Co pro mne osobně znamená 1. LF UK? Už studium na tehdejší Fakultě všeobecného lékařství UK bylo nečekaně fascinujícím zážitkem – anatomie i latinská terminologie spolu s historickými budovami ústavů dýchajícími klasickým kouzlem, později nadšení z prvních klinických oborů, a pak zásadní setkání s neurologií. Díky laskavosti pánů doc. Duchoně a prof. Vymazala jsem
v roce 1982 mohl nastoupit na II. ústav lékařské chemie a biochemie a zároveň začít docházet na Neurologickou kliniku, zprvu jako nehonorovaný stážista, posléze jako sekundární lékař. Tam jsem ještě zastihl několik přímých žáků prof. Hennera a další skvělé neurology, učitele a kolegy tvořící kolektiv, který jsem postupně začal vnímat tak trochu jako vlastní rodinu. Ale až počátkem 90. let, po dvou letech strávených
v nemocnici La Salpêtrière v Paříži, jsem se vrátil s jasnou představou o svém místě
v klinické neurologii a ve výzkumu. K tomu jsem brzy zjistil, že mne baví učit, a tak pro mne klinika zůstala nejlepším místem, kde jsem mohl své záliby realizovat.

Rád bych, aby stále platilo, že Jednička je opravdu jednička. Aby naši studenti byli těmi nejlepšími, aby byli na fakultě rádi, aby si do profesního života odnesli co nejvíce, a aby přitom čas netrávili jen u učebnic. Aby
k výuce klinických oborů přicházeli s prakticky využitelnými teoretickými znalostmi a odcházeli ze školy do lékařské praxe s potřebnými vědomostmi a dobře osvojenými praktickými dovednostmi. Neboli přál bych fakultě do budoucna osvícené vedení, příznivou změnu podmínek financování a úspěšnou reformu systému výuky.

Foto: Veronika Vachule Nehasilová

Co pro mne osobně znamená 1. LF UK? Už studium na tehdejší Fakultě všeobecného lékařství UK bylo nečekaně fascinujícím zážitkem – anatomie i latinská terminologie spolu s historickými budovami ústavů dýchajícími klasickým kouzlem, později nadšení z prvních klinických oborů, a pak zásadní setkání s neurologií. Díky laskavosti pánů doc. Duchoně a prof. Vymazala jsem
v roce 1982 mohl nastoupit na II. ústav lékařské chemie a biochemie a zároveň začít docházet na Neurologickou kliniku, zprvu jako nehonorovaný stážista, posléze jako sekundární lékař. Tam jsem ještě zastihl několik přímých žáků prof. Hennera a další skvělé neurology, učitele a kolegy tvořící kolektiv, který jsem postupně začal vnímat tak trochu jako vlastní rodinu. Ale až počátkem 90. let, po dvou letech strávených
v nemocnici La Salpêtrière v Paříži, jsem se vrátil s jasnou představou o svém místě
v klinické neurologii a ve výzkumu. K tomu jsem brzy zjistil, že mne baví učit, a tak pro mne klinika zůstala nejlepším místem, kde jsem mohl své záliby realizovat.

Rád bych, aby stále platilo, že Jednička je opravdu jednička. Aby naši studenti byli těmi nejlepšími, aby byli na fakultě rádi, aby si do profesního života odnesli co nejvíce, a aby přitom čas netrávili jen u učebnic. Aby
k výuce klinických oborů přicházeli s prakticky využitelnými teoretickými znalostmi a odcházeli ze školy do lékařské praxe s potřebnými vědomostmi a dobře osvojenými praktickými dovednostmi. Neboli přál bych fakultě do budoucna osvícené vedení, příznivou změnu podmínek financování a úspěšnou reformu systému výuky.

Foto: Veronika Vachule Nehasilová

Co pro mne osobně znamená 1. LF UK? Už studium na tehdejší Fakultě všeobecného lékařství UK bylo nečekaně fascinujícím zážitkem – anatomie i latinská terminologie spolu s historickými budovami ústavů dýchajícími klasickým kouzlem, později nadšení z prvních klinických oborů, a pak zásadní setkání s neurologií. Díky laskavosti pánů doc. Duchoně a prof. Vymazala jsem
v roce 1982 mohl nastoupit na II. ústav lékařské chemie a biochemie a zároveň začít docházet na Neurologickou kliniku, zprvu jako nehonorovaný stážista, posléze jako sekundární lékař. Tam jsem ještě zastihl několik přímých žáků prof. Hennera a další skvělé neurology, učitele a kolegy tvořící kolektiv, který jsem postupně začal vnímat tak trochu jako vlastní rodinu. Ale až počátkem 90. let, po dvou letech strávených
v nemocnici La Salpêtrière v Paříži, jsem se vrátil s jasnou představou o svém místě
v klinické neurologii a ve výzkumu. K tomu jsem brzy zjistil, že mne baví učit, a tak pro mne klinika zůstala nejlepším místem, kde jsem mohl své záliby realizovat.

Rád bych, aby stále platilo, že Jednička je opravdu jednička. Aby naši studenti byli těmi nejlepšími, aby byli na fakultě rádi, aby si do profesního života odnesli co nejvíce, a aby přitom čas netrávili jen u učebnic. Aby
k výuce klinických oborů přicházeli s prakticky využitelnými teoretickými znalostmi a odcházeli ze školy do lékařské praxe s potřebnými vědomostmi a dobře osvojenými praktickými dovednostmi. Neboli přál bych fakultě do budoucna osvícené vedení, příznivou změnu podmínek financování a úspěšnou reformu systému výuky.

Foto: Veronika Vachule Nehasilová

Co pro mne osobně znamená 1. LF UK? Už studium na tehdejší Fakultě všeobecného lékařství UK bylo nečekaně fascinujícím zážitkem – anatomie i latinská terminologie spolu s historickými budovami ústavů dýchajícími klasickým kouzlem, později nadšení z prvních klinických oborů, a pak zásadní setkání s neurologií. Díky laskavosti pánů doc. Duchoně a prof. Vymazala jsem
v roce 1982 mohl nastoupit na II. ústav lékařské chemie a biochemie a zároveň začít docházet na Neurologickou kliniku, zprvu jako nehonorovaný stážista, posléze jako sekundární lékař. Tam jsem ještě zastihl několik přímých žáků prof. Hennera a další skvělé neurology, učitele a kolegy tvořící kolektiv, který jsem postupně začal vnímat tak trochu jako vlastní rodinu. Ale až počátkem 90. let, po dvou letech strávených
v nemocnici La Salpêtrière v Paříži, jsem se vrátil s jasnou představou o svém místě
v klinické neurologii a ve výzkumu. K tomu jsem brzy zjistil, že mne baví učit, a tak pro mne klinika zůstala nejlepším místem, kde jsem mohl své záliby realizovat.

Rád bych, aby stále platilo, že Jednička je opravdu jednička. Aby naši studenti byli těmi nejlepšími, aby byli na fakultě rádi, aby si do profesního života odnesli co nejvíce, a aby přitom čas netrávili jen u učebnic. Aby
k výuce klinických oborů přicházeli s prakticky využitelnými teoretickými znalostmi a odcházeli ze školy do lékařské praxe s potřebnými vědomostmi a dobře osvojenými praktickými dovednostmi. Neboli přál bych fakultě do budoucna osvícené vedení, příznivou změnu podmínek financování a úspěšnou reformu systému výuky.

Foto: Veronika Vachule Nehasilová

Co pro mne osobně znamená 1. LF UK? Už studium na tehdejší Fakultě všeobecného lékařství UK bylo nečekaně fascinujícím zážitkem – anatomie i latinská terminologie spolu s historickými budovami ústavů dýchajícími klasickým kouzlem, později nadšení z prvních klinických oborů, a pak zásadní setkání s neurologií. Díky laskavosti pánů doc. Duchoně a prof. Vymazala jsem
v roce 1982 mohl nastoupit na II. ústav lékařské chemie a biochemie a zároveň začít docházet na Neurologickou kliniku, zprvu jako nehonorovaný stážista, posléze jako sekundární lékař. Tam jsem ještě zastihl několik přímých žáků prof. Hennera a další skvělé neurology, učitele a kolegy tvořící kolektiv, který jsem postupně začal vnímat tak trochu jako vlastní rodinu. Ale až počátkem 90. let, po dvou letech strávených
v nemocnici La Salpêtrière v Paříži, jsem se vrátil s jasnou představou o svém místě
v klinické neurologii a ve výzkumu. K tomu jsem brzy zjistil, že mne baví učit, a tak pro mne klinika zůstala nejlepším místem, kde jsem mohl své záliby realizovat.

Rád bych, aby stále platilo, že Jednička je opravdu jednička. Aby naši studenti byli těmi nejlepšími, aby byli na fakultě rádi, aby si do profesního života odnesli co nejvíce, a aby přitom čas netrávili jen u učebnic. Aby
k výuce klinických oborů přicházeli s prakticky využitelnými teoretickými znalostmi a odcházeli ze školy do lékařské praxe s potřebnými vědomostmi a dobře osvojenými praktickými dovednostmi. Neboli přál bych fakultě do budoucna osvícené vedení, příznivou změnu podmínek financování a úspěšnou reformu systému výuky.

Foto: Veronika Vachule Nehasilová

Co pro mne osobně znamená 1. LF UK? Už studium na tehdejší Fakultě všeobecného lékařství UK bylo nečekaně fascinujícím zážitkem – anatomie i latinská terminologie spolu s historickými budovami ústavů dýchajícími klasickým kouzlem, později nadšení z prvních klinických oborů, a pak zásadní setkání s neurologií. Díky laskavosti pánů doc. Duchoně a prof. Vymazala jsem
v roce 1982 mohl nastoupit na II. ústav lékařské chemie a biochemie a zároveň začít docházet na Neurologickou kliniku, zprvu jako nehonorovaný stážista, posléze jako sekundární lékař. Tam jsem ještě zastihl několik přímých žáků prof. Hennera a další skvělé neurology, učitele a kolegy tvořící kolektiv, který jsem postupně začal vnímat tak trochu jako vlastní rodinu. Ale až počátkem 90. let, po dvou letech strávených
v nemocnici La Salpêtrière v Paříži, jsem se vrátil s jasnou představou o svém místě
v klinické neurologii a ve výzkumu. K tomu jsem brzy zjistil, že mne baví učit, a tak pro mne klinika zůstala nejlepším místem, kde jsem mohl své záliby realizovat.

Rád bych, aby stále platilo, že Jednička je opravdu jednička. Aby naši studenti byli těmi nejlepšími, aby byli na fakultě rádi, aby si do profesního života odnesli co nejvíce, a aby přitom čas netrávili jen u učebnic. Aby
k výuce klinických oborů přicházeli s prakticky využitelnými teoretickými znalostmi a odcházeli ze školy do lékařské praxe s potřebnými vědomostmi a dobře osvojenými praktickými dovednostmi. Neboli přál bych fakultě do budoucna osvícené vedení, příznivou změnu podmínek financování a úspěšnou reformu systému výuky.

Foto: Veronika Vachule Nehasilová