1. lékařská fakulta Univerzity Karlovy Univerzita Karlova
Aktuální číslo

Should I Stay or Should I Go?

Téma aktuálního vydání našeho fakultního bulletinu jsme se tentokrát rozhodli věnovat zahraničním zkušenostem, které otevírají mnoho subtémat a celou řadu vztahů. Jak lidé z Jedničky pracují „venku“. Jak své zkušenosti přinášejí zpět domů. Kdo a proč „zvenku“ jezdí za námi.

Takže pojďme na věc, a nejdříve poakademicku vymezením pojmů. Dnes nemluvíme o krátkodobých jednorázových pobytech (jistě užitečných, třeba naučit se definovanou metodiku či zajet někam „něco změřit“), kongresech (představujících jak sociálně, tak vědecky přínosné prezentace, zejména převládá-li profesní obsah nad „chozením za kongres“ a turistikou s firemní podporou) či formálních úředních návštěvách funkcionářů (užitečné, pokud nekončí večeří a podpisem memoranda bez dalších důsledků). Ani o stážích Erasmu, které již na počátku získávání profesních kompetencí přinášejí i širší zkušenost „jak si žijí jinde“ (nicméně stále zůstávají spíše studijním než profesionálně-dospělým instrumentem). Rád bych se teď soustředil na spolupráce a dlouhodobé, tedy alespoň roční či delší pracovní pobyty. 

75274 

I Honza šel do světa na zkušenou
Sbírání zkušeností ve světě odedávna využívali nejrůznější krajánci či (chytří) Honzové už dávno před dnešní všeobjímající globalizací. Naučit se nové. Opravdu poznat fungování jiného pracoviště i společnosti. Nejen jako turista, ale i jako faktická součást, nejen jako návštěvník, ale i s vlastním dílem zodpovědnosti za projekt a s kůží na trh za výsledky. Se všemi obtížemi, které s tím souvisejí – od řešení svého osobního života až po shánění dokladů potřebných k placení elektroměru v pronajatém bytě. Možná nás dokonce ona globalizace i mírně zpohodlněla. Po době, kdy díky soudružským vztahům, nejrůznějším prověrkám a sekretariátům někteří zkrátka vyjet mohli a někteří bohužel nemohli, to dnes už záleží jen a jen na nás. A přestože tak nějak můžeme všichni, někomu se ani tak moc, z nejrůznějších důvodů, nechce.

Obohacení mateřské instituce a objektivnější náhled
Poohlédneme-li se na Jedničce kolem sebe, vidíme, že většina těch – v nejlepším slova smyslu nejviditelnějších – kombinuje ve svém kurikulu v různém poměru zkušenost klinickou a vědeckou a zároveň jejich nosná profesní témata souvisí s jejich dlouhodobým pobytem v zahraničí a trvalou provázaností se světovou komunitou jejich oborů. Jistě máme mnoho skvělých kolegů, kteří jsou součástí světové komunity, přestože dlouhodobě sami nikde nepůsobili a určitě si nemyslím, že krajánkování by mělo být nějakou administrativně kodifikovanou povinností. Také existují případy neúspěšných navrátilců, a to neúspěšných z nejrůznějších důvodů, často ovšem subjektivních. Nicméně argumentace „kdyby mě poslali“ či „kdybych se býval dostal, pak bych udělal“ určitě není nejšťastnější.
Zkrátka je evidentní, že ti, kdo fakticky poznali různé systémy organizace vědy, Ph.D. studií či klinické práce v různých společnostech a institucích, následně svou mateřskou instituci nejen zásadně obohacují, ale na ni i objektivněji nahlížejí. Na rozdíl od některých rozumbradovských tvrzení Honzů, co zůstali za pecí, „jó to v Americe, tam by…“.

Bariérou internacionalizace je nabídka
A tím se dostáváme k akademickému „incomingu“. Instituce může velmi mnoho získat od úspěšných navrátilců – samozřejmě pocházejících nejen z jejích vlastních řad. Proto musí vnímat svou odpovědnost, kterou vůči nim má. Ve vztahu vzájemné poptávky, nabídky, očekávání (a respektu). Jednou z řady bariér naší internacionalizace, a to jak podpory navrátilců, tak i atraktivity pro primárně zahraniční kolegy, je to, co můžeme nabídnout. Vzhledem ke koncepci, realitě a vývoji financování medicínského školství to opravdu moc veselé není. Pozvat třeba kvalitního mladého učitele na fakultní pracoviště s nabídkou platové hladiny blížící se pokladní v obchodním řetězci opravdu není výherní kombinací.
Skutečnost, že Jednička má stále velmi dobrou zahraniční reputaci a je dobrou motivací pro zahraniční studenty včetně kolegů ze Slovenska (poptávka ze zahraničí po naší fakultě narůstá a je ve srovnání s dalšími fakultami stále zdaleka nejvyšší, ačkoliv máme nejvyšší školné), je prima a pro určitý druh internacionalizace funguje, pro nalákání učitelů ovšem stačit nebude.

Jednička zahraniční vědce atrahuje
V poslední době dokážeme cestou dotací vědecké práce a špičkovým vybavením našich vědeckých infrastruktur a laboratoří – ovšem ve velmi tvrdé vazbě na výsledky – atrahovat zahraniční zájemce o vědeckou práci. Na klinických pracovištích naopak zmezinárodňování stojí často v cestě jazyková bariéra v práci s pacienty. Jako jeden z nástrojů internacionalizace naší školy využíváme kurzy pro postgraduální studenty, vedené našimi zahraničními visiting professory, kteří nám pravidelně jezdí přednášet nejen v rámci svých profesních specializací, ale třeba i o organizaci postgraduálního studia ve svých domovských státech.
Jsem přesvědčen (a věřím, že ohlasy Hyde Parku v tomto čísle Jedničky mě podpoří), že volání po internacionalizaci akademické oblasti nesmí být jen prázdnou mantrou či „sběrem čárek“ za více méně turistické aktivity. Že nejde jen o to, zda někdo někde byl, ale že je třeba se dívat na to, čemu konkrétní zahraniční kontakty, stáže, pobyty, kongrese pomohly. A v neposlední řadě vím, že asi většina z nás na léta v zahraničí – jistě i pod vlivem vzpomínkového optimismu typického pro seniornější jedince – vzpomíná jako na skvělou profesní i životní etapu.
Takže odpověď na otázku punkové kapely The Clash z titulku tohoto otvíráku zní: Určitě jděte a budeme rádi, když se k nám pak zas vrátíte!


Aleksi Šedo, děkan 1. LF UK

Rozhovory

Should I Stay or Should I Go?

Téma aktuálního vydání našeho fakultního bulletinu jsme se tentokrát rozhodli věnovat zahraničním zkušenostem, které otevírají mnoho subtémat a celou řadu vztahů. Jak lidé z Jedničky pracují „venku“. Jak své zkušenosti přinášejí zpět domů. Kdo a proč „zvenku“ jezdí za námi.

Takže pojďme na věc, a nejdříve poakademicku vymezením pojmů. Dnes nemluvíme o krátkodobých jednorázových pobytech (jistě užitečných, třeba naučit se definovanou metodiku či zajet někam „něco změřit“), kongresech (představujících jak sociálně, tak vědecky přínosné prezentace, zejména převládá-li profesní obsah nad „chozením za kongres“ a turistikou s firemní podporou) či formálních úředních návštěvách funkcionářů (užitečné, pokud nekončí večeří a podpisem memoranda bez dalších důsledků). Ani o stážích Erasmu, které již na počátku získávání profesních kompetencí přinášejí i širší zkušenost „jak si žijí jinde“ (nicméně stále zůstávají spíše studijním než profesionálně-dospělým instrumentem). Rád bych se teď soustředil na spolupráce a dlouhodobé, tedy alespoň roční či delší pracovní pobyty. 

75274 

I Honza šel do světa na zkušenou
Sbírání zkušeností ve světě odedávna využívali nejrůznější krajánci či (chytří) Honzové už dávno před dnešní všeobjímající globalizací. Naučit se nové. Opravdu poznat fungování jiného pracoviště i společnosti. Nejen jako turista, ale i jako faktická součást, nejen jako návštěvník, ale i s vlastním dílem zodpovědnosti za projekt a s kůží na trh za výsledky. Se všemi obtížemi, které s tím souvisejí – od řešení svého osobního života až po shánění dokladů potřebných k placení elektroměru v pronajatém bytě. Možná nás dokonce ona globalizace i mírně zpohodlněla. Po době, kdy díky soudružským vztahům, nejrůznějším prověrkám a sekretariátům někteří zkrátka vyjet mohli a někteří bohužel nemohli, to dnes už záleží jen a jen na nás. A přestože tak nějak můžeme všichni, někomu se ani tak moc, z nejrůznějších důvodů, nechce.

Obohacení mateřské instituce a objektivnější náhled
Poohlédneme-li se na Jedničce kolem sebe, vidíme, že většina těch – v nejlepším slova smyslu nejviditelnějších – kombinuje ve svém kurikulu v různém poměru zkušenost klinickou a vědeckou a zároveň jejich nosná profesní témata souvisí s jejich dlouhodobým pobytem v zahraničí a trvalou provázaností se světovou komunitou jejich oborů. Jistě máme mnoho skvělých kolegů, kteří jsou součástí světové komunity, přestože dlouhodobě sami nikde nepůsobili a určitě si nemyslím, že krajánkování by mělo být nějakou administrativně kodifikovanou povinností. Také existují případy neúspěšných navrátilců, a to neúspěšných z nejrůznějších důvodů, často ovšem subjektivních. Nicméně argumentace „kdyby mě poslali“ či „kdybych se býval dostal, pak bych udělal“ určitě není nejšťastnější.
Zkrátka je evidentní, že ti, kdo fakticky poznali různé systémy organizace vědy, Ph.D. studií či klinické práce v různých společnostech a institucích, následně svou mateřskou instituci nejen zásadně obohacují, ale na ni i objektivněji nahlížejí. Na rozdíl od některých rozumbradovských tvrzení Honzů, co zůstali za pecí, „jó to v Americe, tam by…“.

Bariérou internacionalizace je nabídka
A tím se dostáváme k akademickému „incomingu“. Instituce může velmi mnoho získat od úspěšných navrátilců – samozřejmě pocházejících nejen z jejích vlastních řad. Proto musí vnímat svou odpovědnost, kterou vůči nim má. Ve vztahu vzájemné poptávky, nabídky, očekávání (a respektu). Jednou z řady bariér naší internacionalizace, a to jak podpory navrátilců, tak i atraktivity pro primárně zahraniční kolegy, je to, co můžeme nabídnout. Vzhledem ke koncepci, realitě a vývoji financování medicínského školství to opravdu moc veselé není. Pozvat třeba kvalitního mladého učitele na fakultní pracoviště s nabídkou platové hladiny blížící se pokladní v obchodním řetězci opravdu není výherní kombinací.
Skutečnost, že Jednička má stále velmi dobrou zahraniční reputaci a je dobrou motivací pro zahraniční studenty včetně kolegů ze Slovenska (poptávka ze zahraničí po naší fakultě narůstá a je ve srovnání s dalšími fakultami stále zdaleka nejvyšší, ačkoliv máme nejvyšší školné), je prima a pro určitý druh internacionalizace funguje, pro nalákání učitelů ovšem stačit nebude.

Jednička zahraniční vědce atrahuje
V poslední době dokážeme cestou dotací vědecké práce a špičkovým vybavením našich vědeckých infrastruktur a laboratoří – ovšem ve velmi tvrdé vazbě na výsledky – atrahovat zahraniční zájemce o vědeckou práci. Na klinických pracovištích naopak zmezinárodňování stojí často v cestě jazyková bariéra v práci s pacienty. Jako jeden z nástrojů internacionalizace naší školy využíváme kurzy pro postgraduální studenty, vedené našimi zahraničními visiting professory, kteří nám pravidelně jezdí přednášet nejen v rámci svých profesních specializací, ale třeba i o organizaci postgraduálního studia ve svých domovských státech.
Jsem přesvědčen (a věřím, že ohlasy Hyde Parku v tomto čísle Jedničky mě podpoří), že volání po internacionalizaci akademické oblasti nesmí být jen prázdnou mantrou či „sběrem čárek“ za více méně turistické aktivity. Že nejde jen o to, zda někdo někde byl, ale že je třeba se dívat na to, čemu konkrétní zahraniční kontakty, stáže, pobyty, kongrese pomohly. A v neposlední řadě vím, že asi většina z nás na léta v zahraničí – jistě i pod vlivem vzpomínkového optimismu typického pro seniornější jedince – vzpomíná jako na skvělou profesní i životní etapu.
Takže odpověď na otázku punkové kapely The Clash z titulku tohoto otvíráku zní: Určitě jděte a budeme rádi, když se k nám pak zas vrátíte!


Aleksi Šedo, děkan 1. LF UK

Téma

Should I Stay or Should I Go?

Téma aktuálního vydání našeho fakultního bulletinu jsme se tentokrát rozhodli věnovat zahraničním zkušenostem, které otevírají mnoho subtémat a celou řadu vztahů. Jak lidé z Jedničky pracují „venku“. Jak své zkušenosti přinášejí zpět domů. Kdo a proč „zvenku“ jezdí za námi.

Takže pojďme na věc, a nejdříve poakademicku vymezením pojmů. Dnes nemluvíme o krátkodobých jednorázových pobytech (jistě užitečných, třeba naučit se definovanou metodiku či zajet někam „něco změřit“), kongresech (představujících jak sociálně, tak vědecky přínosné prezentace, zejména převládá-li profesní obsah nad „chozením za kongres“ a turistikou s firemní podporou) či formálních úředních návštěvách funkcionářů (užitečné, pokud nekončí večeří a podpisem memoranda bez dalších důsledků). Ani o stážích Erasmu, které již na počátku získávání profesních kompetencí přinášejí i širší zkušenost „jak si žijí jinde“ (nicméně stále zůstávají spíše studijním než profesionálně-dospělým instrumentem). Rád bych se teď soustředil na spolupráce a dlouhodobé, tedy alespoň roční či delší pracovní pobyty. 

75274 

I Honza šel do světa na zkušenou
Sbírání zkušeností ve světě odedávna využívali nejrůznější krajánci či (chytří) Honzové už dávno před dnešní všeobjímající globalizací. Naučit se nové. Opravdu poznat fungování jiného pracoviště i společnosti. Nejen jako turista, ale i jako faktická součást, nejen jako návštěvník, ale i s vlastním dílem zodpovědnosti za projekt a s kůží na trh za výsledky. Se všemi obtížemi, které s tím souvisejí – od řešení svého osobního života až po shánění dokladů potřebných k placení elektroměru v pronajatém bytě. Možná nás dokonce ona globalizace i mírně zpohodlněla. Po době, kdy díky soudružským vztahům, nejrůznějším prověrkám a sekretariátům někteří zkrátka vyjet mohli a někteří bohužel nemohli, to dnes už záleží jen a jen na nás. A přestože tak nějak můžeme všichni, někomu se ani tak moc, z nejrůznějších důvodů, nechce.

Obohacení mateřské instituce a objektivnější náhled
Poohlédneme-li se na Jedničce kolem sebe, vidíme, že většina těch – v nejlepším slova smyslu nejviditelnějších – kombinuje ve svém kurikulu v různém poměru zkušenost klinickou a vědeckou a zároveň jejich nosná profesní témata souvisí s jejich dlouhodobým pobytem v zahraničí a trvalou provázaností se světovou komunitou jejich oborů. Jistě máme mnoho skvělých kolegů, kteří jsou součástí světové komunity, přestože dlouhodobě sami nikde nepůsobili a určitě si nemyslím, že krajánkování by mělo být nějakou administrativně kodifikovanou povinností. Také existují případy neúspěšných navrátilců, a to neúspěšných z nejrůznějších důvodů, často ovšem subjektivních. Nicméně argumentace „kdyby mě poslali“ či „kdybych se býval dostal, pak bych udělal“ určitě není nejšťastnější.
Zkrátka je evidentní, že ti, kdo fakticky poznali různé systémy organizace vědy, Ph.D. studií či klinické práce v různých společnostech a institucích, následně svou mateřskou instituci nejen zásadně obohacují, ale na ni i objektivněji nahlížejí. Na rozdíl od některých rozumbradovských tvrzení Honzů, co zůstali za pecí, „jó to v Americe, tam by…“.

Bariérou internacionalizace je nabídka
A tím se dostáváme k akademickému „incomingu“. Instituce může velmi mnoho získat od úspěšných navrátilců – samozřejmě pocházejících nejen z jejích vlastních řad. Proto musí vnímat svou odpovědnost, kterou vůči nim má. Ve vztahu vzájemné poptávky, nabídky, očekávání (a respektu). Jednou z řady bariér naší internacionalizace, a to jak podpory navrátilců, tak i atraktivity pro primárně zahraniční kolegy, je to, co můžeme nabídnout. Vzhledem ke koncepci, realitě a vývoji financování medicínského školství to opravdu moc veselé není. Pozvat třeba kvalitního mladého učitele na fakultní pracoviště s nabídkou platové hladiny blížící se pokladní v obchodním řetězci opravdu není výherní kombinací.
Skutečnost, že Jednička má stále velmi dobrou zahraniční reputaci a je dobrou motivací pro zahraniční studenty včetně kolegů ze Slovenska (poptávka ze zahraničí po naší fakultě narůstá a je ve srovnání s dalšími fakultami stále zdaleka nejvyšší, ačkoliv máme nejvyšší školné), je prima a pro určitý druh internacionalizace funguje, pro nalákání učitelů ovšem stačit nebude.

Jednička zahraniční vědce atrahuje
V poslední době dokážeme cestou dotací vědecké práce a špičkovým vybavením našich vědeckých infrastruktur a laboratoří – ovšem ve velmi tvrdé vazbě na výsledky – atrahovat zahraniční zájemce o vědeckou práci. Na klinických pracovištích naopak zmezinárodňování stojí často v cestě jazyková bariéra v práci s pacienty. Jako jeden z nástrojů internacionalizace naší školy využíváme kurzy pro postgraduální studenty, vedené našimi zahraničními visiting professory, kteří nám pravidelně jezdí přednášet nejen v rámci svých profesních specializací, ale třeba i o organizaci postgraduálního studia ve svých domovských státech.
Jsem přesvědčen (a věřím, že ohlasy Hyde Parku v tomto čísle Jedničky mě podpoří), že volání po internacionalizaci akademické oblasti nesmí být jen prázdnou mantrou či „sběrem čárek“ za více méně turistické aktivity. Že nejde jen o to, zda někdo někde byl, ale že je třeba se dívat na to, čemu konkrétní zahraniční kontakty, stáže, pobyty, kongrese pomohly. A v neposlední řadě vím, že asi většina z nás na léta v zahraničí – jistě i pod vlivem vzpomínkového optimismu typického pro seniornější jedince – vzpomíná jako na skvělou profesní i životní etapu.
Takže odpověď na otázku punkové kapely The Clash z titulku tohoto otvíráku zní: Určitě jděte a budeme rádi, když se k nám pak zas vrátíte!


Aleksi Šedo, děkan 1. LF UK

Co pro mě znamená Jednička

Should I Stay or Should I Go?

Téma aktuálního vydání našeho fakultního bulletinu jsme se tentokrát rozhodli věnovat zahraničním zkušenostem, které otevírají mnoho subtémat a celou řadu vztahů. Jak lidé z Jedničky pracují „venku“. Jak své zkušenosti přinášejí zpět domů. Kdo a proč „zvenku“ jezdí za námi.

Takže pojďme na věc, a nejdříve poakademicku vymezením pojmů. Dnes nemluvíme o krátkodobých jednorázových pobytech (jistě užitečných, třeba naučit se definovanou metodiku či zajet někam „něco změřit“), kongresech (představujících jak sociálně, tak vědecky přínosné prezentace, zejména převládá-li profesní obsah nad „chozením za kongres“ a turistikou s firemní podporou) či formálních úředních návštěvách funkcionářů (užitečné, pokud nekončí večeří a podpisem memoranda bez dalších důsledků). Ani o stážích Erasmu, které již na počátku získávání profesních kompetencí přinášejí i širší zkušenost „jak si žijí jinde“ (nicméně stále zůstávají spíše studijním než profesionálně-dospělým instrumentem). Rád bych se teď soustředil na spolupráce a dlouhodobé, tedy alespoň roční či delší pracovní pobyty. 

75274 

I Honza šel do světa na zkušenou
Sbírání zkušeností ve světě odedávna využívali nejrůznější krajánci či (chytří) Honzové už dávno před dnešní všeobjímající globalizací. Naučit se nové. Opravdu poznat fungování jiného pracoviště i společnosti. Nejen jako turista, ale i jako faktická součást, nejen jako návštěvník, ale i s vlastním dílem zodpovědnosti za projekt a s kůží na trh za výsledky. Se všemi obtížemi, které s tím souvisejí – od řešení svého osobního života až po shánění dokladů potřebných k placení elektroměru v pronajatém bytě. Možná nás dokonce ona globalizace i mírně zpohodlněla. Po době, kdy díky soudružským vztahům, nejrůznějším prověrkám a sekretariátům někteří zkrátka vyjet mohli a někteří bohužel nemohli, to dnes už záleží jen a jen na nás. A přestože tak nějak můžeme všichni, někomu se ani tak moc, z nejrůznějších důvodů, nechce.

Obohacení mateřské instituce a objektivnější náhled
Poohlédneme-li se na Jedničce kolem sebe, vidíme, že většina těch – v nejlepším slova smyslu nejviditelnějších – kombinuje ve svém kurikulu v různém poměru zkušenost klinickou a vědeckou a zároveň jejich nosná profesní témata souvisí s jejich dlouhodobým pobytem v zahraničí a trvalou provázaností se světovou komunitou jejich oborů. Jistě máme mnoho skvělých kolegů, kteří jsou součástí světové komunity, přestože dlouhodobě sami nikde nepůsobili a určitě si nemyslím, že krajánkování by mělo být nějakou administrativně kodifikovanou povinností. Také existují případy neúspěšných navrátilců, a to neúspěšných z nejrůznějších důvodů, často ovšem subjektivních. Nicméně argumentace „kdyby mě poslali“ či „kdybych se býval dostal, pak bych udělal“ určitě není nejšťastnější.
Zkrátka je evidentní, že ti, kdo fakticky poznali různé systémy organizace vědy, Ph.D. studií či klinické práce v různých společnostech a institucích, následně svou mateřskou instituci nejen zásadně obohacují, ale na ni i objektivněji nahlížejí. Na rozdíl od některých rozumbradovských tvrzení Honzů, co zůstali za pecí, „jó to v Americe, tam by…“.

Bariérou internacionalizace je nabídka
A tím se dostáváme k akademickému „incomingu“. Instituce může velmi mnoho získat od úspěšných navrátilců – samozřejmě pocházejících nejen z jejích vlastních řad. Proto musí vnímat svou odpovědnost, kterou vůči nim má. Ve vztahu vzájemné poptávky, nabídky, očekávání (a respektu). Jednou z řady bariér naší internacionalizace, a to jak podpory navrátilců, tak i atraktivity pro primárně zahraniční kolegy, je to, co můžeme nabídnout. Vzhledem ke koncepci, realitě a vývoji financování medicínského školství to opravdu moc veselé není. Pozvat třeba kvalitního mladého učitele na fakultní pracoviště s nabídkou platové hladiny blížící se pokladní v obchodním řetězci opravdu není výherní kombinací.
Skutečnost, že Jednička má stále velmi dobrou zahraniční reputaci a je dobrou motivací pro zahraniční studenty včetně kolegů ze Slovenska (poptávka ze zahraničí po naší fakultě narůstá a je ve srovnání s dalšími fakultami stále zdaleka nejvyšší, ačkoliv máme nejvyšší školné), je prima a pro určitý druh internacionalizace funguje, pro nalákání učitelů ovšem stačit nebude.

Jednička zahraniční vědce atrahuje
V poslední době dokážeme cestou dotací vědecké práce a špičkovým vybavením našich vědeckých infrastruktur a laboratoří – ovšem ve velmi tvrdé vazbě na výsledky – atrahovat zahraniční zájemce o vědeckou práci. Na klinických pracovištích naopak zmezinárodňování stojí často v cestě jazyková bariéra v práci s pacienty. Jako jeden z nástrojů internacionalizace naší školy využíváme kurzy pro postgraduální studenty, vedené našimi zahraničními visiting professory, kteří nám pravidelně jezdí přednášet nejen v rámci svých profesních specializací, ale třeba i o organizaci postgraduálního studia ve svých domovských státech.
Jsem přesvědčen (a věřím, že ohlasy Hyde Parku v tomto čísle Jedničky mě podpoří), že volání po internacionalizaci akademické oblasti nesmí být jen prázdnou mantrou či „sběrem čárek“ za více méně turistické aktivity. Že nejde jen o to, zda někdo někde byl, ale že je třeba se dívat na to, čemu konkrétní zahraniční kontakty, stáže, pobyty, kongrese pomohly. A v neposlední řadě vím, že asi většina z nás na léta v zahraničí – jistě i pod vlivem vzpomínkového optimismu typického pro seniornější jedince – vzpomíná jako na skvělou profesní i životní etapu.
Takže odpověď na otázku punkové kapely The Clash z titulku tohoto otvíráku zní: Určitě jděte a budeme rádi, když se k nám pak zas vrátíte!


Aleksi Šedo, děkan 1. LF UK

Jednička ve vědě

Should I Stay or Should I Go?

Téma aktuálního vydání našeho fakultního bulletinu jsme se tentokrát rozhodli věnovat zahraničním zkušenostem, které otevírají mnoho subtémat a celou řadu vztahů. Jak lidé z Jedničky pracují „venku“. Jak své zkušenosti přinášejí zpět domů. Kdo a proč „zvenku“ jezdí za námi.

Takže pojďme na věc, a nejdříve poakademicku vymezením pojmů. Dnes nemluvíme o krátkodobých jednorázových pobytech (jistě užitečných, třeba naučit se definovanou metodiku či zajet někam „něco změřit“), kongresech (představujících jak sociálně, tak vědecky přínosné prezentace, zejména převládá-li profesní obsah nad „chozením za kongres“ a turistikou s firemní podporou) či formálních úředních návštěvách funkcionářů (užitečné, pokud nekončí večeří a podpisem memoranda bez dalších důsledků). Ani o stážích Erasmu, které již na počátku získávání profesních kompetencí přinášejí i širší zkušenost „jak si žijí jinde“ (nicméně stále zůstávají spíše studijním než profesionálně-dospělým instrumentem). Rád bych se teď soustředil na spolupráce a dlouhodobé, tedy alespoň roční či delší pracovní pobyty. 

75274 

I Honza šel do světa na zkušenou
Sbírání zkušeností ve světě odedávna využívali nejrůznější krajánci či (chytří) Honzové už dávno před dnešní všeobjímající globalizací. Naučit se nové. Opravdu poznat fungování jiného pracoviště i společnosti. Nejen jako turista, ale i jako faktická součást, nejen jako návštěvník, ale i s vlastním dílem zodpovědnosti za projekt a s kůží na trh za výsledky. Se všemi obtížemi, které s tím souvisejí – od řešení svého osobního života až po shánění dokladů potřebných k placení elektroměru v pronajatém bytě. Možná nás dokonce ona globalizace i mírně zpohodlněla. Po době, kdy díky soudružským vztahům, nejrůznějším prověrkám a sekretariátům někteří zkrátka vyjet mohli a někteří bohužel nemohli, to dnes už záleží jen a jen na nás. A přestože tak nějak můžeme všichni, někomu se ani tak moc, z nejrůznějších důvodů, nechce.

Obohacení mateřské instituce a objektivnější náhled
Poohlédneme-li se na Jedničce kolem sebe, vidíme, že většina těch – v nejlepším slova smyslu nejviditelnějších – kombinuje ve svém kurikulu v různém poměru zkušenost klinickou a vědeckou a zároveň jejich nosná profesní témata souvisí s jejich dlouhodobým pobytem v zahraničí a trvalou provázaností se světovou komunitou jejich oborů. Jistě máme mnoho skvělých kolegů, kteří jsou součástí světové komunity, přestože dlouhodobě sami nikde nepůsobili a určitě si nemyslím, že krajánkování by mělo být nějakou administrativně kodifikovanou povinností. Také existují případy neúspěšných navrátilců, a to neúspěšných z nejrůznějších důvodů, často ovšem subjektivních. Nicméně argumentace „kdyby mě poslali“ či „kdybych se býval dostal, pak bych udělal“ určitě není nejšťastnější.
Zkrátka je evidentní, že ti, kdo fakticky poznali různé systémy organizace vědy, Ph.D. studií či klinické práce v různých společnostech a institucích, následně svou mateřskou instituci nejen zásadně obohacují, ale na ni i objektivněji nahlížejí. Na rozdíl od některých rozumbradovských tvrzení Honzů, co zůstali za pecí, „jó to v Americe, tam by…“.

Bariérou internacionalizace je nabídka
A tím se dostáváme k akademickému „incomingu“. Instituce může velmi mnoho získat od úspěšných navrátilců – samozřejmě pocházejících nejen z jejích vlastních řad. Proto musí vnímat svou odpovědnost, kterou vůči nim má. Ve vztahu vzájemné poptávky, nabídky, očekávání (a respektu). Jednou z řady bariér naší internacionalizace, a to jak podpory navrátilců, tak i atraktivity pro primárně zahraniční kolegy, je to, co můžeme nabídnout. Vzhledem ke koncepci, realitě a vývoji financování medicínského školství to opravdu moc veselé není. Pozvat třeba kvalitního mladého učitele na fakultní pracoviště s nabídkou platové hladiny blížící se pokladní v obchodním řetězci opravdu není výherní kombinací.
Skutečnost, že Jednička má stále velmi dobrou zahraniční reputaci a je dobrou motivací pro zahraniční studenty včetně kolegů ze Slovenska (poptávka ze zahraničí po naší fakultě narůstá a je ve srovnání s dalšími fakultami stále zdaleka nejvyšší, ačkoliv máme nejvyšší školné), je prima a pro určitý druh internacionalizace funguje, pro nalákání učitelů ovšem stačit nebude.

Jednička zahraniční vědce atrahuje
V poslední době dokážeme cestou dotací vědecké práce a špičkovým vybavením našich vědeckých infrastruktur a laboratoří – ovšem ve velmi tvrdé vazbě na výsledky – atrahovat zahraniční zájemce o vědeckou práci. Na klinických pracovištích naopak zmezinárodňování stojí často v cestě jazyková bariéra v práci s pacienty. Jako jeden z nástrojů internacionalizace naší školy využíváme kurzy pro postgraduální studenty, vedené našimi zahraničními visiting professory, kteří nám pravidelně jezdí přednášet nejen v rámci svých profesních specializací, ale třeba i o organizaci postgraduálního studia ve svých domovských státech.
Jsem přesvědčen (a věřím, že ohlasy Hyde Parku v tomto čísle Jedničky mě podpoří), že volání po internacionalizaci akademické oblasti nesmí být jen prázdnou mantrou či „sběrem čárek“ za více méně turistické aktivity. Že nejde jen o to, zda někdo někde byl, ale že je třeba se dívat na to, čemu konkrétní zahraniční kontakty, stáže, pobyty, kongrese pomohly. A v neposlední řadě vím, že asi většina z nás na léta v zahraničí – jistě i pod vlivem vzpomínkového optimismu typického pro seniornější jedince – vzpomíná jako na skvělou profesní i životní etapu.
Takže odpověď na otázku punkové kapely The Clash z titulku tohoto otvíráku zní: Určitě jděte a budeme rádi, když se k nám pak zas vrátíte!


Aleksi Šedo, děkan 1. LF UK

Erasmus a stáže

Should I Stay or Should I Go?

Téma aktuálního vydání našeho fakultního bulletinu jsme se tentokrát rozhodli věnovat zahraničním zkušenostem, které otevírají mnoho subtémat a celou řadu vztahů. Jak lidé z Jedničky pracují „venku“. Jak své zkušenosti přinášejí zpět domů. Kdo a proč „zvenku“ jezdí za námi.

Takže pojďme na věc, a nejdříve poakademicku vymezením pojmů. Dnes nemluvíme o krátkodobých jednorázových pobytech (jistě užitečných, třeba naučit se definovanou metodiku či zajet někam „něco změřit“), kongresech (představujících jak sociálně, tak vědecky přínosné prezentace, zejména převládá-li profesní obsah nad „chozením za kongres“ a turistikou s firemní podporou) či formálních úředních návštěvách funkcionářů (užitečné, pokud nekončí večeří a podpisem memoranda bez dalších důsledků). Ani o stážích Erasmu, které již na počátku získávání profesních kompetencí přinášejí i širší zkušenost „jak si žijí jinde“ (nicméně stále zůstávají spíše studijním než profesionálně-dospělým instrumentem). Rád bych se teď soustředil na spolupráce a dlouhodobé, tedy alespoň roční či delší pracovní pobyty. 

75274 

I Honza šel do světa na zkušenou
Sbírání zkušeností ve světě odedávna využívali nejrůznější krajánci či (chytří) Honzové už dávno před dnešní všeobjímající globalizací. Naučit se nové. Opravdu poznat fungování jiného pracoviště i společnosti. Nejen jako turista, ale i jako faktická součást, nejen jako návštěvník, ale i s vlastním dílem zodpovědnosti za projekt a s kůží na trh za výsledky. Se všemi obtížemi, které s tím souvisejí – od řešení svého osobního života až po shánění dokladů potřebných k placení elektroměru v pronajatém bytě. Možná nás dokonce ona globalizace i mírně zpohodlněla. Po době, kdy díky soudružským vztahům, nejrůznějším prověrkám a sekretariátům někteří zkrátka vyjet mohli a někteří bohužel nemohli, to dnes už záleží jen a jen na nás. A přestože tak nějak můžeme všichni, někomu se ani tak moc, z nejrůznějších důvodů, nechce.

Obohacení mateřské instituce a objektivnější náhled
Poohlédneme-li se na Jedničce kolem sebe, vidíme, že většina těch – v nejlepším slova smyslu nejviditelnějších – kombinuje ve svém kurikulu v různém poměru zkušenost klinickou a vědeckou a zároveň jejich nosná profesní témata souvisí s jejich dlouhodobým pobytem v zahraničí a trvalou provázaností se světovou komunitou jejich oborů. Jistě máme mnoho skvělých kolegů, kteří jsou součástí světové komunity, přestože dlouhodobě sami nikde nepůsobili a určitě si nemyslím, že krajánkování by mělo být nějakou administrativně kodifikovanou povinností. Také existují případy neúspěšných navrátilců, a to neúspěšných z nejrůznějších důvodů, často ovšem subjektivních. Nicméně argumentace „kdyby mě poslali“ či „kdybych se býval dostal, pak bych udělal“ určitě není nejšťastnější.
Zkrátka je evidentní, že ti, kdo fakticky poznali různé systémy organizace vědy, Ph.D. studií či klinické práce v různých společnostech a institucích, následně svou mateřskou instituci nejen zásadně obohacují, ale na ni i objektivněji nahlížejí. Na rozdíl od některých rozumbradovských tvrzení Honzů, co zůstali za pecí, „jó to v Americe, tam by…“.

Bariérou internacionalizace je nabídka
A tím se dostáváme k akademickému „incomingu“. Instituce může velmi mnoho získat od úspěšných navrátilců – samozřejmě pocházejících nejen z jejích vlastních řad. Proto musí vnímat svou odpovědnost, kterou vůči nim má. Ve vztahu vzájemné poptávky, nabídky, očekávání (a respektu). Jednou z řady bariér naší internacionalizace, a to jak podpory navrátilců, tak i atraktivity pro primárně zahraniční kolegy, je to, co můžeme nabídnout. Vzhledem ke koncepci, realitě a vývoji financování medicínského školství to opravdu moc veselé není. Pozvat třeba kvalitního mladého učitele na fakultní pracoviště s nabídkou platové hladiny blížící se pokladní v obchodním řetězci opravdu není výherní kombinací.
Skutečnost, že Jednička má stále velmi dobrou zahraniční reputaci a je dobrou motivací pro zahraniční studenty včetně kolegů ze Slovenska (poptávka ze zahraničí po naší fakultě narůstá a je ve srovnání s dalšími fakultami stále zdaleka nejvyšší, ačkoliv máme nejvyšší školné), je prima a pro určitý druh internacionalizace funguje, pro nalákání učitelů ovšem stačit nebude.

Jednička zahraniční vědce atrahuje
V poslední době dokážeme cestou dotací vědecké práce a špičkovým vybavením našich vědeckých infrastruktur a laboratoří – ovšem ve velmi tvrdé vazbě na výsledky – atrahovat zahraniční zájemce o vědeckou práci. Na klinických pracovištích naopak zmezinárodňování stojí často v cestě jazyková bariéra v práci s pacienty. Jako jeden z nástrojů internacionalizace naší školy využíváme kurzy pro postgraduální studenty, vedené našimi zahraničními visiting professory, kteří nám pravidelně jezdí přednášet nejen v rámci svých profesních specializací, ale třeba i o organizaci postgraduálního studia ve svých domovských státech.
Jsem přesvědčen (a věřím, že ohlasy Hyde Parku v tomto čísle Jedničky mě podpoří), že volání po internacionalizaci akademické oblasti nesmí být jen prázdnou mantrou či „sběrem čárek“ za více méně turistické aktivity. Že nejde jen o to, zda někdo někde byl, ale že je třeba se dívat na to, čemu konkrétní zahraniční kontakty, stáže, pobyty, kongrese pomohly. A v neposlední řadě vím, že asi většina z nás na léta v zahraničí – jistě i pod vlivem vzpomínkového optimismu typického pro seniornější jedince – vzpomíná jako na skvělou profesní i životní etapu.
Takže odpověď na otázku punkové kapely The Clash z titulku tohoto otvíráku zní: Určitě jděte a budeme rádi, když se k nám pak zas vrátíte!


Aleksi Šedo, děkan 1. LF UK