Kdyby se dnes měla rozhodovat o své budoucnosti, jednoznačně by si znovu vybrala medicínu. Ačkoli ji nejprve lákala fyziologie, nakonec se tak trochu oklikou přes zastávku na neurologii dostala
k rehabilitačnímu lékařství – a nelituje toho. Jedná se prý o obor, který má velkou perspektivu
a jehož kvality patrně teprve doceníme. S naší alma mater je spjata již od studií a jak sama říká, za tu poměrně dlouhou dobu získala zkušenosti se studenty, výukou i začínajícími pedagogy. Také proto se rozhodla poprvé kandidovat do Akademického senátu 1. LF UK, kam byla nedávno úspěšně zvolena a kde by chtěla pracovat na větším propojení teoretických a klinických pracovišť a podpoře studentských školních i mimoškolních aktivit. MUDr. Yvona Angerová, Ph.D., přednostka Kliniky rehabilitačního lékařství.

Co byste chtěla v akademickém senátu prosadit především?

Domnívám se, že by mělo být více slyšet o nelékařských zdravotnických oborech, jejichž výuka u nás probíhá a o nichž mnozí pořádně nevědí, co vlastně dělají. Kromě ergoterapeutů a fyzioterapeutů pochopitelně učíme i mediky a vidím, jak se mění nová generace, jaké má nároky či připomínky k praktické výuce. O tom je potřeba v senátu mluvit a pokusit se nastavit společné mantinely. Ráda bych se proto pokusila více popojit světy lékařů a nelékařů – v rehabilitaci jsme totiž zvyklí pracovat jako tým a pokud se takový tým začne poznávat už během studia, může to mít pozitivní odraz v budoucí praxi.

S Jedničkou vás pojí již medická léta. Jak na ně vzpomínáte?

Velmi ráda, protože člověk studuje mladý, a na mládí se vzpomíná hezky. Vždy se mi líbila oblast Karlova
a Albertova, jednotlivé ústavy a jejich historické budovy. Na fakultě jsem také potkala mnoho učitelů, kteří mě ovlivnili na celý život, protože dokázali skvěle přednášet a z jejich povídání bylo zřejmé, že je pro ně jejich obor koníčkem, nikoli jen profesí. Po celou dobu studia jsem chodila na Fyziologický ústav k panu profesoru Pokornému a v mikroskopu pozorovala interneurony. Napsali jsme spolu tehdy i docela úspěšný článek, takže jsem uvažovala o tom, že na Fyziologii zůstanu. Nakonec mě ale zlákala praktická medicína.

Co bylo tím impulzem, že jste se rozhodla právě pro rehabilitační lékařství?

Byla to tak trochu náhoda. Po odchodu na mateřskou dovolenou jsem ztratila místo neurologa v Nemocnici Na Bulovce a když jsem se vracela, oslovil mě inzerát Kliniky rehabilitačního lékařství, která hledala lékaře. Vzhledem k tomu, že šlo o pozici na mé alma mater, v prostředí, které jsem měla ráda, a navíc
v blízkosti Fyziologického ústavu, jenž jsem velmi dobře znala, rozhodla jsem jít na konkurz. A ten jsem vyhrála. Postupně jsem zjistila, že rehabilitace je velmi zajímavý obor, kde své uplatnění určitě najdu. Což se potvrdilo, protože jsem na klinice dodnes…

… a zhruba rok stojíte v jejím čele. Jaký ten rok byl?

Začátek byl nesmírně těžký. Situace, ve které jsme se po náhlém úmrtí paní profesorky Švestkové všichni ocitli, byla velmi složitá. Postupně nám ale začala spousta lidí pomáhat, zmobilizovali jsme veškeré síly
a zjistili jsme, že holt fungovat musíme a že musíme udělat všechno proto, abychom v započaté práci pokračovali i nadále.

Proč by si tedy studenti měli jako svou profesi vybrat rehabilitaci?

Domnívám se, že jde o obor, který má velkou perspektivu a který je v současnosti ještě hodně nedoceněný. Rehabilitační medicína se u nás za poslední dvě desítky let významně proměnila a stále více se její role posouvá směrem k akutním pacientům, třeba po cévních mozkových příhodách nebo traumatech mozku. Rehabilitace ovšem proniká i do mnoha jiných disciplín než jen do neurologie. Spolupracujeme s ortopedy, chirurgy, plastickými chirurgy, pneumology, všeobecnými či dětskými lékaři. Často se na nás obracejí
i kolegové z odborností, které by se mohly zdát už dost vzdálené, jako jsou například dermatologové
a jejich pacienti se systémovými onemocněními. Čím dál více se do popředí dostávají rovněž moderní technologie. Ultrazvuk využíváme nejen k terapii, ale nově i při diagnostice a aplikaci léků do kloubů či měkkých tkání. Rehabilitace nabízí spoustu příležitostí k uplatnění a kdo do ní vstoupí, má poměrně široký prostor pro další specializaci.

Měl by mít rehabilitační lékař nějaké profesní předpoklady?

Jedním ze základních – jako je tomu ostatně i u spousty dalších lékařských oborů –, je komunikace
s pacientem a jeho rodinnými příslušníky. A pak je nutno počítat s tím, že rehabilitační lékařství je oborem skutečně interprofesním, takže člověk musí být schopen respektovat ostatní členy týmu a poslouchat jejich názory. Už pan profesor Pfeiffer, který naši kliniku zakládal, byl jedním z prvních, kdo poukazoval na fakt, že v rehabilitaci se uplatňují nejen zdravotníci, ale i sociální pracovníci, pedagogicko-výchovní pracovníci
a ostatní nemedicínské profese. Samozřejmě, že lékař je v pozici vedoucího týmu, v některých případech však vůbec nemusí být tím nejdůležitějším článkem.

Je výhodou, že si právě nelékaře – ergoterapeuty a fyzioterapeuty – vychováváte sami?

Považuji to za obrovskou prioritu. Byla jsem u zrodu oboru ergoterapie, který se jako první v ČR začal vyučovat na naší vysoké škole. V rámci velkého evropského projektu jsme měli příležitost navštívit některé ergoterapeutické školy, které byly součástí zdravotnických fakult, nikoli lékařských, a jako lékař jsem viděla, že výuka anatomie či fyziologie má zcela jinou podstatu, než je tomu u nás na Jedničce. Jako lékaři víme, proč potřebujeme nelékařské zdravotnické profese, a tudíž víme, co by měli nelékaři z medicíny znát a ovládat, abychom si vzájemně rozuměli a měli jednotnější pohled na pacienta. To považuji za klíčové. Naši studenti fyzioterapie a ergoterapie tedy mají velký přínos v tom, že výuka probíhá právě na lékařské fakultě.

Fyzioterapie si své pevné místo ve zdravotnictví vydobyla už dávno. Jak je na tom ale ergoterapie?

Česká fyzioterapie má velmi ceněnou tradici a ví se, že stojí na výborných základech. S ergoterapií, jejíž podstatou je provázet nemocného v soběstačnosti, pomoci mu vrátit se zpět do běžného života, a o níž řada kolegů v praxi netuší, co obnáší, se to pochopitelně srovnat nedá. Myslím si ale, že nám velmi pomohlo schválení iktového programu. Díky němu vzniklo v ČR 45 iktových center, přičemž součástí každého z nich musí být lůžková rehabilitace a na ní musí být povinně ergoterapeut. Ergoterapeutů je podle mého názoru stále málo, protože tím, jak se postupně odhaluje nabídka této profese, stoupá i poptávka po ní.

Který aspekt výuky na vaší klinice stojí za pochvalu?

Snažíme se věnovat zejména praktické výuce. Medici oceňují, že s nimi ergoterapeuti trénují simulovanou disabilitu, to znamená, že například nemají funkční některou končetinu a dostávají se tak do role pacienta. Řekla bych, že je to pro ně a jejich profesní budoucnost zajímavý pohled. Mohou si snáze uvědomit, co nemocný prožívá, jaké má problémy a co by třeba vůbec nebrali v potaz. S tímto konceptem máme, mimochodem, úspěchy i u lékařů v přípravě na atestaci z rehabilitačního lékařství.

Na jakých vědeckovýzkumných projektech klinika pracuje?

Mně osobně vždy zajímali pacienti po poranění mozku nebo prodělané CMP, s čímž souvisí i spasticita – příznak centrální parézy, který může nemocným působit značné obtíže. Docházím proto na Neurologickou kliniku ve VFN, kde jsem součástí týmu pro léčbu spasticity a kde indikovaným pacientům aplikuji do spastických svalů injekce botulotoxinu A. Nemocní se spastickou parézou se navíc dostávají i do rukou fyzioterapeutů a ergoterapeutů, takže péče o ně je opravdu komplexní.

Na klinice se dále snažíme sledovat, zda existují prognostické faktory, podle kterých bychom dokázali už
v začátku nemoci pacienta říci, jak se bude dále s největší pravděpodobností vyvíjet a jak intenzivní péči bude potřebovat. Právě přesné určení intenzity rehabilitace a vzájemné zastoupení fyzioterapie, ergoterapie
a jednotlivých rehabilitačních metod jsou otázkou budoucnosti. Zajímáme se rovněž o to, jaký je vztah mezi kognitivními funkcemi a vývojem parézy, resp. motoriky. Je totiž jasné, že pokud má pacient poruchu kognitivních funkcí, nechápe, co mu fyzioterapeut či ergoterapeut vysvětluje, nepamatuje si, co má dělat,
a není motivován, aby na sobě pracoval, protože nemá náhled na svůj zdravotní stav. Za velmi důležité také považujeme hodnocení vývoje nemocného v čase, proto usilujeme o co největší implementaci Mezinárodní klasifikace funkčních schopností, disability a zdraví – MKF do běžného medicínského prostředí. Na této klasifikaci pracoval už profesor Pfeiffer, jenž byl členem týmu Světové zdravotnické organizace. Profesorka Švestková se poté zasloužila o to, že naše klinika je jediným pracovištěm, které MKF v ČR vyučuje.

Stojí před vaším oborem ještě nějaké vědecké výzvy?

V oblasti rehabilitace po poškození mozku existuje výzev hned několik – kupříkladu se dlouho hledaly látky, které by bylo možno podávat v počáteční fázi mozkového traumatu a jež by mohly podpořit plasticitu CNS. Dostali jsme se však do řady slepých uliček a je otázkou, zda se něco nového objeví. Pokud se týká rehabilitace obecně, hojně je v současnosti využívána metoda constraint-induced movement therapy, kterou jsme u nás zavedli do režimu denního stacionáře. Princip spočívá v tom, že je u pacienta imobilizována zdravá končetina, aby byl nucen více používat tu nemocnou.

Z hlediska fyzioterapie se hovoří zejména o využívání robotických systémů. Zatím se však ukazuje, že roboti rozhodně nenahradí člověka a jeho práci a že spíše představují určitou nadstavbu či vylepšení. Mnoho výzkumníků se také zabývá pacienty ve vegetativním stavu nebo v minimálním stavu vědomí, tzv. minimally conscious state, a hledají odpověď na to, jak ovlivnit jejich vývoj až po bdělost. Někdy se totiž konkrétní jedinec neprobere a nevíme proč, přičemž to nutně nemusí souviset jen s poškozením určité části mozku.

A co by se mělo v oblasti rehabilitační medicíny změnit, aby se péče o tuzemské pacienty ještě více zlepšila?

Především bych uvítala systémové změny týkající se organizace rehabilitace. Doposud nemáme dostatečný počet rehabilitačních pracovišť s interprofesními týmy, které budou mít čas a možnost postarat se o těžké jedince. Celkový objem financí, který na rehabilitaci jde, možná není až tak malý, ale jejich distribuce je velmi špatná. Naprosto zásadně nám chybí peníze právě v akutní fázi u těžkých pacientů, kteří by
v takovém stavu nemuseli zůstat, pokud bychom pro ně měli dostatečné množství odborníků, kteří se jim budou intenzivně věnovat.

Chodíte sama na rehabilitaci či fyzioterapii?

Musím přiznat, že v mém případě asi platí přísloví, že pod svícnem bývá největší tma. Přesně vím, co bych měla dělat, ale hůře se donutím, abych to opravdu dělala :). To, co radím pacientům, radím i sobě, sama sebe ovšem tolik neposlouchám. Když jde ale do tuhého, snažím se i já.

Jak se z pohledu své odbornosti díváte na sport?

Myslím si, že sport by měl člověk dělat hlavně pro radost. Nejsem si tedy jistá, zda zejména závodní sportovci své aktivity někdy nepřehánějí na úkor budoucího zdraví. Naprosto chápu, že chtějí být v něčem nejlepší a že lákadlo vítězství je obrovské. Nicméně velmi často zapomínají, že organismus má určitou kapacitu, a pokud ji vyčerpají v poměrně mladém věku, nemusí jim zbýt už tolik do dalšího života, který bývá mnohem delší než ten závodní. Ale žádný mladý člověk si nechce připustit, že jednou na něj to stáří přijde :).

Osobně jsem spíš velmi rekreační sportovec. Ráda jedu na hory, jak v zimě, tak v létě, kde si užívám hlavně přírodu. Lyžuji, trochu jezdím na kole a dříve mě hodně bavilo tancování.

Mimochodem, nosíte vysoké podpatky?

Omezeně ano. K určitému oblečení je totiž považuji za nesmírně důležité a cítím se v nich dobře. Čím jsem ale starší, tím je nosím méně a méně a dávám přednost pohodlnějším botám.

A při čem si odpočinete nejvíce?

Asi při sledování cestopisných filmů. Ráda také chodím do divadla nebo na koncerty vážné hudby. Snažím se i cestovat, ale nezbývá mi na to tolik času, kolik bych chtěla.

jat

Foto: Markéta Sýkorová

Kdyby se dnes měla rozhodovat o své budoucnosti, jednoznačně by si znovu vybrala medicínu. Ačkoli ji nejprve lákala fyziologie, nakonec se tak trochu oklikou přes zastávku na neurologii dostala
k rehabilitačnímu lékařství – a nelituje toho. Jedná se prý o obor, který má velkou perspektivu
a jehož kvality patrně teprve doceníme. S naší alma mater je spjata již od studií a jak sama říká, za tu poměrně dlouhou dobu získala zkušenosti se studenty, výukou i začínajícími pedagogy. Také proto se rozhodla poprvé kandidovat do Akademického senátu 1. LF UK, kam byla nedávno úspěšně zvolena a kde by chtěla pracovat na větším propojení teoretických a klinických pracovišť a podpoře studentských školních i mimoškolních aktivit. MUDr. Yvona Angerová, Ph.D., přednostka Kliniky rehabilitačního lékařství.

Co byste chtěla v akademickém senátu prosadit především?

Domnívám se, že by mělo být více slyšet o nelékařských zdravotnických oborech, jejichž výuka u nás probíhá a o nichž mnozí pořádně nevědí, co vlastně dělají. Kromě ergoterapeutů a fyzioterapeutů pochopitelně učíme i mediky a vidím, jak se mění nová generace, jaké má nároky či připomínky k praktické výuce. O tom je potřeba v senátu mluvit a pokusit se nastavit společné mantinely. Ráda bych se proto pokusila více popojit světy lékařů a nelékařů – v rehabilitaci jsme totiž zvyklí pracovat jako tým a pokud se takový tým začne poznávat už během studia, může to mít pozitivní odraz v budoucí praxi.

S Jedničkou vás pojí již medická léta. Jak na ně vzpomínáte?

Velmi ráda, protože člověk studuje mladý, a na mládí se vzpomíná hezky. Vždy se mi líbila oblast Karlova
a Albertova, jednotlivé ústavy a jejich historické budovy. Na fakultě jsem také potkala mnoho učitelů, kteří mě ovlivnili na celý život, protože dokázali skvěle přednášet a z jejich povídání bylo zřejmé, že je pro ně jejich obor koníčkem, nikoli jen profesí. Po celou dobu studia jsem chodila na Fyziologický ústav k panu profesoru Pokornému a v mikroskopu pozorovala interneurony. Napsali jsme spolu tehdy i docela úspěšný článek, takže jsem uvažovala o tom, že na Fyziologii zůstanu. Nakonec mě ale zlákala praktická medicína.

Co bylo tím impulzem, že jste se rozhodla právě pro rehabilitační lékařství?

Byla to tak trochu náhoda. Po odchodu na mateřskou dovolenou jsem ztratila místo neurologa v Nemocnici Na Bulovce a když jsem se vracela, oslovil mě inzerát Kliniky rehabilitačního lékařství, která hledala lékaře. Vzhledem k tomu, že šlo o pozici na mé alma mater, v prostředí, které jsem měla ráda, a navíc
v blízkosti Fyziologického ústavu, jenž jsem velmi dobře znala, rozhodla jsem jít na konkurz. A ten jsem vyhrála. Postupně jsem zjistila, že rehabilitace je velmi zajímavý obor, kde své uplatnění určitě najdu. Což se potvrdilo, protože jsem na klinice dodnes…

… a zhruba rok stojíte v jejím čele. Jaký ten rok byl?

Začátek byl nesmírně těžký. Situace, ve které jsme se po náhlém úmrtí paní profesorky Švestkové všichni ocitli, byla velmi složitá. Postupně nám ale začala spousta lidí pomáhat, zmobilizovali jsme veškeré síly
a zjistili jsme, že holt fungovat musíme a že musíme udělat všechno proto, abychom v započaté práci pokračovali i nadále.

Proč by si tedy studenti měli jako svou profesi vybrat rehabilitaci?

Domnívám se, že jde o obor, který má velkou perspektivu a který je v současnosti ještě hodně nedoceněný. Rehabilitační medicína se u nás za poslední dvě desítky let významně proměnila a stále více se její role posouvá směrem k akutním pacientům, třeba po cévních mozkových příhodách nebo traumatech mozku. Rehabilitace ovšem proniká i do mnoha jiných disciplín než jen do neurologie. Spolupracujeme s ortopedy, chirurgy, plastickými chirurgy, pneumology, všeobecnými či dětskými lékaři. Často se na nás obracejí
i kolegové z odborností, které by se mohly zdát už dost vzdálené, jako jsou například dermatologové
a jejich pacienti se systémovými onemocněními. Čím dál více se do popředí dostávají rovněž moderní technologie. Ultrazvuk využíváme nejen k terapii, ale nově i při diagnostice a aplikaci léků do kloubů či měkkých tkání. Rehabilitace nabízí spoustu příležitostí k uplatnění a kdo do ní vstoupí, má poměrně široký prostor pro další specializaci.

Měl by mít rehabilitační lékař nějaké profesní předpoklady?

Jedním ze základních – jako je tomu ostatně i u spousty dalších lékařských oborů –, je komunikace
s pacientem a jeho rodinnými příslušníky. A pak je nutno počítat s tím, že rehabilitační lékařství je oborem skutečně interprofesním, takže člověk musí být schopen respektovat ostatní členy týmu a poslouchat jejich názory. Už pan profesor Pfeiffer, který naši kliniku zakládal, byl jedním z prvních, kdo poukazoval na fakt, že v rehabilitaci se uplatňují nejen zdravotníci, ale i sociální pracovníci, pedagogicko-výchovní pracovníci
a ostatní nemedicínské profese. Samozřejmě, že lékař je v pozici vedoucího týmu, v některých případech však vůbec nemusí být tím nejdůležitějším článkem.

Je výhodou, že si právě nelékaře – ergoterapeuty a fyzioterapeuty – vychováváte sami?

Považuji to za obrovskou prioritu. Byla jsem u zrodu oboru ergoterapie, který se jako první v ČR začal vyučovat na naší vysoké škole. V rámci velkého evropského projektu jsme měli příležitost navštívit některé ergoterapeutické školy, které byly součástí zdravotnických fakult, nikoli lékařských, a jako lékař jsem viděla, že výuka anatomie či fyziologie má zcela jinou podstatu, než je tomu u nás na Jedničce. Jako lékaři víme, proč potřebujeme nelékařské zdravotnické profese, a tudíž víme, co by měli nelékaři z medicíny znát a ovládat, abychom si vzájemně rozuměli a měli jednotnější pohled na pacienta. To považuji za klíčové. Naši studenti fyzioterapie a ergoterapie tedy mají velký přínos v tom, že výuka probíhá právě na lékařské fakultě.

Fyzioterapie si své pevné místo ve zdravotnictví vydobyla už dávno. Jak je na tom ale ergoterapie?

Česká fyzioterapie má velmi ceněnou tradici a ví se, že stojí na výborných základech. S ergoterapií, jejíž podstatou je provázet nemocného v soběstačnosti, pomoci mu vrátit se zpět do běžného života, a o níž řada kolegů v praxi netuší, co obnáší, se to pochopitelně srovnat nedá. Myslím si ale, že nám velmi pomohlo schválení iktového programu. Díky němu vzniklo v ČR 45 iktových center, přičemž součástí každého z nich musí být lůžková rehabilitace a na ní musí být povinně ergoterapeut. Ergoterapeutů je podle mého názoru stále málo, protože tím, jak se postupně odhaluje nabídka této profese, stoupá i poptávka po ní.

Který aspekt výuky na vaší klinice stojí za pochvalu?

Snažíme se věnovat zejména praktické výuce. Medici oceňují, že s nimi ergoterapeuti trénují simulovanou disabilitu, to znamená, že například nemají funkční některou končetinu a dostávají se tak do role pacienta. Řekla bych, že je to pro ně a jejich profesní budoucnost zajímavý pohled. Mohou si snáze uvědomit, co nemocný prožívá, jaké má problémy a co by třeba vůbec nebrali v potaz. S tímto konceptem máme, mimochodem, úspěchy i u lékařů v přípravě na atestaci z rehabilitačního lékařství.

Na jakých vědeckovýzkumných projektech klinika pracuje?

Mně osobně vždy zajímali pacienti po poranění mozku nebo prodělané CMP, s čímž souvisí i spasticita – příznak centrální parézy, který může nemocným působit značné obtíže. Docházím proto na Neurologickou kliniku ve VFN, kde jsem součástí týmu pro léčbu spasticity a kde indikovaným pacientům aplikuji do spastických svalů injekce botulotoxinu A. Nemocní se spastickou parézou se navíc dostávají i do rukou fyzioterapeutů a ergoterapeutů, takže péče o ně je opravdu komplexní.

Na klinice se dále snažíme sledovat, zda existují prognostické faktory, podle kterých bychom dokázali už
v začátku nemoci pacienta říci, jak se bude dále s největší pravděpodobností vyvíjet a jak intenzivní péči bude potřebovat. Právě přesné určení intenzity rehabilitace a vzájemné zastoupení fyzioterapie, ergoterapie
a jednotlivých rehabilitačních metod jsou otázkou budoucnosti. Zajímáme se rovněž o to, jaký je vztah mezi kognitivními funkcemi a vývojem parézy, resp. motoriky. Je totiž jasné, že pokud má pacient poruchu kognitivních funkcí, nechápe, co mu fyzioterapeut či ergoterapeut vysvětluje, nepamatuje si, co má dělat,
a není motivován, aby na sobě pracoval, protože nemá náhled na svůj zdravotní stav. Za velmi důležité také považujeme hodnocení vývoje nemocného v čase, proto usilujeme o co největší implementaci Mezinárodní klasifikace funkčních schopností, disability a zdraví – MKF do běžného medicínského prostředí. Na této klasifikaci pracoval už profesor Pfeiffer, jenž byl členem týmu Světové zdravotnické organizace. Profesorka Švestková se poté zasloužila o to, že naše klinika je jediným pracovištěm, které MKF v ČR vyučuje.

Stojí před vaším oborem ještě nějaké vědecké výzvy?

V oblasti rehabilitace po poškození mozku existuje výzev hned několik – kupříkladu se dlouho hledaly látky, které by bylo možno podávat v počáteční fázi mozkového traumatu a jež by mohly podpořit plasticitu CNS. Dostali jsme se však do řady slepých uliček a je otázkou, zda se něco nového objeví. Pokud se týká rehabilitace obecně, hojně je v současnosti využívána metoda constraint-induced movement therapy, kterou jsme u nás zavedli do režimu denního stacionáře. Princip spočívá v tom, že je u pacienta imobilizována zdravá končetina, aby byl nucen více používat tu nemocnou.

Z hlediska fyzioterapie se hovoří zejména o využívání robotických systémů. Zatím se však ukazuje, že roboti rozhodně nenahradí člověka a jeho práci a že spíše představují určitou nadstavbu či vylepšení. Mnoho výzkumníků se také zabývá pacienty ve vegetativním stavu nebo v minimálním stavu vědomí, tzv. minimally conscious state, a hledají odpověď na to, jak ovlivnit jejich vývoj až po bdělost. Někdy se totiž konkrétní jedinec neprobere a nevíme proč, přičemž to nutně nemusí souviset jen s poškozením určité části mozku.

A co by se mělo v oblasti rehabilitační medicíny změnit, aby se péče o tuzemské pacienty ještě více zlepšila?

Především bych uvítala systémové změny týkající se organizace rehabilitace. Doposud nemáme dostatečný počet rehabilitačních pracovišť s interprofesními týmy, které budou mít čas a možnost postarat se o těžké jedince. Celkový objem financí, který na rehabilitaci jde, možná není až tak malý, ale jejich distribuce je velmi špatná. Naprosto zásadně nám chybí peníze právě v akutní fázi u těžkých pacientů, kteří by
v takovém stavu nemuseli zůstat, pokud bychom pro ně měli dostatečné množství odborníků, kteří se jim budou intenzivně věnovat.

Chodíte sama na rehabilitaci či fyzioterapii?

Musím přiznat, že v mém případě asi platí přísloví, že pod svícnem bývá největší tma. Přesně vím, co bych měla dělat, ale hůře se donutím, abych to opravdu dělala :). To, co radím pacientům, radím i sobě, sama sebe ovšem tolik neposlouchám. Když jde ale do tuhého, snažím se i já.

Jak se z pohledu své odbornosti díváte na sport?

Myslím si, že sport by měl člověk dělat hlavně pro radost. Nejsem si tedy jistá, zda zejména závodní sportovci své aktivity někdy nepřehánějí na úkor budoucího zdraví. Naprosto chápu, že chtějí být v něčem nejlepší a že lákadlo vítězství je obrovské. Nicméně velmi často zapomínají, že organismus má určitou kapacitu, a pokud ji vyčerpají v poměrně mladém věku, nemusí jim zbýt už tolik do dalšího života, který bývá mnohem delší než ten závodní. Ale žádný mladý člověk si nechce připustit, že jednou na něj to stáří přijde :).

Osobně jsem spíš velmi rekreační sportovec. Ráda jedu na hory, jak v zimě, tak v létě, kde si užívám hlavně přírodu. Lyžuji, trochu jezdím na kole a dříve mě hodně bavilo tancování.

Mimochodem, nosíte vysoké podpatky?

Omezeně ano. K určitému oblečení je totiž považuji za nesmírně důležité a cítím se v nich dobře. Čím jsem ale starší, tím je nosím méně a méně a dávám přednost pohodlnějším botám.

A při čem si odpočinete nejvíce?

Asi při sledování cestopisných filmů. Ráda také chodím do divadla nebo na koncerty vážné hudby. Snažím se i cestovat, ale nezbývá mi na to tolik času, kolik bych chtěla.

jat

Foto: Markéta Sýkorová

Kdyby se dnes měla rozhodovat o své budoucnosti, jednoznačně by si znovu vybrala medicínu. Ačkoli ji nejprve lákala fyziologie, nakonec se tak trochu oklikou přes zastávku na neurologii dostala
k rehabilitačnímu lékařství – a nelituje toho. Jedná se prý o obor, který má velkou perspektivu
a jehož kvality patrně teprve doceníme. S naší alma mater je spjata již od studií a jak sama říká, za tu poměrně dlouhou dobu získala zkušenosti se studenty, výukou i začínajícími pedagogy. Také proto se rozhodla poprvé kandidovat do Akademického senátu 1. LF UK, kam byla nedávno úspěšně zvolena a kde by chtěla pracovat na větším propojení teoretických a klinických pracovišť a podpoře studentských školních i mimoškolních aktivit. MUDr. Yvona Angerová, Ph.D., přednostka Kliniky rehabilitačního lékařství.

Co byste chtěla v akademickém senátu prosadit především?

Domnívám se, že by mělo být více slyšet o nelékařských zdravotnických oborech, jejichž výuka u nás probíhá a o nichž mnozí pořádně nevědí, co vlastně dělají. Kromě ergoterapeutů a fyzioterapeutů pochopitelně učíme i mediky a vidím, jak se mění nová generace, jaké má nároky či připomínky k praktické výuce. O tom je potřeba v senátu mluvit a pokusit se nastavit společné mantinely. Ráda bych se proto pokusila více popojit světy lékařů a nelékařů – v rehabilitaci jsme totiž zvyklí pracovat jako tým a pokud se takový tým začne poznávat už během studia, může to mít pozitivní odraz v budoucí praxi.

S Jedničkou vás pojí již medická léta. Jak na ně vzpomínáte?

Velmi ráda, protože člověk studuje mladý, a na mládí se vzpomíná hezky. Vždy se mi líbila oblast Karlova
a Albertova, jednotlivé ústavy a jejich historické budovy. Na fakultě jsem také potkala mnoho učitelů, kteří mě ovlivnili na celý život, protože dokázali skvěle přednášet a z jejich povídání bylo zřejmé, že je pro ně jejich obor koníčkem, nikoli jen profesí. Po celou dobu studia jsem chodila na Fyziologický ústav k panu profesoru Pokornému a v mikroskopu pozorovala interneurony. Napsali jsme spolu tehdy i docela úspěšný článek, takže jsem uvažovala o tom, že na Fyziologii zůstanu. Nakonec mě ale zlákala praktická medicína.

Co bylo tím impulzem, že jste se rozhodla právě pro rehabilitační lékařství?

Byla to tak trochu náhoda. Po odchodu na mateřskou dovolenou jsem ztratila místo neurologa v Nemocnici Na Bulovce a když jsem se vracela, oslovil mě inzerát Kliniky rehabilitačního lékařství, která hledala lékaře. Vzhledem k tomu, že šlo o pozici na mé alma mater, v prostředí, které jsem měla ráda, a navíc
v blízkosti Fyziologického ústavu, jenž jsem velmi dobře znala, rozhodla jsem jít na konkurz. A ten jsem vyhrála. Postupně jsem zjistila, že rehabilitace je velmi zajímavý obor, kde své uplatnění určitě najdu. Což se potvrdilo, protože jsem na klinice dodnes…

… a zhruba rok stojíte v jejím čele. Jaký ten rok byl?

Začátek byl nesmírně těžký. Situace, ve které jsme se po náhlém úmrtí paní profesorky Švestkové všichni ocitli, byla velmi složitá. Postupně nám ale začala spousta lidí pomáhat, zmobilizovali jsme veškeré síly
a zjistili jsme, že holt fungovat musíme a že musíme udělat všechno proto, abychom v započaté práci pokračovali i nadále.

Proč by si tedy studenti měli jako svou profesi vybrat rehabilitaci?

Domnívám se, že jde o obor, který má velkou perspektivu a který je v současnosti ještě hodně nedoceněný. Rehabilitační medicína se u nás za poslední dvě desítky let významně proměnila a stále více se její role posouvá směrem k akutním pacientům, třeba po cévních mozkových příhodách nebo traumatech mozku. Rehabilitace ovšem proniká i do mnoha jiných disciplín než jen do neurologie. Spolupracujeme s ortopedy, chirurgy, plastickými chirurgy, pneumology, všeobecnými či dětskými lékaři. Často se na nás obracejí
i kolegové z odborností, které by se mohly zdát už dost vzdálené, jako jsou například dermatologové
a jejich pacienti se systémovými onemocněními. Čím dál více se do popředí dostávají rovněž moderní technologie. Ultrazvuk využíváme nejen k terapii, ale nově i při diagnostice a aplikaci léků do kloubů či měkkých tkání. Rehabilitace nabízí spoustu příležitostí k uplatnění a kdo do ní vstoupí, má poměrně široký prostor pro další specializaci.

Měl by mít rehabilitační lékař nějaké profesní předpoklady?

Jedním ze základních – jako je tomu ostatně i u spousty dalších lékařských oborů –, je komunikace
s pacientem a jeho rodinnými příslušníky. A pak je nutno počítat s tím, že rehabilitační lékařství je oborem skutečně interprofesním, takže člověk musí být schopen respektovat ostatní členy týmu a poslouchat jejich názory. Už pan profesor Pfeiffer, který naši kliniku zakládal, byl jedním z prvních, kdo poukazoval na fakt, že v rehabilitaci se uplatňují nejen zdravotníci, ale i sociální pracovníci, pedagogicko-výchovní pracovníci
a ostatní nemedicínské profese. Samozřejmě, že lékař je v pozici vedoucího týmu, v některých případech však vůbec nemusí být tím nejdůležitějším článkem.

Je výhodou, že si právě nelékaře – ergoterapeuty a fyzioterapeuty – vychováváte sami?

Považuji to za obrovskou prioritu. Byla jsem u zrodu oboru ergoterapie, který se jako první v ČR začal vyučovat na naší vysoké škole. V rámci velkého evropského projektu jsme měli příležitost navštívit některé ergoterapeutické školy, které byly součástí zdravotnických fakult, nikoli lékařských, a jako lékař jsem viděla, že výuka anatomie či fyziologie má zcela jinou podstatu, než je tomu u nás na Jedničce. Jako lékaři víme, proč potřebujeme nelékařské zdravotnické profese, a tudíž víme, co by měli nelékaři z medicíny znát a ovládat, abychom si vzájemně rozuměli a měli jednotnější pohled na pacienta. To považuji za klíčové. Naši studenti fyzioterapie a ergoterapie tedy mají velký přínos v tom, že výuka probíhá právě na lékařské fakultě.

Fyzioterapie si své pevné místo ve zdravotnictví vydobyla už dávno. Jak je na tom ale ergoterapie?

Česká fyzioterapie má velmi ceněnou tradici a ví se, že stojí na výborných základech. S ergoterapií, jejíž podstatou je provázet nemocného v soběstačnosti, pomoci mu vrátit se zpět do běžného života, a o níž řada kolegů v praxi netuší, co obnáší, se to pochopitelně srovnat nedá. Myslím si ale, že nám velmi pomohlo schválení iktového programu. Díky němu vzniklo v ČR 45 iktových center, přičemž součástí každého z nich musí být lůžková rehabilitace a na ní musí být povinně ergoterapeut. Ergoterapeutů je podle mého názoru stále málo, protože tím, jak se postupně odhaluje nabídka této profese, stoupá i poptávka po ní.

Který aspekt výuky na vaší klinice stojí za pochvalu?

Snažíme se věnovat zejména praktické výuce. Medici oceňují, že s nimi ergoterapeuti trénují simulovanou disabilitu, to znamená, že například nemají funkční některou končetinu a dostávají se tak do role pacienta. Řekla bych, že je to pro ně a jejich profesní budoucnost zajímavý pohled. Mohou si snáze uvědomit, co nemocný prožívá, jaké má problémy a co by třeba vůbec nebrali v potaz. S tímto konceptem máme, mimochodem, úspěchy i u lékařů v přípravě na atestaci z rehabilitačního lékařství.

Na jakých vědeckovýzkumných projektech klinika pracuje?

Mně osobně vždy zajímali pacienti po poranění mozku nebo prodělané CMP, s čímž souvisí i spasticita – příznak centrální parézy, který může nemocným působit značné obtíže. Docházím proto na Neurologickou kliniku ve VFN, kde jsem součástí týmu pro léčbu spasticity a kde indikovaným pacientům aplikuji do spastických svalů injekce botulotoxinu A. Nemocní se spastickou parézou se navíc dostávají i do rukou fyzioterapeutů a ergoterapeutů, takže péče o ně je opravdu komplexní.

Na klinice se dále snažíme sledovat, zda existují prognostické faktory, podle kterých bychom dokázali už
v začátku nemoci pacienta říci, jak se bude dále s největší pravděpodobností vyvíjet a jak intenzivní péči bude potřebovat. Právě přesné určení intenzity rehabilitace a vzájemné zastoupení fyzioterapie, ergoterapie
a jednotlivých rehabilitačních metod jsou otázkou budoucnosti. Zajímáme se rovněž o to, jaký je vztah mezi kognitivními funkcemi a vývojem parézy, resp. motoriky. Je totiž jasné, že pokud má pacient poruchu kognitivních funkcí, nechápe, co mu fyzioterapeut či ergoterapeut vysvětluje, nepamatuje si, co má dělat,
a není motivován, aby na sobě pracoval, protože nemá náhled na svůj zdravotní stav. Za velmi důležité také považujeme hodnocení vývoje nemocného v čase, proto usilujeme o co největší implementaci Mezinárodní klasifikace funkčních schopností, disability a zdraví – MKF do běžného medicínského prostředí. Na této klasifikaci pracoval už profesor Pfeiffer, jenž byl členem týmu Světové zdravotnické organizace. Profesorka Švestková se poté zasloužila o to, že naše klinika je jediným pracovištěm, které MKF v ČR vyučuje.

Stojí před vaším oborem ještě nějaké vědecké výzvy?

V oblasti rehabilitace po poškození mozku existuje výzev hned několik – kupříkladu se dlouho hledaly látky, které by bylo možno podávat v počáteční fázi mozkového traumatu a jež by mohly podpořit plasticitu CNS. Dostali jsme se však do řady slepých uliček a je otázkou, zda se něco nového objeví. Pokud se týká rehabilitace obecně, hojně je v současnosti využívána metoda constraint-induced movement therapy, kterou jsme u nás zavedli do režimu denního stacionáře. Princip spočívá v tom, že je u pacienta imobilizována zdravá končetina, aby byl nucen více používat tu nemocnou.

Z hlediska fyzioterapie se hovoří zejména o využívání robotických systémů. Zatím se však ukazuje, že roboti rozhodně nenahradí člověka a jeho práci a že spíše představují určitou nadstavbu či vylepšení. Mnoho výzkumníků se také zabývá pacienty ve vegetativním stavu nebo v minimálním stavu vědomí, tzv. minimally conscious state, a hledají odpověď na to, jak ovlivnit jejich vývoj až po bdělost. Někdy se totiž konkrétní jedinec neprobere a nevíme proč, přičemž to nutně nemusí souviset jen s poškozením určité části mozku.

A co by se mělo v oblasti rehabilitační medicíny změnit, aby se péče o tuzemské pacienty ještě více zlepšila?

Především bych uvítala systémové změny týkající se organizace rehabilitace. Doposud nemáme dostatečný počet rehabilitačních pracovišť s interprofesními týmy, které budou mít čas a možnost postarat se o těžké jedince. Celkový objem financí, který na rehabilitaci jde, možná není až tak malý, ale jejich distribuce je velmi špatná. Naprosto zásadně nám chybí peníze právě v akutní fázi u těžkých pacientů, kteří by
v takovém stavu nemuseli zůstat, pokud bychom pro ně měli dostatečné množství odborníků, kteří se jim budou intenzivně věnovat.

Chodíte sama na rehabilitaci či fyzioterapii?

Musím přiznat, že v mém případě asi platí přísloví, že pod svícnem bývá největší tma. Přesně vím, co bych měla dělat, ale hůře se donutím, abych to opravdu dělala :). To, co radím pacientům, radím i sobě, sama sebe ovšem tolik neposlouchám. Když jde ale do tuhého, snažím se i já.

Jak se z pohledu své odbornosti díváte na sport?

Myslím si, že sport by měl člověk dělat hlavně pro radost. Nejsem si tedy jistá, zda zejména závodní sportovci své aktivity někdy nepřehánějí na úkor budoucího zdraví. Naprosto chápu, že chtějí být v něčem nejlepší a že lákadlo vítězství je obrovské. Nicméně velmi často zapomínají, že organismus má určitou kapacitu, a pokud ji vyčerpají v poměrně mladém věku, nemusí jim zbýt už tolik do dalšího života, který bývá mnohem delší než ten závodní. Ale žádný mladý člověk si nechce připustit, že jednou na něj to stáří přijde :).

Osobně jsem spíš velmi rekreační sportovec. Ráda jedu na hory, jak v zimě, tak v létě, kde si užívám hlavně přírodu. Lyžuji, trochu jezdím na kole a dříve mě hodně bavilo tancování.

Mimochodem, nosíte vysoké podpatky?

Omezeně ano. K určitému oblečení je totiž považuji za nesmírně důležité a cítím se v nich dobře. Čím jsem ale starší, tím je nosím méně a méně a dávám přednost pohodlnějším botám.

A při čem si odpočinete nejvíce?

Asi při sledování cestopisných filmů. Ráda také chodím do divadla nebo na koncerty vážné hudby. Snažím se i cestovat, ale nezbývá mi na to tolik času, kolik bych chtěla.

jat

Foto: Markéta Sýkorová

Kdyby se dnes měla rozhodovat o své budoucnosti, jednoznačně by si znovu vybrala medicínu. Ačkoli ji nejprve lákala fyziologie, nakonec se tak trochu oklikou přes zastávku na neurologii dostala
k rehabilitačnímu lékařství – a nelituje toho. Jedná se prý o obor, který má velkou perspektivu
a jehož kvality patrně teprve doceníme. S naší alma mater je spjata již od studií a jak sama říká, za tu poměrně dlouhou dobu získala zkušenosti se studenty, výukou i začínajícími pedagogy. Také proto se rozhodla poprvé kandidovat do Akademického senátu 1. LF UK, kam byla nedávno úspěšně zvolena a kde by chtěla pracovat na větším propojení teoretických a klinických pracovišť a podpoře studentských školních i mimoškolních aktivit. MUDr. Yvona Angerová, Ph.D., přednostka Kliniky rehabilitačního lékařství.

Co byste chtěla v akademickém senátu prosadit především?

Domnívám se, že by mělo být více slyšet o nelékařských zdravotnických oborech, jejichž výuka u nás probíhá a o nichž mnozí pořádně nevědí, co vlastně dělají. Kromě ergoterapeutů a fyzioterapeutů pochopitelně učíme i mediky a vidím, jak se mění nová generace, jaké má nároky či připomínky k praktické výuce. O tom je potřeba v senátu mluvit a pokusit se nastavit společné mantinely. Ráda bych se proto pokusila více popojit světy lékařů a nelékařů – v rehabilitaci jsme totiž zvyklí pracovat jako tým a pokud se takový tým začne poznávat už během studia, může to mít pozitivní odraz v budoucí praxi.

S Jedničkou vás pojí již medická léta. Jak na ně vzpomínáte?

Velmi ráda, protože člověk studuje mladý, a na mládí se vzpomíná hezky. Vždy se mi líbila oblast Karlova
a Albertova, jednotlivé ústavy a jejich historické budovy. Na fakultě jsem také potkala mnoho učitelů, kteří mě ovlivnili na celý život, protože dokázali skvěle přednášet a z jejich povídání bylo zřejmé, že je pro ně jejich obor koníčkem, nikoli jen profesí. Po celou dobu studia jsem chodila na Fyziologický ústav k panu profesoru Pokornému a v mikroskopu pozorovala interneurony. Napsali jsme spolu tehdy i docela úspěšný článek, takže jsem uvažovala o tom, že na Fyziologii zůstanu. Nakonec mě ale zlákala praktická medicína.

Co bylo tím impulzem, že jste se rozhodla právě pro rehabilitační lékařství?

Byla to tak trochu náhoda. Po odchodu na mateřskou dovolenou jsem ztratila místo neurologa v Nemocnici Na Bulovce a když jsem se vracela, oslovil mě inzerát Kliniky rehabilitačního lékařství, která hledala lékaře. Vzhledem k tomu, že šlo o pozici na mé alma mater, v prostředí, které jsem měla ráda, a navíc
v blízkosti Fyziologického ústavu, jenž jsem velmi dobře znala, rozhodla jsem jít na konkurz. A ten jsem vyhrála. Postupně jsem zjistila, že rehabilitace je velmi zajímavý obor, kde své uplatnění určitě najdu. Což se potvrdilo, protože jsem na klinice dodnes…

… a zhruba rok stojíte v jejím čele. Jaký ten rok byl?

Začátek byl nesmírně těžký. Situace, ve které jsme se po náhlém úmrtí paní profesorky Švestkové všichni ocitli, byla velmi složitá. Postupně nám ale začala spousta lidí pomáhat, zmobilizovali jsme veškeré síly
a zjistili jsme, že holt fungovat musíme a že musíme udělat všechno proto, abychom v započaté práci pokračovali i nadále.

Proč by si tedy studenti měli jako svou profesi vybrat rehabilitaci?

Domnívám se, že jde o obor, který má velkou perspektivu a který je v současnosti ještě hodně nedoceněný. Rehabilitační medicína se u nás za poslední dvě desítky let významně proměnila a stále více se její role posouvá směrem k akutním pacientům, třeba po cévních mozkových příhodách nebo traumatech mozku. Rehabilitace ovšem proniká i do mnoha jiných disciplín než jen do neurologie. Spolupracujeme s ortopedy, chirurgy, plastickými chirurgy, pneumology, všeobecnými či dětskými lékaři. Často se na nás obracejí
i kolegové z odborností, které by se mohly zdát už dost vzdálené, jako jsou například dermatologové
a jejich pacienti se systémovými onemocněními. Čím dál více se do popředí dostávají rovněž moderní technologie. Ultrazvuk využíváme nejen k terapii, ale nově i při diagnostice a aplikaci léků do kloubů či měkkých tkání. Rehabilitace nabízí spoustu příležitostí k uplatnění a kdo do ní vstoupí, má poměrně široký prostor pro další specializaci.

Měl by mít rehabilitační lékař nějaké profesní předpoklady?

Jedním ze základních – jako je tomu ostatně i u spousty dalších lékařských oborů –, je komunikace
s pacientem a jeho rodinnými příslušníky. A pak je nutno počítat s tím, že rehabilitační lékařství je oborem skutečně interprofesním, takže člověk musí být schopen respektovat ostatní členy týmu a poslouchat jejich názory. Už pan profesor Pfeiffer, který naši kliniku zakládal, byl jedním z prvních, kdo poukazoval na fakt, že v rehabilitaci se uplatňují nejen zdravotníci, ale i sociální pracovníci, pedagogicko-výchovní pracovníci
a ostatní nemedicínské profese. Samozřejmě, že lékař je v pozici vedoucího týmu, v některých případech však vůbec nemusí být tím nejdůležitějším článkem.

Je výhodou, že si právě nelékaře – ergoterapeuty a fyzioterapeuty – vychováváte sami?

Považuji to za obrovskou prioritu. Byla jsem u zrodu oboru ergoterapie, který se jako první v ČR začal vyučovat na naší vysoké škole. V rámci velkého evropského projektu jsme měli příležitost navštívit některé ergoterapeutické školy, které byly součástí zdravotnických fakult, nikoli lékařských, a jako lékař jsem viděla, že výuka anatomie či fyziologie má zcela jinou podstatu, než je tomu u nás na Jedničce. Jako lékaři víme, proč potřebujeme nelékařské zdravotnické profese, a tudíž víme, co by měli nelékaři z medicíny znát a ovládat, abychom si vzájemně rozuměli a měli jednotnější pohled na pacienta. To považuji za klíčové. Naši studenti fyzioterapie a ergoterapie tedy mají velký přínos v tom, že výuka probíhá právě na lékařské fakultě.

Fyzioterapie si své pevné místo ve zdravotnictví vydobyla už dávno. Jak je na tom ale ergoterapie?

Česká fyzioterapie má velmi ceněnou tradici a ví se, že stojí na výborných základech. S ergoterapií, jejíž podstatou je provázet nemocného v soběstačnosti, pomoci mu vrátit se zpět do běžného života, a o níž řada kolegů v praxi netuší, co obnáší, se to pochopitelně srovnat nedá. Myslím si ale, že nám velmi pomohlo schválení iktového programu. Díky němu vzniklo v ČR 45 iktových center, přičemž součástí každého z nich musí být lůžková rehabilitace a na ní musí být povinně ergoterapeut. Ergoterapeutů je podle mého názoru stále málo, protože tím, jak se postupně odhaluje nabídka této profese, stoupá i poptávka po ní.

Který aspekt výuky na vaší klinice stojí za pochvalu?

Snažíme se věnovat zejména praktické výuce. Medici oceňují, že s nimi ergoterapeuti trénují simulovanou disabilitu, to znamená, že například nemají funkční některou končetinu a dostávají se tak do role pacienta. Řekla bych, že je to pro ně a jejich profesní budoucnost zajímavý pohled. Mohou si snáze uvědomit, co nemocný prožívá, jaké má problémy a co by třeba vůbec nebrali v potaz. S tímto konceptem máme, mimochodem, úspěchy i u lékařů v přípravě na atestaci z rehabilitačního lékařství.

Na jakých vědeckovýzkumných projektech klinika pracuje?

Mně osobně vždy zajímali pacienti po poranění mozku nebo prodělané CMP, s čímž souvisí i spasticita – příznak centrální parézy, který může nemocným působit značné obtíže. Docházím proto na Neurologickou kliniku ve VFN, kde jsem součástí týmu pro léčbu spasticity a kde indikovaným pacientům aplikuji do spastických svalů injekce botulotoxinu A. Nemocní se spastickou parézou se navíc dostávají i do rukou fyzioterapeutů a ergoterapeutů, takže péče o ně je opravdu komplexní.

Na klinice se dále snažíme sledovat, zda existují prognostické faktory, podle kterých bychom dokázali už
v začátku nemoci pacienta říci, jak se bude dále s největší pravděpodobností vyvíjet a jak intenzivní péči bude potřebovat. Právě přesné určení intenzity rehabilitace a vzájemné zastoupení fyzioterapie, ergoterapie
a jednotlivých rehabilitačních metod jsou otázkou budoucnosti. Zajímáme se rovněž o to, jaký je vztah mezi kognitivními funkcemi a vývojem parézy, resp. motoriky. Je totiž jasné, že pokud má pacient poruchu kognitivních funkcí, nechápe, co mu fyzioterapeut či ergoterapeut vysvětluje, nepamatuje si, co má dělat,
a není motivován, aby na sobě pracoval, protože nemá náhled na svůj zdravotní stav. Za velmi důležité také považujeme hodnocení vývoje nemocného v čase, proto usilujeme o co největší implementaci Mezinárodní klasifikace funkčních schopností, disability a zdraví – MKF do běžného medicínského prostředí. Na této klasifikaci pracoval už profesor Pfeiffer, jenž byl členem týmu Světové zdravotnické organizace. Profesorka Švestková se poté zasloužila o to, že naše klinika je jediným pracovištěm, které MKF v ČR vyučuje.

Stojí před vaším oborem ještě nějaké vědecké výzvy?

V oblasti rehabilitace po poškození mozku existuje výzev hned několik – kupříkladu se dlouho hledaly látky, které by bylo možno podávat v počáteční fázi mozkového traumatu a jež by mohly podpořit plasticitu CNS. Dostali jsme se však do řady slepých uliček a je otázkou, zda se něco nového objeví. Pokud se týká rehabilitace obecně, hojně je v současnosti využívána metoda constraint-induced movement therapy, kterou jsme u nás zavedli do režimu denního stacionáře. Princip spočívá v tom, že je u pacienta imobilizována zdravá končetina, aby byl nucen více používat tu nemocnou.

Z hlediska fyzioterapie se hovoří zejména o využívání robotických systémů. Zatím se však ukazuje, že roboti rozhodně nenahradí člověka a jeho práci a že spíše představují určitou nadstavbu či vylepšení. Mnoho výzkumníků se také zabývá pacienty ve vegetativním stavu nebo v minimálním stavu vědomí, tzv. minimally conscious state, a hledají odpověď na to, jak ovlivnit jejich vývoj až po bdělost. Někdy se totiž konkrétní jedinec neprobere a nevíme proč, přičemž to nutně nemusí souviset jen s poškozením určité části mozku.

A co by se mělo v oblasti rehabilitační medicíny změnit, aby se péče o tuzemské pacienty ještě více zlepšila?

Především bych uvítala systémové změny týkající se organizace rehabilitace. Doposud nemáme dostatečný počet rehabilitačních pracovišť s interprofesními týmy, které budou mít čas a možnost postarat se o těžké jedince. Celkový objem financí, který na rehabilitaci jde, možná není až tak malý, ale jejich distribuce je velmi špatná. Naprosto zásadně nám chybí peníze právě v akutní fázi u těžkých pacientů, kteří by
v takovém stavu nemuseli zůstat, pokud bychom pro ně měli dostatečné množství odborníků, kteří se jim budou intenzivně věnovat.

Chodíte sama na rehabilitaci či fyzioterapii?

Musím přiznat, že v mém případě asi platí přísloví, že pod svícnem bývá největší tma. Přesně vím, co bych měla dělat, ale hůře se donutím, abych to opravdu dělala :). To, co radím pacientům, radím i sobě, sama sebe ovšem tolik neposlouchám. Když jde ale do tuhého, snažím se i já.

Jak se z pohledu své odbornosti díváte na sport?

Myslím si, že sport by měl člověk dělat hlavně pro radost. Nejsem si tedy jistá, zda zejména závodní sportovci své aktivity někdy nepřehánějí na úkor budoucího zdraví. Naprosto chápu, že chtějí být v něčem nejlepší a že lákadlo vítězství je obrovské. Nicméně velmi často zapomínají, že organismus má určitou kapacitu, a pokud ji vyčerpají v poměrně mladém věku, nemusí jim zbýt už tolik do dalšího života, který bývá mnohem delší než ten závodní. Ale žádný mladý člověk si nechce připustit, že jednou na něj to stáří přijde :).

Osobně jsem spíš velmi rekreační sportovec. Ráda jedu na hory, jak v zimě, tak v létě, kde si užívám hlavně přírodu. Lyžuji, trochu jezdím na kole a dříve mě hodně bavilo tancování.

Mimochodem, nosíte vysoké podpatky?

Omezeně ano. K určitému oblečení je totiž považuji za nesmírně důležité a cítím se v nich dobře. Čím jsem ale starší, tím je nosím méně a méně a dávám přednost pohodlnějším botám.

A při čem si odpočinete nejvíce?

Asi při sledování cestopisných filmů. Ráda také chodím do divadla nebo na koncerty vážné hudby. Snažím se i cestovat, ale nezbývá mi na to tolik času, kolik bych chtěla.

jat

Foto: Markéta Sýkorová

Kdyby se dnes měla rozhodovat o své budoucnosti, jednoznačně by si znovu vybrala medicínu. Ačkoli ji nejprve lákala fyziologie, nakonec se tak trochu oklikou přes zastávku na neurologii dostala
k rehabilitačnímu lékařství – a nelituje toho. Jedná se prý o obor, který má velkou perspektivu
a jehož kvality patrně teprve doceníme. S naší alma mater je spjata již od studií a jak sama říká, za tu poměrně dlouhou dobu získala zkušenosti se studenty, výukou i začínajícími pedagogy. Také proto se rozhodla poprvé kandidovat do Akademického senátu 1. LF UK, kam byla nedávno úspěšně zvolena a kde by chtěla pracovat na větším propojení teoretických a klinických pracovišť a podpoře studentských školních i mimoškolních aktivit. MUDr. Yvona Angerová, Ph.D., přednostka Kliniky rehabilitačního lékařství.

Co byste chtěla v akademickém senátu prosadit především?

Domnívám se, že by mělo být více slyšet o nelékařských zdravotnických oborech, jejichž výuka u nás probíhá a o nichž mnozí pořádně nevědí, co vlastně dělají. Kromě ergoterapeutů a fyzioterapeutů pochopitelně učíme i mediky a vidím, jak se mění nová generace, jaké má nároky či připomínky k praktické výuce. O tom je potřeba v senátu mluvit a pokusit se nastavit společné mantinely. Ráda bych se proto pokusila více popojit světy lékařů a nelékařů – v rehabilitaci jsme totiž zvyklí pracovat jako tým a pokud se takový tým začne poznávat už během studia, může to mít pozitivní odraz v budoucí praxi.

S Jedničkou vás pojí již medická léta. Jak na ně vzpomínáte?

Velmi ráda, protože člověk studuje mladý, a na mládí se vzpomíná hezky. Vždy se mi líbila oblast Karlova
a Albertova, jednotlivé ústavy a jejich historické budovy. Na fakultě jsem také potkala mnoho učitelů, kteří mě ovlivnili na celý život, protože dokázali skvěle přednášet a z jejich povídání bylo zřejmé, že je pro ně jejich obor koníčkem, nikoli jen profesí. Po celou dobu studia jsem chodila na Fyziologický ústav k panu profesoru Pokornému a v mikroskopu pozorovala interneurony. Napsali jsme spolu tehdy i docela úspěšný článek, takže jsem uvažovala o tom, že na Fyziologii zůstanu. Nakonec mě ale zlákala praktická medicína.

Co bylo tím impulzem, že jste se rozhodla právě pro rehabilitační lékařství?

Byla to tak trochu náhoda. Po odchodu na mateřskou dovolenou jsem ztratila místo neurologa v Nemocnici Na Bulovce a když jsem se vracela, oslovil mě inzerát Kliniky rehabilitačního lékařství, která hledala lékaře. Vzhledem k tomu, že šlo o pozici na mé alma mater, v prostředí, které jsem měla ráda, a navíc
v blízkosti Fyziologického ústavu, jenž jsem velmi dobře znala, rozhodla jsem jít na konkurz. A ten jsem vyhrála. Postupně jsem zjistila, že rehabilitace je velmi zajímavý obor, kde své uplatnění určitě najdu. Což se potvrdilo, protože jsem na klinice dodnes…

… a zhruba rok stojíte v jejím čele. Jaký ten rok byl?

Začátek byl nesmírně těžký. Situace, ve které jsme se po náhlém úmrtí paní profesorky Švestkové všichni ocitli, byla velmi složitá. Postupně nám ale začala spousta lidí pomáhat, zmobilizovali jsme veškeré síly
a zjistili jsme, že holt fungovat musíme a že musíme udělat všechno proto, abychom v započaté práci pokračovali i nadále.

Proč by si tedy studenti měli jako svou profesi vybrat rehabilitaci?

Domnívám se, že jde o obor, který má velkou perspektivu a který je v současnosti ještě hodně nedoceněný. Rehabilitační medicína se u nás za poslední dvě desítky let významně proměnila a stále více se její role posouvá směrem k akutním pacientům, třeba po cévních mozkových příhodách nebo traumatech mozku. Rehabilitace ovšem proniká i do mnoha jiných disciplín než jen do neurologie. Spolupracujeme s ortopedy, chirurgy, plastickými chirurgy, pneumology, všeobecnými či dětskými lékaři. Často se na nás obracejí
i kolegové z odborností, které by se mohly zdát už dost vzdálené, jako jsou například dermatologové
a jejich pacienti se systémovými onemocněními. Čím dál více se do popředí dostávají rovněž moderní technologie. Ultrazvuk využíváme nejen k terapii, ale nově i při diagnostice a aplikaci léků do kloubů či měkkých tkání. Rehabilitace nabízí spoustu příležitostí k uplatnění a kdo do ní vstoupí, má poměrně široký prostor pro další specializaci.

Měl by mít rehabilitační lékař nějaké profesní předpoklady?

Jedním ze základních – jako je tomu ostatně i u spousty dalších lékařských oborů –, je komunikace
s pacientem a jeho rodinnými příslušníky. A pak je nutno počítat s tím, že rehabilitační lékařství je oborem skutečně interprofesním, takže člověk musí být schopen respektovat ostatní členy týmu a poslouchat jejich názory. Už pan profesor Pfeiffer, který naši kliniku zakládal, byl jedním z prvních, kdo poukazoval na fakt, že v rehabilitaci se uplatňují nejen zdravotníci, ale i sociální pracovníci, pedagogicko-výchovní pracovníci
a ostatní nemedicínské profese. Samozřejmě, že lékař je v pozici vedoucího týmu, v některých případech však vůbec nemusí být tím nejdůležitějším článkem.

Je výhodou, že si právě nelékaře – ergoterapeuty a fyzioterapeuty – vychováváte sami?

Považuji to za obrovskou prioritu. Byla jsem u zrodu oboru ergoterapie, který se jako první v ČR začal vyučovat na naší vysoké škole. V rámci velkého evropského projektu jsme měli příležitost navštívit některé ergoterapeutické školy, které byly součástí zdravotnických fakult, nikoli lékařských, a jako lékař jsem viděla, že výuka anatomie či fyziologie má zcela jinou podstatu, než je tomu u nás na Jedničce. Jako lékaři víme, proč potřebujeme nelékařské zdravotnické profese, a tudíž víme, co by měli nelékaři z medicíny znát a ovládat, abychom si vzájemně rozuměli a měli jednotnější pohled na pacienta. To považuji za klíčové. Naši studenti fyzioterapie a ergoterapie tedy mají velký přínos v tom, že výuka probíhá právě na lékařské fakultě.

Fyzioterapie si své pevné místo ve zdravotnictví vydobyla už dávno. Jak je na tom ale ergoterapie?

Česká fyzioterapie má velmi ceněnou tradici a ví se, že stojí na výborných základech. S ergoterapií, jejíž podstatou je provázet nemocného v soběstačnosti, pomoci mu vrátit se zpět do běžného života, a o níž řada kolegů v praxi netuší, co obnáší, se to pochopitelně srovnat nedá. Myslím si ale, že nám velmi pomohlo schválení iktového programu. Díky němu vzniklo v ČR 45 iktových center, přičemž součástí každého z nich musí být lůžková rehabilitace a na ní musí být povinně ergoterapeut. Ergoterapeutů je podle mého názoru stále málo, protože tím, jak se postupně odhaluje nabídka této profese, stoupá i poptávka po ní.

Který aspekt výuky na vaší klinice stojí za pochvalu?

Snažíme se věnovat zejména praktické výuce. Medici oceňují, že s nimi ergoterapeuti trénují simulovanou disabilitu, to znamená, že například nemají funkční některou končetinu a dostávají se tak do role pacienta. Řekla bych, že je to pro ně a jejich profesní budoucnost zajímavý pohled. Mohou si snáze uvědomit, co nemocný prožívá, jaké má problémy a co by třeba vůbec nebrali v potaz. S tímto konceptem máme, mimochodem, úspěchy i u lékařů v přípravě na atestaci z rehabilitačního lékařství.

Na jakých vědeckovýzkumných projektech klinika pracuje?

Mně osobně vždy zajímali pacienti po poranění mozku nebo prodělané CMP, s čímž souvisí i spasticita – příznak centrální parézy, který může nemocným působit značné obtíže. Docházím proto na Neurologickou kliniku ve VFN, kde jsem součástí týmu pro léčbu spasticity a kde indikovaným pacientům aplikuji do spastických svalů injekce botulotoxinu A. Nemocní se spastickou parézou se navíc dostávají i do rukou fyzioterapeutů a ergoterapeutů, takže péče o ně je opravdu komplexní.

Na klinice se dále snažíme sledovat, zda existují prognostické faktory, podle kterých bychom dokázali už
v začátku nemoci pacienta říci, jak se bude dále s největší pravděpodobností vyvíjet a jak intenzivní péči bude potřebovat. Právě přesné určení intenzity rehabilitace a vzájemné zastoupení fyzioterapie, ergoterapie
a jednotlivých rehabilitačních metod jsou otázkou budoucnosti. Zajímáme se rovněž o to, jaký je vztah mezi kognitivními funkcemi a vývojem parézy, resp. motoriky. Je totiž jasné, že pokud má pacient poruchu kognitivních funkcí, nechápe, co mu fyzioterapeut či ergoterapeut vysvětluje, nepamatuje si, co má dělat,
a není motivován, aby na sobě pracoval, protože nemá náhled na svůj zdravotní stav. Za velmi důležité také považujeme hodnocení vývoje nemocného v čase, proto usilujeme o co největší implementaci Mezinárodní klasifikace funkčních schopností, disability a zdraví – MKF do běžného medicínského prostředí. Na této klasifikaci pracoval už profesor Pfeiffer, jenž byl členem týmu Světové zdravotnické organizace. Profesorka Švestková se poté zasloužila o to, že naše klinika je jediným pracovištěm, které MKF v ČR vyučuje.

Stojí před vaším oborem ještě nějaké vědecké výzvy?

V oblasti rehabilitace po poškození mozku existuje výzev hned několik – kupříkladu se dlouho hledaly látky, které by bylo možno podávat v počáteční fázi mozkového traumatu a jež by mohly podpořit plasticitu CNS. Dostali jsme se však do řady slepých uliček a je otázkou, zda se něco nového objeví. Pokud se týká rehabilitace obecně, hojně je v současnosti využívána metoda constraint-induced movement therapy, kterou jsme u nás zavedli do režimu denního stacionáře. Princip spočívá v tom, že je u pacienta imobilizována zdravá končetina, aby byl nucen více používat tu nemocnou.

Z hlediska fyzioterapie se hovoří zejména o využívání robotických systémů. Zatím se však ukazuje, že roboti rozhodně nenahradí člověka a jeho práci a že spíše představují určitou nadstavbu či vylepšení. Mnoho výzkumníků se také zabývá pacienty ve vegetativním stavu nebo v minimálním stavu vědomí, tzv. minimally conscious state, a hledají odpověď na to, jak ovlivnit jejich vývoj až po bdělost. Někdy se totiž konkrétní jedinec neprobere a nevíme proč, přičemž to nutně nemusí souviset jen s poškozením určité části mozku.

A co by se mělo v oblasti rehabilitační medicíny změnit, aby se péče o tuzemské pacienty ještě více zlepšila?

Především bych uvítala systémové změny týkající se organizace rehabilitace. Doposud nemáme dostatečný počet rehabilitačních pracovišť s interprofesními týmy, které budou mít čas a možnost postarat se o těžké jedince. Celkový objem financí, který na rehabilitaci jde, možná není až tak malý, ale jejich distribuce je velmi špatná. Naprosto zásadně nám chybí peníze právě v akutní fázi u těžkých pacientů, kteří by
v takovém stavu nemuseli zůstat, pokud bychom pro ně měli dostatečné množství odborníků, kteří se jim budou intenzivně věnovat.

Chodíte sama na rehabilitaci či fyzioterapii?

Musím přiznat, že v mém případě asi platí přísloví, že pod svícnem bývá největší tma. Přesně vím, co bych měla dělat, ale hůře se donutím, abych to opravdu dělala :). To, co radím pacientům, radím i sobě, sama sebe ovšem tolik neposlouchám. Když jde ale do tuhého, snažím se i já.

Jak se z pohledu své odbornosti díváte na sport?

Myslím si, že sport by měl člověk dělat hlavně pro radost. Nejsem si tedy jistá, zda zejména závodní sportovci své aktivity někdy nepřehánějí na úkor budoucího zdraví. Naprosto chápu, že chtějí být v něčem nejlepší a že lákadlo vítězství je obrovské. Nicméně velmi často zapomínají, že organismus má určitou kapacitu, a pokud ji vyčerpají v poměrně mladém věku, nemusí jim zbýt už tolik do dalšího života, který bývá mnohem delší než ten závodní. Ale žádný mladý člověk si nechce připustit, že jednou na něj to stáří přijde :).

Osobně jsem spíš velmi rekreační sportovec. Ráda jedu na hory, jak v zimě, tak v létě, kde si užívám hlavně přírodu. Lyžuji, trochu jezdím na kole a dříve mě hodně bavilo tancování.

Mimochodem, nosíte vysoké podpatky?

Omezeně ano. K určitému oblečení je totiž považuji za nesmírně důležité a cítím se v nich dobře. Čím jsem ale starší, tím je nosím méně a méně a dávám přednost pohodlnějším botám.

A při čem si odpočinete nejvíce?

Asi při sledování cestopisných filmů. Ráda také chodím do divadla nebo na koncerty vážné hudby. Snažím se i cestovat, ale nezbývá mi na to tolik času, kolik bych chtěla.

jat

Foto: Markéta Sýkorová

Kdyby se dnes měla rozhodovat o své budoucnosti, jednoznačně by si znovu vybrala medicínu. Ačkoli ji nejprve lákala fyziologie, nakonec se tak trochu oklikou přes zastávku na neurologii dostala
k rehabilitačnímu lékařství – a nelituje toho. Jedná se prý o obor, který má velkou perspektivu
a jehož kvality patrně teprve doceníme. S naší alma mater je spjata již od studií a jak sama říká, za tu poměrně dlouhou dobu získala zkušenosti se studenty, výukou i začínajícími pedagogy. Také proto se rozhodla poprvé kandidovat do Akademického senátu 1. LF UK, kam byla nedávno úspěšně zvolena a kde by chtěla pracovat na větším propojení teoretických a klinických pracovišť a podpoře studentských školních i mimoškolních aktivit. MUDr. Yvona Angerová, Ph.D., přednostka Kliniky rehabilitačního lékařství.

Co byste chtěla v akademickém senátu prosadit především?

Domnívám se, že by mělo být více slyšet o nelékařských zdravotnických oborech, jejichž výuka u nás probíhá a o nichž mnozí pořádně nevědí, co vlastně dělají. Kromě ergoterapeutů a fyzioterapeutů pochopitelně učíme i mediky a vidím, jak se mění nová generace, jaké má nároky či připomínky k praktické výuce. O tom je potřeba v senátu mluvit a pokusit se nastavit společné mantinely. Ráda bych se proto pokusila více popojit světy lékařů a nelékařů – v rehabilitaci jsme totiž zvyklí pracovat jako tým a pokud se takový tým začne poznávat už během studia, může to mít pozitivní odraz v budoucí praxi.

S Jedničkou vás pojí již medická léta. Jak na ně vzpomínáte?

Velmi ráda, protože člověk studuje mladý, a na mládí se vzpomíná hezky. Vždy se mi líbila oblast Karlova
a Albertova, jednotlivé ústavy a jejich historické budovy. Na fakultě jsem také potkala mnoho učitelů, kteří mě ovlivnili na celý život, protože dokázali skvěle přednášet a z jejich povídání bylo zřejmé, že je pro ně jejich obor koníčkem, nikoli jen profesí. Po celou dobu studia jsem chodila na Fyziologický ústav k panu profesoru Pokornému a v mikroskopu pozorovala interneurony. Napsali jsme spolu tehdy i docela úspěšný článek, takže jsem uvažovala o tom, že na Fyziologii zůstanu. Nakonec mě ale zlákala praktická medicína.

Co bylo tím impulzem, že jste se rozhodla právě pro rehabilitační lékařství?

Byla to tak trochu náhoda. Po odchodu na mateřskou dovolenou jsem ztratila místo neurologa v Nemocnici Na Bulovce a když jsem se vracela, oslovil mě inzerát Kliniky rehabilitačního lékařství, která hledala lékaře. Vzhledem k tomu, že šlo o pozici na mé alma mater, v prostředí, které jsem měla ráda, a navíc
v blízkosti Fyziologického ústavu, jenž jsem velmi dobře znala, rozhodla jsem jít na konkurz. A ten jsem vyhrála. Postupně jsem zjistila, že rehabilitace je velmi zajímavý obor, kde své uplatnění určitě najdu. Což se potvrdilo, protože jsem na klinice dodnes…

… a zhruba rok stojíte v jejím čele. Jaký ten rok byl?

Začátek byl nesmírně těžký. Situace, ve které jsme se po náhlém úmrtí paní profesorky Švestkové všichni ocitli, byla velmi složitá. Postupně nám ale začala spousta lidí pomáhat, zmobilizovali jsme veškeré síly
a zjistili jsme, že holt fungovat musíme a že musíme udělat všechno proto, abychom v započaté práci pokračovali i nadále.

Proč by si tedy studenti měli jako svou profesi vybrat rehabilitaci?

Domnívám se, že jde o obor, který má velkou perspektivu a který je v současnosti ještě hodně nedoceněný. Rehabilitační medicína se u nás za poslední dvě desítky let významně proměnila a stále více se její role posouvá směrem k akutním pacientům, třeba po cévních mozkových příhodách nebo traumatech mozku. Rehabilitace ovšem proniká i do mnoha jiných disciplín než jen do neurologie. Spolupracujeme s ortopedy, chirurgy, plastickými chirurgy, pneumology, všeobecnými či dětskými lékaři. Často se na nás obracejí
i kolegové z odborností, které by se mohly zdát už dost vzdálené, jako jsou například dermatologové
a jejich pacienti se systémovými onemocněními. Čím dál více se do popředí dostávají rovněž moderní technologie. Ultrazvuk využíváme nejen k terapii, ale nově i při diagnostice a aplikaci léků do kloubů či měkkých tkání. Rehabilitace nabízí spoustu příležitostí k uplatnění a kdo do ní vstoupí, má poměrně široký prostor pro další specializaci.

Měl by mít rehabilitační lékař nějaké profesní předpoklady?

Jedním ze základních – jako je tomu ostatně i u spousty dalších lékařských oborů –, je komunikace
s pacientem a jeho rodinnými příslušníky. A pak je nutno počítat s tím, že rehabilitační lékařství je oborem skutečně interprofesním, takže člověk musí být schopen respektovat ostatní členy týmu a poslouchat jejich názory. Už pan profesor Pfeiffer, který naši kliniku zakládal, byl jedním z prvních, kdo poukazoval na fakt, že v rehabilitaci se uplatňují nejen zdravotníci, ale i sociální pracovníci, pedagogicko-výchovní pracovníci
a ostatní nemedicínské profese. Samozřejmě, že lékař je v pozici vedoucího týmu, v některých případech však vůbec nemusí být tím nejdůležitějším článkem.

Je výhodou, že si právě nelékaře – ergoterapeuty a fyzioterapeuty – vychováváte sami?

Považuji to za obrovskou prioritu. Byla jsem u zrodu oboru ergoterapie, který se jako první v ČR začal vyučovat na naší vysoké škole. V rámci velkého evropského projektu jsme měli příležitost navštívit některé ergoterapeutické školy, které byly součástí zdravotnických fakult, nikoli lékařských, a jako lékař jsem viděla, že výuka anatomie či fyziologie má zcela jinou podstatu, než je tomu u nás na Jedničce. Jako lékaři víme, proč potřebujeme nelékařské zdravotnické profese, a tudíž víme, co by měli nelékaři z medicíny znát a ovládat, abychom si vzájemně rozuměli a měli jednotnější pohled na pacienta. To považuji za klíčové. Naši studenti fyzioterapie a ergoterapie tedy mají velký přínos v tom, že výuka probíhá právě na lékařské fakultě.

Fyzioterapie si své pevné místo ve zdravotnictví vydobyla už dávno. Jak je na tom ale ergoterapie?

Česká fyzioterapie má velmi ceněnou tradici a ví se, že stojí na výborných základech. S ergoterapií, jejíž podstatou je provázet nemocného v soběstačnosti, pomoci mu vrátit se zpět do běžného života, a o níž řada kolegů v praxi netuší, co obnáší, se to pochopitelně srovnat nedá. Myslím si ale, že nám velmi pomohlo schválení iktového programu. Díky němu vzniklo v ČR 45 iktových center, přičemž součástí každého z nich musí být lůžková rehabilitace a na ní musí být povinně ergoterapeut. Ergoterapeutů je podle mého názoru stále málo, protože tím, jak se postupně odhaluje nabídka této profese, stoupá i poptávka po ní.

Který aspekt výuky na vaší klinice stojí za pochvalu?

Snažíme se věnovat zejména praktické výuce. Medici oceňují, že s nimi ergoterapeuti trénují simulovanou disabilitu, to znamená, že například nemají funkční některou končetinu a dostávají se tak do role pacienta. Řekla bych, že je to pro ně a jejich profesní budoucnost zajímavý pohled. Mohou si snáze uvědomit, co nemocný prožívá, jaké má problémy a co by třeba vůbec nebrali v potaz. S tímto konceptem máme, mimochodem, úspěchy i u lékařů v přípravě na atestaci z rehabilitačního lékařství.

Na jakých vědeckovýzkumných projektech klinika pracuje?

Mně osobně vždy zajímali pacienti po poranění mozku nebo prodělané CMP, s čímž souvisí i spasticita – příznak centrální parézy, který může nemocným působit značné obtíže. Docházím proto na Neurologickou kliniku ve VFN, kde jsem součástí týmu pro léčbu spasticity a kde indikovaným pacientům aplikuji do spastických svalů injekce botulotoxinu A. Nemocní se spastickou parézou se navíc dostávají i do rukou fyzioterapeutů a ergoterapeutů, takže péče o ně je opravdu komplexní.

Na klinice se dále snažíme sledovat, zda existují prognostické faktory, podle kterých bychom dokázali už
v začátku nemoci pacienta říci, jak se bude dále s největší pravděpodobností vyvíjet a jak intenzivní péči bude potřebovat. Právě přesné určení intenzity rehabilitace a vzájemné zastoupení fyzioterapie, ergoterapie
a jednotlivých rehabilitačních metod jsou otázkou budoucnosti. Zajímáme se rovněž o to, jaký je vztah mezi kognitivními funkcemi a vývojem parézy, resp. motoriky. Je totiž jasné, že pokud má pacient poruchu kognitivních funkcí, nechápe, co mu fyzioterapeut či ergoterapeut vysvětluje, nepamatuje si, co má dělat,
a není motivován, aby na sobě pracoval, protože nemá náhled na svůj zdravotní stav. Za velmi důležité také považujeme hodnocení vývoje nemocného v čase, proto usilujeme o co největší implementaci Mezinárodní klasifikace funkčních schopností, disability a zdraví – MKF do běžného medicínského prostředí. Na této klasifikaci pracoval už profesor Pfeiffer, jenž byl členem týmu Světové zdravotnické organizace. Profesorka Švestková se poté zasloužila o to, že naše klinika je jediným pracovištěm, které MKF v ČR vyučuje.

Stojí před vaším oborem ještě nějaké vědecké výzvy?

V oblasti rehabilitace po poškození mozku existuje výzev hned několik – kupříkladu se dlouho hledaly látky, které by bylo možno podávat v počáteční fázi mozkového traumatu a jež by mohly podpořit plasticitu CNS. Dostali jsme se však do řady slepých uliček a je otázkou, zda se něco nového objeví. Pokud se týká rehabilitace obecně, hojně je v současnosti využívána metoda constraint-induced movement therapy, kterou jsme u nás zavedli do režimu denního stacionáře. Princip spočívá v tom, že je u pacienta imobilizována zdravá končetina, aby byl nucen více používat tu nemocnou.

Z hlediska fyzioterapie se hovoří zejména o využívání robotických systémů. Zatím se však ukazuje, že roboti rozhodně nenahradí člověka a jeho práci a že spíše představují určitou nadstavbu či vylepšení. Mnoho výzkumníků se také zabývá pacienty ve vegetativním stavu nebo v minimálním stavu vědomí, tzv. minimally conscious state, a hledají odpověď na to, jak ovlivnit jejich vývoj až po bdělost. Někdy se totiž konkrétní jedinec neprobere a nevíme proč, přičemž to nutně nemusí souviset jen s poškozením určité části mozku.

A co by se mělo v oblasti rehabilitační medicíny změnit, aby se péče o tuzemské pacienty ještě více zlepšila?

Především bych uvítala systémové změny týkající se organizace rehabilitace. Doposud nemáme dostatečný počet rehabilitačních pracovišť s interprofesními týmy, které budou mít čas a možnost postarat se o těžké jedince. Celkový objem financí, který na rehabilitaci jde, možná není až tak malý, ale jejich distribuce je velmi špatná. Naprosto zásadně nám chybí peníze právě v akutní fázi u těžkých pacientů, kteří by
v takovém stavu nemuseli zůstat, pokud bychom pro ně měli dostatečné množství odborníků, kteří se jim budou intenzivně věnovat.

Chodíte sama na rehabilitaci či fyzioterapii?

Musím přiznat, že v mém případě asi platí přísloví, že pod svícnem bývá největší tma. Přesně vím, co bych měla dělat, ale hůře se donutím, abych to opravdu dělala :). To, co radím pacientům, radím i sobě, sama sebe ovšem tolik neposlouchám. Když jde ale do tuhého, snažím se i já.

Jak se z pohledu své odbornosti díváte na sport?

Myslím si, že sport by měl člověk dělat hlavně pro radost. Nejsem si tedy jistá, zda zejména závodní sportovci své aktivity někdy nepřehánějí na úkor budoucího zdraví. Naprosto chápu, že chtějí být v něčem nejlepší a že lákadlo vítězství je obrovské. Nicméně velmi často zapomínají, že organismus má určitou kapacitu, a pokud ji vyčerpají v poměrně mladém věku, nemusí jim zbýt už tolik do dalšího života, který bývá mnohem delší než ten závodní. Ale žádný mladý člověk si nechce připustit, že jednou na něj to stáří přijde :).

Osobně jsem spíš velmi rekreační sportovec. Ráda jedu na hory, jak v zimě, tak v létě, kde si užívám hlavně přírodu. Lyžuji, trochu jezdím na kole a dříve mě hodně bavilo tancování.

Mimochodem, nosíte vysoké podpatky?

Omezeně ano. K určitému oblečení je totiž považuji za nesmírně důležité a cítím se v nich dobře. Čím jsem ale starší, tím je nosím méně a méně a dávám přednost pohodlnějším botám.

A při čem si odpočinete nejvíce?

Asi při sledování cestopisných filmů. Ráda také chodím do divadla nebo na koncerty vážné hudby. Snažím se i cestovat, ale nezbývá mi na to tolik času, kolik bych chtěla.

jat

Foto: Markéta Sýkorová