svém oboru, či nikoli.“

Aleksi Šedo, děkan 1. LF UK