1. lékařská fakulta Univerzity Karlovy Univerzita Karlova
Aktuální číslo

Prof. MUDr. Jiří Mazánek, DrSc., emeritní přednosta Stomatologické kliniky

 

Vzpomínky na můj osobní vztah k pražské lékařské fakultě mají pro mne vždy velmi silný emocionální náboj. Medicínu jsem studoval na začátku 60. let minulého století, v době, která ze společensko-historického hlediska patřila k nejsurovějším a nejobtížnějším v novodobých dějinách našeho národa. Naše vědomostní a vůbec i vzdělanostní úroveň z pohledu nastupujících požadavků vysokoškolského studia byla bídná až mizerná. Denně jsme pociťovali, jakou dřinou je studium medicíny. Do mysli se mi často vkrádaly myšlenky, zda by nebylo nejlepší ze studia zběhnout.

S úctou a vděkem proto vzpomínám na jednotlivé pedagogy, kteří nám nabídli svou pomoc a stali se nám laskavými průvodci i rádci na cestách všedními dny. S ubíhajícím časem vztahy mezi námi studenty, posléze mladými lékaři, vyzrávaly a krystalizovaly v krásná kolegiální a lidská přátelství, která přetrvávají dosud. Naši učitelé, byť žili v totalitním režimu, obklopeni falší, nás učili, že člověk musí snášet i nepříjemné věci, že všechno co děláme, musíme dělat pořádně, měli jsme před nimi respekt – to není totéž co strach. Je mi velmi líto, že dnešní generaci někdy tento respekt chybí. Měli bychom se proto jako učitelé více snažit, aby se studenti, kteří projdou fakultou, stali nejen dobrými odborníky, ale také slušnými, charakterními a společensky zodpovědnými lidmi. Historie pražské lékařské fakulty nás k tomu imperativně zavazuje.

V mých vzpomínkách zůstaly fakulta i všeobecná nemocnice pořád stejně krásné a nestydím se říci, že mne vždy potěší, když slyším vychvalovat jejich odbornou úroveň. Jak člověk stárne a stojí trochu stranou hlavního proudu dění, má víc času přemýšlet. A čím víc přemýšlí, tím víc chápe a promíjí – bledne to zlé a kruté, zatímco to dobré a krásné je stále zářivější. Naší fakultě přeji moudré pedagogy, pracovité a úspěšné studenty a vůbec všechno nejlepší. Vždyť fakulto, Tys láska má...!

Rozhovory

Prof. MUDr. Jiří Mazánek, DrSc., emeritní přednosta Stomatologické kliniky

 

Vzpomínky na můj osobní vztah k pražské lékařské fakultě mají pro mne vždy velmi silný emocionální náboj. Medicínu jsem studoval na začátku 60. let minulého století, v době, která ze společensko-historického hlediska patřila k nejsurovějším a nejobtížnějším v novodobých dějinách našeho národa. Naše vědomostní a vůbec i vzdělanostní úroveň z pohledu nastupujících požadavků vysokoškolského studia byla bídná až mizerná. Denně jsme pociťovali, jakou dřinou je studium medicíny. Do mysli se mi často vkrádaly myšlenky, zda by nebylo nejlepší ze studia zběhnout.

S úctou a vděkem proto vzpomínám na jednotlivé pedagogy, kteří nám nabídli svou pomoc a stali se nám laskavými průvodci i rádci na cestách všedními dny. S ubíhajícím časem vztahy mezi námi studenty, posléze mladými lékaři, vyzrávaly a krystalizovaly v krásná kolegiální a lidská přátelství, která přetrvávají dosud. Naši učitelé, byť žili v totalitním režimu, obklopeni falší, nás učili, že člověk musí snášet i nepříjemné věci, že všechno co děláme, musíme dělat pořádně, měli jsme před nimi respekt – to není totéž co strach. Je mi velmi líto, že dnešní generaci někdy tento respekt chybí. Měli bychom se proto jako učitelé více snažit, aby se studenti, kteří projdou fakultou, stali nejen dobrými odborníky, ale také slušnými, charakterními a společensky zodpovědnými lidmi. Historie pražské lékařské fakulty nás k tomu imperativně zavazuje.

V mých vzpomínkách zůstaly fakulta i všeobecná nemocnice pořád stejně krásné a nestydím se říci, že mne vždy potěší, když slyším vychvalovat jejich odbornou úroveň. Jak člověk stárne a stojí trochu stranou hlavního proudu dění, má víc času přemýšlet. A čím víc přemýšlí, tím víc chápe a promíjí – bledne to zlé a kruté, zatímco to dobré a krásné je stále zářivější. Naší fakultě přeji moudré pedagogy, pracovité a úspěšné studenty a vůbec všechno nejlepší. Vždyť fakulto, Tys láska má...!

Téma

Prof. MUDr. Jiří Mazánek, DrSc., emeritní přednosta Stomatologické kliniky

 

Vzpomínky na můj osobní vztah k pražské lékařské fakultě mají pro mne vždy velmi silný emocionální náboj. Medicínu jsem studoval na začátku 60. let minulého století, v době, která ze společensko-historického hlediska patřila k nejsurovějším a nejobtížnějším v novodobých dějinách našeho národa. Naše vědomostní a vůbec i vzdělanostní úroveň z pohledu nastupujících požadavků vysokoškolského studia byla bídná až mizerná. Denně jsme pociťovali, jakou dřinou je studium medicíny. Do mysli se mi často vkrádaly myšlenky, zda by nebylo nejlepší ze studia zběhnout.

S úctou a vděkem proto vzpomínám na jednotlivé pedagogy, kteří nám nabídli svou pomoc a stali se nám laskavými průvodci i rádci na cestách všedními dny. S ubíhajícím časem vztahy mezi námi studenty, posléze mladými lékaři, vyzrávaly a krystalizovaly v krásná kolegiální a lidská přátelství, která přetrvávají dosud. Naši učitelé, byť žili v totalitním režimu, obklopeni falší, nás učili, že člověk musí snášet i nepříjemné věci, že všechno co děláme, musíme dělat pořádně, měli jsme před nimi respekt – to není totéž co strach. Je mi velmi líto, že dnešní generaci někdy tento respekt chybí. Měli bychom se proto jako učitelé více snažit, aby se studenti, kteří projdou fakultou, stali nejen dobrými odborníky, ale také slušnými, charakterními a společensky zodpovědnými lidmi. Historie pražské lékařské fakulty nás k tomu imperativně zavazuje.

V mých vzpomínkách zůstaly fakulta i všeobecná nemocnice pořád stejně krásné a nestydím se říci, že mne vždy potěší, když slyším vychvalovat jejich odbornou úroveň. Jak člověk stárne a stojí trochu stranou hlavního proudu dění, má víc času přemýšlet. A čím víc přemýšlí, tím víc chápe a promíjí – bledne to zlé a kruté, zatímco to dobré a krásné je stále zářivější. Naší fakultě přeji moudré pedagogy, pracovité a úspěšné studenty a vůbec všechno nejlepší. Vždyť fakulto, Tys láska má...!

Co pro mě znamená Jednička

Prof. MUDr. Jiří Mazánek, DrSc., emeritní přednosta Stomatologické kliniky

 

Vzpomínky na můj osobní vztah k pražské lékařské fakultě mají pro mne vždy velmi silný emocionální náboj. Medicínu jsem studoval na začátku 60. let minulého století, v době, která ze společensko-historického hlediska patřila k nejsurovějším a nejobtížnějším v novodobých dějinách našeho národa. Naše vědomostní a vůbec i vzdělanostní úroveň z pohledu nastupujících požadavků vysokoškolského studia byla bídná až mizerná. Denně jsme pociťovali, jakou dřinou je studium medicíny. Do mysli se mi často vkrádaly myšlenky, zda by nebylo nejlepší ze studia zběhnout.

S úctou a vděkem proto vzpomínám na jednotlivé pedagogy, kteří nám nabídli svou pomoc a stali se nám laskavými průvodci i rádci na cestách všedními dny. S ubíhajícím časem vztahy mezi námi studenty, posléze mladými lékaři, vyzrávaly a krystalizovaly v krásná kolegiální a lidská přátelství, která přetrvávají dosud. Naši učitelé, byť žili v totalitním režimu, obklopeni falší, nás učili, že člověk musí snášet i nepříjemné věci, že všechno co děláme, musíme dělat pořádně, měli jsme před nimi respekt – to není totéž co strach. Je mi velmi líto, že dnešní generaci někdy tento respekt chybí. Měli bychom se proto jako učitelé více snažit, aby se studenti, kteří projdou fakultou, stali nejen dobrými odborníky, ale také slušnými, charakterními a společensky zodpovědnými lidmi. Historie pražské lékařské fakulty nás k tomu imperativně zavazuje.

V mých vzpomínkách zůstaly fakulta i všeobecná nemocnice pořád stejně krásné a nestydím se říci, že mne vždy potěší, když slyším vychvalovat jejich odbornou úroveň. Jak člověk stárne a stojí trochu stranou hlavního proudu dění, má víc času přemýšlet. A čím víc přemýšlí, tím víc chápe a promíjí – bledne to zlé a kruté, zatímco to dobré a krásné je stále zářivější. Naší fakultě přeji moudré pedagogy, pracovité a úspěšné studenty a vůbec všechno nejlepší. Vždyť fakulto, Tys láska má...!

Jednička ve vědě

Prof. MUDr. Jiří Mazánek, DrSc., emeritní přednosta Stomatologické kliniky

 

Vzpomínky na můj osobní vztah k pražské lékařské fakultě mají pro mne vždy velmi silný emocionální náboj. Medicínu jsem studoval na začátku 60. let minulého století, v době, která ze společensko-historického hlediska patřila k nejsurovějším a nejobtížnějším v novodobých dějinách našeho národa. Naše vědomostní a vůbec i vzdělanostní úroveň z pohledu nastupujících požadavků vysokoškolského studia byla bídná až mizerná. Denně jsme pociťovali, jakou dřinou je studium medicíny. Do mysli se mi často vkrádaly myšlenky, zda by nebylo nejlepší ze studia zběhnout.

S úctou a vděkem proto vzpomínám na jednotlivé pedagogy, kteří nám nabídli svou pomoc a stali se nám laskavými průvodci i rádci na cestách všedními dny. S ubíhajícím časem vztahy mezi námi studenty, posléze mladými lékaři, vyzrávaly a krystalizovaly v krásná kolegiální a lidská přátelství, která přetrvávají dosud. Naši učitelé, byť žili v totalitním režimu, obklopeni falší, nás učili, že člověk musí snášet i nepříjemné věci, že všechno co děláme, musíme dělat pořádně, měli jsme před nimi respekt – to není totéž co strach. Je mi velmi líto, že dnešní generaci někdy tento respekt chybí. Měli bychom se proto jako učitelé více snažit, aby se studenti, kteří projdou fakultou, stali nejen dobrými odborníky, ale také slušnými, charakterními a společensky zodpovědnými lidmi. Historie pražské lékařské fakulty nás k tomu imperativně zavazuje.

V mých vzpomínkách zůstaly fakulta i všeobecná nemocnice pořád stejně krásné a nestydím se říci, že mne vždy potěší, když slyším vychvalovat jejich odbornou úroveň. Jak člověk stárne a stojí trochu stranou hlavního proudu dění, má víc času přemýšlet. A čím víc přemýšlí, tím víc chápe a promíjí – bledne to zlé a kruté, zatímco to dobré a krásné je stále zářivější. Naší fakultě přeji moudré pedagogy, pracovité a úspěšné studenty a vůbec všechno nejlepší. Vždyť fakulto, Tys láska má...!

Erasmus a stáže

Prof. MUDr. Jiří Mazánek, DrSc., emeritní přednosta Stomatologické kliniky

 

Vzpomínky na můj osobní vztah k pražské lékařské fakultě mají pro mne vždy velmi silný emocionální náboj. Medicínu jsem studoval na začátku 60. let minulého století, v době, která ze společensko-historického hlediska patřila k nejsurovějším a nejobtížnějším v novodobých dějinách našeho národa. Naše vědomostní a vůbec i vzdělanostní úroveň z pohledu nastupujících požadavků vysokoškolského studia byla bídná až mizerná. Denně jsme pociťovali, jakou dřinou je studium medicíny. Do mysli se mi často vkrádaly myšlenky, zda by nebylo nejlepší ze studia zběhnout.

S úctou a vděkem proto vzpomínám na jednotlivé pedagogy, kteří nám nabídli svou pomoc a stali se nám laskavými průvodci i rádci na cestách všedními dny. S ubíhajícím časem vztahy mezi námi studenty, posléze mladými lékaři, vyzrávaly a krystalizovaly v krásná kolegiální a lidská přátelství, která přetrvávají dosud. Naši učitelé, byť žili v totalitním režimu, obklopeni falší, nás učili, že člověk musí snášet i nepříjemné věci, že všechno co děláme, musíme dělat pořádně, měli jsme před nimi respekt – to není totéž co strach. Je mi velmi líto, že dnešní generaci někdy tento respekt chybí. Měli bychom se proto jako učitelé více snažit, aby se studenti, kteří projdou fakultou, stali nejen dobrými odborníky, ale také slušnými, charakterními a společensky zodpovědnými lidmi. Historie pražské lékařské fakulty nás k tomu imperativně zavazuje.

V mých vzpomínkách zůstaly fakulta i všeobecná nemocnice pořád stejně krásné a nestydím se říci, že mne vždy potěší, když slyším vychvalovat jejich odbornou úroveň. Jak člověk stárne a stojí trochu stranou hlavního proudu dění, má víc času přemýšlet. A čím víc přemýšlí, tím víc chápe a promíjí – bledne to zlé a kruté, zatímco to dobré a krásné je stále zářivější. Naší fakultě přeji moudré pedagogy, pracovité a úspěšné studenty a vůbec všechno nejlepší. Vždyť fakulto, Tys láska má...!