Chceme skládat zkoušky úspěšně, nebo co nejpozději? 

Začíná nový semestr, a proto se dnes v Jedničce trochu ohlédneme za závěrem toho minulého, za zkouškovým obdobím. Popravdě řečeno, neznám nikoho, kdo by měl zkoušky rád, bez ohledu na to, zda je jejich objektem či subjektem. Bylo by omylem se domnívat, že jsou „soubojem“ nešťastného zkoušeného a natěšeného zkoušejícího. Zkoušený prochází testem svých znalostí a zkoušející se snaží na základě své expertizy v oboru a pedagogických kvalit posoudit, zda adept pokročí dále či nikoli. Nenamlouvám si, že tento férově-sportovní koncept je vždy ideálně naplněn. Co zlepšovat je stále a na obou stranách, jak u pedagogů, tak u studentů. Zkoušející musí být nejen objektivní, ale nesmí zanedbávat ani ono těžko uchopitelné, ale pro pedagoga nezbytné, to, co nazýváme lidským přístupem. Dodávání si vlastního sebevědomí jistě nepatří do portfolia jeho role. Má hodnotit znalosti, nikoli činit diagnosu. Na druhé straně zkoušený musí nejen znát a být schopen sdělit, ale musí se také vyvarovat nejrůznějších „rafinovaností“, jak své znalosti improvizacemi (a někdy i poměrně sofistikovanými technickými prostředky) vylepšovat na místě. 

Ve výše zmíněné „interaktivní“ a didaktické rovině zkoušek zaznamenáváme jen ojedinělé nepříjemnosti. V jejich logistice ovšem začal v minulých letech vážně narůstat problém. Víc a víc studentů začalo odkládat zkoušky až na opravdu poslední chvíli. To pro ně představuje další rizika. Vystavují se nebezpečí, že pro ně již místo u zkoušky nebude vůbec. Ztrácejí šanci v případě neúspěchu využít opravný termín (již pro něj prostě není místo v kalendáři zkouškového období). Někteří studenti se sice ke zkoušce zapíší, ovšem následně na svůj termín rezignují, přičemž někdy se ani neodhlásí ze SISu. Blokují tak nekolegiálně a egoisticky studenty, kteří „to myslí vážně“. V době, kdy píši tyto řádky, vím, že je sice ještě stále dostatek termínů na anatomii a patologii, ty však nejsou obsazeny a přesto studenti píší přednostům, zda budou otevírat termíny další. Z minulosti víme, že přidání dalších termínů vedlo k masivnímu opouštění těch stávajících a dalšímu přepisování „na co nejpozději“. Přednostové ústavů se svými týmy v září začínali improvizovat, zkoušet „bez ladu a skladu“. Řada studentů si pak – oprávněně – stěžovala, že o nových termínech nevěděla, a zejména talentovaní studenti, kteří se zkouškami problém nemají, s určitým sarkasmem poznamenávali, že pravidla na naší škole jsou jen pro ty, kteří je dodržují, zatímco ti ostatní svých cílů mohou dosahovat i jinak. Zároveň si ovšem stěžovali i přednostové a examinátoři, protože fluktuace řádných termínů a kalamitní situace v září jim rovněž znemožňovala plánování pedagogických, ale i všech ostatních pracovních povinností. 

Hledali jsme řešení, jak vše uvést opět do funkčního standardního stavu. Diskutovali jsme s přednosty, examinátory, studenty, tutory, senátory, některé detaily jsme řešili s pomocí hlasování studentů na facebooku, tak, abychom normu nastavili s vkladem všech zúčastněných. To je jakousi zárukou vzájemného pochopení a hlavně přijetí a ztotožnění se s pravidly, která musí být pro všechny rovná, konsistentní a dodržovaná. O dalších souvislostech píší v této Jedničce kolegové - učitelé i studenti. Přesto připojím několik poznámek, ke kterým mě inspirovaly diskuse se studenty. Je totiž zřejmé, že existuje jakási zvláštní kategorie „obtížně vymítitelných omylů“, které se udržují v lidové slovesnosti (ať u táborových ohňů či na sociálních sítích). Rád bych tyto fámy a klišé s pomocí všech akademických kolegů co nejvíce eliminoval. Zde tedy několik úsměvných kasuistik; omlouvám se za drobné sarkasmy, ale to k životu patří: 

• Neexistuje žádné směrné číslo, kolik lidí se „má vyhodit“. Naopak, examinátory těší úspěch studenta - jak lidsky, tak i proto, že jej nebude muset zkoušet znovu :) 
• Zkouškové období je definováno harmonogramem školního roku - rektorem. Jmenuje se zkouškové právě proto, že se v něm (a ne jindy) skládají zkoušky. Individuální problémy a speciální okolnosti se řeší individuálním studijním plánem. Skládání zkoušek v řádném zkouškovém období tedy není rukavicí hozenou ochráncům lidských práv, ale standardním (byť do jisté míry selekčním) procesem na vysokých školách na celém světě
• Termínů je vždy vypsán dostatek - téměř dvojnásobek, než kolik je třeba. Pokud ovšem nepřistoupíme na direktivní obsazování zkouškových termínů, jak tomu bylo v minulosti, musí svůj čas plánovat a termíny jednotlivých zkoušek koordinovat student. Mimochodem, je zajímavé, že studenti skládající zkoušky v červnu dosahují významně lepších výsledků než prokrastinátoři činící tak v září. Čím to bude? :) 
• Vypisujeme termíny i v červenci a srpnu, nicméně tyto „prázdninové“ termíny nemají oporu v žádném předpisu. Nejsou povinností školy, nabízíme je jako benefit pro případné řešení individuálních komplikací. Nikoli jako regulérní termín masového skládání zkoušek. 
• Periodicky se objevující šumy typu „na patole nemá zkoušku 200 lidí a je jen 100 termínů“, nebo „sice tvrdí, že už další termíny nebudou, ale oni je vypíšou“ prosím ignorujte. Lidová slovesnost tohoto druhu mívá stejnou oporu jako fámou šířené zvěsti o amnestii pro sériové vrahy na Mírově. Žádnou. 
• Opakovaně se vynořuje pojem „děkanský termín“. Nic takového již řadu let neexistuje. Každý má šanci na řádný a dva opravné termíny - pokud je stihne v řádném zkouškovém období. 
• Nedávno mě pobavil bezelstný e-mail od nejmenovaného kolegy - studenta: „Na Ústavu XY nás seznámili s pravidly zkoušek... myslíte, že je budou dodržovat?“ Upřímně se zamýšlím, zda tento dotaz poukazuje na nekonsistenci pracoviště, prostotu studenta, či případně obojí. Obávám se, že někdy „c“ je správně a to opravdu není správně. Zlepšíme se. 

Chceme skládat zkoušky úspěšně, nebo co nejpozději? 

Začíná nový semestr, a proto se dnes v Jedničce trochu ohlédneme za závěrem toho minulého, za zkouškovým obdobím. Popravdě řečeno, neznám nikoho, kdo by měl zkoušky rád, bez ohledu na to, zda je jejich objektem či subjektem. Bylo by omylem se domnívat, že jsou „soubojem“ nešťastného zkoušeného a natěšeného zkoušejícího. Zkoušený prochází testem svých znalostí a zkoušející se snaží na základě své expertizy v oboru a pedagogických kvalit posoudit, zda adept pokročí dále či nikoli. Nenamlouvám si, že tento férově-sportovní koncept je vždy ideálně naplněn. Co zlepšovat je stále a na obou stranách, jak u pedagogů, tak u studentů. Zkoušející musí být nejen objektivní, ale nesmí zanedbávat ani ono těžko uchopitelné, ale pro pedagoga nezbytné, to, co nazýváme lidským přístupem. Dodávání si vlastního sebevědomí jistě nepatří do portfolia jeho role. Má hodnotit znalosti, nikoli činit diagnosu. Na druhé straně zkoušený musí nejen znát a být schopen sdělit, ale musí se také vyvarovat nejrůznějších „rafinovaností“, jak své znalosti improvizacemi (a někdy i poměrně sofistikovanými technickými prostředky) vylepšovat na místě. 

Ve výše zmíněné „interaktivní“ a didaktické rovině zkoušek zaznamenáváme jen ojedinělé nepříjemnosti. V jejich logistice ovšem začal v minulých letech vážně narůstat problém. Víc a víc studentů začalo odkládat zkoušky až na opravdu poslední chvíli. To pro ně představuje další rizika. Vystavují se nebezpečí, že pro ně již místo u zkoušky nebude vůbec. Ztrácejí šanci v případě neúspěchu využít opravný termín (již pro něj prostě není místo v kalendáři zkouškového období). Někteří studenti se sice ke zkoušce zapíší, ovšem následně na svůj termín rezignují, přičemž někdy se ani neodhlásí ze SISu. Blokují tak nekolegiálně a egoisticky studenty, kteří „to myslí vážně“. V době, kdy píši tyto řádky, vím, že je sice ještě stále dostatek termínů na anatomii a patologii, ty však nejsou obsazeny a přesto studenti píší přednostům, zda budou otevírat termíny další. Z minulosti víme, že přidání dalších termínů vedlo k masivnímu opouštění těch stávajících a dalšímu přepisování „na co nejpozději“. Přednostové ústavů se svými týmy v září začínali improvizovat, zkoušet „bez ladu a skladu“. Řada studentů si pak – oprávněně – stěžovala, že o nových termínech nevěděla, a zejména talentovaní studenti, kteří se zkouškami problém nemají, s určitým sarkasmem poznamenávali, že pravidla na naší škole jsou jen pro ty, kteří je dodržují, zatímco ti ostatní svých cílů mohou dosahovat i jinak. Zároveň si ovšem stěžovali i přednostové a examinátoři, protože fluktuace řádných termínů a kalamitní situace v září jim rovněž znemožňovala plánování pedagogických, ale i všech ostatních pracovních povinností. 

Hledali jsme řešení, jak vše uvést opět do funkčního standardního stavu. Diskutovali jsme s přednosty, examinátory, studenty, tutory, senátory, některé detaily jsme řešili s pomocí hlasování studentů na facebooku, tak, abychom normu nastavili s vkladem všech zúčastněných. To je jakousi zárukou vzájemného pochopení a hlavně přijetí a ztotožnění se s pravidly, která musí být pro všechny rovná, konsistentní a dodržovaná. O dalších souvislostech píší v této Jedničce kolegové - učitelé i studenti. Přesto připojím několik poznámek, ke kterým mě inspirovaly diskuse se studenty. Je totiž zřejmé, že existuje jakási zvláštní kategorie „obtížně vymítitelných omylů“, které se udržují v lidové slovesnosti (ať u táborových ohňů či na sociálních sítích). Rád bych tyto fámy a klišé s pomocí všech akademických kolegů co nejvíce eliminoval. Zde tedy několik úsměvných kasuistik; omlouvám se za drobné sarkasmy, ale to k životu patří: 

• Neexistuje žádné směrné číslo, kolik lidí se „má vyhodit“. Naopak, examinátory těší úspěch studenta - jak lidsky, tak i proto, že jej nebude muset zkoušet znovu :) 
• Zkouškové období je definováno harmonogramem školního roku - rektorem. Jmenuje se zkouškové právě proto, že se v něm (a ne jindy) skládají zkoušky. Individuální problémy a speciální okolnosti se řeší individuálním studijním plánem. Skládání zkoušek v řádném zkouškovém období tedy není rukavicí hozenou ochráncům lidských práv, ale standardním (byť do jisté míry selekčním) procesem na vysokých školách na celém světě
• Termínů je vždy vypsán dostatek - téměř dvojnásobek, než kolik je třeba. Pokud ovšem nepřistoupíme na direktivní obsazování zkouškových termínů, jak tomu bylo v minulosti, musí svůj čas plánovat a termíny jednotlivých zkoušek koordinovat student. Mimochodem, je zajímavé, že studenti skládající zkoušky v červnu dosahují významně lepších výsledků než prokrastinátoři činící tak v září. Čím to bude? :) 
• Vypisujeme termíny i v červenci a srpnu, nicméně tyto „prázdninové“ termíny nemají oporu v žádném předpisu. Nejsou povinností školy, nabízíme je jako benefit pro případné řešení individuálních komplikací. Nikoli jako regulérní termín masového skládání zkoušek. 
• Periodicky se objevující šumy typu „na patole nemá zkoušku 200 lidí a je jen 100 termínů“, nebo „sice tvrdí, že už další termíny nebudou, ale oni je vypíšou“ prosím ignorujte. Lidová slovesnost tohoto druhu mívá stejnou oporu jako fámou šířené zvěsti o amnestii pro sériové vrahy na Mírově. Žádnou. 
• Opakovaně se vynořuje pojem „děkanský termín“. Nic takového již řadu let neexistuje. Každý má šanci na řádný a dva opravné termíny - pokud je stihne v řádném zkouškovém období. 
• Nedávno mě pobavil bezelstný e-mail od nejmenovaného kolegy - studenta: „Na Ústavu XY nás seznámili s pravidly zkoušek... myslíte, že je budou dodržovat?“ Upřímně se zamýšlím, zda tento dotaz poukazuje na nekonsistenci pracoviště, prostotu studenta, či případně obojí. Obávám se, že někdy „c“ je správně a to opravdu není správně. Zlepšíme se. 

Chceme skládat zkoušky úspěšně, nebo co nejpozději? 

Začíná nový semestr, a proto se dnes v Jedničce trochu ohlédneme za závěrem toho minulého, za zkouškovým obdobím. Popravdě řečeno, neznám nikoho, kdo by měl zkoušky rád, bez ohledu na to, zda je jejich objektem či subjektem. Bylo by omylem se domnívat, že jsou „soubojem“ nešťastného zkoušeného a natěšeného zkoušejícího. Zkoušený prochází testem svých znalostí a zkoušející se snaží na základě své expertizy v oboru a pedagogických kvalit posoudit, zda adept pokročí dále či nikoli. Nenamlouvám si, že tento férově-sportovní koncept je vždy ideálně naplněn. Co zlepšovat je stále a na obou stranách, jak u pedagogů, tak u studentů. Zkoušející musí být nejen objektivní, ale nesmí zanedbávat ani ono těžko uchopitelné, ale pro pedagoga nezbytné, to, co nazýváme lidským přístupem. Dodávání si vlastního sebevědomí jistě nepatří do portfolia jeho role. Má hodnotit znalosti, nikoli činit diagnosu. Na druhé straně zkoušený musí nejen znát a být schopen sdělit, ale musí se také vyvarovat nejrůznějších „rafinovaností“, jak své znalosti improvizacemi (a někdy i poměrně sofistikovanými technickými prostředky) vylepšovat na místě. 

Ve výše zmíněné „interaktivní“ a didaktické rovině zkoušek zaznamenáváme jen ojedinělé nepříjemnosti. V jejich logistice ovšem začal v minulých letech vážně narůstat problém. Víc a víc studentů začalo odkládat zkoušky až na opravdu poslední chvíli. To pro ně představuje další rizika. Vystavují se nebezpečí, že pro ně již místo u zkoušky nebude vůbec. Ztrácejí šanci v případě neúspěchu využít opravný termín (již pro něj prostě není místo v kalendáři zkouškového období). Někteří studenti se sice ke zkoušce zapíší, ovšem následně na svůj termín rezignují, přičemž někdy se ani neodhlásí ze SISu. Blokují tak nekolegiálně a egoisticky studenty, kteří „to myslí vážně“. V době, kdy píši tyto řádky, vím, že je sice ještě stále dostatek termínů na anatomii a patologii, ty však nejsou obsazeny a přesto studenti píší přednostům, zda budou otevírat termíny další. Z minulosti víme, že přidání dalších termínů vedlo k masivnímu opouštění těch stávajících a dalšímu přepisování „na co nejpozději“. Přednostové ústavů se svými týmy v září začínali improvizovat, zkoušet „bez ladu a skladu“. Řada studentů si pak – oprávněně – stěžovala, že o nových termínech nevěděla, a zejména talentovaní studenti, kteří se zkouškami problém nemají, s určitým sarkasmem poznamenávali, že pravidla na naší škole jsou jen pro ty, kteří je dodržují, zatímco ti ostatní svých cílů mohou dosahovat i jinak. Zároveň si ovšem stěžovali i přednostové a examinátoři, protože fluktuace řádných termínů a kalamitní situace v září jim rovněž znemožňovala plánování pedagogických, ale i všech ostatních pracovních povinností. 

Hledali jsme řešení, jak vše uvést opět do funkčního standardního stavu. Diskutovali jsme s přednosty, examinátory, studenty, tutory, senátory, některé detaily jsme řešili s pomocí hlasování studentů na facebooku, tak, abychom normu nastavili s vkladem všech zúčastněných. To je jakousi zárukou vzájemného pochopení a hlavně přijetí a ztotožnění se s pravidly, která musí být pro všechny rovná, konsistentní a dodržovaná. O dalších souvislostech píší v této Jedničce kolegové - učitelé i studenti. Přesto připojím několik poznámek, ke kterým mě inspirovaly diskuse se studenty. Je totiž zřejmé, že existuje jakási zvláštní kategorie „obtížně vymítitelných omylů“, které se udržují v lidové slovesnosti (ať u táborových ohňů či na sociálních sítích). Rád bych tyto fámy a klišé s pomocí všech akademických kolegů co nejvíce eliminoval. Zde tedy několik úsměvných kasuistik; omlouvám se za drobné sarkasmy, ale to k životu patří: 

• Neexistuje žádné směrné číslo, kolik lidí se „má vyhodit“. Naopak, examinátory těší úspěch studenta - jak lidsky, tak i proto, že jej nebude muset zkoušet znovu :) 
• Zkouškové období je definováno harmonogramem školního roku - rektorem. Jmenuje se zkouškové právě proto, že se v něm (a ne jindy) skládají zkoušky. Individuální problémy a speciální okolnosti se řeší individuálním studijním plánem. Skládání zkoušek v řádném zkouškovém období tedy není rukavicí hozenou ochráncům lidských práv, ale standardním (byť do jisté míry selekčním) procesem na vysokých školách na celém světě
• Termínů je vždy vypsán dostatek - téměř dvojnásobek, než kolik je třeba. Pokud ovšem nepřistoupíme na direktivní obsazování zkouškových termínů, jak tomu bylo v minulosti, musí svůj čas plánovat a termíny jednotlivých zkoušek koordinovat student. Mimochodem, je zajímavé, že studenti skládající zkoušky v červnu dosahují významně lepších výsledků než prokrastinátoři činící tak v září. Čím to bude? :) 
• Vypisujeme termíny i v červenci a srpnu, nicméně tyto „prázdninové“ termíny nemají oporu v žádném předpisu. Nejsou povinností školy, nabízíme je jako benefit pro případné řešení individuálních komplikací. Nikoli jako regulérní termín masového skládání zkoušek. 
• Periodicky se objevující šumy typu „na patole nemá zkoušku 200 lidí a je jen 100 termínů“, nebo „sice tvrdí, že už další termíny nebudou, ale oni je vypíšou“ prosím ignorujte. Lidová slovesnost tohoto druhu mívá stejnou oporu jako fámou šířené zvěsti o amnestii pro sériové vrahy na Mírově. Žádnou. 
• Opakovaně se vynořuje pojem „děkanský termín“. Nic takového již řadu let neexistuje. Každý má šanci na řádný a dva opravné termíny - pokud je stihne v řádném zkouškovém období. 
• Nedávno mě pobavil bezelstný e-mail od nejmenovaného kolegy - studenta: „Na Ústavu XY nás seznámili s pravidly zkoušek... myslíte, že je budou dodržovat?“ Upřímně se zamýšlím, zda tento dotaz poukazuje na nekonsistenci pracoviště, prostotu studenta, či případně obojí. Obávám se, že někdy „c“ je správně a to opravdu není správně. Zlepšíme se. 

Chceme skládat zkoušky úspěšně, nebo co nejpozději? 

Začíná nový semestr, a proto se dnes v Jedničce trochu ohlédneme za závěrem toho minulého, za zkouškovým obdobím. Popravdě řečeno, neznám nikoho, kdo by měl zkoušky rád, bez ohledu na to, zda je jejich objektem či subjektem. Bylo by omylem se domnívat, že jsou „soubojem“ nešťastného zkoušeného a natěšeného zkoušejícího. Zkoušený prochází testem svých znalostí a zkoušející se snaží na základě své expertizy v oboru a pedagogických kvalit posoudit, zda adept pokročí dále či nikoli. Nenamlouvám si, že tento férově-sportovní koncept je vždy ideálně naplněn. Co zlepšovat je stále a na obou stranách, jak u pedagogů, tak u studentů. Zkoušející musí být nejen objektivní, ale nesmí zanedbávat ani ono těžko uchopitelné, ale pro pedagoga nezbytné, to, co nazýváme lidským přístupem. Dodávání si vlastního sebevědomí jistě nepatří do portfolia jeho role. Má hodnotit znalosti, nikoli činit diagnosu. Na druhé straně zkoušený musí nejen znát a být schopen sdělit, ale musí se také vyvarovat nejrůznějších „rafinovaností“, jak své znalosti improvizacemi (a někdy i poměrně sofistikovanými technickými prostředky) vylepšovat na místě. 

Ve výše zmíněné „interaktivní“ a didaktické rovině zkoušek zaznamenáváme jen ojedinělé nepříjemnosti. V jejich logistice ovšem začal v minulých letech vážně narůstat problém. Víc a víc studentů začalo odkládat zkoušky až na opravdu poslední chvíli. To pro ně představuje další rizika. Vystavují se nebezpečí, že pro ně již místo u zkoušky nebude vůbec. Ztrácejí šanci v případě neúspěchu využít opravný termín (již pro něj prostě není místo v kalendáři zkouškového období). Někteří studenti se sice ke zkoušce zapíší, ovšem následně na svůj termín rezignují, přičemž někdy se ani neodhlásí ze SISu. Blokují tak nekolegiálně a egoisticky studenty, kteří „to myslí vážně“. V době, kdy píši tyto řádky, vím, že je sice ještě stále dostatek termínů na anatomii a patologii, ty však nejsou obsazeny a přesto studenti píší přednostům, zda budou otevírat termíny další. Z minulosti víme, že přidání dalších termínů vedlo k masivnímu opouštění těch stávajících a dalšímu přepisování „na co nejpozději“. Přednostové ústavů se svými týmy v září začínali improvizovat, zkoušet „bez ladu a skladu“. Řada studentů si pak – oprávněně – stěžovala, že o nových termínech nevěděla, a zejména talentovaní studenti, kteří se zkouškami problém nemají, s určitým sarkasmem poznamenávali, že pravidla na naší škole jsou jen pro ty, kteří je dodržují, zatímco ti ostatní svých cílů mohou dosahovat i jinak. Zároveň si ovšem stěžovali i přednostové a examinátoři, protože fluktuace řádných termínů a kalamitní situace v září jim rovněž znemožňovala plánování pedagogických, ale i všech ostatních pracovních povinností. 

Hledali jsme řešení, jak vše uvést opět do funkčního standardního stavu. Diskutovali jsme s přednosty, examinátory, studenty, tutory, senátory, některé detaily jsme řešili s pomocí hlasování studentů na facebooku, tak, abychom normu nastavili s vkladem všech zúčastněných. To je jakousi zárukou vzájemného pochopení a hlavně přijetí a ztotožnění se s pravidly, která musí být pro všechny rovná, konsistentní a dodržovaná. O dalších souvislostech píší v této Jedničce kolegové - učitelé i studenti. Přesto připojím několik poznámek, ke kterým mě inspirovaly diskuse se studenty. Je totiž zřejmé, že existuje jakási zvláštní kategorie „obtížně vymítitelných omylů“, které se udržují v lidové slovesnosti (ať u táborových ohňů či na sociálních sítích). Rád bych tyto fámy a klišé s pomocí všech akademických kolegů co nejvíce eliminoval. Zde tedy několik úsměvných kasuistik; omlouvám se za drobné sarkasmy, ale to k životu patří: 

• Neexistuje žádné směrné číslo, kolik lidí se „má vyhodit“. Naopak, examinátory těší úspěch studenta - jak lidsky, tak i proto, že jej nebude muset zkoušet znovu :) 
• Zkouškové období je definováno harmonogramem školního roku - rektorem. Jmenuje se zkouškové právě proto, že se v něm (a ne jindy) skládají zkoušky. Individuální problémy a speciální okolnosti se řeší individuálním studijním plánem. Skládání zkoušek v řádném zkouškovém období tedy není rukavicí hozenou ochráncům lidských práv, ale standardním (byť do jisté míry selekčním) procesem na vysokých školách na celém světě
• Termínů je vždy vypsán dostatek - téměř dvojnásobek, než kolik je třeba. Pokud ovšem nepřistoupíme na direktivní obsazování zkouškových termínů, jak tomu bylo v minulosti, musí svůj čas plánovat a termíny jednotlivých zkoušek koordinovat student. Mimochodem, je zajímavé, že studenti skládající zkoušky v červnu dosahují významně lepších výsledků než prokrastinátoři činící tak v září. Čím to bude? :) 
• Vypisujeme termíny i v červenci a srpnu, nicméně tyto „prázdninové“ termíny nemají oporu v žádném předpisu. Nejsou povinností školy, nabízíme je jako benefit pro případné řešení individuálních komplikací. Nikoli jako regulérní termín masového skládání zkoušek. 
• Periodicky se objevující šumy typu „na patole nemá zkoušku 200 lidí a je jen 100 termínů“, nebo „sice tvrdí, že už další termíny nebudou, ale oni je vypíšou“ prosím ignorujte. Lidová slovesnost tohoto druhu mívá stejnou oporu jako fámou šířené zvěsti o amnestii pro sériové vrahy na Mírově. Žádnou. 
• Opakovaně se vynořuje pojem „děkanský termín“. Nic takového již řadu let neexistuje. Každý má šanci na řádný a dva opravné termíny - pokud je stihne v řádném zkouškovém období. 
• Nedávno mě pobavil bezelstný e-mail od nejmenovaného kolegy - studenta: „Na Ústavu XY nás seznámili s pravidly zkoušek... myslíte, že je budou dodržovat?“ Upřímně se zamýšlím, zda tento dotaz poukazuje na nekonsistenci pracoviště, prostotu studenta, či případně obojí. Obávám se, že někdy „c“ je správně a to opravdu není správně. Zlepšíme se. 

Chceme skládat zkoušky úspěšně, nebo co nejpozději? 

Začíná nový semestr, a proto se dnes v Jedničce trochu ohlédneme za závěrem toho minulého, za zkouškovým obdobím. Popravdě řečeno, neznám nikoho, kdo by měl zkoušky rád, bez ohledu na to, zda je jejich objektem či subjektem. Bylo by omylem se domnívat, že jsou „soubojem“ nešťastného zkoušeného a natěšeného zkoušejícího. Zkoušený prochází testem svých znalostí a zkoušející se snaží na základě své expertizy v oboru a pedagogických kvalit posoudit, zda adept pokročí dále či nikoli. Nenamlouvám si, že tento férově-sportovní koncept je vždy ideálně naplněn. Co zlepšovat je stále a na obou stranách, jak u pedagogů, tak u studentů. Zkoušející musí být nejen objektivní, ale nesmí zanedbávat ani ono těžko uchopitelné, ale pro pedagoga nezbytné, to, co nazýváme lidským přístupem. Dodávání si vlastního sebevědomí jistě nepatří do portfolia jeho role. Má hodnotit znalosti, nikoli činit diagnosu. Na druhé straně zkoušený musí nejen znát a být schopen sdělit, ale musí se také vyvarovat nejrůznějších „rafinovaností“, jak své znalosti improvizacemi (a někdy i poměrně sofistikovanými technickými prostředky) vylepšovat na místě. 

Ve výše zmíněné „interaktivní“ a didaktické rovině zkoušek zaznamenáváme jen ojedinělé nepříjemnosti. V jejich logistice ovšem začal v minulých letech vážně narůstat problém. Víc a víc studentů začalo odkládat zkoušky až na opravdu poslední chvíli. To pro ně představuje další rizika. Vystavují se nebezpečí, že pro ně již místo u zkoušky nebude vůbec. Ztrácejí šanci v případě neúspěchu využít opravný termín (již pro něj prostě není místo v kalendáři zkouškového období). Někteří studenti se sice ke zkoušce zapíší, ovšem následně na svůj termín rezignují, přičemž někdy se ani neodhlásí ze SISu. Blokují tak nekolegiálně a egoisticky studenty, kteří „to myslí vážně“. V době, kdy píši tyto řádky, vím, že je sice ještě stále dostatek termínů na anatomii a patologii, ty však nejsou obsazeny a přesto studenti píší přednostům, zda budou otevírat termíny další. Z minulosti víme, že přidání dalších termínů vedlo k masivnímu opouštění těch stávajících a dalšímu přepisování „na co nejpozději“. Přednostové ústavů se svými týmy v září začínali improvizovat, zkoušet „bez ladu a skladu“. Řada studentů si pak – oprávněně – stěžovala, že o nových termínech nevěděla, a zejména talentovaní studenti, kteří se zkouškami problém nemají, s určitým sarkasmem poznamenávali, že pravidla na naší škole jsou jen pro ty, kteří je dodržují, zatímco ti ostatní svých cílů mohou dosahovat i jinak. Zároveň si ovšem stěžovali i přednostové a examinátoři, protože fluktuace řádných termínů a kalamitní situace v září jim rovněž znemožňovala plánování pedagogických, ale i všech ostatních pracovních povinností. 

Hledali jsme řešení, jak vše uvést opět do funkčního standardního stavu. Diskutovali jsme s přednosty, examinátory, studenty, tutory, senátory, některé detaily jsme řešili s pomocí hlasování studentů na facebooku, tak, abychom normu nastavili s vkladem všech zúčastněných. To je jakousi zárukou vzájemného pochopení a hlavně přijetí a ztotožnění se s pravidly, která musí být pro všechny rovná, konsistentní a dodržovaná. O dalších souvislostech píší v této Jedničce kolegové - učitelé i studenti. Přesto připojím několik poznámek, ke kterým mě inspirovaly diskuse se studenty. Je totiž zřejmé, že existuje jakási zvláštní kategorie „obtížně vymítitelných omylů“, které se udržují v lidové slovesnosti (ať u táborových ohňů či na sociálních sítích). Rád bych tyto fámy a klišé s pomocí všech akademických kolegů co nejvíce eliminoval. Zde tedy několik úsměvných kasuistik; omlouvám se za drobné sarkasmy, ale to k životu patří: 

• Neexistuje žádné směrné číslo, kolik lidí se „má vyhodit“. Naopak, examinátory těší úspěch studenta - jak lidsky, tak i proto, že jej nebude muset zkoušet znovu :) 
• Zkouškové období je definováno harmonogramem školního roku - rektorem. Jmenuje se zkouškové právě proto, že se v něm (a ne jindy) skládají zkoušky. Individuální problémy a speciální okolnosti se řeší individuálním studijním plánem. Skládání zkoušek v řádném zkouškovém období tedy není rukavicí hozenou ochráncům lidských práv, ale standardním (byť do jisté míry selekčním) procesem na vysokých školách na celém světě
• Termínů je vždy vypsán dostatek - téměř dvojnásobek, než kolik je třeba. Pokud ovšem nepřistoupíme na direktivní obsazování zkouškových termínů, jak tomu bylo v minulosti, musí svůj čas plánovat a termíny jednotlivých zkoušek koordinovat student. Mimochodem, je zajímavé, že studenti skládající zkoušky v červnu dosahují významně lepších výsledků než prokrastinátoři činící tak v září. Čím to bude? :) 
• Vypisujeme termíny i v červenci a srpnu, nicméně tyto „prázdninové“ termíny nemají oporu v žádném předpisu. Nejsou povinností školy, nabízíme je jako benefit pro případné řešení individuálních komplikací. Nikoli jako regulérní termín masového skládání zkoušek. 
• Periodicky se objevující šumy typu „na patole nemá zkoušku 200 lidí a je jen 100 termínů“, nebo „sice tvrdí, že už další termíny nebudou, ale oni je vypíšou“ prosím ignorujte. Lidová slovesnost tohoto druhu mívá stejnou oporu jako fámou šířené zvěsti o amnestii pro sériové vrahy na Mírově. Žádnou. 
• Opakovaně se vynořuje pojem „děkanský termín“. Nic takového již řadu let neexistuje. Každý má šanci na řádný a dva opravné termíny - pokud je stihne v řádném zkouškovém období. 
• Nedávno mě pobavil bezelstný e-mail od nejmenovaného kolegy - studenta: „Na Ústavu XY nás seznámili s pravidly zkoušek... myslíte, že je budou dodržovat?“ Upřímně se zamýšlím, zda tento dotaz poukazuje na nekonsistenci pracoviště, prostotu studenta, či případně obojí. Obávám se, že někdy „c“ je správně a to opravdu není správně. Zlepšíme se. 

Chceme skládat zkoušky úspěšně, nebo co nejpozději? 

Začíná nový semestr, a proto se dnes v Jedničce trochu ohlédneme za závěrem toho minulého, za zkouškovým obdobím. Popravdě řečeno, neznám nikoho, kdo by měl zkoušky rád, bez ohledu na to, zda je jejich objektem či subjektem. Bylo by omylem se domnívat, že jsou „soubojem“ nešťastného zkoušeného a natěšeného zkoušejícího. Zkoušený prochází testem svých znalostí a zkoušející se snaží na základě své expertizy v oboru a pedagogických kvalit posoudit, zda adept pokročí dále či nikoli. Nenamlouvám si, že tento férově-sportovní koncept je vždy ideálně naplněn. Co zlepšovat je stále a na obou stranách, jak u pedagogů, tak u studentů. Zkoušející musí být nejen objektivní, ale nesmí zanedbávat ani ono těžko uchopitelné, ale pro pedagoga nezbytné, to, co nazýváme lidským přístupem. Dodávání si vlastního sebevědomí jistě nepatří do portfolia jeho role. Má hodnotit znalosti, nikoli činit diagnosu. Na druhé straně zkoušený musí nejen znát a být schopen sdělit, ale musí se také vyvarovat nejrůznějších „rafinovaností“, jak své znalosti improvizacemi (a někdy i poměrně sofistikovanými technickými prostředky) vylepšovat na místě. 

Ve výše zmíněné „interaktivní“ a didaktické rovině zkoušek zaznamenáváme jen ojedinělé nepříjemnosti. V jejich logistice ovšem začal v minulých letech vážně narůstat problém. Víc a víc studentů začalo odkládat zkoušky až na opravdu poslední chvíli. To pro ně představuje další rizika. Vystavují se nebezpečí, že pro ně již místo u zkoušky nebude vůbec. Ztrácejí šanci v případě neúspěchu využít opravný termín (již pro něj prostě není místo v kalendáři zkouškového období). Někteří studenti se sice ke zkoušce zapíší, ovšem následně na svůj termín rezignují, přičemž někdy se ani neodhlásí ze SISu. Blokují tak nekolegiálně a egoisticky studenty, kteří „to myslí vážně“. V době, kdy píši tyto řádky, vím, že je sice ještě stále dostatek termínů na anatomii a patologii, ty však nejsou obsazeny a přesto studenti píší přednostům, zda budou otevírat termíny další. Z minulosti víme, že přidání dalších termínů vedlo k masivnímu opouštění těch stávajících a dalšímu přepisování „na co nejpozději“. Přednostové ústavů se svými týmy v září začínali improvizovat, zkoušet „bez ladu a skladu“. Řada studentů si pak – oprávněně – stěžovala, že o nových termínech nevěděla, a zejména talentovaní studenti, kteří se zkouškami problém nemají, s určitým sarkasmem poznamenávali, že pravidla na naší škole jsou jen pro ty, kteří je dodržují, zatímco ti ostatní svých cílů mohou dosahovat i jinak. Zároveň si ovšem stěžovali i přednostové a examinátoři, protože fluktuace řádných termínů a kalamitní situace v září jim rovněž znemožňovala plánování pedagogických, ale i všech ostatních pracovních povinností. 

Hledali jsme řešení, jak vše uvést opět do funkčního standardního stavu. Diskutovali jsme s přednosty, examinátory, studenty, tutory, senátory, některé detaily jsme řešili s pomocí hlasování studentů na facebooku, tak, abychom normu nastavili s vkladem všech zúčastněných. To je jakousi zárukou vzájemného pochopení a hlavně přijetí a ztotožnění se s pravidly, která musí být pro všechny rovná, konsistentní a dodržovaná. O dalších souvislostech píší v této Jedničce kolegové - učitelé i studenti. Přesto připojím několik poznámek, ke kterým mě inspirovaly diskuse se studenty. Je totiž zřejmé, že existuje jakási zvláštní kategorie „obtížně vymítitelných omylů“, které se udržují v lidové slovesnosti (ať u táborových ohňů či na sociálních sítích). Rád bych tyto fámy a klišé s pomocí všech akademických kolegů co nejvíce eliminoval. Zde tedy několik úsměvných kasuistik; omlouvám se za drobné sarkasmy, ale to k životu patří: 

• Neexistuje žádné směrné číslo, kolik lidí se „má vyhodit“. Naopak, examinátory těší úspěch studenta - jak lidsky, tak i proto, že jej nebude muset zkoušet znovu :) 
• Zkouškové období je definováno harmonogramem školního roku - rektorem. Jmenuje se zkouškové právě proto, že se v něm (a ne jindy) skládají zkoušky. Individuální problémy a speciální okolnosti se řeší individuálním studijním plánem. Skládání zkoušek v řádném zkouškovém období tedy není rukavicí hozenou ochráncům lidských práv, ale standardním (byť do jisté míry selekčním) procesem na vysokých školách na celém světě
• Termínů je vždy vypsán dostatek - téměř dvojnásobek, než kolik je třeba. Pokud ovšem nepřistoupíme na direktivní obsazování zkouškových termínů, jak tomu bylo v minulosti, musí svůj čas plánovat a termíny jednotlivých zkoušek koordinovat student. Mimochodem, je zajímavé, že studenti skládající zkoušky v červnu dosahují významně lepších výsledků než prokrastinátoři činící tak v září. Čím to bude? :) 
• Vypisujeme termíny i v červenci a srpnu, nicméně tyto „prázdninové“ termíny nemají oporu v žádném předpisu. Nejsou povinností školy, nabízíme je jako benefit pro případné řešení individuálních komplikací. Nikoli jako regulérní termín masového skládání zkoušek. 
• Periodicky se objevující šumy typu „na patole nemá zkoušku 200 lidí a je jen 100 termínů“, nebo „sice tvrdí, že už další termíny nebudou, ale oni je vypíšou“ prosím ignorujte. Lidová slovesnost tohoto druhu mívá stejnou oporu jako fámou šířené zvěsti o amnestii pro sériové vrahy na Mírově. Žádnou. 
• Opakovaně se vynořuje pojem „děkanský termín“. Nic takového již řadu let neexistuje. Každý má šanci na řádný a dva opravné termíny - pokud je stihne v řádném zkouškovém období. 
• Nedávno mě pobavil bezelstný e-mail od nejmenovaného kolegy - studenta: „Na Ústavu XY nás seznámili s pravidly zkoušek... myslíte, že je budou dodržovat?“ Upřímně se zamýšlím, zda tento dotaz poukazuje na nekonsistenci pracoviště, prostotu studenta, či případně obojí. Obávám se, že někdy „c“ je správně a to opravdu není správně. Zlepšíme se.