1. lékařská fakulta Univerzity Karlovy Univerzita Karlova
Aktuální číslo

Na stáži v olympijské Brazílii

Campinas je brazilské město nedaleko São Paula, kde jsem o prázdninách strávila měsíc na stáži, kterou jsem získala díky organizaci IFMSA CZ. V nemocnici bylo během srpna celkem 13 výměnných studentů z různých zemí světa, nejvíce na chirurgických odděleních a pediatrii, na oddělení interní medicíny jsme byly dvě.

Systém zdravotnictví je v Brazílii naprosto odlišný od našeho. Brazilci mají dva druhy pojištění – veřejné a soukromé. To veřejné má každý člověk, ale zdaleka není v takovém rozsahu jako u nás. Zahrnuje jen základní výkony, navíc zdravotnických zařízení je naprostý nedostatek. Soukromé pojištění si musí pacienti platit, takže záleží, jak bohatá je rodina a jakého má člověk zaměstnavatele.

73712

Interna spojená s pohotovostí

Nemocnice mají také dvě části – veřejnou a soukromou. Všichni studenti IFMSA byli v Campinas ve veřejné části nemocnice. Já jsem byla na interním oddělení, které bylo spojené s pohotovostí, takže musím říct, že to nebyla taková „klidná interna“ jako u nás. Oddělení mělo čtyři vyšetřovny, několik konzultačních pokojů pro lékaře a pět pacientských pokojů. Dva z nich byly infekční, jeden skutečně, kde mohl ežet jen jeden pacient, ve druhém byli obvykle dva nemocní s různými infekcemi a dveře do něj byly neustále otevřené. Třetí, lůžkový pokoj, pojmul deset pacientů, čtvrtý vypadal spíše jako naše JIP a v posledním byla pohotovost, kde jsem trávila nejvíce času. V nemocnici jsem bývala od rána do 16 hodin, zůstávala jsem záměrně dlouho, protože mi přišla celá stáž zajímavá. Doktoři na nás nebyli nijak přísní, pokud jsme chtěli o víkendu cestovat, mohli jsme si vzít v pátek volno.

Syfilis, lepra i Chagasova choroba

Campinas je ovšem velké město, které nemá mnoho nemocnic, takže kapacita výše zmiňovaných pokojů rozhodně nestačila pro všechny nemocné. Jediným řešením bylo nechat je na chodbě. Ano, vysloveně na chodbě, kde jich každý den leželo na postelích minimálně dvacet. U každé byla židlička, určená pro osobu, která pacienta doprovázela. Obvykle šlo o rodinného příslušníka, jenž mohl být v nemocnici po celou dobu pobytu nemocného a dostával často i nemocniční jídlo. Zpočátku jsem nechápala, jak je to možné, ale bylo mi vysvětleno, že pacienti často přijíždějí z obrovské dálky, nejsou schopni přijet sami a mají někoho s sebou. Doprovázející nemá obvykle nikde zařízené ubytování a v mnoha případech na něj ani nemá peníze, takže zůstává také v nemocnici.

Brazilci nejsou zvyklí chodit k lékaři často, většina onemocnění se tedy opravdu rozvine do stádií, která jsou u nás popsána mnohdy jen v učebnicích. Kromě běžných nemocí jsem viděla třetí stádium syfilis, různě rozvinutá kožní onemocnění, Chagasovu chorobu, těžký případ lepry, kdy pacientka sdílela pokoj se všemi ostatními nemocnými, a mnoho dalších.

Lumbální punkce na chodbě? Standard...

Zdaleka nejhorší ale bylo, že jsme kvůli nedostatku místa museli dělat vyšetření, která se u nás provádějí za přísně sterilních podmínek, v podstatě na chodbě. Lumbální punkci zde dělali mezi všemi ostatními nemocnými jen za jezdící zástěnou, kde tvořil jediné sterilní místo papírový obal od sterilních rukavic, na který lékaři vše potřebné odkládali. Podobně vypadalo také zavádění centrálního žilního katetru, které probíhalo na pokoji plném pacientů, sterilní byla jen půlka stolu na odkládaní nástrojů.

Nevím, jak to vypadá v ostatních brazilských nemocnicích, ale podmínky pro pacienty zde byly ještě o mnoho horší než v Bangkoku, kde jsem byla před dvěma lety.

73713

Pár praktických rad

Do Brazílie jsem vyrazila už dříve, abych stihla i olympiádu v Riu de Janeiru. Kromě hlavního města jsem navštívila vodopády Iguaçu a dokonce i Amazonii na severu. Brazílie je krásná, ale rozhodně není levná, jak by si někdo mohl o jižní Americe mylně myslet. V Campinas jsme byli všichni ubytovaní s místními studenty medicíny v bytech, vždy ve zvláštním pokoji. Ubytovatelé nám platili jednoduchou snídani, ale zbytek jsme si museli hradit sami. Studentský oběd v nemocnici stál v přepočtu minimálně 120 korun. Měsíčně jsem za jídlo v Campinas utratila asi 9000, a to jsem nekupovala nic extrémně drahého.

Brazílie je jako stát nebezpečná, všichni nás upozorňovali, že po setmění nemůžeme být sami venku, aby nás někdo neokradl. Stmívalo se už kolem 18 hodiny a mimo centrum jsme museli používat taxi nebo místní Uber. Když jsem brazilským studentům vykládala, že u nás můžeme chodit domů z diskotéky pěšky, nechtěli mi věřit.

Během českého léta je v Brazílii zima, teploty přes den se sice někdy vyšplhaly k 30 °C, ale v noci klesaly jen k 9 °C. Takže bylo dost chladno, protože v žádném bytě nejdou zavřít okna – tvoří je jen okenice s dírami bez skel.

Stáž IFMSA byla ale výborná, spoustu jsem toho viděla a hodně jsem si toho také mohla prakticky vyzkoušet. Doporučuji všem, aby na některou vyjeli!

Kristýna Kučerová, 6. ročník VL

P. S. Další fotky a informace o cestování, cenách i stáži najdete na mém blogu :)

brazilie2016.blogspot.de

Rozhovory

Na stáži v olympijské Brazílii

Campinas je brazilské město nedaleko São Paula, kde jsem o prázdninách strávila měsíc na stáži, kterou jsem získala díky organizaci IFMSA CZ. V nemocnici bylo během srpna celkem 13 výměnných studentů z různých zemí světa, nejvíce na chirurgických odděleních a pediatrii, na oddělení interní medicíny jsme byly dvě.

Systém zdravotnictví je v Brazílii naprosto odlišný od našeho. Brazilci mají dva druhy pojištění – veřejné a soukromé. To veřejné má každý člověk, ale zdaleka není v takovém rozsahu jako u nás. Zahrnuje jen základní výkony, navíc zdravotnických zařízení je naprostý nedostatek. Soukromé pojištění si musí pacienti platit, takže záleží, jak bohatá je rodina a jakého má člověk zaměstnavatele.

73712

Interna spojená s pohotovostí

Nemocnice mají také dvě části – veřejnou a soukromou. Všichni studenti IFMSA byli v Campinas ve veřejné části nemocnice. Já jsem byla na interním oddělení, které bylo spojené s pohotovostí, takže musím říct, že to nebyla taková „klidná interna“ jako u nás. Oddělení mělo čtyři vyšetřovny, několik konzultačních pokojů pro lékaře a pět pacientských pokojů. Dva z nich byly infekční, jeden skutečně, kde mohl ežet jen jeden pacient, ve druhém byli obvykle dva nemocní s různými infekcemi a dveře do něj byly neustále otevřené. Třetí, lůžkový pokoj, pojmul deset pacientů, čtvrtý vypadal spíše jako naše JIP a v posledním byla pohotovost, kde jsem trávila nejvíce času. V nemocnici jsem bývala od rána do 16 hodin, zůstávala jsem záměrně dlouho, protože mi přišla celá stáž zajímavá. Doktoři na nás nebyli nijak přísní, pokud jsme chtěli o víkendu cestovat, mohli jsme si vzít v pátek volno.

Syfilis, lepra i Chagasova choroba

Campinas je ovšem velké město, které nemá mnoho nemocnic, takže kapacita výše zmiňovaných pokojů rozhodně nestačila pro všechny nemocné. Jediným řešením bylo nechat je na chodbě. Ano, vysloveně na chodbě, kde jich každý den leželo na postelích minimálně dvacet. U každé byla židlička, určená pro osobu, která pacienta doprovázela. Obvykle šlo o rodinného příslušníka, jenž mohl být v nemocnici po celou dobu pobytu nemocného a dostával často i nemocniční jídlo. Zpočátku jsem nechápala, jak je to možné, ale bylo mi vysvětleno, že pacienti často přijíždějí z obrovské dálky, nejsou schopni přijet sami a mají někoho s sebou. Doprovázející nemá obvykle nikde zařízené ubytování a v mnoha případech na něj ani nemá peníze, takže zůstává také v nemocnici.

Brazilci nejsou zvyklí chodit k lékaři často, většina onemocnění se tedy opravdu rozvine do stádií, která jsou u nás popsána mnohdy jen v učebnicích. Kromě běžných nemocí jsem viděla třetí stádium syfilis, různě rozvinutá kožní onemocnění, Chagasovu chorobu, těžký případ lepry, kdy pacientka sdílela pokoj se všemi ostatními nemocnými, a mnoho dalších.

Lumbální punkce na chodbě? Standard...

Zdaleka nejhorší ale bylo, že jsme kvůli nedostatku místa museli dělat vyšetření, která se u nás provádějí za přísně sterilních podmínek, v podstatě na chodbě. Lumbální punkci zde dělali mezi všemi ostatními nemocnými jen za jezdící zástěnou, kde tvořil jediné sterilní místo papírový obal od sterilních rukavic, na který lékaři vše potřebné odkládali. Podobně vypadalo také zavádění centrálního žilního katetru, které probíhalo na pokoji plném pacientů, sterilní byla jen půlka stolu na odkládaní nástrojů.

Nevím, jak to vypadá v ostatních brazilských nemocnicích, ale podmínky pro pacienty zde byly ještě o mnoho horší než v Bangkoku, kde jsem byla před dvěma lety.

73713

Pár praktických rad

Do Brazílie jsem vyrazila už dříve, abych stihla i olympiádu v Riu de Janeiru. Kromě hlavního města jsem navštívila vodopády Iguaçu a dokonce i Amazonii na severu. Brazílie je krásná, ale rozhodně není levná, jak by si někdo mohl o jižní Americe mylně myslet. V Campinas jsme byli všichni ubytovaní s místními studenty medicíny v bytech, vždy ve zvláštním pokoji. Ubytovatelé nám platili jednoduchou snídani, ale zbytek jsme si museli hradit sami. Studentský oběd v nemocnici stál v přepočtu minimálně 120 korun. Měsíčně jsem za jídlo v Campinas utratila asi 9000, a to jsem nekupovala nic extrémně drahého.

Brazílie je jako stát nebezpečná, všichni nás upozorňovali, že po setmění nemůžeme být sami venku, aby nás někdo neokradl. Stmívalo se už kolem 18 hodiny a mimo centrum jsme museli používat taxi nebo místní Uber. Když jsem brazilským studentům vykládala, že u nás můžeme chodit domů z diskotéky pěšky, nechtěli mi věřit.

Během českého léta je v Brazílii zima, teploty přes den se sice někdy vyšplhaly k 30 °C, ale v noci klesaly jen k 9 °C. Takže bylo dost chladno, protože v žádném bytě nejdou zavřít okna – tvoří je jen okenice s dírami bez skel.

Stáž IFMSA byla ale výborná, spoustu jsem toho viděla a hodně jsem si toho také mohla prakticky vyzkoušet. Doporučuji všem, aby na některou vyjeli!

Kristýna Kučerová, 6. ročník VL

P. S. Další fotky a informace o cestování, cenách i stáži najdete na mém blogu :)

brazilie2016.blogspot.de

Téma

Na stáži v olympijské Brazílii

Campinas je brazilské město nedaleko São Paula, kde jsem o prázdninách strávila měsíc na stáži, kterou jsem získala díky organizaci IFMSA CZ. V nemocnici bylo během srpna celkem 13 výměnných studentů z různých zemí světa, nejvíce na chirurgických odděleních a pediatrii, na oddělení interní medicíny jsme byly dvě.

Systém zdravotnictví je v Brazílii naprosto odlišný od našeho. Brazilci mají dva druhy pojištění – veřejné a soukromé. To veřejné má každý člověk, ale zdaleka není v takovém rozsahu jako u nás. Zahrnuje jen základní výkony, navíc zdravotnických zařízení je naprostý nedostatek. Soukromé pojištění si musí pacienti platit, takže záleží, jak bohatá je rodina a jakého má člověk zaměstnavatele.

73712

Interna spojená s pohotovostí

Nemocnice mají také dvě části – veřejnou a soukromou. Všichni studenti IFMSA byli v Campinas ve veřejné části nemocnice. Já jsem byla na interním oddělení, které bylo spojené s pohotovostí, takže musím říct, že to nebyla taková „klidná interna“ jako u nás. Oddělení mělo čtyři vyšetřovny, několik konzultačních pokojů pro lékaře a pět pacientských pokojů. Dva z nich byly infekční, jeden skutečně, kde mohl ežet jen jeden pacient, ve druhém byli obvykle dva nemocní s různými infekcemi a dveře do něj byly neustále otevřené. Třetí, lůžkový pokoj, pojmul deset pacientů, čtvrtý vypadal spíše jako naše JIP a v posledním byla pohotovost, kde jsem trávila nejvíce času. V nemocnici jsem bývala od rána do 16 hodin, zůstávala jsem záměrně dlouho, protože mi přišla celá stáž zajímavá. Doktoři na nás nebyli nijak přísní, pokud jsme chtěli o víkendu cestovat, mohli jsme si vzít v pátek volno.

Syfilis, lepra i Chagasova choroba

Campinas je ovšem velké město, které nemá mnoho nemocnic, takže kapacita výše zmiňovaných pokojů rozhodně nestačila pro všechny nemocné. Jediným řešením bylo nechat je na chodbě. Ano, vysloveně na chodbě, kde jich každý den leželo na postelích minimálně dvacet. U každé byla židlička, určená pro osobu, která pacienta doprovázela. Obvykle šlo o rodinného příslušníka, jenž mohl být v nemocnici po celou dobu pobytu nemocného a dostával často i nemocniční jídlo. Zpočátku jsem nechápala, jak je to možné, ale bylo mi vysvětleno, že pacienti často přijíždějí z obrovské dálky, nejsou schopni přijet sami a mají někoho s sebou. Doprovázející nemá obvykle nikde zařízené ubytování a v mnoha případech na něj ani nemá peníze, takže zůstává také v nemocnici.

Brazilci nejsou zvyklí chodit k lékaři často, většina onemocnění se tedy opravdu rozvine do stádií, která jsou u nás popsána mnohdy jen v učebnicích. Kromě běžných nemocí jsem viděla třetí stádium syfilis, různě rozvinutá kožní onemocnění, Chagasovu chorobu, těžký případ lepry, kdy pacientka sdílela pokoj se všemi ostatními nemocnými, a mnoho dalších.

Lumbální punkce na chodbě? Standard...

Zdaleka nejhorší ale bylo, že jsme kvůli nedostatku místa museli dělat vyšetření, která se u nás provádějí za přísně sterilních podmínek, v podstatě na chodbě. Lumbální punkci zde dělali mezi všemi ostatními nemocnými jen za jezdící zástěnou, kde tvořil jediné sterilní místo papírový obal od sterilních rukavic, na který lékaři vše potřebné odkládali. Podobně vypadalo také zavádění centrálního žilního katetru, které probíhalo na pokoji plném pacientů, sterilní byla jen půlka stolu na odkládaní nástrojů.

Nevím, jak to vypadá v ostatních brazilských nemocnicích, ale podmínky pro pacienty zde byly ještě o mnoho horší než v Bangkoku, kde jsem byla před dvěma lety.

73713

Pár praktických rad

Do Brazílie jsem vyrazila už dříve, abych stihla i olympiádu v Riu de Janeiru. Kromě hlavního města jsem navštívila vodopády Iguaçu a dokonce i Amazonii na severu. Brazílie je krásná, ale rozhodně není levná, jak by si někdo mohl o jižní Americe mylně myslet. V Campinas jsme byli všichni ubytovaní s místními studenty medicíny v bytech, vždy ve zvláštním pokoji. Ubytovatelé nám platili jednoduchou snídani, ale zbytek jsme si museli hradit sami. Studentský oběd v nemocnici stál v přepočtu minimálně 120 korun. Měsíčně jsem za jídlo v Campinas utratila asi 9000, a to jsem nekupovala nic extrémně drahého.

Brazílie je jako stát nebezpečná, všichni nás upozorňovali, že po setmění nemůžeme být sami venku, aby nás někdo neokradl. Stmívalo se už kolem 18 hodiny a mimo centrum jsme museli používat taxi nebo místní Uber. Když jsem brazilským studentům vykládala, že u nás můžeme chodit domů z diskotéky pěšky, nechtěli mi věřit.

Během českého léta je v Brazílii zima, teploty přes den se sice někdy vyšplhaly k 30 °C, ale v noci klesaly jen k 9 °C. Takže bylo dost chladno, protože v žádném bytě nejdou zavřít okna – tvoří je jen okenice s dírami bez skel.

Stáž IFMSA byla ale výborná, spoustu jsem toho viděla a hodně jsem si toho také mohla prakticky vyzkoušet. Doporučuji všem, aby na některou vyjeli!

Kristýna Kučerová, 6. ročník VL

P. S. Další fotky a informace o cestování, cenách i stáži najdete na mém blogu :)

brazilie2016.blogspot.de

Co pro mě znamená Jednička

Na stáži v olympijské Brazílii

Campinas je brazilské město nedaleko São Paula, kde jsem o prázdninách strávila měsíc na stáži, kterou jsem získala díky organizaci IFMSA CZ. V nemocnici bylo během srpna celkem 13 výměnných studentů z různých zemí světa, nejvíce na chirurgických odděleních a pediatrii, na oddělení interní medicíny jsme byly dvě.

Systém zdravotnictví je v Brazílii naprosto odlišný od našeho. Brazilci mají dva druhy pojištění – veřejné a soukromé. To veřejné má každý člověk, ale zdaleka není v takovém rozsahu jako u nás. Zahrnuje jen základní výkony, navíc zdravotnických zařízení je naprostý nedostatek. Soukromé pojištění si musí pacienti platit, takže záleží, jak bohatá je rodina a jakého má člověk zaměstnavatele.

73712

Interna spojená s pohotovostí

Nemocnice mají také dvě části – veřejnou a soukromou. Všichni studenti IFMSA byli v Campinas ve veřejné části nemocnice. Já jsem byla na interním oddělení, které bylo spojené s pohotovostí, takže musím říct, že to nebyla taková „klidná interna“ jako u nás. Oddělení mělo čtyři vyšetřovny, několik konzultačních pokojů pro lékaře a pět pacientských pokojů. Dva z nich byly infekční, jeden skutečně, kde mohl ežet jen jeden pacient, ve druhém byli obvykle dva nemocní s různými infekcemi a dveře do něj byly neustále otevřené. Třetí, lůžkový pokoj, pojmul deset pacientů, čtvrtý vypadal spíše jako naše JIP a v posledním byla pohotovost, kde jsem trávila nejvíce času. V nemocnici jsem bývala od rána do 16 hodin, zůstávala jsem záměrně dlouho, protože mi přišla celá stáž zajímavá. Doktoři na nás nebyli nijak přísní, pokud jsme chtěli o víkendu cestovat, mohli jsme si vzít v pátek volno.

Syfilis, lepra i Chagasova choroba

Campinas je ovšem velké město, které nemá mnoho nemocnic, takže kapacita výše zmiňovaných pokojů rozhodně nestačila pro všechny nemocné. Jediným řešením bylo nechat je na chodbě. Ano, vysloveně na chodbě, kde jich každý den leželo na postelích minimálně dvacet. U každé byla židlička, určená pro osobu, která pacienta doprovázela. Obvykle šlo o rodinného příslušníka, jenž mohl být v nemocnici po celou dobu pobytu nemocného a dostával často i nemocniční jídlo. Zpočátku jsem nechápala, jak je to možné, ale bylo mi vysvětleno, že pacienti často přijíždějí z obrovské dálky, nejsou schopni přijet sami a mají někoho s sebou. Doprovázející nemá obvykle nikde zařízené ubytování a v mnoha případech na něj ani nemá peníze, takže zůstává také v nemocnici.

Brazilci nejsou zvyklí chodit k lékaři často, většina onemocnění se tedy opravdu rozvine do stádií, která jsou u nás popsána mnohdy jen v učebnicích. Kromě běžných nemocí jsem viděla třetí stádium syfilis, různě rozvinutá kožní onemocnění, Chagasovu chorobu, těžký případ lepry, kdy pacientka sdílela pokoj se všemi ostatními nemocnými, a mnoho dalších.

Lumbální punkce na chodbě? Standard...

Zdaleka nejhorší ale bylo, že jsme kvůli nedostatku místa museli dělat vyšetření, která se u nás provádějí za přísně sterilních podmínek, v podstatě na chodbě. Lumbální punkci zde dělali mezi všemi ostatními nemocnými jen za jezdící zástěnou, kde tvořil jediné sterilní místo papírový obal od sterilních rukavic, na který lékaři vše potřebné odkládali. Podobně vypadalo také zavádění centrálního žilního katetru, které probíhalo na pokoji plném pacientů, sterilní byla jen půlka stolu na odkládaní nástrojů.

Nevím, jak to vypadá v ostatních brazilských nemocnicích, ale podmínky pro pacienty zde byly ještě o mnoho horší než v Bangkoku, kde jsem byla před dvěma lety.

73713

Pár praktických rad

Do Brazílie jsem vyrazila už dříve, abych stihla i olympiádu v Riu de Janeiru. Kromě hlavního města jsem navštívila vodopády Iguaçu a dokonce i Amazonii na severu. Brazílie je krásná, ale rozhodně není levná, jak by si někdo mohl o jižní Americe mylně myslet. V Campinas jsme byli všichni ubytovaní s místními studenty medicíny v bytech, vždy ve zvláštním pokoji. Ubytovatelé nám platili jednoduchou snídani, ale zbytek jsme si museli hradit sami. Studentský oběd v nemocnici stál v přepočtu minimálně 120 korun. Měsíčně jsem za jídlo v Campinas utratila asi 9000, a to jsem nekupovala nic extrémně drahého.

Brazílie je jako stát nebezpečná, všichni nás upozorňovali, že po setmění nemůžeme být sami venku, aby nás někdo neokradl. Stmívalo se už kolem 18 hodiny a mimo centrum jsme museli používat taxi nebo místní Uber. Když jsem brazilským studentům vykládala, že u nás můžeme chodit domů z diskotéky pěšky, nechtěli mi věřit.

Během českého léta je v Brazílii zima, teploty přes den se sice někdy vyšplhaly k 30 °C, ale v noci klesaly jen k 9 °C. Takže bylo dost chladno, protože v žádném bytě nejdou zavřít okna – tvoří je jen okenice s dírami bez skel.

Stáž IFMSA byla ale výborná, spoustu jsem toho viděla a hodně jsem si toho také mohla prakticky vyzkoušet. Doporučuji všem, aby na některou vyjeli!

Kristýna Kučerová, 6. ročník VL

P. S. Další fotky a informace o cestování, cenách i stáži najdete na mém blogu :)

brazilie2016.blogspot.de

Jednička ve vědě

Na stáži v olympijské Brazílii

Campinas je brazilské město nedaleko São Paula, kde jsem o prázdninách strávila měsíc na stáži, kterou jsem získala díky organizaci IFMSA CZ. V nemocnici bylo během srpna celkem 13 výměnných studentů z různých zemí světa, nejvíce na chirurgických odděleních a pediatrii, na oddělení interní medicíny jsme byly dvě.

Systém zdravotnictví je v Brazílii naprosto odlišný od našeho. Brazilci mají dva druhy pojištění – veřejné a soukromé. To veřejné má každý člověk, ale zdaleka není v takovém rozsahu jako u nás. Zahrnuje jen základní výkony, navíc zdravotnických zařízení je naprostý nedostatek. Soukromé pojištění si musí pacienti platit, takže záleží, jak bohatá je rodina a jakého má člověk zaměstnavatele.

73712

Interna spojená s pohotovostí

Nemocnice mají také dvě části – veřejnou a soukromou. Všichni studenti IFMSA byli v Campinas ve veřejné části nemocnice. Já jsem byla na interním oddělení, které bylo spojené s pohotovostí, takže musím říct, že to nebyla taková „klidná interna“ jako u nás. Oddělení mělo čtyři vyšetřovny, několik konzultačních pokojů pro lékaře a pět pacientských pokojů. Dva z nich byly infekční, jeden skutečně, kde mohl ežet jen jeden pacient, ve druhém byli obvykle dva nemocní s různými infekcemi a dveře do něj byly neustále otevřené. Třetí, lůžkový pokoj, pojmul deset pacientů, čtvrtý vypadal spíše jako naše JIP a v posledním byla pohotovost, kde jsem trávila nejvíce času. V nemocnici jsem bývala od rána do 16 hodin, zůstávala jsem záměrně dlouho, protože mi přišla celá stáž zajímavá. Doktoři na nás nebyli nijak přísní, pokud jsme chtěli o víkendu cestovat, mohli jsme si vzít v pátek volno.

Syfilis, lepra i Chagasova choroba

Campinas je ovšem velké město, které nemá mnoho nemocnic, takže kapacita výše zmiňovaných pokojů rozhodně nestačila pro všechny nemocné. Jediným řešením bylo nechat je na chodbě. Ano, vysloveně na chodbě, kde jich každý den leželo na postelích minimálně dvacet. U každé byla židlička, určená pro osobu, která pacienta doprovázela. Obvykle šlo o rodinného příslušníka, jenž mohl být v nemocnici po celou dobu pobytu nemocného a dostával často i nemocniční jídlo. Zpočátku jsem nechápala, jak je to možné, ale bylo mi vysvětleno, že pacienti často přijíždějí z obrovské dálky, nejsou schopni přijet sami a mají někoho s sebou. Doprovázející nemá obvykle nikde zařízené ubytování a v mnoha případech na něj ani nemá peníze, takže zůstává také v nemocnici.

Brazilci nejsou zvyklí chodit k lékaři často, většina onemocnění se tedy opravdu rozvine do stádií, která jsou u nás popsána mnohdy jen v učebnicích. Kromě běžných nemocí jsem viděla třetí stádium syfilis, různě rozvinutá kožní onemocnění, Chagasovu chorobu, těžký případ lepry, kdy pacientka sdílela pokoj se všemi ostatními nemocnými, a mnoho dalších.

Lumbální punkce na chodbě? Standard...

Zdaleka nejhorší ale bylo, že jsme kvůli nedostatku místa museli dělat vyšetření, která se u nás provádějí za přísně sterilních podmínek, v podstatě na chodbě. Lumbální punkci zde dělali mezi všemi ostatními nemocnými jen za jezdící zástěnou, kde tvořil jediné sterilní místo papírový obal od sterilních rukavic, na který lékaři vše potřebné odkládali. Podobně vypadalo také zavádění centrálního žilního katetru, které probíhalo na pokoji plném pacientů, sterilní byla jen půlka stolu na odkládaní nástrojů.

Nevím, jak to vypadá v ostatních brazilských nemocnicích, ale podmínky pro pacienty zde byly ještě o mnoho horší než v Bangkoku, kde jsem byla před dvěma lety.

73713

Pár praktických rad

Do Brazílie jsem vyrazila už dříve, abych stihla i olympiádu v Riu de Janeiru. Kromě hlavního města jsem navštívila vodopády Iguaçu a dokonce i Amazonii na severu. Brazílie je krásná, ale rozhodně není levná, jak by si někdo mohl o jižní Americe mylně myslet. V Campinas jsme byli všichni ubytovaní s místními studenty medicíny v bytech, vždy ve zvláštním pokoji. Ubytovatelé nám platili jednoduchou snídani, ale zbytek jsme si museli hradit sami. Studentský oběd v nemocnici stál v přepočtu minimálně 120 korun. Měsíčně jsem za jídlo v Campinas utratila asi 9000, a to jsem nekupovala nic extrémně drahého.

Brazílie je jako stát nebezpečná, všichni nás upozorňovali, že po setmění nemůžeme být sami venku, aby nás někdo neokradl. Stmívalo se už kolem 18 hodiny a mimo centrum jsme museli používat taxi nebo místní Uber. Když jsem brazilským studentům vykládala, že u nás můžeme chodit domů z diskotéky pěšky, nechtěli mi věřit.

Během českého léta je v Brazílii zima, teploty přes den se sice někdy vyšplhaly k 30 °C, ale v noci klesaly jen k 9 °C. Takže bylo dost chladno, protože v žádném bytě nejdou zavřít okna – tvoří je jen okenice s dírami bez skel.

Stáž IFMSA byla ale výborná, spoustu jsem toho viděla a hodně jsem si toho také mohla prakticky vyzkoušet. Doporučuji všem, aby na některou vyjeli!

Kristýna Kučerová, 6. ročník VL

P. S. Další fotky a informace o cestování, cenách i stáži najdete na mém blogu :)

brazilie2016.blogspot.de

Erasmus a stáže

Na stáži v olympijské Brazílii

Campinas je brazilské město nedaleko São Paula, kde jsem o prázdninách strávila měsíc na stáži, kterou jsem získala díky organizaci IFMSA CZ. V nemocnici bylo během srpna celkem 13 výměnných studentů z různých zemí světa, nejvíce na chirurgických odděleních a pediatrii, na oddělení interní medicíny jsme byly dvě.

Systém zdravotnictví je v Brazílii naprosto odlišný od našeho. Brazilci mají dva druhy pojištění – veřejné a soukromé. To veřejné má každý člověk, ale zdaleka není v takovém rozsahu jako u nás. Zahrnuje jen základní výkony, navíc zdravotnických zařízení je naprostý nedostatek. Soukromé pojištění si musí pacienti platit, takže záleží, jak bohatá je rodina a jakého má člověk zaměstnavatele.

73712

Interna spojená s pohotovostí

Nemocnice mají také dvě části – veřejnou a soukromou. Všichni studenti IFMSA byli v Campinas ve veřejné části nemocnice. Já jsem byla na interním oddělení, které bylo spojené s pohotovostí, takže musím říct, že to nebyla taková „klidná interna“ jako u nás. Oddělení mělo čtyři vyšetřovny, několik konzultačních pokojů pro lékaře a pět pacientských pokojů. Dva z nich byly infekční, jeden skutečně, kde mohl ežet jen jeden pacient, ve druhém byli obvykle dva nemocní s různými infekcemi a dveře do něj byly neustále otevřené. Třetí, lůžkový pokoj, pojmul deset pacientů, čtvrtý vypadal spíše jako naše JIP a v posledním byla pohotovost, kde jsem trávila nejvíce času. V nemocnici jsem bývala od rána do 16 hodin, zůstávala jsem záměrně dlouho, protože mi přišla celá stáž zajímavá. Doktoři na nás nebyli nijak přísní, pokud jsme chtěli o víkendu cestovat, mohli jsme si vzít v pátek volno.

Syfilis, lepra i Chagasova choroba

Campinas je ovšem velké město, které nemá mnoho nemocnic, takže kapacita výše zmiňovaných pokojů rozhodně nestačila pro všechny nemocné. Jediným řešením bylo nechat je na chodbě. Ano, vysloveně na chodbě, kde jich každý den leželo na postelích minimálně dvacet. U každé byla židlička, určená pro osobu, která pacienta doprovázela. Obvykle šlo o rodinného příslušníka, jenž mohl být v nemocnici po celou dobu pobytu nemocného a dostával často i nemocniční jídlo. Zpočátku jsem nechápala, jak je to možné, ale bylo mi vysvětleno, že pacienti často přijíždějí z obrovské dálky, nejsou schopni přijet sami a mají někoho s sebou. Doprovázející nemá obvykle nikde zařízené ubytování a v mnoha případech na něj ani nemá peníze, takže zůstává také v nemocnici.

Brazilci nejsou zvyklí chodit k lékaři často, většina onemocnění se tedy opravdu rozvine do stádií, která jsou u nás popsána mnohdy jen v učebnicích. Kromě běžných nemocí jsem viděla třetí stádium syfilis, různě rozvinutá kožní onemocnění, Chagasovu chorobu, těžký případ lepry, kdy pacientka sdílela pokoj se všemi ostatními nemocnými, a mnoho dalších.

Lumbální punkce na chodbě? Standard...

Zdaleka nejhorší ale bylo, že jsme kvůli nedostatku místa museli dělat vyšetření, která se u nás provádějí za přísně sterilních podmínek, v podstatě na chodbě. Lumbální punkci zde dělali mezi všemi ostatními nemocnými jen za jezdící zástěnou, kde tvořil jediné sterilní místo papírový obal od sterilních rukavic, na který lékaři vše potřebné odkládali. Podobně vypadalo také zavádění centrálního žilního katetru, které probíhalo na pokoji plném pacientů, sterilní byla jen půlka stolu na odkládaní nástrojů.

Nevím, jak to vypadá v ostatních brazilských nemocnicích, ale podmínky pro pacienty zde byly ještě o mnoho horší než v Bangkoku, kde jsem byla před dvěma lety.

73713

Pár praktických rad

Do Brazílie jsem vyrazila už dříve, abych stihla i olympiádu v Riu de Janeiru. Kromě hlavního města jsem navštívila vodopády Iguaçu a dokonce i Amazonii na severu. Brazílie je krásná, ale rozhodně není levná, jak by si někdo mohl o jižní Americe mylně myslet. V Campinas jsme byli všichni ubytovaní s místními studenty medicíny v bytech, vždy ve zvláštním pokoji. Ubytovatelé nám platili jednoduchou snídani, ale zbytek jsme si museli hradit sami. Studentský oběd v nemocnici stál v přepočtu minimálně 120 korun. Měsíčně jsem za jídlo v Campinas utratila asi 9000, a to jsem nekupovala nic extrémně drahého.

Brazílie je jako stát nebezpečná, všichni nás upozorňovali, že po setmění nemůžeme být sami venku, aby nás někdo neokradl. Stmívalo se už kolem 18 hodiny a mimo centrum jsme museli používat taxi nebo místní Uber. Když jsem brazilským studentům vykládala, že u nás můžeme chodit domů z diskotéky pěšky, nechtěli mi věřit.

Během českého léta je v Brazílii zima, teploty přes den se sice někdy vyšplhaly k 30 °C, ale v noci klesaly jen k 9 °C. Takže bylo dost chladno, protože v žádném bytě nejdou zavřít okna – tvoří je jen okenice s dírami bez skel.

Stáž IFMSA byla ale výborná, spoustu jsem toho viděla a hodně jsem si toho také mohla prakticky vyzkoušet. Doporučuji všem, aby na některou vyjeli!

Kristýna Kučerová, 6. ročník VL

P. S. Další fotky a informace o cestování, cenách i stáži najdete na mém blogu :)

brazilie2016.blogspot.de