1. lékařská fakulta Univerzity Karlovy Univerzita Karlova
Aktuální číslo

Patrně „držíme v rukou“ něco důležitého...

Je ironický a také kritický, občas až sarkastický – pro vědce je to prý dobře. Možná díky tomu založil laboratoř, která nese jeho jméno, zabývá se odhalováním mechanismů vzniku krevních nádorů a studiem fyziologie krvetvorby s napojením i na zahraniční pracoviště. Seznamte se: doc. MUDr. Tomáš Stopka, Ph.D., z Ústavu patologické fyziologie 1. LF UK.

Když si člověk řekne, že by chtěl mít na pracovišti něco jako Stopka Lab, co pro to musí udělat?

Myslím si, že nejdůležitější je poznat co nejvíce kvalitních laboratoří doma i ve světě a získat dostatek zkušeností. Ideální je, když může být člověk někde úplně sám a je závislý pouze na sobě – v tu chvíli je velmi senzitivní k vůdčím typům, které ho naučí, jak se v různých situacích chovat. Řadu svých rozhodnutí v současnosti neustále porovnávám s alter egem lidí, kteří mě vědecky vedli. Jedním z nich byl prof. Arthur I. Skoultchi z Albert Einstein College of Medicine v New Yorku, a pak prof. Josef T. Prchal, který působí rovněž ve Spojených státech.

Nicméně laboratoř je taková rodina, která se postupně vyvíjí. Člověk by proto měl mít vedle znalostí a zkušeností také trochu empatie, určitý „otcovský přístup“ a schopnost s ostatními kolegy vycházet, i když se třeba zrovna nedaří. Každý v sobě má nějaký talent a ten se ne vždy rychle odhalí.

Jeden z absolventů laboratoře, Vít Pospíšil, získal nedávno Bolzanovu cenu. Jistě máte kolem sebe i další talentované vědce. Měl jste v tomto ohledu štěstí, nebo se dá říci, že když je vůdčí osobnost s jasnými vizemi, soustřeďují se kolem ní nadějní lidé sami?

Je to trochu paradoxní otázka – ani jedna odpověď není správná. Když řeknu, že si kolegy vybírám v nějakém konkursu, pak to nebude úplně pravda. Snažím se samozřejmě odfiltrovat ty, u nichž si opravdu nejsem jist, ale v zásadě tak striktní kritéria přijetí nemáme. Pravdou ale je, že někteří kolegové z mé laboratoře – Vít Pospíšil, Pavel Burda, Petra Vlčková, Nikola Čuřík i další – dokázali publikovat kvalitní články. Nicméně jak se bude dařit Stopka Lab dále, na to bude možné odpovědět až za delší dobu, až tudy projde lidí více.

Ještě bych chtěl podotknout, že všechna ta různá ocenění jsou vždy výslednicí názorů moudrých mužů a žen, kteří o tom rozhodují. A ti si třeba řeknou, že naše laboratoř by mohla mít nějaký smysl a cíl, a rozhodnou se ji podpořit takovou cenou. Je to pro mě vždy milé překvapení.

A dá se tedy říci, že jste v současnosti se Stopka Lab spokojen?

Spokojenost má v sobě riziko ustrnutí a pak je prvním krokem na cestě ke snížení kvality. Samozřejmě se všichni rádi vidíme, jsme k sobě hodní, féroví a otevření, ale také pracovití a důslední. Přesto někdy narazím na nějaké pozapomenuté věci – to vždy těžce nesu a přesvědčuji ostatní, abychom se o tom bavili. Myslím si, že v tomto ohledu to u nás zatím funguje.

71910

Které pracoviště ze svého oboru byste označil za jedničku?

Samozřejmě instituce ve Velké Británii či v USA jsou celosvětově vynikající, jsou tam funkční a také nelítostné mechanismy, jak dát příležitost a pohlídat si výstup. Ale je potřeba si také uvědomit, že mnohdy v boji za různé institucionální prostředky se v naší zemi přeceňují scientometrické údaje a vyvozují se z nich příliš silné závěry. Moc rád bych poukázal na úspěšné pracovní skupiny. Jsou to většinou ty, které publikují zajímavé výsledky, jež se dostávají již do knih. V ČR mi připadá výborná laboratoř dr. Vladimíra Kořínka z Ústavu molekulární genetiky AV ČR, která systematicky studuje buněčnou signalizaci nádorových buněk, v zahraničí pak laboratoř prof. Matthewa Scharffa z Albert Einstein College of Medicine, kde objevili v zásadě obecné mechanismy vývoje B-buněk.

A pokud jde o vaši laboratoř, jaké úspěchy považujete za ty největší? Popřípadě v čem jste zatím v očekávání?

Věda je skutečně velmi rozsáhlá a nemůžeme ničím až tak překvapit. Někdy se to ale podaří. Naše laborka se zabývá odhalováním klíčových mechanismů v rozhodování kmenových buněk, jež jsou spjaty se vznikem krevních nádorů – leukémií a lymfomů. Je zde propojení i na hematologickou kliniku prof. Marka Trněného. Podařilo se nám ukázat, že v leukemických buňkách existuje určitá reziduální forma rozhodovacích mechanismů a že když se vhodně stimulují jisté procesy, pak je možné nádorové buňky přiblížit buňkám zralým. Tomuto principu se říká diferenciační terapie. Je možné si o ní přečíst na webu Stopka Lab, kde je řada odkazů.

Druhým směrem výzkumu v laboratoři je studium fyziologické krvetvorby, především na úrovni kmenových a progenitorových buněk, kde využíváme modelování v transgenních myších. Vyvinuli jsme kmeny transgenních myší, které slouží k pochopení funkce některých jaderných proteinů. Klíčovou roli zde sehrává protein SMARCA5, jenž je schopen „skládat“ a „rozkládat“ základní strukturní jednotky jádra. Zdá se tedy, že má rozhodující úlohu v jakékoli transakci, která se děje na DNA. V tomto projektu vidím velkou naději pro zajímavé výsledky. A velký zájem o naše zvířata z různých světových laboratoří ukazuje, že patrně v rukou držíme něco důležitého.

Díky projektům s transgenními zvířaty jste se stali součástí Českého centra pro fenogenomiku, které patří pod BIOCEV. Co od tohoto spojení očekáváte?

Jsme součástí výzkumného programu Funkční genomika pod vedením doc. Radislava Sedláčka. Jedná se o program, který je spojen se vznikem myší kliniky a fenogenomikou. Do této oblasti velmi dobře zapadají i naše projekty s transgenními myšmi, proto do spolupráce vkládám velkou naději. Je ovšem nutné říci, že BIOCEV teprve musí prokázat svou úspěšnost, není to nic daného. Záleží to na nás všech – a především pak na dobré kooperaci mezi AV ČR a UK. Je to takové italské manželství z rozumu po pár letech, ale myslím si, že jsme všichni zodpovědní lidé a že musíme některé své ambice obrousit, abychom byli ve finále dohromady spokojeni. Takže pokud bude spolupráce probíhat na všech úrovních velmi dobře a velmi kvalitně, pak bude i BIOCEV velmi dobrý a velmi kvalitní.

Máte ve Stopka Lab nějaké týmové rituály?

(Smích...) S celou laborkou se dohromady pravidelně scházíme, ale především se s každým Ph.D. studentem a postdokem setkávám individuálně. Při těchto schůzkách se snažíme jít do detailů, a když je nějaký problém, tak nad ním sedíme i hodiny, pijeme čaj a řešíme, dokud je co řešit. Nějaké mimoprofesní rituály nemáme, ale třeba časem nějaký vznikne. Jako je třeba před hokejovým utkáním poklepání hokejkou do betonů brankáře – v našem případě při zaslání publikace do časopisu. Nebo jako ve fotbale, když útočníci gestem věnují své góly – u nás tedy po obdržení pozitivní odpovědi z časopisu.

Rozhovory

Patrně „držíme v rukou“ něco důležitého...

Je ironický a také kritický, občas až sarkastický – pro vědce je to prý dobře. Možná díky tomu založil laboratoř, která nese jeho jméno, zabývá se odhalováním mechanismů vzniku krevních nádorů a studiem fyziologie krvetvorby s napojením i na zahraniční pracoviště. Seznamte se: doc. MUDr. Tomáš Stopka, Ph.D., z Ústavu patologické fyziologie 1. LF UK.

Když si člověk řekne, že by chtěl mít na pracovišti něco jako Stopka Lab, co pro to musí udělat?

Myslím si, že nejdůležitější je poznat co nejvíce kvalitních laboratoří doma i ve světě a získat dostatek zkušeností. Ideální je, když může být člověk někde úplně sám a je závislý pouze na sobě – v tu chvíli je velmi senzitivní k vůdčím typům, které ho naučí, jak se v různých situacích chovat. Řadu svých rozhodnutí v současnosti neustále porovnávám s alter egem lidí, kteří mě vědecky vedli. Jedním z nich byl prof. Arthur I. Skoultchi z Albert Einstein College of Medicine v New Yorku, a pak prof. Josef T. Prchal, který působí rovněž ve Spojených státech.

Nicméně laboratoř je taková rodina, která se postupně vyvíjí. Člověk by proto měl mít vedle znalostí a zkušeností také trochu empatie, určitý „otcovský přístup“ a schopnost s ostatními kolegy vycházet, i když se třeba zrovna nedaří. Každý v sobě má nějaký talent a ten se ne vždy rychle odhalí.

Jeden z absolventů laboratoře, Vít Pospíšil, získal nedávno Bolzanovu cenu. Jistě máte kolem sebe i další talentované vědce. Měl jste v tomto ohledu štěstí, nebo se dá říci, že když je vůdčí osobnost s jasnými vizemi, soustřeďují se kolem ní nadějní lidé sami?

Je to trochu paradoxní otázka – ani jedna odpověď není správná. Když řeknu, že si kolegy vybírám v nějakém konkursu, pak to nebude úplně pravda. Snažím se samozřejmě odfiltrovat ty, u nichž si opravdu nejsem jist, ale v zásadě tak striktní kritéria přijetí nemáme. Pravdou ale je, že někteří kolegové z mé laboratoře – Vít Pospíšil, Pavel Burda, Petra Vlčková, Nikola Čuřík i další – dokázali publikovat kvalitní články. Nicméně jak se bude dařit Stopka Lab dále, na to bude možné odpovědět až za delší dobu, až tudy projde lidí více.

Ještě bych chtěl podotknout, že všechna ta různá ocenění jsou vždy výslednicí názorů moudrých mužů a žen, kteří o tom rozhodují. A ti si třeba řeknou, že naše laboratoř by mohla mít nějaký smysl a cíl, a rozhodnou se ji podpořit takovou cenou. Je to pro mě vždy milé překvapení.

A dá se tedy říci, že jste v současnosti se Stopka Lab spokojen?

Spokojenost má v sobě riziko ustrnutí a pak je prvním krokem na cestě ke snížení kvality. Samozřejmě se všichni rádi vidíme, jsme k sobě hodní, féroví a otevření, ale také pracovití a důslední. Přesto někdy narazím na nějaké pozapomenuté věci – to vždy těžce nesu a přesvědčuji ostatní, abychom se o tom bavili. Myslím si, že v tomto ohledu to u nás zatím funguje.

71910

Které pracoviště ze svého oboru byste označil za jedničku?

Samozřejmě instituce ve Velké Británii či v USA jsou celosvětově vynikající, jsou tam funkční a také nelítostné mechanismy, jak dát příležitost a pohlídat si výstup. Ale je potřeba si také uvědomit, že mnohdy v boji za různé institucionální prostředky se v naší zemi přeceňují scientometrické údaje a vyvozují se z nich příliš silné závěry. Moc rád bych poukázal na úspěšné pracovní skupiny. Jsou to většinou ty, které publikují zajímavé výsledky, jež se dostávají již do knih. V ČR mi připadá výborná laboratoř dr. Vladimíra Kořínka z Ústavu molekulární genetiky AV ČR, která systematicky studuje buněčnou signalizaci nádorových buněk, v zahraničí pak laboratoř prof. Matthewa Scharffa z Albert Einstein College of Medicine, kde objevili v zásadě obecné mechanismy vývoje B-buněk.

A pokud jde o vaši laboratoř, jaké úspěchy považujete za ty největší? Popřípadě v čem jste zatím v očekávání?

Věda je skutečně velmi rozsáhlá a nemůžeme ničím až tak překvapit. Někdy se to ale podaří. Naše laborka se zabývá odhalováním klíčových mechanismů v rozhodování kmenových buněk, jež jsou spjaty se vznikem krevních nádorů – leukémií a lymfomů. Je zde propojení i na hematologickou kliniku prof. Marka Trněného. Podařilo se nám ukázat, že v leukemických buňkách existuje určitá reziduální forma rozhodovacích mechanismů a že když se vhodně stimulují jisté procesy, pak je možné nádorové buňky přiblížit buňkám zralým. Tomuto principu se říká diferenciační terapie. Je možné si o ní přečíst na webu Stopka Lab, kde je řada odkazů.

Druhým směrem výzkumu v laboratoři je studium fyziologické krvetvorby, především na úrovni kmenových a progenitorových buněk, kde využíváme modelování v transgenních myších. Vyvinuli jsme kmeny transgenních myší, které slouží k pochopení funkce některých jaderných proteinů. Klíčovou roli zde sehrává protein SMARCA5, jenž je schopen „skládat“ a „rozkládat“ základní strukturní jednotky jádra. Zdá se tedy, že má rozhodující úlohu v jakékoli transakci, která se děje na DNA. V tomto projektu vidím velkou naději pro zajímavé výsledky. A velký zájem o naše zvířata z různých světových laboratoří ukazuje, že patrně v rukou držíme něco důležitého.

Díky projektům s transgenními zvířaty jste se stali součástí Českého centra pro fenogenomiku, které patří pod BIOCEV. Co od tohoto spojení očekáváte?

Jsme součástí výzkumného programu Funkční genomika pod vedením doc. Radislava Sedláčka. Jedná se o program, který je spojen se vznikem myší kliniky a fenogenomikou. Do této oblasti velmi dobře zapadají i naše projekty s transgenními myšmi, proto do spolupráce vkládám velkou naději. Je ovšem nutné říci, že BIOCEV teprve musí prokázat svou úspěšnost, není to nic daného. Záleží to na nás všech – a především pak na dobré kooperaci mezi AV ČR a UK. Je to takové italské manželství z rozumu po pár letech, ale myslím si, že jsme všichni zodpovědní lidé a že musíme některé své ambice obrousit, abychom byli ve finále dohromady spokojeni. Takže pokud bude spolupráce probíhat na všech úrovních velmi dobře a velmi kvalitně, pak bude i BIOCEV velmi dobrý a velmi kvalitní.

Máte ve Stopka Lab nějaké týmové rituály?

(Smích...) S celou laborkou se dohromady pravidelně scházíme, ale především se s každým Ph.D. studentem a postdokem setkávám individuálně. Při těchto schůzkách se snažíme jít do detailů, a když je nějaký problém, tak nad ním sedíme i hodiny, pijeme čaj a řešíme, dokud je co řešit. Nějaké mimoprofesní rituály nemáme, ale třeba časem nějaký vznikne. Jako je třeba před hokejovým utkáním poklepání hokejkou do betonů brankáře – v našem případě při zaslání publikace do časopisu. Nebo jako ve fotbale, když útočníci gestem věnují své góly – u nás tedy po obdržení pozitivní odpovědi z časopisu.

Téma

Patrně „držíme v rukou“ něco důležitého...

Je ironický a také kritický, občas až sarkastický – pro vědce je to prý dobře. Možná díky tomu založil laboratoř, která nese jeho jméno, zabývá se odhalováním mechanismů vzniku krevních nádorů a studiem fyziologie krvetvorby s napojením i na zahraniční pracoviště. Seznamte se: doc. MUDr. Tomáš Stopka, Ph.D., z Ústavu patologické fyziologie 1. LF UK.

Když si člověk řekne, že by chtěl mít na pracovišti něco jako Stopka Lab, co pro to musí udělat?

Myslím si, že nejdůležitější je poznat co nejvíce kvalitních laboratoří doma i ve světě a získat dostatek zkušeností. Ideální je, když může být člověk někde úplně sám a je závislý pouze na sobě – v tu chvíli je velmi senzitivní k vůdčím typům, které ho naučí, jak se v různých situacích chovat. Řadu svých rozhodnutí v současnosti neustále porovnávám s alter egem lidí, kteří mě vědecky vedli. Jedním z nich byl prof. Arthur I. Skoultchi z Albert Einstein College of Medicine v New Yorku, a pak prof. Josef T. Prchal, který působí rovněž ve Spojených státech.

Nicméně laboratoř je taková rodina, která se postupně vyvíjí. Člověk by proto měl mít vedle znalostí a zkušeností také trochu empatie, určitý „otcovský přístup“ a schopnost s ostatními kolegy vycházet, i když se třeba zrovna nedaří. Každý v sobě má nějaký talent a ten se ne vždy rychle odhalí.

Jeden z absolventů laboratoře, Vít Pospíšil, získal nedávno Bolzanovu cenu. Jistě máte kolem sebe i další talentované vědce. Měl jste v tomto ohledu štěstí, nebo se dá říci, že když je vůdčí osobnost s jasnými vizemi, soustřeďují se kolem ní nadějní lidé sami?

Je to trochu paradoxní otázka – ani jedna odpověď není správná. Když řeknu, že si kolegy vybírám v nějakém konkursu, pak to nebude úplně pravda. Snažím se samozřejmě odfiltrovat ty, u nichž si opravdu nejsem jist, ale v zásadě tak striktní kritéria přijetí nemáme. Pravdou ale je, že někteří kolegové z mé laboratoře – Vít Pospíšil, Pavel Burda, Petra Vlčková, Nikola Čuřík i další – dokázali publikovat kvalitní články. Nicméně jak se bude dařit Stopka Lab dále, na to bude možné odpovědět až za delší dobu, až tudy projde lidí více.

Ještě bych chtěl podotknout, že všechna ta různá ocenění jsou vždy výslednicí názorů moudrých mužů a žen, kteří o tom rozhodují. A ti si třeba řeknou, že naše laboratoř by mohla mít nějaký smysl a cíl, a rozhodnou se ji podpořit takovou cenou. Je to pro mě vždy milé překvapení.

A dá se tedy říci, že jste v současnosti se Stopka Lab spokojen?

Spokojenost má v sobě riziko ustrnutí a pak je prvním krokem na cestě ke snížení kvality. Samozřejmě se všichni rádi vidíme, jsme k sobě hodní, féroví a otevření, ale také pracovití a důslední. Přesto někdy narazím na nějaké pozapomenuté věci – to vždy těžce nesu a přesvědčuji ostatní, abychom se o tom bavili. Myslím si, že v tomto ohledu to u nás zatím funguje.

71910

Které pracoviště ze svého oboru byste označil za jedničku?

Samozřejmě instituce ve Velké Británii či v USA jsou celosvětově vynikající, jsou tam funkční a také nelítostné mechanismy, jak dát příležitost a pohlídat si výstup. Ale je potřeba si také uvědomit, že mnohdy v boji za různé institucionální prostředky se v naší zemi přeceňují scientometrické údaje a vyvozují se z nich příliš silné závěry. Moc rád bych poukázal na úspěšné pracovní skupiny. Jsou to většinou ty, které publikují zajímavé výsledky, jež se dostávají již do knih. V ČR mi připadá výborná laboratoř dr. Vladimíra Kořínka z Ústavu molekulární genetiky AV ČR, která systematicky studuje buněčnou signalizaci nádorových buněk, v zahraničí pak laboratoř prof. Matthewa Scharffa z Albert Einstein College of Medicine, kde objevili v zásadě obecné mechanismy vývoje B-buněk.

A pokud jde o vaši laboratoř, jaké úspěchy považujete za ty největší? Popřípadě v čem jste zatím v očekávání?

Věda je skutečně velmi rozsáhlá a nemůžeme ničím až tak překvapit. Někdy se to ale podaří. Naše laborka se zabývá odhalováním klíčových mechanismů v rozhodování kmenových buněk, jež jsou spjaty se vznikem krevních nádorů – leukémií a lymfomů. Je zde propojení i na hematologickou kliniku prof. Marka Trněného. Podařilo se nám ukázat, že v leukemických buňkách existuje určitá reziduální forma rozhodovacích mechanismů a že když se vhodně stimulují jisté procesy, pak je možné nádorové buňky přiblížit buňkám zralým. Tomuto principu se říká diferenciační terapie. Je možné si o ní přečíst na webu Stopka Lab, kde je řada odkazů.

Druhým směrem výzkumu v laboratoři je studium fyziologické krvetvorby, především na úrovni kmenových a progenitorových buněk, kde využíváme modelování v transgenních myších. Vyvinuli jsme kmeny transgenních myší, které slouží k pochopení funkce některých jaderných proteinů. Klíčovou roli zde sehrává protein SMARCA5, jenž je schopen „skládat“ a „rozkládat“ základní strukturní jednotky jádra. Zdá se tedy, že má rozhodující úlohu v jakékoli transakci, která se děje na DNA. V tomto projektu vidím velkou naději pro zajímavé výsledky. A velký zájem o naše zvířata z různých světových laboratoří ukazuje, že patrně v rukou držíme něco důležitého.

Díky projektům s transgenními zvířaty jste se stali součástí Českého centra pro fenogenomiku, které patří pod BIOCEV. Co od tohoto spojení očekáváte?

Jsme součástí výzkumného programu Funkční genomika pod vedením doc. Radislava Sedláčka. Jedná se o program, který je spojen se vznikem myší kliniky a fenogenomikou. Do této oblasti velmi dobře zapadají i naše projekty s transgenními myšmi, proto do spolupráce vkládám velkou naději. Je ovšem nutné říci, že BIOCEV teprve musí prokázat svou úspěšnost, není to nic daného. Záleží to na nás všech – a především pak na dobré kooperaci mezi AV ČR a UK. Je to takové italské manželství z rozumu po pár letech, ale myslím si, že jsme všichni zodpovědní lidé a že musíme některé své ambice obrousit, abychom byli ve finále dohromady spokojeni. Takže pokud bude spolupráce probíhat na všech úrovních velmi dobře a velmi kvalitně, pak bude i BIOCEV velmi dobrý a velmi kvalitní.

Máte ve Stopka Lab nějaké týmové rituály?

(Smích...) S celou laborkou se dohromady pravidelně scházíme, ale především se s každým Ph.D. studentem a postdokem setkávám individuálně. Při těchto schůzkách se snažíme jít do detailů, a když je nějaký problém, tak nad ním sedíme i hodiny, pijeme čaj a řešíme, dokud je co řešit. Nějaké mimoprofesní rituály nemáme, ale třeba časem nějaký vznikne. Jako je třeba před hokejovým utkáním poklepání hokejkou do betonů brankáře – v našem případě při zaslání publikace do časopisu. Nebo jako ve fotbale, když útočníci gestem věnují své góly – u nás tedy po obdržení pozitivní odpovědi z časopisu.

Co pro mě znamená Jednička

Patrně „držíme v rukou“ něco důležitého...

Je ironický a také kritický, občas až sarkastický – pro vědce je to prý dobře. Možná díky tomu založil laboratoř, která nese jeho jméno, zabývá se odhalováním mechanismů vzniku krevních nádorů a studiem fyziologie krvetvorby s napojením i na zahraniční pracoviště. Seznamte se: doc. MUDr. Tomáš Stopka, Ph.D., z Ústavu patologické fyziologie 1. LF UK.

Když si člověk řekne, že by chtěl mít na pracovišti něco jako Stopka Lab, co pro to musí udělat?

Myslím si, že nejdůležitější je poznat co nejvíce kvalitních laboratoří doma i ve světě a získat dostatek zkušeností. Ideální je, když může být člověk někde úplně sám a je závislý pouze na sobě – v tu chvíli je velmi senzitivní k vůdčím typům, které ho naučí, jak se v různých situacích chovat. Řadu svých rozhodnutí v současnosti neustále porovnávám s alter egem lidí, kteří mě vědecky vedli. Jedním z nich byl prof. Arthur I. Skoultchi z Albert Einstein College of Medicine v New Yorku, a pak prof. Josef T. Prchal, který působí rovněž ve Spojených státech.

Nicméně laboratoř je taková rodina, která se postupně vyvíjí. Člověk by proto měl mít vedle znalostí a zkušeností také trochu empatie, určitý „otcovský přístup“ a schopnost s ostatními kolegy vycházet, i když se třeba zrovna nedaří. Každý v sobě má nějaký talent a ten se ne vždy rychle odhalí.

Jeden z absolventů laboratoře, Vít Pospíšil, získal nedávno Bolzanovu cenu. Jistě máte kolem sebe i další talentované vědce. Měl jste v tomto ohledu štěstí, nebo se dá říci, že když je vůdčí osobnost s jasnými vizemi, soustřeďují se kolem ní nadějní lidé sami?

Je to trochu paradoxní otázka – ani jedna odpověď není správná. Když řeknu, že si kolegy vybírám v nějakém konkursu, pak to nebude úplně pravda. Snažím se samozřejmě odfiltrovat ty, u nichž si opravdu nejsem jist, ale v zásadě tak striktní kritéria přijetí nemáme. Pravdou ale je, že někteří kolegové z mé laboratoře – Vít Pospíšil, Pavel Burda, Petra Vlčková, Nikola Čuřík i další – dokázali publikovat kvalitní články. Nicméně jak se bude dařit Stopka Lab dále, na to bude možné odpovědět až za delší dobu, až tudy projde lidí více.

Ještě bych chtěl podotknout, že všechna ta různá ocenění jsou vždy výslednicí názorů moudrých mužů a žen, kteří o tom rozhodují. A ti si třeba řeknou, že naše laboratoř by mohla mít nějaký smysl a cíl, a rozhodnou se ji podpořit takovou cenou. Je to pro mě vždy milé překvapení.

A dá se tedy říci, že jste v současnosti se Stopka Lab spokojen?

Spokojenost má v sobě riziko ustrnutí a pak je prvním krokem na cestě ke snížení kvality. Samozřejmě se všichni rádi vidíme, jsme k sobě hodní, féroví a otevření, ale také pracovití a důslední. Přesto někdy narazím na nějaké pozapomenuté věci – to vždy těžce nesu a přesvědčuji ostatní, abychom se o tom bavili. Myslím si, že v tomto ohledu to u nás zatím funguje.

71910

Které pracoviště ze svého oboru byste označil za jedničku?

Samozřejmě instituce ve Velké Británii či v USA jsou celosvětově vynikající, jsou tam funkční a také nelítostné mechanismy, jak dát příležitost a pohlídat si výstup. Ale je potřeba si také uvědomit, že mnohdy v boji za různé institucionální prostředky se v naší zemi přeceňují scientometrické údaje a vyvozují se z nich příliš silné závěry. Moc rád bych poukázal na úspěšné pracovní skupiny. Jsou to většinou ty, které publikují zajímavé výsledky, jež se dostávají již do knih. V ČR mi připadá výborná laboratoř dr. Vladimíra Kořínka z Ústavu molekulární genetiky AV ČR, která systematicky studuje buněčnou signalizaci nádorových buněk, v zahraničí pak laboratoř prof. Matthewa Scharffa z Albert Einstein College of Medicine, kde objevili v zásadě obecné mechanismy vývoje B-buněk.

A pokud jde o vaši laboratoř, jaké úspěchy považujete za ty největší? Popřípadě v čem jste zatím v očekávání?

Věda je skutečně velmi rozsáhlá a nemůžeme ničím až tak překvapit. Někdy se to ale podaří. Naše laborka se zabývá odhalováním klíčových mechanismů v rozhodování kmenových buněk, jež jsou spjaty se vznikem krevních nádorů – leukémií a lymfomů. Je zde propojení i na hematologickou kliniku prof. Marka Trněného. Podařilo se nám ukázat, že v leukemických buňkách existuje určitá reziduální forma rozhodovacích mechanismů a že když se vhodně stimulují jisté procesy, pak je možné nádorové buňky přiblížit buňkám zralým. Tomuto principu se říká diferenciační terapie. Je možné si o ní přečíst na webu Stopka Lab, kde je řada odkazů.

Druhým směrem výzkumu v laboratoři je studium fyziologické krvetvorby, především na úrovni kmenových a progenitorových buněk, kde využíváme modelování v transgenních myších. Vyvinuli jsme kmeny transgenních myší, které slouží k pochopení funkce některých jaderných proteinů. Klíčovou roli zde sehrává protein SMARCA5, jenž je schopen „skládat“ a „rozkládat“ základní strukturní jednotky jádra. Zdá se tedy, že má rozhodující úlohu v jakékoli transakci, která se děje na DNA. V tomto projektu vidím velkou naději pro zajímavé výsledky. A velký zájem o naše zvířata z různých světových laboratoří ukazuje, že patrně v rukou držíme něco důležitého.

Díky projektům s transgenními zvířaty jste se stali součástí Českého centra pro fenogenomiku, které patří pod BIOCEV. Co od tohoto spojení očekáváte?

Jsme součástí výzkumného programu Funkční genomika pod vedením doc. Radislava Sedláčka. Jedná se o program, který je spojen se vznikem myší kliniky a fenogenomikou. Do této oblasti velmi dobře zapadají i naše projekty s transgenními myšmi, proto do spolupráce vkládám velkou naději. Je ovšem nutné říci, že BIOCEV teprve musí prokázat svou úspěšnost, není to nic daného. Záleží to na nás všech – a především pak na dobré kooperaci mezi AV ČR a UK. Je to takové italské manželství z rozumu po pár letech, ale myslím si, že jsme všichni zodpovědní lidé a že musíme některé své ambice obrousit, abychom byli ve finále dohromady spokojeni. Takže pokud bude spolupráce probíhat na všech úrovních velmi dobře a velmi kvalitně, pak bude i BIOCEV velmi dobrý a velmi kvalitní.

Máte ve Stopka Lab nějaké týmové rituály?

(Smích...) S celou laborkou se dohromady pravidelně scházíme, ale především se s každým Ph.D. studentem a postdokem setkávám individuálně. Při těchto schůzkách se snažíme jít do detailů, a když je nějaký problém, tak nad ním sedíme i hodiny, pijeme čaj a řešíme, dokud je co řešit. Nějaké mimoprofesní rituály nemáme, ale třeba časem nějaký vznikne. Jako je třeba před hokejovým utkáním poklepání hokejkou do betonů brankáře – v našem případě při zaslání publikace do časopisu. Nebo jako ve fotbale, když útočníci gestem věnují své góly – u nás tedy po obdržení pozitivní odpovědi z časopisu.

Jednička ve vědě

Patrně „držíme v rukou“ něco důležitého...

Je ironický a také kritický, občas až sarkastický – pro vědce je to prý dobře. Možná díky tomu založil laboratoř, která nese jeho jméno, zabývá se odhalováním mechanismů vzniku krevních nádorů a studiem fyziologie krvetvorby s napojením i na zahraniční pracoviště. Seznamte se: doc. MUDr. Tomáš Stopka, Ph.D., z Ústavu patologické fyziologie 1. LF UK.

Když si člověk řekne, že by chtěl mít na pracovišti něco jako Stopka Lab, co pro to musí udělat?

Myslím si, že nejdůležitější je poznat co nejvíce kvalitních laboratoří doma i ve světě a získat dostatek zkušeností. Ideální je, když může být člověk někde úplně sám a je závislý pouze na sobě – v tu chvíli je velmi senzitivní k vůdčím typům, které ho naučí, jak se v různých situacích chovat. Řadu svých rozhodnutí v současnosti neustále porovnávám s alter egem lidí, kteří mě vědecky vedli. Jedním z nich byl prof. Arthur I. Skoultchi z Albert Einstein College of Medicine v New Yorku, a pak prof. Josef T. Prchal, který působí rovněž ve Spojených státech.

Nicméně laboratoř je taková rodina, která se postupně vyvíjí. Člověk by proto měl mít vedle znalostí a zkušeností také trochu empatie, určitý „otcovský přístup“ a schopnost s ostatními kolegy vycházet, i když se třeba zrovna nedaří. Každý v sobě má nějaký talent a ten se ne vždy rychle odhalí.

Jeden z absolventů laboratoře, Vít Pospíšil, získal nedávno Bolzanovu cenu. Jistě máte kolem sebe i další talentované vědce. Měl jste v tomto ohledu štěstí, nebo se dá říci, že když je vůdčí osobnost s jasnými vizemi, soustřeďují se kolem ní nadějní lidé sami?

Je to trochu paradoxní otázka – ani jedna odpověď není správná. Když řeknu, že si kolegy vybírám v nějakém konkursu, pak to nebude úplně pravda. Snažím se samozřejmě odfiltrovat ty, u nichž si opravdu nejsem jist, ale v zásadě tak striktní kritéria přijetí nemáme. Pravdou ale je, že někteří kolegové z mé laboratoře – Vít Pospíšil, Pavel Burda, Petra Vlčková, Nikola Čuřík i další – dokázali publikovat kvalitní články. Nicméně jak se bude dařit Stopka Lab dále, na to bude možné odpovědět až za delší dobu, až tudy projde lidí více.

Ještě bych chtěl podotknout, že všechna ta různá ocenění jsou vždy výslednicí názorů moudrých mužů a žen, kteří o tom rozhodují. A ti si třeba řeknou, že naše laboratoř by mohla mít nějaký smysl a cíl, a rozhodnou se ji podpořit takovou cenou. Je to pro mě vždy milé překvapení.

A dá se tedy říci, že jste v současnosti se Stopka Lab spokojen?

Spokojenost má v sobě riziko ustrnutí a pak je prvním krokem na cestě ke snížení kvality. Samozřejmě se všichni rádi vidíme, jsme k sobě hodní, féroví a otevření, ale také pracovití a důslední. Přesto někdy narazím na nějaké pozapomenuté věci – to vždy těžce nesu a přesvědčuji ostatní, abychom se o tom bavili. Myslím si, že v tomto ohledu to u nás zatím funguje.

71910

Které pracoviště ze svého oboru byste označil za jedničku?

Samozřejmě instituce ve Velké Británii či v USA jsou celosvětově vynikající, jsou tam funkční a také nelítostné mechanismy, jak dát příležitost a pohlídat si výstup. Ale je potřeba si také uvědomit, že mnohdy v boji za různé institucionální prostředky se v naší zemi přeceňují scientometrické údaje a vyvozují se z nich příliš silné závěry. Moc rád bych poukázal na úspěšné pracovní skupiny. Jsou to většinou ty, které publikují zajímavé výsledky, jež se dostávají již do knih. V ČR mi připadá výborná laboratoř dr. Vladimíra Kořínka z Ústavu molekulární genetiky AV ČR, která systematicky studuje buněčnou signalizaci nádorových buněk, v zahraničí pak laboratoř prof. Matthewa Scharffa z Albert Einstein College of Medicine, kde objevili v zásadě obecné mechanismy vývoje B-buněk.

A pokud jde o vaši laboratoř, jaké úspěchy považujete za ty největší? Popřípadě v čem jste zatím v očekávání?

Věda je skutečně velmi rozsáhlá a nemůžeme ničím až tak překvapit. Někdy se to ale podaří. Naše laborka se zabývá odhalováním klíčových mechanismů v rozhodování kmenových buněk, jež jsou spjaty se vznikem krevních nádorů – leukémií a lymfomů. Je zde propojení i na hematologickou kliniku prof. Marka Trněného. Podařilo se nám ukázat, že v leukemických buňkách existuje určitá reziduální forma rozhodovacích mechanismů a že když se vhodně stimulují jisté procesy, pak je možné nádorové buňky přiblížit buňkám zralým. Tomuto principu se říká diferenciační terapie. Je možné si o ní přečíst na webu Stopka Lab, kde je řada odkazů.

Druhým směrem výzkumu v laboratoři je studium fyziologické krvetvorby, především na úrovni kmenových a progenitorových buněk, kde využíváme modelování v transgenních myších. Vyvinuli jsme kmeny transgenních myší, které slouží k pochopení funkce některých jaderných proteinů. Klíčovou roli zde sehrává protein SMARCA5, jenž je schopen „skládat“ a „rozkládat“ základní strukturní jednotky jádra. Zdá se tedy, že má rozhodující úlohu v jakékoli transakci, která se děje na DNA. V tomto projektu vidím velkou naději pro zajímavé výsledky. A velký zájem o naše zvířata z různých světových laboratoří ukazuje, že patrně v rukou držíme něco důležitého.

Díky projektům s transgenními zvířaty jste se stali součástí Českého centra pro fenogenomiku, které patří pod BIOCEV. Co od tohoto spojení očekáváte?

Jsme součástí výzkumného programu Funkční genomika pod vedením doc. Radislava Sedláčka. Jedná se o program, který je spojen se vznikem myší kliniky a fenogenomikou. Do této oblasti velmi dobře zapadají i naše projekty s transgenními myšmi, proto do spolupráce vkládám velkou naději. Je ovšem nutné říci, že BIOCEV teprve musí prokázat svou úspěšnost, není to nic daného. Záleží to na nás všech – a především pak na dobré kooperaci mezi AV ČR a UK. Je to takové italské manželství z rozumu po pár letech, ale myslím si, že jsme všichni zodpovědní lidé a že musíme některé své ambice obrousit, abychom byli ve finále dohromady spokojeni. Takže pokud bude spolupráce probíhat na všech úrovních velmi dobře a velmi kvalitně, pak bude i BIOCEV velmi dobrý a velmi kvalitní.

Máte ve Stopka Lab nějaké týmové rituály?

(Smích...) S celou laborkou se dohromady pravidelně scházíme, ale především se s každým Ph.D. studentem a postdokem setkávám individuálně. Při těchto schůzkách se snažíme jít do detailů, a když je nějaký problém, tak nad ním sedíme i hodiny, pijeme čaj a řešíme, dokud je co řešit. Nějaké mimoprofesní rituály nemáme, ale třeba časem nějaký vznikne. Jako je třeba před hokejovým utkáním poklepání hokejkou do betonů brankáře – v našem případě při zaslání publikace do časopisu. Nebo jako ve fotbale, když útočníci gestem věnují své góly – u nás tedy po obdržení pozitivní odpovědi z časopisu.

Erasmus a stáže

Patrně „držíme v rukou“ něco důležitého...

Je ironický a také kritický, občas až sarkastický – pro vědce je to prý dobře. Možná díky tomu založil laboratoř, která nese jeho jméno, zabývá se odhalováním mechanismů vzniku krevních nádorů a studiem fyziologie krvetvorby s napojením i na zahraniční pracoviště. Seznamte se: doc. MUDr. Tomáš Stopka, Ph.D., z Ústavu patologické fyziologie 1. LF UK.

Když si člověk řekne, že by chtěl mít na pracovišti něco jako Stopka Lab, co pro to musí udělat?

Myslím si, že nejdůležitější je poznat co nejvíce kvalitních laboratoří doma i ve světě a získat dostatek zkušeností. Ideální je, když může být člověk někde úplně sám a je závislý pouze na sobě – v tu chvíli je velmi senzitivní k vůdčím typům, které ho naučí, jak se v různých situacích chovat. Řadu svých rozhodnutí v současnosti neustále porovnávám s alter egem lidí, kteří mě vědecky vedli. Jedním z nich byl prof. Arthur I. Skoultchi z Albert Einstein College of Medicine v New Yorku, a pak prof. Josef T. Prchal, který působí rovněž ve Spojených státech.

Nicméně laboratoř je taková rodina, která se postupně vyvíjí. Člověk by proto měl mít vedle znalostí a zkušeností také trochu empatie, určitý „otcovský přístup“ a schopnost s ostatními kolegy vycházet, i když se třeba zrovna nedaří. Každý v sobě má nějaký talent a ten se ne vždy rychle odhalí.

Jeden z absolventů laboratoře, Vít Pospíšil, získal nedávno Bolzanovu cenu. Jistě máte kolem sebe i další talentované vědce. Měl jste v tomto ohledu štěstí, nebo se dá říci, že když je vůdčí osobnost s jasnými vizemi, soustřeďují se kolem ní nadějní lidé sami?

Je to trochu paradoxní otázka – ani jedna odpověď není správná. Když řeknu, že si kolegy vybírám v nějakém konkursu, pak to nebude úplně pravda. Snažím se samozřejmě odfiltrovat ty, u nichž si opravdu nejsem jist, ale v zásadě tak striktní kritéria přijetí nemáme. Pravdou ale je, že někteří kolegové z mé laboratoře – Vít Pospíšil, Pavel Burda, Petra Vlčková, Nikola Čuřík i další – dokázali publikovat kvalitní články. Nicméně jak se bude dařit Stopka Lab dále, na to bude možné odpovědět až za delší dobu, až tudy projde lidí více.

Ještě bych chtěl podotknout, že všechna ta různá ocenění jsou vždy výslednicí názorů moudrých mužů a žen, kteří o tom rozhodují. A ti si třeba řeknou, že naše laboratoř by mohla mít nějaký smysl a cíl, a rozhodnou se ji podpořit takovou cenou. Je to pro mě vždy milé překvapení.

A dá se tedy říci, že jste v současnosti se Stopka Lab spokojen?

Spokojenost má v sobě riziko ustrnutí a pak je prvním krokem na cestě ke snížení kvality. Samozřejmě se všichni rádi vidíme, jsme k sobě hodní, féroví a otevření, ale také pracovití a důslední. Přesto někdy narazím na nějaké pozapomenuté věci – to vždy těžce nesu a přesvědčuji ostatní, abychom se o tom bavili. Myslím si, že v tomto ohledu to u nás zatím funguje.

71910

Které pracoviště ze svého oboru byste označil za jedničku?

Samozřejmě instituce ve Velké Británii či v USA jsou celosvětově vynikající, jsou tam funkční a také nelítostné mechanismy, jak dát příležitost a pohlídat si výstup. Ale je potřeba si také uvědomit, že mnohdy v boji za různé institucionální prostředky se v naší zemi přeceňují scientometrické údaje a vyvozují se z nich příliš silné závěry. Moc rád bych poukázal na úspěšné pracovní skupiny. Jsou to většinou ty, které publikují zajímavé výsledky, jež se dostávají již do knih. V ČR mi připadá výborná laboratoř dr. Vladimíra Kořínka z Ústavu molekulární genetiky AV ČR, která systematicky studuje buněčnou signalizaci nádorových buněk, v zahraničí pak laboratoř prof. Matthewa Scharffa z Albert Einstein College of Medicine, kde objevili v zásadě obecné mechanismy vývoje B-buněk.

A pokud jde o vaši laboratoř, jaké úspěchy považujete za ty největší? Popřípadě v čem jste zatím v očekávání?

Věda je skutečně velmi rozsáhlá a nemůžeme ničím až tak překvapit. Někdy se to ale podaří. Naše laborka se zabývá odhalováním klíčových mechanismů v rozhodování kmenových buněk, jež jsou spjaty se vznikem krevních nádorů – leukémií a lymfomů. Je zde propojení i na hematologickou kliniku prof. Marka Trněného. Podařilo se nám ukázat, že v leukemických buňkách existuje určitá reziduální forma rozhodovacích mechanismů a že když se vhodně stimulují jisté procesy, pak je možné nádorové buňky přiblížit buňkám zralým. Tomuto principu se říká diferenciační terapie. Je možné si o ní přečíst na webu Stopka Lab, kde je řada odkazů.

Druhým směrem výzkumu v laboratoři je studium fyziologické krvetvorby, především na úrovni kmenových a progenitorových buněk, kde využíváme modelování v transgenních myších. Vyvinuli jsme kmeny transgenních myší, které slouží k pochopení funkce některých jaderných proteinů. Klíčovou roli zde sehrává protein SMARCA5, jenž je schopen „skládat“ a „rozkládat“ základní strukturní jednotky jádra. Zdá se tedy, že má rozhodující úlohu v jakékoli transakci, která se děje na DNA. V tomto projektu vidím velkou naději pro zajímavé výsledky. A velký zájem o naše zvířata z různých světových laboratoří ukazuje, že patrně v rukou držíme něco důležitého.

Díky projektům s transgenními zvířaty jste se stali součástí Českého centra pro fenogenomiku, které patří pod BIOCEV. Co od tohoto spojení očekáváte?

Jsme součástí výzkumného programu Funkční genomika pod vedením doc. Radislava Sedláčka. Jedná se o program, který je spojen se vznikem myší kliniky a fenogenomikou. Do této oblasti velmi dobře zapadají i naše projekty s transgenními myšmi, proto do spolupráce vkládám velkou naději. Je ovšem nutné říci, že BIOCEV teprve musí prokázat svou úspěšnost, není to nic daného. Záleží to na nás všech – a především pak na dobré kooperaci mezi AV ČR a UK. Je to takové italské manželství z rozumu po pár letech, ale myslím si, že jsme všichni zodpovědní lidé a že musíme některé své ambice obrousit, abychom byli ve finále dohromady spokojeni. Takže pokud bude spolupráce probíhat na všech úrovních velmi dobře a velmi kvalitně, pak bude i BIOCEV velmi dobrý a velmi kvalitní.

Máte ve Stopka Lab nějaké týmové rituály?

(Smích...) S celou laborkou se dohromady pravidelně scházíme, ale především se s každým Ph.D. studentem a postdokem setkávám individuálně. Při těchto schůzkách se snažíme jít do detailů, a když je nějaký problém, tak nad ním sedíme i hodiny, pijeme čaj a řešíme, dokud je co řešit. Nějaké mimoprofesní rituály nemáme, ale třeba časem nějaký vznikne. Jako je třeba před hokejovým utkáním poklepání hokejkou do betonů brankáře – v našem případě při zaslání publikace do časopisu. Nebo jako ve fotbale, když útočníci gestem věnují své góly – u nás tedy po obdržení pozitivní odpovědi z časopisu.