1. lékařská fakulta Univerzity Karlovy Univerzita Karlova
Aktuální číslo

Na kantorovi je strašně vidět, jestli ho učení baví a naplňuje

Patří mezi nejoblíbenější a nejlépe hodnocené učitele na 1. lékařské fakultě. Sám promoval v roce 2020, a je tedy také více méně čerstvým absolventem. Květoslav Červený, který nyní působí na Klinice ORL a chirurgie hlavy a krku 1. LF UK a FN Motol a v Anatomickém ústavu 1. LF UK, má tedy studentskou perspektivu v živé paměti. Být schopen vcítit se do pozice studentek a studentů a jednat s nimi jako se sobě rovnými považuje za důležité. Zeptali jsme se ho mimo jiné na to, jaké typy přednášek studenti oceňují, co jemu samému učení přináší a čím ho zaujala jemná chirurgie hlavy a krku.

98599

Kdy a jak jste začal působit v Anatomickém ústavu 1. LF UK?

Začínal jsem jako demonstrátor na pitevnách na „anatomáku“ už v průběhu druhého a třetího ročníku. Ve čtvrtém ročníku se mi podařilo absolvovat pohovor na lektora, a tak jsem začal vyučovat anatomii společně s asistentem. Považuji za velikou výhodu, že se studenti mohou takto zapojovat do výuky anatomie na pitevnách či přímo při praktikách. Po dokončení svého studia se mi povedlo získat i místo asistenta, díky čemuž jsem pak mohl spoustu věcí ve výuce přizpůsobit svým představám.

Nyní absolvujete specializační vzdělávání na Klinice ORL a chirurgie hlavy a krku 1. LF UK a FN Motol a nadále učíte v Anatomickém ústavu. Co vás k tomu motivuje?

Motolská klinika má velmi dobré vztahy s Anatomickým ústavem a určitou tradicí je i to, že doktoři v rámci postgraduálního vzdělávání zároveň vyučují v ústavu anatomii. Chtěl jsem zůstat v kontaktu s výukou a se studenty. Učení mě zkrátka vždy strašně bavilo.

Věnujete se i vědě?

Ano, jsem nyní v prvním ročníku doktorského studia, v rámci kterého se na motolské ORL klinice zabýváme rehabilitací vestibulárního ústrojí u pacientů po operaci vestibulárního schwannomu. Ale i na Anatomickém ústavu je spousta vědeckých aktivit, do kterých je možné se zapojit či se na nich podílet.

Je pro vás učení na fakultě prospěšné i z hlediska vlastního studia?

Jistě. ORL je chirurgický obor – jedná se o oblast hlavy a krku, anatomicky velice složitou oblast s velkým množstvím důležitých struktur. Bez jejich dokonalé znalosti a pochopení vzájemných vztahů mezi nimi by pořádně nešlo se tomuto oboru věnovat. V mé práci mi tedy to, že se anatomii takto soustavně věnuji, přináší spoustu pozitiv.

Jaký je z vašeho pohledu mezi mediky a lékaři obecně zájem o učení? Je váš přístup běžný?

Zcela běžný asi není. Zájem o učení není zřejmě takový, jaký by mohl být. Jedná se o práci navíc, která zabírá určité množství času mimo nemocnici. Někdy je to možná dáno i tím, že se studenti během studia setkají s vyučujícími, kteří ne úplně šťastně dovedou látku předat nebo je zaujmout, nebo že mají jinou negativní zkušenost, která je odradí.

Jste v podstatě čerstvý absolvent. To vám zřejmě pomáhá například v tom, že víte, co studenti oceňují a co jim naopak vadí.

Jistě to má svůj vliv na způsob vedení výuky. Člověk má pořád v čerstvé paměti, jaké to bylo za studií, jak vnímal některé přednášky, jak vyučující dovedl studenty zaujmout a zda dokázal látku pořádně vysvětlit. Na základě toho se snažím výuku pojmout tak, aby mi přišla zajímavá, pochopitelná a především, abych ukázal praktický smysl vykládané látky. Spoustu témat – například anatomii centrálního nervového systému, která je velmi složitá – se snažím podat takovou formou, jakou bych ji v prvním ročníku, bez znalostí z vyšších ročníků, dokázal pochopit i já. Doufám, že tento přístup pomáhá v porozumění dané látce i mým studentům.

Co tedy studenti oceňují obecně na učitelích, co je pro ně důležité? A co naopak studenti vnímají neblaze?

I z vlastních zkušeností vím, že je na kantorovi strašně vidět, jestli ho vyučování baví a naplňuje. Přenáší se to pak totiž do výkladu. Studenti jistě ocení, pokud vyučující dokáže studenty svým projevem zaujmout, a hlavně s nimi udržovat kontakt – pokud dokáže vyzdvihnout témata důležitá pro klinickou praxi a pojmout i nějaké nezáživné téma tak, že je jeho výklad zajímavý, vtipný. Oblíbení nejsou tzv. uspávači hadů, kteří chtějí splnit svou povinnost a co nejrychleji vše vyložit. Nejhorší je, když někdo přečte svoji prezentaci z počítače zády ke studentům, aniž by látku dostatečně vysvětlil. To je pak konec. Obecně také studenti oceňují, když má pro ně a pro studium učitel pochopení. Vyučující jistě musí mít na studenty určité požadavky, ale zároveň by si měl vzpomenout na svá studijní léta a říct si, jak by výuku vnímal on sám.

Hodně se teď mluví o průzkumu spolku Po medině, ze kterého vyšlo, že studenti pociťují nadměrný stres. Podle nich jsou na lékařských fakultách „zbytné části stresu“. Jak stresovost studia medicíny vnímáte vy?

Povolání lékaře je spojeno se stresem. Nemusí to být jen stres na operačním sále, ale třeba i ze situace, kdy musíme akutně jednat a zvolit správný a pro danou situaci nejvhodnější postup k záchraně či úzdravě pacienta. Nicméně je pravda, že stres na fakultě je jiného druhu a občas zbytečný. To ovšem neznamená, že je neopodstatněný.

Co ho tedy vyvolává?

Jednou z věcí, která ho způsobuje, jsou historky o průběhu zkoušek, které kolují mezi studenty. Ty dovedou člověka před zkouškou velmi vystresovat. Druhou příčinu lze hledat v přístupu vyučujících ke studentům. Pokud během výuky či zkoušky jednají se studentem nadřazeně, mají poznámky, které s danou problematikou příliš nesouvisí, nebo se dokonce dotýkají osobního života studenta, pak se jedná o stres, který je nadbytečný a studenta poškozující. Myslím, že každý učitel má dostatek zkušeností a většinou pozná, zda se student v látce orientuje, nebo se ji jen naučil nazpaměť. Zkouška je určitou formou diskuze mezi examinátorem a studentem. Jedná se o dospělé lidi a budoucí kolegy, a tak by k sobě měli přistupovat. S oboustranným respektem.

Hraje obecně v tomto ohledu roli postavení lékaře nebo jeho věk?

Nemyslím si. Znám spoustu starších pedagogů, profesorů, kteří dokážou zaujmout a jsou mezi studenty oblíbení, a naopak znám mladší kolegy, kteří se mnohdy chovají arogantně nebo nemají o učení zájem. Přístup některých starších učitelů je možná ovlivněn tím, že v době jejich studií přicházel člověk na univerzitu s často větším rozhledem, než je tomu dnes. Nebyl orientovaný pouze jedním směrem, ale měl značné všeobecné znalosti. Někteří kantoři to občas očekávají i dnes, ale doba je teď taková, že se člověk dříve nebo později snaží nějakým způsobem profilovat. Studenti často už při nástupu na gympl vědí, jakou vysokou školu chtějí studovat. Cílí pak svou pozornost jedním směrem. Často je to předpokladem úspěšného složení přijímacích zkoušek. Rozhled se navíc často získává až s věkem a zkušenostmi.

Největším stresorem jsou podle studentů zkoušky. Námitky například směřují k nepředvídatelnosti výsledků. Změnil byste formu zkoušek, zavedl byste například testy?

Nemyslím si, že by forma testu byla šťastná. Přeci jenom ústní zkouška má velkou výhodu v tom, že se zkoušejícím diskutujeme o dané otázce. Díky tomu může student ukázat, zda látku chápe, nebo ne. Člověk je často vystresovaný, takže ne vždy dovede věci správně pojmenovat, což u testu může negativně ovlivnit výsledek. Spíš si myslím, že je důležité, aby učitelé brali studenty jako své budoucí kolegy lékaře a zkoušku vedli v tomto duchu. Ve vyšších ročnících pak jako s člověkem, který si prošel preklinickými obory a má tedy již nějaké medicínské znalosti.

Přichází podle vás v úvahu měnit obsah a objem zkoušek?

Co se týče obsahu, je pravda, že v každém předmětu by šlo někde něco ubrat či něco naopak přidat. Určitě by to někde pomohlo. V některých předmětech je kladen důraz na určitý výsek. Většinou proto, že se jedná o jedno z hlavních zaměření daného pracoviště. Takže nějaký prostor ke zlepšení tu jistě je.

A konkrétně u anatomie?

Jedná se o předmět prvního ročníku, který je základem pro další studium. Když student nebude anatomii pořádně umět, uškodí i sobě. I později při přípravě k atestaci se nejprve definuje anatomická oblast a struktury v ní obsažené a poté se pokračuje dále k patofyziologii a léčbě daného onemocnění. Snad by se mohlo lehce slevit u anatomie centrálního nervového systému. Je to velmi specifický výsek anatomie. Ale jinak si to nemyslím.

Jeden váš kolega řekl, že ubývá oborů, které lze vykonávat bez dobré znalosti anatomie – můžete vysvětlit, co tím mohl myslet?

Nejlepší bude vysvětlit to na příkladu regionální anestezie pro anesteziology. Tato tématika vyžaduje důslednou znalost anatomie. Jde o to, podat lokální anestetikum do oblasti kolem nervu v takovém místě, kde anatomické poměry dovolují jeho bezpečnou aplikaci. Tím dosáhneme znecitlivění oblasti zásobované daným nervem, bez nutnosti použití celkové anestezie. Podobně je to se znalostí anatomie i v mnoha dalších oborech. Představa, že anatomie je nehybný obor, neplatí. Především v chirurgických oborech ji lze využít k novým postupům. V medicíně je jistě již mnoho vyzkoumáno. Abychom se posouvali stále dál, musíme se mnohdy vracet k základům – například k anatomii. Nelze tedy brát anatomii jen jako něco, čím si musíme projít.

Velkým tématem je také specializační vzdělávání. Nemáme prostor zabíhat do hloubky, ale v čem vidíte největší problém v této oblasti?

Myslím si, že potíž je v nejednotnosti požadavků ve specializačním vzdělávání a různá úroveň a přístup ke vzdělávání lékařů v závislosti na daném pracovišti. Jistě jsou pracoviště, kde vzdělávání neprobíhá tak, jak by mělo, a naopak některá pracoviště fungují úžasně a není jim, co vytknout. Takže nějaké sjednocení by jistě nebylo na škodu.

Jaké výhody přináší specializační vzdělávání na fakultním pracovišti?

Když budu mluvit za naši motolskou kliniku, tak výhodu vidím především v tom, že zde působí přední odborníci v oboru, kteří jsou neustále v kontaktu s nejnovějšími postupy. Je mezi nimi řada autorů publikací využívaných nejen při přípravě k atestaci. Nelze opomenout ani pedagogický přístup místních lékařů. Pracují zde lidé, kteří mají neskutečné zkušenosti a rádi je předávají dál mladým lékařům.

Vy jste se zaměřil na ORL. Proč?

Jelikož mě již od začátku bavila chirurgie, snažil jsem se s ní být v kontaktu co nejvíce. I proto jsem se aktivně snažil být součástí výuky v Anatomickém ústavu. Postupně, jak jsem do medicíny pronikal a získával nové a nové zkušenosti a informace o tom, jak jednotlivé obory fungují a co je jejich obsahem, začal se můj zájem zužovat. Ve čtvrtém ročníku na klinických stážích mě zaujala především ORL, i kvůli onomu důrazu na znalost anatomie. Každý medik vám potvrdí, že když poprvé uviděl oblast krku, zažíval krušné chvíle. Když se řekne ORL, laici si představí, že lékaři tohoto zaměření sedí pouze v ambulancích a lečí onemocnění, jako je angína, rýma a podobně. S ORL se ale neodmyslitelně pojí právě chirurgie. Musíme chirurgicky léčit spoustu onemocnění, z nichž operace nádorů krku či dutiny ústní trvají kolikrát i více než čtyři hodiny, nádory baze lební pak ještě více. Mně se obor zalíbil především anatomickou lokalitou i spektrem ambulantní práce.

Komu byste tedy obor doporučil?

Těm, kdo mají zájem o zajímavou, jemnou chirurgii. Vždycky je ale dobré strávit nějakou dobu na pracovišti a vidět, co obor obnáší. ORL vyžaduje mimořádnou zručnost, pohybujete se ve vzdálenosti několika milimetrů a vlastně každý pohyb mimo může vést k vážné komplikaci. V nejlepším případě se jedná pouze o dočasný stav, ale mnohdy se pohybujeme tak na hraně, že chyba může být fatální.

Jakým jste byl vůbec studentem?

Myslím, že jsem byl průměrným studentem. Šlo mi o to se danou látku naučit a zapamatovat si nejdůležitější věci, ale zároveň jsem chtěl mít zkoušky hotové co možná nejdříve, abych se mohl věnovat projektům a aktivitám mimo školu. Především těm v Anatomickém ústavu, ale i dalším aktivitám souvisejícím s chirurgickými obory – jako bylo chirurgické šití při IFMSA, asistování na operačních sálech a podobně.

Na závěr se vraťme ke stresu. Co byste poradil studentům, aby ho zvládali?

Sám jsem byl velký „stresař“, takže nemám příliš, co radit. Důležité je nezapomínat na volný čas, i když je studia hodně. I když času je málo, musí se umět vypnout.


Rozhovory

Na kantorovi je strašně vidět, jestli ho učení baví a naplňuje

Patří mezi nejoblíbenější a nejlépe hodnocené učitele na 1. lékařské fakultě. Sám promoval v roce 2020, a je tedy také více méně čerstvým absolventem. Květoslav Červený, který nyní působí na Klinice ORL a chirurgie hlavy a krku 1. LF UK a FN Motol a v Anatomickém ústavu 1. LF UK, má tedy studentskou perspektivu v živé paměti. Být schopen vcítit se do pozice studentek a studentů a jednat s nimi jako se sobě rovnými považuje za důležité. Zeptali jsme se ho mimo jiné na to, jaké typy přednášek studenti oceňují, co jemu samému učení přináší a čím ho zaujala jemná chirurgie hlavy a krku.

98599

Kdy a jak jste začal působit v Anatomickém ústavu 1. LF UK?

Začínal jsem jako demonstrátor na pitevnách na „anatomáku“ už v průběhu druhého a třetího ročníku. Ve čtvrtém ročníku se mi podařilo absolvovat pohovor na lektora, a tak jsem začal vyučovat anatomii společně s asistentem. Považuji za velikou výhodu, že se studenti mohou takto zapojovat do výuky anatomie na pitevnách či přímo při praktikách. Po dokončení svého studia se mi povedlo získat i místo asistenta, díky čemuž jsem pak mohl spoustu věcí ve výuce přizpůsobit svým představám.

Nyní absolvujete specializační vzdělávání na Klinice ORL a chirurgie hlavy a krku 1. LF UK a FN Motol a nadále učíte v Anatomickém ústavu. Co vás k tomu motivuje?

Motolská klinika má velmi dobré vztahy s Anatomickým ústavem a určitou tradicí je i to, že doktoři v rámci postgraduálního vzdělávání zároveň vyučují v ústavu anatomii. Chtěl jsem zůstat v kontaktu s výukou a se studenty. Učení mě zkrátka vždy strašně bavilo.

Věnujete se i vědě?

Ano, jsem nyní v prvním ročníku doktorského studia, v rámci kterého se na motolské ORL klinice zabýváme rehabilitací vestibulárního ústrojí u pacientů po operaci vestibulárního schwannomu. Ale i na Anatomickém ústavu je spousta vědeckých aktivit, do kterých je možné se zapojit či se na nich podílet.

Je pro vás učení na fakultě prospěšné i z hlediska vlastního studia?

Jistě. ORL je chirurgický obor – jedná se o oblast hlavy a krku, anatomicky velice složitou oblast s velkým množstvím důležitých struktur. Bez jejich dokonalé znalosti a pochopení vzájemných vztahů mezi nimi by pořádně nešlo se tomuto oboru věnovat. V mé práci mi tedy to, že se anatomii takto soustavně věnuji, přináší spoustu pozitiv.

Jaký je z vašeho pohledu mezi mediky a lékaři obecně zájem o učení? Je váš přístup běžný?

Zcela běžný asi není. Zájem o učení není zřejmě takový, jaký by mohl být. Jedná se o práci navíc, která zabírá určité množství času mimo nemocnici. Někdy je to možná dáno i tím, že se studenti během studia setkají s vyučujícími, kteří ne úplně šťastně dovedou látku předat nebo je zaujmout, nebo že mají jinou negativní zkušenost, která je odradí.

Jste v podstatě čerstvý absolvent. To vám zřejmě pomáhá například v tom, že víte, co studenti oceňují a co jim naopak vadí.

Jistě to má svůj vliv na způsob vedení výuky. Člověk má pořád v čerstvé paměti, jaké to bylo za studií, jak vnímal některé přednášky, jak vyučující dovedl studenty zaujmout a zda dokázal látku pořádně vysvětlit. Na základě toho se snažím výuku pojmout tak, aby mi přišla zajímavá, pochopitelná a především, abych ukázal praktický smysl vykládané látky. Spoustu témat – například anatomii centrálního nervového systému, která je velmi složitá – se snažím podat takovou formou, jakou bych ji v prvním ročníku, bez znalostí z vyšších ročníků, dokázal pochopit i já. Doufám, že tento přístup pomáhá v porozumění dané látce i mým studentům.

Co tedy studenti oceňují obecně na učitelích, co je pro ně důležité? A co naopak studenti vnímají neblaze?

I z vlastních zkušeností vím, že je na kantorovi strašně vidět, jestli ho vyučování baví a naplňuje. Přenáší se to pak totiž do výkladu. Studenti jistě ocení, pokud vyučující dokáže studenty svým projevem zaujmout, a hlavně s nimi udržovat kontakt – pokud dokáže vyzdvihnout témata důležitá pro klinickou praxi a pojmout i nějaké nezáživné téma tak, že je jeho výklad zajímavý, vtipný. Oblíbení nejsou tzv. uspávači hadů, kteří chtějí splnit svou povinnost a co nejrychleji vše vyložit. Nejhorší je, když někdo přečte svoji prezentaci z počítače zády ke studentům, aniž by látku dostatečně vysvětlil. To je pak konec. Obecně také studenti oceňují, když má pro ně a pro studium učitel pochopení. Vyučující jistě musí mít na studenty určité požadavky, ale zároveň by si měl vzpomenout na svá studijní léta a říct si, jak by výuku vnímal on sám.

Hodně se teď mluví o průzkumu spolku Po medině, ze kterého vyšlo, že studenti pociťují nadměrný stres. Podle nich jsou na lékařských fakultách „zbytné části stresu“. Jak stresovost studia medicíny vnímáte vy?

Povolání lékaře je spojeno se stresem. Nemusí to být jen stres na operačním sále, ale třeba i ze situace, kdy musíme akutně jednat a zvolit správný a pro danou situaci nejvhodnější postup k záchraně či úzdravě pacienta. Nicméně je pravda, že stres na fakultě je jiného druhu a občas zbytečný. To ovšem neznamená, že je neopodstatněný.

Co ho tedy vyvolává?

Jednou z věcí, která ho způsobuje, jsou historky o průběhu zkoušek, které kolují mezi studenty. Ty dovedou člověka před zkouškou velmi vystresovat. Druhou příčinu lze hledat v přístupu vyučujících ke studentům. Pokud během výuky či zkoušky jednají se studentem nadřazeně, mají poznámky, které s danou problematikou příliš nesouvisí, nebo se dokonce dotýkají osobního života studenta, pak se jedná o stres, který je nadbytečný a studenta poškozující. Myslím, že každý učitel má dostatek zkušeností a většinou pozná, zda se student v látce orientuje, nebo se ji jen naučil nazpaměť. Zkouška je určitou formou diskuze mezi examinátorem a studentem. Jedná se o dospělé lidi a budoucí kolegy, a tak by k sobě měli přistupovat. S oboustranným respektem.

Hraje obecně v tomto ohledu roli postavení lékaře nebo jeho věk?

Nemyslím si. Znám spoustu starších pedagogů, profesorů, kteří dokážou zaujmout a jsou mezi studenty oblíbení, a naopak znám mladší kolegy, kteří se mnohdy chovají arogantně nebo nemají o učení zájem. Přístup některých starších učitelů je možná ovlivněn tím, že v době jejich studií přicházel člověk na univerzitu s často větším rozhledem, než je tomu dnes. Nebyl orientovaný pouze jedním směrem, ale měl značné všeobecné znalosti. Někteří kantoři to občas očekávají i dnes, ale doba je teď taková, že se člověk dříve nebo později snaží nějakým způsobem profilovat. Studenti často už při nástupu na gympl vědí, jakou vysokou školu chtějí studovat. Cílí pak svou pozornost jedním směrem. Často je to předpokladem úspěšného složení přijímacích zkoušek. Rozhled se navíc často získává až s věkem a zkušenostmi.

Největším stresorem jsou podle studentů zkoušky. Námitky například směřují k nepředvídatelnosti výsledků. Změnil byste formu zkoušek, zavedl byste například testy?

Nemyslím si, že by forma testu byla šťastná. Přeci jenom ústní zkouška má velkou výhodu v tom, že se zkoušejícím diskutujeme o dané otázce. Díky tomu může student ukázat, zda látku chápe, nebo ne. Člověk je často vystresovaný, takže ne vždy dovede věci správně pojmenovat, což u testu může negativně ovlivnit výsledek. Spíš si myslím, že je důležité, aby učitelé brali studenty jako své budoucí kolegy lékaře a zkoušku vedli v tomto duchu. Ve vyšších ročnících pak jako s člověkem, který si prošel preklinickými obory a má tedy již nějaké medicínské znalosti.

Přichází podle vás v úvahu měnit obsah a objem zkoušek?

Co se týče obsahu, je pravda, že v každém předmětu by šlo někde něco ubrat či něco naopak přidat. Určitě by to někde pomohlo. V některých předmětech je kladen důraz na určitý výsek. Většinou proto, že se jedná o jedno z hlavních zaměření daného pracoviště. Takže nějaký prostor ke zlepšení tu jistě je.

A konkrétně u anatomie?

Jedná se o předmět prvního ročníku, který je základem pro další studium. Když student nebude anatomii pořádně umět, uškodí i sobě. I později při přípravě k atestaci se nejprve definuje anatomická oblast a struktury v ní obsažené a poté se pokračuje dále k patofyziologii a léčbě daného onemocnění. Snad by se mohlo lehce slevit u anatomie centrálního nervového systému. Je to velmi specifický výsek anatomie. Ale jinak si to nemyslím.

Jeden váš kolega řekl, že ubývá oborů, které lze vykonávat bez dobré znalosti anatomie – můžete vysvětlit, co tím mohl myslet?

Nejlepší bude vysvětlit to na příkladu regionální anestezie pro anesteziology. Tato tématika vyžaduje důslednou znalost anatomie. Jde o to, podat lokální anestetikum do oblasti kolem nervu v takovém místě, kde anatomické poměry dovolují jeho bezpečnou aplikaci. Tím dosáhneme znecitlivění oblasti zásobované daným nervem, bez nutnosti použití celkové anestezie. Podobně je to se znalostí anatomie i v mnoha dalších oborech. Představa, že anatomie je nehybný obor, neplatí. Především v chirurgických oborech ji lze využít k novým postupům. V medicíně je jistě již mnoho vyzkoumáno. Abychom se posouvali stále dál, musíme se mnohdy vracet k základům – například k anatomii. Nelze tedy brát anatomii jen jako něco, čím si musíme projít.

Velkým tématem je také specializační vzdělávání. Nemáme prostor zabíhat do hloubky, ale v čem vidíte největší problém v této oblasti?

Myslím si, že potíž je v nejednotnosti požadavků ve specializačním vzdělávání a různá úroveň a přístup ke vzdělávání lékařů v závislosti na daném pracovišti. Jistě jsou pracoviště, kde vzdělávání neprobíhá tak, jak by mělo, a naopak některá pracoviště fungují úžasně a není jim, co vytknout. Takže nějaké sjednocení by jistě nebylo na škodu.

Jaké výhody přináší specializační vzdělávání na fakultním pracovišti?

Když budu mluvit za naši motolskou kliniku, tak výhodu vidím především v tom, že zde působí přední odborníci v oboru, kteří jsou neustále v kontaktu s nejnovějšími postupy. Je mezi nimi řada autorů publikací využívaných nejen při přípravě k atestaci. Nelze opomenout ani pedagogický přístup místních lékařů. Pracují zde lidé, kteří mají neskutečné zkušenosti a rádi je předávají dál mladým lékařům.

Vy jste se zaměřil na ORL. Proč?

Jelikož mě již od začátku bavila chirurgie, snažil jsem se s ní být v kontaktu co nejvíce. I proto jsem se aktivně snažil být součástí výuky v Anatomickém ústavu. Postupně, jak jsem do medicíny pronikal a získával nové a nové zkušenosti a informace o tom, jak jednotlivé obory fungují a co je jejich obsahem, začal se můj zájem zužovat. Ve čtvrtém ročníku na klinických stážích mě zaujala především ORL, i kvůli onomu důrazu na znalost anatomie. Každý medik vám potvrdí, že když poprvé uviděl oblast krku, zažíval krušné chvíle. Když se řekne ORL, laici si představí, že lékaři tohoto zaměření sedí pouze v ambulancích a lečí onemocnění, jako je angína, rýma a podobně. S ORL se ale neodmyslitelně pojí právě chirurgie. Musíme chirurgicky léčit spoustu onemocnění, z nichž operace nádorů krku či dutiny ústní trvají kolikrát i více než čtyři hodiny, nádory baze lební pak ještě více. Mně se obor zalíbil především anatomickou lokalitou i spektrem ambulantní práce.

Komu byste tedy obor doporučil?

Těm, kdo mají zájem o zajímavou, jemnou chirurgii. Vždycky je ale dobré strávit nějakou dobu na pracovišti a vidět, co obor obnáší. ORL vyžaduje mimořádnou zručnost, pohybujete se ve vzdálenosti několika milimetrů a vlastně každý pohyb mimo může vést k vážné komplikaci. V nejlepším případě se jedná pouze o dočasný stav, ale mnohdy se pohybujeme tak na hraně, že chyba může být fatální.

Jakým jste byl vůbec studentem?

Myslím, že jsem byl průměrným studentem. Šlo mi o to se danou látku naučit a zapamatovat si nejdůležitější věci, ale zároveň jsem chtěl mít zkoušky hotové co možná nejdříve, abych se mohl věnovat projektům a aktivitám mimo školu. Především těm v Anatomickém ústavu, ale i dalším aktivitám souvisejícím s chirurgickými obory – jako bylo chirurgické šití při IFMSA, asistování na operačních sálech a podobně.

Na závěr se vraťme ke stresu. Co byste poradil studentům, aby ho zvládali?

Sám jsem byl velký „stresař“, takže nemám příliš, co radit. Důležité je nezapomínat na volný čas, i když je studia hodně. I když času je málo, musí se umět vypnout.


Téma

Na kantorovi je strašně vidět, jestli ho učení baví a naplňuje

Patří mezi nejoblíbenější a nejlépe hodnocené učitele na 1. lékařské fakultě. Sám promoval v roce 2020, a je tedy také více méně čerstvým absolventem. Květoslav Červený, který nyní působí na Klinice ORL a chirurgie hlavy a krku 1. LF UK a FN Motol a v Anatomickém ústavu 1. LF UK, má tedy studentskou perspektivu v živé paměti. Být schopen vcítit se do pozice studentek a studentů a jednat s nimi jako se sobě rovnými považuje za důležité. Zeptali jsme se ho mimo jiné na to, jaké typy přednášek studenti oceňují, co jemu samému učení přináší a čím ho zaujala jemná chirurgie hlavy a krku.

98599

Kdy a jak jste začal působit v Anatomickém ústavu 1. LF UK?

Začínal jsem jako demonstrátor na pitevnách na „anatomáku“ už v průběhu druhého a třetího ročníku. Ve čtvrtém ročníku se mi podařilo absolvovat pohovor na lektora, a tak jsem začal vyučovat anatomii společně s asistentem. Považuji za velikou výhodu, že se studenti mohou takto zapojovat do výuky anatomie na pitevnách či přímo při praktikách. Po dokončení svého studia se mi povedlo získat i místo asistenta, díky čemuž jsem pak mohl spoustu věcí ve výuce přizpůsobit svým představám.

Nyní absolvujete specializační vzdělávání na Klinice ORL a chirurgie hlavy a krku 1. LF UK a FN Motol a nadále učíte v Anatomickém ústavu. Co vás k tomu motivuje?

Motolská klinika má velmi dobré vztahy s Anatomickým ústavem a určitou tradicí je i to, že doktoři v rámci postgraduálního vzdělávání zároveň vyučují v ústavu anatomii. Chtěl jsem zůstat v kontaktu s výukou a se studenty. Učení mě zkrátka vždy strašně bavilo.

Věnujete se i vědě?

Ano, jsem nyní v prvním ročníku doktorského studia, v rámci kterého se na motolské ORL klinice zabýváme rehabilitací vestibulárního ústrojí u pacientů po operaci vestibulárního schwannomu. Ale i na Anatomickém ústavu je spousta vědeckých aktivit, do kterých je možné se zapojit či se na nich podílet.

Je pro vás učení na fakultě prospěšné i z hlediska vlastního studia?

Jistě. ORL je chirurgický obor – jedná se o oblast hlavy a krku, anatomicky velice složitou oblast s velkým množstvím důležitých struktur. Bez jejich dokonalé znalosti a pochopení vzájemných vztahů mezi nimi by pořádně nešlo se tomuto oboru věnovat. V mé práci mi tedy to, že se anatomii takto soustavně věnuji, přináší spoustu pozitiv.

Jaký je z vašeho pohledu mezi mediky a lékaři obecně zájem o učení? Je váš přístup běžný?

Zcela běžný asi není. Zájem o učení není zřejmě takový, jaký by mohl být. Jedná se o práci navíc, která zabírá určité množství času mimo nemocnici. Někdy je to možná dáno i tím, že se studenti během studia setkají s vyučujícími, kteří ne úplně šťastně dovedou látku předat nebo je zaujmout, nebo že mají jinou negativní zkušenost, která je odradí.

Jste v podstatě čerstvý absolvent. To vám zřejmě pomáhá například v tom, že víte, co studenti oceňují a co jim naopak vadí.

Jistě to má svůj vliv na způsob vedení výuky. Člověk má pořád v čerstvé paměti, jaké to bylo za studií, jak vnímal některé přednášky, jak vyučující dovedl studenty zaujmout a zda dokázal látku pořádně vysvětlit. Na základě toho se snažím výuku pojmout tak, aby mi přišla zajímavá, pochopitelná a především, abych ukázal praktický smysl vykládané látky. Spoustu témat – například anatomii centrálního nervového systému, která je velmi složitá – se snažím podat takovou formou, jakou bych ji v prvním ročníku, bez znalostí z vyšších ročníků, dokázal pochopit i já. Doufám, že tento přístup pomáhá v porozumění dané látce i mým studentům.

Co tedy studenti oceňují obecně na učitelích, co je pro ně důležité? A co naopak studenti vnímají neblaze?

I z vlastních zkušeností vím, že je na kantorovi strašně vidět, jestli ho vyučování baví a naplňuje. Přenáší se to pak totiž do výkladu. Studenti jistě ocení, pokud vyučující dokáže studenty svým projevem zaujmout, a hlavně s nimi udržovat kontakt – pokud dokáže vyzdvihnout témata důležitá pro klinickou praxi a pojmout i nějaké nezáživné téma tak, že je jeho výklad zajímavý, vtipný. Oblíbení nejsou tzv. uspávači hadů, kteří chtějí splnit svou povinnost a co nejrychleji vše vyložit. Nejhorší je, když někdo přečte svoji prezentaci z počítače zády ke studentům, aniž by látku dostatečně vysvětlil. To je pak konec. Obecně také studenti oceňují, když má pro ně a pro studium učitel pochopení. Vyučující jistě musí mít na studenty určité požadavky, ale zároveň by si měl vzpomenout na svá studijní léta a říct si, jak by výuku vnímal on sám.

Hodně se teď mluví o průzkumu spolku Po medině, ze kterého vyšlo, že studenti pociťují nadměrný stres. Podle nich jsou na lékařských fakultách „zbytné části stresu“. Jak stresovost studia medicíny vnímáte vy?

Povolání lékaře je spojeno se stresem. Nemusí to být jen stres na operačním sále, ale třeba i ze situace, kdy musíme akutně jednat a zvolit správný a pro danou situaci nejvhodnější postup k záchraně či úzdravě pacienta. Nicméně je pravda, že stres na fakultě je jiného druhu a občas zbytečný. To ovšem neznamená, že je neopodstatněný.

Co ho tedy vyvolává?

Jednou z věcí, která ho způsobuje, jsou historky o průběhu zkoušek, které kolují mezi studenty. Ty dovedou člověka před zkouškou velmi vystresovat. Druhou příčinu lze hledat v přístupu vyučujících ke studentům. Pokud během výuky či zkoušky jednají se studentem nadřazeně, mají poznámky, které s danou problematikou příliš nesouvisí, nebo se dokonce dotýkají osobního života studenta, pak se jedná o stres, který je nadbytečný a studenta poškozující. Myslím, že každý učitel má dostatek zkušeností a většinou pozná, zda se student v látce orientuje, nebo se ji jen naučil nazpaměť. Zkouška je určitou formou diskuze mezi examinátorem a studentem. Jedná se o dospělé lidi a budoucí kolegy, a tak by k sobě měli přistupovat. S oboustranným respektem.

Hraje obecně v tomto ohledu roli postavení lékaře nebo jeho věk?

Nemyslím si. Znám spoustu starších pedagogů, profesorů, kteří dokážou zaujmout a jsou mezi studenty oblíbení, a naopak znám mladší kolegy, kteří se mnohdy chovají arogantně nebo nemají o učení zájem. Přístup některých starších učitelů je možná ovlivněn tím, že v době jejich studií přicházel člověk na univerzitu s často větším rozhledem, než je tomu dnes. Nebyl orientovaný pouze jedním směrem, ale měl značné všeobecné znalosti. Někteří kantoři to občas očekávají i dnes, ale doba je teď taková, že se člověk dříve nebo později snaží nějakým způsobem profilovat. Studenti často už při nástupu na gympl vědí, jakou vysokou školu chtějí studovat. Cílí pak svou pozornost jedním směrem. Často je to předpokladem úspěšného složení přijímacích zkoušek. Rozhled se navíc často získává až s věkem a zkušenostmi.

Největším stresorem jsou podle studentů zkoušky. Námitky například směřují k nepředvídatelnosti výsledků. Změnil byste formu zkoušek, zavedl byste například testy?

Nemyslím si, že by forma testu byla šťastná. Přeci jenom ústní zkouška má velkou výhodu v tom, že se zkoušejícím diskutujeme o dané otázce. Díky tomu může student ukázat, zda látku chápe, nebo ne. Člověk je často vystresovaný, takže ne vždy dovede věci správně pojmenovat, což u testu může negativně ovlivnit výsledek. Spíš si myslím, že je důležité, aby učitelé brali studenty jako své budoucí kolegy lékaře a zkoušku vedli v tomto duchu. Ve vyšších ročnících pak jako s člověkem, který si prošel preklinickými obory a má tedy již nějaké medicínské znalosti.

Přichází podle vás v úvahu měnit obsah a objem zkoušek?

Co se týče obsahu, je pravda, že v každém předmětu by šlo někde něco ubrat či něco naopak přidat. Určitě by to někde pomohlo. V některých předmětech je kladen důraz na určitý výsek. Většinou proto, že se jedná o jedno z hlavních zaměření daného pracoviště. Takže nějaký prostor ke zlepšení tu jistě je.

A konkrétně u anatomie?

Jedná se o předmět prvního ročníku, který je základem pro další studium. Když student nebude anatomii pořádně umět, uškodí i sobě. I později při přípravě k atestaci se nejprve definuje anatomická oblast a struktury v ní obsažené a poté se pokračuje dále k patofyziologii a léčbě daného onemocnění. Snad by se mohlo lehce slevit u anatomie centrálního nervového systému. Je to velmi specifický výsek anatomie. Ale jinak si to nemyslím.

Jeden váš kolega řekl, že ubývá oborů, které lze vykonávat bez dobré znalosti anatomie – můžete vysvětlit, co tím mohl myslet?

Nejlepší bude vysvětlit to na příkladu regionální anestezie pro anesteziology. Tato tématika vyžaduje důslednou znalost anatomie. Jde o to, podat lokální anestetikum do oblasti kolem nervu v takovém místě, kde anatomické poměry dovolují jeho bezpečnou aplikaci. Tím dosáhneme znecitlivění oblasti zásobované daným nervem, bez nutnosti použití celkové anestezie. Podobně je to se znalostí anatomie i v mnoha dalších oborech. Představa, že anatomie je nehybný obor, neplatí. Především v chirurgických oborech ji lze využít k novým postupům. V medicíně je jistě již mnoho vyzkoumáno. Abychom se posouvali stále dál, musíme se mnohdy vracet k základům – například k anatomii. Nelze tedy brát anatomii jen jako něco, čím si musíme projít.

Velkým tématem je také specializační vzdělávání. Nemáme prostor zabíhat do hloubky, ale v čem vidíte největší problém v této oblasti?

Myslím si, že potíž je v nejednotnosti požadavků ve specializačním vzdělávání a různá úroveň a přístup ke vzdělávání lékařů v závislosti na daném pracovišti. Jistě jsou pracoviště, kde vzdělávání neprobíhá tak, jak by mělo, a naopak některá pracoviště fungují úžasně a není jim, co vytknout. Takže nějaké sjednocení by jistě nebylo na škodu.

Jaké výhody přináší specializační vzdělávání na fakultním pracovišti?

Když budu mluvit za naši motolskou kliniku, tak výhodu vidím především v tom, že zde působí přední odborníci v oboru, kteří jsou neustále v kontaktu s nejnovějšími postupy. Je mezi nimi řada autorů publikací využívaných nejen při přípravě k atestaci. Nelze opomenout ani pedagogický přístup místních lékařů. Pracují zde lidé, kteří mají neskutečné zkušenosti a rádi je předávají dál mladým lékařům.

Vy jste se zaměřil na ORL. Proč?

Jelikož mě již od začátku bavila chirurgie, snažil jsem se s ní být v kontaktu co nejvíce. I proto jsem se aktivně snažil být součástí výuky v Anatomickém ústavu. Postupně, jak jsem do medicíny pronikal a získával nové a nové zkušenosti a informace o tom, jak jednotlivé obory fungují a co je jejich obsahem, začal se můj zájem zužovat. Ve čtvrtém ročníku na klinických stážích mě zaujala především ORL, i kvůli onomu důrazu na znalost anatomie. Každý medik vám potvrdí, že když poprvé uviděl oblast krku, zažíval krušné chvíle. Když se řekne ORL, laici si představí, že lékaři tohoto zaměření sedí pouze v ambulancích a lečí onemocnění, jako je angína, rýma a podobně. S ORL se ale neodmyslitelně pojí právě chirurgie. Musíme chirurgicky léčit spoustu onemocnění, z nichž operace nádorů krku či dutiny ústní trvají kolikrát i více než čtyři hodiny, nádory baze lební pak ještě více. Mně se obor zalíbil především anatomickou lokalitou i spektrem ambulantní práce.

Komu byste tedy obor doporučil?

Těm, kdo mají zájem o zajímavou, jemnou chirurgii. Vždycky je ale dobré strávit nějakou dobu na pracovišti a vidět, co obor obnáší. ORL vyžaduje mimořádnou zručnost, pohybujete se ve vzdálenosti několika milimetrů a vlastně každý pohyb mimo může vést k vážné komplikaci. V nejlepším případě se jedná pouze o dočasný stav, ale mnohdy se pohybujeme tak na hraně, že chyba může být fatální.

Jakým jste byl vůbec studentem?

Myslím, že jsem byl průměrným studentem. Šlo mi o to se danou látku naučit a zapamatovat si nejdůležitější věci, ale zároveň jsem chtěl mít zkoušky hotové co možná nejdříve, abych se mohl věnovat projektům a aktivitám mimo školu. Především těm v Anatomickém ústavu, ale i dalším aktivitám souvisejícím s chirurgickými obory – jako bylo chirurgické šití při IFMSA, asistování na operačních sálech a podobně.

Na závěr se vraťme ke stresu. Co byste poradil studentům, aby ho zvládali?

Sám jsem byl velký „stresař“, takže nemám příliš, co radit. Důležité je nezapomínat na volný čas, i když je studia hodně. I když času je málo, musí se umět vypnout.


Co pro mě znamená Jednička

Na kantorovi je strašně vidět, jestli ho učení baví a naplňuje

Patří mezi nejoblíbenější a nejlépe hodnocené učitele na 1. lékařské fakultě. Sám promoval v roce 2020, a je tedy také více méně čerstvým absolventem. Květoslav Červený, který nyní působí na Klinice ORL a chirurgie hlavy a krku 1. LF UK a FN Motol a v Anatomickém ústavu 1. LF UK, má tedy studentskou perspektivu v živé paměti. Být schopen vcítit se do pozice studentek a studentů a jednat s nimi jako se sobě rovnými považuje za důležité. Zeptali jsme se ho mimo jiné na to, jaké typy přednášek studenti oceňují, co jemu samému učení přináší a čím ho zaujala jemná chirurgie hlavy a krku.

98599

Kdy a jak jste začal působit v Anatomickém ústavu 1. LF UK?

Začínal jsem jako demonstrátor na pitevnách na „anatomáku“ už v průběhu druhého a třetího ročníku. Ve čtvrtém ročníku se mi podařilo absolvovat pohovor na lektora, a tak jsem začal vyučovat anatomii společně s asistentem. Považuji za velikou výhodu, že se studenti mohou takto zapojovat do výuky anatomie na pitevnách či přímo při praktikách. Po dokončení svého studia se mi povedlo získat i místo asistenta, díky čemuž jsem pak mohl spoustu věcí ve výuce přizpůsobit svým představám.

Nyní absolvujete specializační vzdělávání na Klinice ORL a chirurgie hlavy a krku 1. LF UK a FN Motol a nadále učíte v Anatomickém ústavu. Co vás k tomu motivuje?

Motolská klinika má velmi dobré vztahy s Anatomickým ústavem a určitou tradicí je i to, že doktoři v rámci postgraduálního vzdělávání zároveň vyučují v ústavu anatomii. Chtěl jsem zůstat v kontaktu s výukou a se studenty. Učení mě zkrátka vždy strašně bavilo.

Věnujete se i vědě?

Ano, jsem nyní v prvním ročníku doktorského studia, v rámci kterého se na motolské ORL klinice zabýváme rehabilitací vestibulárního ústrojí u pacientů po operaci vestibulárního schwannomu. Ale i na Anatomickém ústavu je spousta vědeckých aktivit, do kterých je možné se zapojit či se na nich podílet.

Je pro vás učení na fakultě prospěšné i z hlediska vlastního studia?

Jistě. ORL je chirurgický obor – jedná se o oblast hlavy a krku, anatomicky velice složitou oblast s velkým množstvím důležitých struktur. Bez jejich dokonalé znalosti a pochopení vzájemných vztahů mezi nimi by pořádně nešlo se tomuto oboru věnovat. V mé práci mi tedy to, že se anatomii takto soustavně věnuji, přináší spoustu pozitiv.

Jaký je z vašeho pohledu mezi mediky a lékaři obecně zájem o učení? Je váš přístup běžný?

Zcela běžný asi není. Zájem o učení není zřejmě takový, jaký by mohl být. Jedná se o práci navíc, která zabírá určité množství času mimo nemocnici. Někdy je to možná dáno i tím, že se studenti během studia setkají s vyučujícími, kteří ne úplně šťastně dovedou látku předat nebo je zaujmout, nebo že mají jinou negativní zkušenost, která je odradí.

Jste v podstatě čerstvý absolvent. To vám zřejmě pomáhá například v tom, že víte, co studenti oceňují a co jim naopak vadí.

Jistě to má svůj vliv na způsob vedení výuky. Člověk má pořád v čerstvé paměti, jaké to bylo za studií, jak vnímal některé přednášky, jak vyučující dovedl studenty zaujmout a zda dokázal látku pořádně vysvětlit. Na základě toho se snažím výuku pojmout tak, aby mi přišla zajímavá, pochopitelná a především, abych ukázal praktický smysl vykládané látky. Spoustu témat – například anatomii centrálního nervového systému, která je velmi složitá – se snažím podat takovou formou, jakou bych ji v prvním ročníku, bez znalostí z vyšších ročníků, dokázal pochopit i já. Doufám, že tento přístup pomáhá v porozumění dané látce i mým studentům.

Co tedy studenti oceňují obecně na učitelích, co je pro ně důležité? A co naopak studenti vnímají neblaze?

I z vlastních zkušeností vím, že je na kantorovi strašně vidět, jestli ho vyučování baví a naplňuje. Přenáší se to pak totiž do výkladu. Studenti jistě ocení, pokud vyučující dokáže studenty svým projevem zaujmout, a hlavně s nimi udržovat kontakt – pokud dokáže vyzdvihnout témata důležitá pro klinickou praxi a pojmout i nějaké nezáživné téma tak, že je jeho výklad zajímavý, vtipný. Oblíbení nejsou tzv. uspávači hadů, kteří chtějí splnit svou povinnost a co nejrychleji vše vyložit. Nejhorší je, když někdo přečte svoji prezentaci z počítače zády ke studentům, aniž by látku dostatečně vysvětlil. To je pak konec. Obecně také studenti oceňují, když má pro ně a pro studium učitel pochopení. Vyučující jistě musí mít na studenty určité požadavky, ale zároveň by si měl vzpomenout na svá studijní léta a říct si, jak by výuku vnímal on sám.

Hodně se teď mluví o průzkumu spolku Po medině, ze kterého vyšlo, že studenti pociťují nadměrný stres. Podle nich jsou na lékařských fakultách „zbytné části stresu“. Jak stresovost studia medicíny vnímáte vy?

Povolání lékaře je spojeno se stresem. Nemusí to být jen stres na operačním sále, ale třeba i ze situace, kdy musíme akutně jednat a zvolit správný a pro danou situaci nejvhodnější postup k záchraně či úzdravě pacienta. Nicméně je pravda, že stres na fakultě je jiného druhu a občas zbytečný. To ovšem neznamená, že je neopodstatněný.

Co ho tedy vyvolává?

Jednou z věcí, která ho způsobuje, jsou historky o průběhu zkoušek, které kolují mezi studenty. Ty dovedou člověka před zkouškou velmi vystresovat. Druhou příčinu lze hledat v přístupu vyučujících ke studentům. Pokud během výuky či zkoušky jednají se studentem nadřazeně, mají poznámky, které s danou problematikou příliš nesouvisí, nebo se dokonce dotýkají osobního života studenta, pak se jedná o stres, který je nadbytečný a studenta poškozující. Myslím, že každý učitel má dostatek zkušeností a většinou pozná, zda se student v látce orientuje, nebo se ji jen naučil nazpaměť. Zkouška je určitou formou diskuze mezi examinátorem a studentem. Jedná se o dospělé lidi a budoucí kolegy, a tak by k sobě měli přistupovat. S oboustranným respektem.

Hraje obecně v tomto ohledu roli postavení lékaře nebo jeho věk?

Nemyslím si. Znám spoustu starších pedagogů, profesorů, kteří dokážou zaujmout a jsou mezi studenty oblíbení, a naopak znám mladší kolegy, kteří se mnohdy chovají arogantně nebo nemají o učení zájem. Přístup některých starších učitelů je možná ovlivněn tím, že v době jejich studií přicházel člověk na univerzitu s často větším rozhledem, než je tomu dnes. Nebyl orientovaný pouze jedním směrem, ale měl značné všeobecné znalosti. Někteří kantoři to občas očekávají i dnes, ale doba je teď taková, že se člověk dříve nebo později snaží nějakým způsobem profilovat. Studenti často už při nástupu na gympl vědí, jakou vysokou školu chtějí studovat. Cílí pak svou pozornost jedním směrem. Často je to předpokladem úspěšného složení přijímacích zkoušek. Rozhled se navíc často získává až s věkem a zkušenostmi.

Největším stresorem jsou podle studentů zkoušky. Námitky například směřují k nepředvídatelnosti výsledků. Změnil byste formu zkoušek, zavedl byste například testy?

Nemyslím si, že by forma testu byla šťastná. Přeci jenom ústní zkouška má velkou výhodu v tom, že se zkoušejícím diskutujeme o dané otázce. Díky tomu může student ukázat, zda látku chápe, nebo ne. Člověk je často vystresovaný, takže ne vždy dovede věci správně pojmenovat, což u testu může negativně ovlivnit výsledek. Spíš si myslím, že je důležité, aby učitelé brali studenty jako své budoucí kolegy lékaře a zkoušku vedli v tomto duchu. Ve vyšších ročnících pak jako s člověkem, který si prošel preklinickými obory a má tedy již nějaké medicínské znalosti.

Přichází podle vás v úvahu měnit obsah a objem zkoušek?

Co se týče obsahu, je pravda, že v každém předmětu by šlo někde něco ubrat či něco naopak přidat. Určitě by to někde pomohlo. V některých předmětech je kladen důraz na určitý výsek. Většinou proto, že se jedná o jedno z hlavních zaměření daného pracoviště. Takže nějaký prostor ke zlepšení tu jistě je.

A konkrétně u anatomie?

Jedná se o předmět prvního ročníku, který je základem pro další studium. Když student nebude anatomii pořádně umět, uškodí i sobě. I později při přípravě k atestaci se nejprve definuje anatomická oblast a struktury v ní obsažené a poté se pokračuje dále k patofyziologii a léčbě daného onemocnění. Snad by se mohlo lehce slevit u anatomie centrálního nervového systému. Je to velmi specifický výsek anatomie. Ale jinak si to nemyslím.

Jeden váš kolega řekl, že ubývá oborů, které lze vykonávat bez dobré znalosti anatomie – můžete vysvětlit, co tím mohl myslet?

Nejlepší bude vysvětlit to na příkladu regionální anestezie pro anesteziology. Tato tématika vyžaduje důslednou znalost anatomie. Jde o to, podat lokální anestetikum do oblasti kolem nervu v takovém místě, kde anatomické poměry dovolují jeho bezpečnou aplikaci. Tím dosáhneme znecitlivění oblasti zásobované daným nervem, bez nutnosti použití celkové anestezie. Podobně je to se znalostí anatomie i v mnoha dalších oborech. Představa, že anatomie je nehybný obor, neplatí. Především v chirurgických oborech ji lze využít k novým postupům. V medicíně je jistě již mnoho vyzkoumáno. Abychom se posouvali stále dál, musíme se mnohdy vracet k základům – například k anatomii. Nelze tedy brát anatomii jen jako něco, čím si musíme projít.

Velkým tématem je také specializační vzdělávání. Nemáme prostor zabíhat do hloubky, ale v čem vidíte největší problém v této oblasti?

Myslím si, že potíž je v nejednotnosti požadavků ve specializačním vzdělávání a různá úroveň a přístup ke vzdělávání lékařů v závislosti na daném pracovišti. Jistě jsou pracoviště, kde vzdělávání neprobíhá tak, jak by mělo, a naopak některá pracoviště fungují úžasně a není jim, co vytknout. Takže nějaké sjednocení by jistě nebylo na škodu.

Jaké výhody přináší specializační vzdělávání na fakultním pracovišti?

Když budu mluvit za naši motolskou kliniku, tak výhodu vidím především v tom, že zde působí přední odborníci v oboru, kteří jsou neustále v kontaktu s nejnovějšími postupy. Je mezi nimi řada autorů publikací využívaných nejen při přípravě k atestaci. Nelze opomenout ani pedagogický přístup místních lékařů. Pracují zde lidé, kteří mají neskutečné zkušenosti a rádi je předávají dál mladým lékařům.

Vy jste se zaměřil na ORL. Proč?

Jelikož mě již od začátku bavila chirurgie, snažil jsem se s ní být v kontaktu co nejvíce. I proto jsem se aktivně snažil být součástí výuky v Anatomickém ústavu. Postupně, jak jsem do medicíny pronikal a získával nové a nové zkušenosti a informace o tom, jak jednotlivé obory fungují a co je jejich obsahem, začal se můj zájem zužovat. Ve čtvrtém ročníku na klinických stážích mě zaujala především ORL, i kvůli onomu důrazu na znalost anatomie. Každý medik vám potvrdí, že když poprvé uviděl oblast krku, zažíval krušné chvíle. Když se řekne ORL, laici si představí, že lékaři tohoto zaměření sedí pouze v ambulancích a lečí onemocnění, jako je angína, rýma a podobně. S ORL se ale neodmyslitelně pojí právě chirurgie. Musíme chirurgicky léčit spoustu onemocnění, z nichž operace nádorů krku či dutiny ústní trvají kolikrát i více než čtyři hodiny, nádory baze lební pak ještě více. Mně se obor zalíbil především anatomickou lokalitou i spektrem ambulantní práce.

Komu byste tedy obor doporučil?

Těm, kdo mají zájem o zajímavou, jemnou chirurgii. Vždycky je ale dobré strávit nějakou dobu na pracovišti a vidět, co obor obnáší. ORL vyžaduje mimořádnou zručnost, pohybujete se ve vzdálenosti několika milimetrů a vlastně každý pohyb mimo může vést k vážné komplikaci. V nejlepším případě se jedná pouze o dočasný stav, ale mnohdy se pohybujeme tak na hraně, že chyba může být fatální.

Jakým jste byl vůbec studentem?

Myslím, že jsem byl průměrným studentem. Šlo mi o to se danou látku naučit a zapamatovat si nejdůležitější věci, ale zároveň jsem chtěl mít zkoušky hotové co možná nejdříve, abych se mohl věnovat projektům a aktivitám mimo školu. Především těm v Anatomickém ústavu, ale i dalším aktivitám souvisejícím s chirurgickými obory – jako bylo chirurgické šití při IFMSA, asistování na operačních sálech a podobně.

Na závěr se vraťme ke stresu. Co byste poradil studentům, aby ho zvládali?

Sám jsem byl velký „stresař“, takže nemám příliš, co radit. Důležité je nezapomínat na volný čas, i když je studia hodně. I když času je málo, musí se umět vypnout.


Vědecké skupiny

Na kantorovi je strašně vidět, jestli ho učení baví a naplňuje

Patří mezi nejoblíbenější a nejlépe hodnocené učitele na 1. lékařské fakultě. Sám promoval v roce 2020, a je tedy také více méně čerstvým absolventem. Květoslav Červený, který nyní působí na Klinice ORL a chirurgie hlavy a krku 1. LF UK a FN Motol a v Anatomickém ústavu 1. LF UK, má tedy studentskou perspektivu v živé paměti. Být schopen vcítit se do pozice studentek a studentů a jednat s nimi jako se sobě rovnými považuje za důležité. Zeptali jsme se ho mimo jiné na to, jaké typy přednášek studenti oceňují, co jemu samému učení přináší a čím ho zaujala jemná chirurgie hlavy a krku.

98599

Kdy a jak jste začal působit v Anatomickém ústavu 1. LF UK?

Začínal jsem jako demonstrátor na pitevnách na „anatomáku“ už v průběhu druhého a třetího ročníku. Ve čtvrtém ročníku se mi podařilo absolvovat pohovor na lektora, a tak jsem začal vyučovat anatomii společně s asistentem. Považuji za velikou výhodu, že se studenti mohou takto zapojovat do výuky anatomie na pitevnách či přímo při praktikách. Po dokončení svého studia se mi povedlo získat i místo asistenta, díky čemuž jsem pak mohl spoustu věcí ve výuce přizpůsobit svým představám.

Nyní absolvujete specializační vzdělávání na Klinice ORL a chirurgie hlavy a krku 1. LF UK a FN Motol a nadále učíte v Anatomickém ústavu. Co vás k tomu motivuje?

Motolská klinika má velmi dobré vztahy s Anatomickým ústavem a určitou tradicí je i to, že doktoři v rámci postgraduálního vzdělávání zároveň vyučují v ústavu anatomii. Chtěl jsem zůstat v kontaktu s výukou a se studenty. Učení mě zkrátka vždy strašně bavilo.

Věnujete se i vědě?

Ano, jsem nyní v prvním ročníku doktorského studia, v rámci kterého se na motolské ORL klinice zabýváme rehabilitací vestibulárního ústrojí u pacientů po operaci vestibulárního schwannomu. Ale i na Anatomickém ústavu je spousta vědeckých aktivit, do kterých je možné se zapojit či se na nich podílet.

Je pro vás učení na fakultě prospěšné i z hlediska vlastního studia?

Jistě. ORL je chirurgický obor – jedná se o oblast hlavy a krku, anatomicky velice složitou oblast s velkým množstvím důležitých struktur. Bez jejich dokonalé znalosti a pochopení vzájemných vztahů mezi nimi by pořádně nešlo se tomuto oboru věnovat. V mé práci mi tedy to, že se anatomii takto soustavně věnuji, přináší spoustu pozitiv.

Jaký je z vašeho pohledu mezi mediky a lékaři obecně zájem o učení? Je váš přístup běžný?

Zcela běžný asi není. Zájem o učení není zřejmě takový, jaký by mohl být. Jedná se o práci navíc, která zabírá určité množství času mimo nemocnici. Někdy je to možná dáno i tím, že se studenti během studia setkají s vyučujícími, kteří ne úplně šťastně dovedou látku předat nebo je zaujmout, nebo že mají jinou negativní zkušenost, která je odradí.

Jste v podstatě čerstvý absolvent. To vám zřejmě pomáhá například v tom, že víte, co studenti oceňují a co jim naopak vadí.

Jistě to má svůj vliv na způsob vedení výuky. Člověk má pořád v čerstvé paměti, jaké to bylo za studií, jak vnímal některé přednášky, jak vyučující dovedl studenty zaujmout a zda dokázal látku pořádně vysvětlit. Na základě toho se snažím výuku pojmout tak, aby mi přišla zajímavá, pochopitelná a především, abych ukázal praktický smysl vykládané látky. Spoustu témat – například anatomii centrálního nervového systému, která je velmi složitá – se snažím podat takovou formou, jakou bych ji v prvním ročníku, bez znalostí z vyšších ročníků, dokázal pochopit i já. Doufám, že tento přístup pomáhá v porozumění dané látce i mým studentům.

Co tedy studenti oceňují obecně na učitelích, co je pro ně důležité? A co naopak studenti vnímají neblaze?

I z vlastních zkušeností vím, že je na kantorovi strašně vidět, jestli ho vyučování baví a naplňuje. Přenáší se to pak totiž do výkladu. Studenti jistě ocení, pokud vyučující dokáže studenty svým projevem zaujmout, a hlavně s nimi udržovat kontakt – pokud dokáže vyzdvihnout témata důležitá pro klinickou praxi a pojmout i nějaké nezáživné téma tak, že je jeho výklad zajímavý, vtipný. Oblíbení nejsou tzv. uspávači hadů, kteří chtějí splnit svou povinnost a co nejrychleji vše vyložit. Nejhorší je, když někdo přečte svoji prezentaci z počítače zády ke studentům, aniž by látku dostatečně vysvětlil. To je pak konec. Obecně také studenti oceňují, když má pro ně a pro studium učitel pochopení. Vyučující jistě musí mít na studenty určité požadavky, ale zároveň by si měl vzpomenout na svá studijní léta a říct si, jak by výuku vnímal on sám.

Hodně se teď mluví o průzkumu spolku Po medině, ze kterého vyšlo, že studenti pociťují nadměrný stres. Podle nich jsou na lékařských fakultách „zbytné části stresu“. Jak stresovost studia medicíny vnímáte vy?

Povolání lékaře je spojeno se stresem. Nemusí to být jen stres na operačním sále, ale třeba i ze situace, kdy musíme akutně jednat a zvolit správný a pro danou situaci nejvhodnější postup k záchraně či úzdravě pacienta. Nicméně je pravda, že stres na fakultě je jiného druhu a občas zbytečný. To ovšem neznamená, že je neopodstatněný.

Co ho tedy vyvolává?

Jednou z věcí, která ho způsobuje, jsou historky o průběhu zkoušek, které kolují mezi studenty. Ty dovedou člověka před zkouškou velmi vystresovat. Druhou příčinu lze hledat v přístupu vyučujících ke studentům. Pokud během výuky či zkoušky jednají se studentem nadřazeně, mají poznámky, které s danou problematikou příliš nesouvisí, nebo se dokonce dotýkají osobního života studenta, pak se jedná o stres, který je nadbytečný a studenta poškozující. Myslím, že každý učitel má dostatek zkušeností a většinou pozná, zda se student v látce orientuje, nebo se ji jen naučil nazpaměť. Zkouška je určitou formou diskuze mezi examinátorem a studentem. Jedná se o dospělé lidi a budoucí kolegy, a tak by k sobě měli přistupovat. S oboustranným respektem.

Hraje obecně v tomto ohledu roli postavení lékaře nebo jeho věk?

Nemyslím si. Znám spoustu starších pedagogů, profesorů, kteří dokážou zaujmout a jsou mezi studenty oblíbení, a naopak znám mladší kolegy, kteří se mnohdy chovají arogantně nebo nemají o učení zájem. Přístup některých starších učitelů je možná ovlivněn tím, že v době jejich studií přicházel člověk na univerzitu s často větším rozhledem, než je tomu dnes. Nebyl orientovaný pouze jedním směrem, ale měl značné všeobecné znalosti. Někteří kantoři to občas očekávají i dnes, ale doba je teď taková, že se člověk dříve nebo později snaží nějakým způsobem profilovat. Studenti často už při nástupu na gympl vědí, jakou vysokou školu chtějí studovat. Cílí pak svou pozornost jedním směrem. Často je to předpokladem úspěšného složení přijímacích zkoušek. Rozhled se navíc často získává až s věkem a zkušenostmi.

Největším stresorem jsou podle studentů zkoušky. Námitky například směřují k nepředvídatelnosti výsledků. Změnil byste formu zkoušek, zavedl byste například testy?

Nemyslím si, že by forma testu byla šťastná. Přeci jenom ústní zkouška má velkou výhodu v tom, že se zkoušejícím diskutujeme o dané otázce. Díky tomu může student ukázat, zda látku chápe, nebo ne. Člověk je často vystresovaný, takže ne vždy dovede věci správně pojmenovat, což u testu může negativně ovlivnit výsledek. Spíš si myslím, že je důležité, aby učitelé brali studenty jako své budoucí kolegy lékaře a zkoušku vedli v tomto duchu. Ve vyšších ročnících pak jako s člověkem, který si prošel preklinickými obory a má tedy již nějaké medicínské znalosti.

Přichází podle vás v úvahu měnit obsah a objem zkoušek?

Co se týče obsahu, je pravda, že v každém předmětu by šlo někde něco ubrat či něco naopak přidat. Určitě by to někde pomohlo. V některých předmětech je kladen důraz na určitý výsek. Většinou proto, že se jedná o jedno z hlavních zaměření daného pracoviště. Takže nějaký prostor ke zlepšení tu jistě je.

A konkrétně u anatomie?

Jedná se o předmět prvního ročníku, který je základem pro další studium. Když student nebude anatomii pořádně umět, uškodí i sobě. I později při přípravě k atestaci se nejprve definuje anatomická oblast a struktury v ní obsažené a poté se pokračuje dále k patofyziologii a léčbě daného onemocnění. Snad by se mohlo lehce slevit u anatomie centrálního nervového systému. Je to velmi specifický výsek anatomie. Ale jinak si to nemyslím.

Jeden váš kolega řekl, že ubývá oborů, které lze vykonávat bez dobré znalosti anatomie – můžete vysvětlit, co tím mohl myslet?

Nejlepší bude vysvětlit to na příkladu regionální anestezie pro anesteziology. Tato tématika vyžaduje důslednou znalost anatomie. Jde o to, podat lokální anestetikum do oblasti kolem nervu v takovém místě, kde anatomické poměry dovolují jeho bezpečnou aplikaci. Tím dosáhneme znecitlivění oblasti zásobované daným nervem, bez nutnosti použití celkové anestezie. Podobně je to se znalostí anatomie i v mnoha dalších oborech. Představa, že anatomie je nehybný obor, neplatí. Především v chirurgických oborech ji lze využít k novým postupům. V medicíně je jistě již mnoho vyzkoumáno. Abychom se posouvali stále dál, musíme se mnohdy vracet k základům – například k anatomii. Nelze tedy brát anatomii jen jako něco, čím si musíme projít.

Velkým tématem je také specializační vzdělávání. Nemáme prostor zabíhat do hloubky, ale v čem vidíte největší problém v této oblasti?

Myslím si, že potíž je v nejednotnosti požadavků ve specializačním vzdělávání a různá úroveň a přístup ke vzdělávání lékařů v závislosti na daném pracovišti. Jistě jsou pracoviště, kde vzdělávání neprobíhá tak, jak by mělo, a naopak některá pracoviště fungují úžasně a není jim, co vytknout. Takže nějaké sjednocení by jistě nebylo na škodu.

Jaké výhody přináší specializační vzdělávání na fakultním pracovišti?

Když budu mluvit za naši motolskou kliniku, tak výhodu vidím především v tom, že zde působí přední odborníci v oboru, kteří jsou neustále v kontaktu s nejnovějšími postupy. Je mezi nimi řada autorů publikací využívaných nejen při přípravě k atestaci. Nelze opomenout ani pedagogický přístup místních lékařů. Pracují zde lidé, kteří mají neskutečné zkušenosti a rádi je předávají dál mladým lékařům.

Vy jste se zaměřil na ORL. Proč?

Jelikož mě již od začátku bavila chirurgie, snažil jsem se s ní být v kontaktu co nejvíce. I proto jsem se aktivně snažil být součástí výuky v Anatomickém ústavu. Postupně, jak jsem do medicíny pronikal a získával nové a nové zkušenosti a informace o tom, jak jednotlivé obory fungují a co je jejich obsahem, začal se můj zájem zužovat. Ve čtvrtém ročníku na klinických stážích mě zaujala především ORL, i kvůli onomu důrazu na znalost anatomie. Každý medik vám potvrdí, že když poprvé uviděl oblast krku, zažíval krušné chvíle. Když se řekne ORL, laici si představí, že lékaři tohoto zaměření sedí pouze v ambulancích a lečí onemocnění, jako je angína, rýma a podobně. S ORL se ale neodmyslitelně pojí právě chirurgie. Musíme chirurgicky léčit spoustu onemocnění, z nichž operace nádorů krku či dutiny ústní trvají kolikrát i více než čtyři hodiny, nádory baze lební pak ještě více. Mně se obor zalíbil především anatomickou lokalitou i spektrem ambulantní práce.

Komu byste tedy obor doporučil?

Těm, kdo mají zájem o zajímavou, jemnou chirurgii. Vždycky je ale dobré strávit nějakou dobu na pracovišti a vidět, co obor obnáší. ORL vyžaduje mimořádnou zručnost, pohybujete se ve vzdálenosti několika milimetrů a vlastně každý pohyb mimo může vést k vážné komplikaci. V nejlepším případě se jedná pouze o dočasný stav, ale mnohdy se pohybujeme tak na hraně, že chyba může být fatální.

Jakým jste byl vůbec studentem?

Myslím, že jsem byl průměrným studentem. Šlo mi o to se danou látku naučit a zapamatovat si nejdůležitější věci, ale zároveň jsem chtěl mít zkoušky hotové co možná nejdříve, abych se mohl věnovat projektům a aktivitám mimo školu. Především těm v Anatomickém ústavu, ale i dalším aktivitám souvisejícím s chirurgickými obory – jako bylo chirurgické šití při IFMSA, asistování na operačních sálech a podobně.

Na závěr se vraťme ke stresu. Co byste poradil studentům, aby ho zvládali?

Sám jsem byl velký „stresař“, takže nemám příliš, co radit. Důležité je nezapomínat na volný čas, i když je studia hodně. I když času je málo, musí se umět vypnout.


Jednička ve vědě

Na kantorovi je strašně vidět, jestli ho učení baví a naplňuje

Patří mezi nejoblíbenější a nejlépe hodnocené učitele na 1. lékařské fakultě. Sám promoval v roce 2020, a je tedy také více méně čerstvým absolventem. Květoslav Červený, který nyní působí na Klinice ORL a chirurgie hlavy a krku 1. LF UK a FN Motol a v Anatomickém ústavu 1. LF UK, má tedy studentskou perspektivu v živé paměti. Být schopen vcítit se do pozice studentek a studentů a jednat s nimi jako se sobě rovnými považuje za důležité. Zeptali jsme se ho mimo jiné na to, jaké typy přednášek studenti oceňují, co jemu samému učení přináší a čím ho zaujala jemná chirurgie hlavy a krku.

98599

Kdy a jak jste začal působit v Anatomickém ústavu 1. LF UK?

Začínal jsem jako demonstrátor na pitevnách na „anatomáku“ už v průběhu druhého a třetího ročníku. Ve čtvrtém ročníku se mi podařilo absolvovat pohovor na lektora, a tak jsem začal vyučovat anatomii společně s asistentem. Považuji za velikou výhodu, že se studenti mohou takto zapojovat do výuky anatomie na pitevnách či přímo při praktikách. Po dokončení svého studia se mi povedlo získat i místo asistenta, díky čemuž jsem pak mohl spoustu věcí ve výuce přizpůsobit svým představám.

Nyní absolvujete specializační vzdělávání na Klinice ORL a chirurgie hlavy a krku 1. LF UK a FN Motol a nadále učíte v Anatomickém ústavu. Co vás k tomu motivuje?

Motolská klinika má velmi dobré vztahy s Anatomickým ústavem a určitou tradicí je i to, že doktoři v rámci postgraduálního vzdělávání zároveň vyučují v ústavu anatomii. Chtěl jsem zůstat v kontaktu s výukou a se studenty. Učení mě zkrátka vždy strašně bavilo.

Věnujete se i vědě?

Ano, jsem nyní v prvním ročníku doktorského studia, v rámci kterého se na motolské ORL klinice zabýváme rehabilitací vestibulárního ústrojí u pacientů po operaci vestibulárního schwannomu. Ale i na Anatomickém ústavu je spousta vědeckých aktivit, do kterých je možné se zapojit či se na nich podílet.

Je pro vás učení na fakultě prospěšné i z hlediska vlastního studia?

Jistě. ORL je chirurgický obor – jedná se o oblast hlavy a krku, anatomicky velice složitou oblast s velkým množstvím důležitých struktur. Bez jejich dokonalé znalosti a pochopení vzájemných vztahů mezi nimi by pořádně nešlo se tomuto oboru věnovat. V mé práci mi tedy to, že se anatomii takto soustavně věnuji, přináší spoustu pozitiv.

Jaký je z vašeho pohledu mezi mediky a lékaři obecně zájem o učení? Je váš přístup běžný?

Zcela běžný asi není. Zájem o učení není zřejmě takový, jaký by mohl být. Jedná se o práci navíc, která zabírá určité množství času mimo nemocnici. Někdy je to možná dáno i tím, že se studenti během studia setkají s vyučujícími, kteří ne úplně šťastně dovedou látku předat nebo je zaujmout, nebo že mají jinou negativní zkušenost, která je odradí.

Jste v podstatě čerstvý absolvent. To vám zřejmě pomáhá například v tom, že víte, co studenti oceňují a co jim naopak vadí.

Jistě to má svůj vliv na způsob vedení výuky. Člověk má pořád v čerstvé paměti, jaké to bylo za studií, jak vnímal některé přednášky, jak vyučující dovedl studenty zaujmout a zda dokázal látku pořádně vysvětlit. Na základě toho se snažím výuku pojmout tak, aby mi přišla zajímavá, pochopitelná a především, abych ukázal praktický smysl vykládané látky. Spoustu témat – například anatomii centrálního nervového systému, která je velmi složitá – se snažím podat takovou formou, jakou bych ji v prvním ročníku, bez znalostí z vyšších ročníků, dokázal pochopit i já. Doufám, že tento přístup pomáhá v porozumění dané látce i mým studentům.

Co tedy studenti oceňují obecně na učitelích, co je pro ně důležité? A co naopak studenti vnímají neblaze?

I z vlastních zkušeností vím, že je na kantorovi strašně vidět, jestli ho vyučování baví a naplňuje. Přenáší se to pak totiž do výkladu. Studenti jistě ocení, pokud vyučující dokáže studenty svým projevem zaujmout, a hlavně s nimi udržovat kontakt – pokud dokáže vyzdvihnout témata důležitá pro klinickou praxi a pojmout i nějaké nezáživné téma tak, že je jeho výklad zajímavý, vtipný. Oblíbení nejsou tzv. uspávači hadů, kteří chtějí splnit svou povinnost a co nejrychleji vše vyložit. Nejhorší je, když někdo přečte svoji prezentaci z počítače zády ke studentům, aniž by látku dostatečně vysvětlil. To je pak konec. Obecně také studenti oceňují, když má pro ně a pro studium učitel pochopení. Vyučující jistě musí mít na studenty určité požadavky, ale zároveň by si měl vzpomenout na svá studijní léta a říct si, jak by výuku vnímal on sám.

Hodně se teď mluví o průzkumu spolku Po medině, ze kterého vyšlo, že studenti pociťují nadměrný stres. Podle nich jsou na lékařských fakultách „zbytné části stresu“. Jak stresovost studia medicíny vnímáte vy?

Povolání lékaře je spojeno se stresem. Nemusí to být jen stres na operačním sále, ale třeba i ze situace, kdy musíme akutně jednat a zvolit správný a pro danou situaci nejvhodnější postup k záchraně či úzdravě pacienta. Nicméně je pravda, že stres na fakultě je jiného druhu a občas zbytečný. To ovšem neznamená, že je neopodstatněný.

Co ho tedy vyvolává?

Jednou z věcí, která ho způsobuje, jsou historky o průběhu zkoušek, které kolují mezi studenty. Ty dovedou člověka před zkouškou velmi vystresovat. Druhou příčinu lze hledat v přístupu vyučujících ke studentům. Pokud během výuky či zkoušky jednají se studentem nadřazeně, mají poznámky, které s danou problematikou příliš nesouvisí, nebo se dokonce dotýkají osobního života studenta, pak se jedná o stres, který je nadbytečný a studenta poškozující. Myslím, že každý učitel má dostatek zkušeností a většinou pozná, zda se student v látce orientuje, nebo se ji jen naučil nazpaměť. Zkouška je určitou formou diskuze mezi examinátorem a studentem. Jedná se o dospělé lidi a budoucí kolegy, a tak by k sobě měli přistupovat. S oboustranným respektem.

Hraje obecně v tomto ohledu roli postavení lékaře nebo jeho věk?

Nemyslím si. Znám spoustu starších pedagogů, profesorů, kteří dokážou zaujmout a jsou mezi studenty oblíbení, a naopak znám mladší kolegy, kteří se mnohdy chovají arogantně nebo nemají o učení zájem. Přístup některých starších učitelů je možná ovlivněn tím, že v době jejich studií přicházel člověk na univerzitu s často větším rozhledem, než je tomu dnes. Nebyl orientovaný pouze jedním směrem, ale měl značné všeobecné znalosti. Někteří kantoři to občas očekávají i dnes, ale doba je teď taková, že se člověk dříve nebo později snaží nějakým způsobem profilovat. Studenti často už při nástupu na gympl vědí, jakou vysokou školu chtějí studovat. Cílí pak svou pozornost jedním směrem. Často je to předpokladem úspěšného složení přijímacích zkoušek. Rozhled se navíc často získává až s věkem a zkušenostmi.

Největším stresorem jsou podle studentů zkoušky. Námitky například směřují k nepředvídatelnosti výsledků. Změnil byste formu zkoušek, zavedl byste například testy?

Nemyslím si, že by forma testu byla šťastná. Přeci jenom ústní zkouška má velkou výhodu v tom, že se zkoušejícím diskutujeme o dané otázce. Díky tomu může student ukázat, zda látku chápe, nebo ne. Člověk je často vystresovaný, takže ne vždy dovede věci správně pojmenovat, což u testu může negativně ovlivnit výsledek. Spíš si myslím, že je důležité, aby učitelé brali studenty jako své budoucí kolegy lékaře a zkoušku vedli v tomto duchu. Ve vyšších ročnících pak jako s člověkem, který si prošel preklinickými obory a má tedy již nějaké medicínské znalosti.

Přichází podle vás v úvahu měnit obsah a objem zkoušek?

Co se týče obsahu, je pravda, že v každém předmětu by šlo někde něco ubrat či něco naopak přidat. Určitě by to někde pomohlo. V některých předmětech je kladen důraz na určitý výsek. Většinou proto, že se jedná o jedno z hlavních zaměření daného pracoviště. Takže nějaký prostor ke zlepšení tu jistě je.

A konkrétně u anatomie?

Jedná se o předmět prvního ročníku, který je základem pro další studium. Když student nebude anatomii pořádně umět, uškodí i sobě. I později při přípravě k atestaci se nejprve definuje anatomická oblast a struktury v ní obsažené a poté se pokračuje dále k patofyziologii a léčbě daného onemocnění. Snad by se mohlo lehce slevit u anatomie centrálního nervového systému. Je to velmi specifický výsek anatomie. Ale jinak si to nemyslím.

Jeden váš kolega řekl, že ubývá oborů, které lze vykonávat bez dobré znalosti anatomie – můžete vysvětlit, co tím mohl myslet?

Nejlepší bude vysvětlit to na příkladu regionální anestezie pro anesteziology. Tato tématika vyžaduje důslednou znalost anatomie. Jde o to, podat lokální anestetikum do oblasti kolem nervu v takovém místě, kde anatomické poměry dovolují jeho bezpečnou aplikaci. Tím dosáhneme znecitlivění oblasti zásobované daným nervem, bez nutnosti použití celkové anestezie. Podobně je to se znalostí anatomie i v mnoha dalších oborech. Představa, že anatomie je nehybný obor, neplatí. Především v chirurgických oborech ji lze využít k novým postupům. V medicíně je jistě již mnoho vyzkoumáno. Abychom se posouvali stále dál, musíme se mnohdy vracet k základům – například k anatomii. Nelze tedy brát anatomii jen jako něco, čím si musíme projít.

Velkým tématem je také specializační vzdělávání. Nemáme prostor zabíhat do hloubky, ale v čem vidíte největší problém v této oblasti?

Myslím si, že potíž je v nejednotnosti požadavků ve specializačním vzdělávání a různá úroveň a přístup ke vzdělávání lékařů v závislosti na daném pracovišti. Jistě jsou pracoviště, kde vzdělávání neprobíhá tak, jak by mělo, a naopak některá pracoviště fungují úžasně a není jim, co vytknout. Takže nějaké sjednocení by jistě nebylo na škodu.

Jaké výhody přináší specializační vzdělávání na fakultním pracovišti?

Když budu mluvit za naši motolskou kliniku, tak výhodu vidím především v tom, že zde působí přední odborníci v oboru, kteří jsou neustále v kontaktu s nejnovějšími postupy. Je mezi nimi řada autorů publikací využívaných nejen při přípravě k atestaci. Nelze opomenout ani pedagogický přístup místních lékařů. Pracují zde lidé, kteří mají neskutečné zkušenosti a rádi je předávají dál mladým lékařům.

Vy jste se zaměřil na ORL. Proč?

Jelikož mě již od začátku bavila chirurgie, snažil jsem se s ní být v kontaktu co nejvíce. I proto jsem se aktivně snažil být součástí výuky v Anatomickém ústavu. Postupně, jak jsem do medicíny pronikal a získával nové a nové zkušenosti a informace o tom, jak jednotlivé obory fungují a co je jejich obsahem, začal se můj zájem zužovat. Ve čtvrtém ročníku na klinických stážích mě zaujala především ORL, i kvůli onomu důrazu na znalost anatomie. Každý medik vám potvrdí, že když poprvé uviděl oblast krku, zažíval krušné chvíle. Když se řekne ORL, laici si představí, že lékaři tohoto zaměření sedí pouze v ambulancích a lečí onemocnění, jako je angína, rýma a podobně. S ORL se ale neodmyslitelně pojí právě chirurgie. Musíme chirurgicky léčit spoustu onemocnění, z nichž operace nádorů krku či dutiny ústní trvají kolikrát i více než čtyři hodiny, nádory baze lební pak ještě více. Mně se obor zalíbil především anatomickou lokalitou i spektrem ambulantní práce.

Komu byste tedy obor doporučil?

Těm, kdo mají zájem o zajímavou, jemnou chirurgii. Vždycky je ale dobré strávit nějakou dobu na pracovišti a vidět, co obor obnáší. ORL vyžaduje mimořádnou zručnost, pohybujete se ve vzdálenosti několika milimetrů a vlastně každý pohyb mimo může vést k vážné komplikaci. V nejlepším případě se jedná pouze o dočasný stav, ale mnohdy se pohybujeme tak na hraně, že chyba může být fatální.

Jakým jste byl vůbec studentem?

Myslím, že jsem byl průměrným studentem. Šlo mi o to se danou látku naučit a zapamatovat si nejdůležitější věci, ale zároveň jsem chtěl mít zkoušky hotové co možná nejdříve, abych se mohl věnovat projektům a aktivitám mimo školu. Především těm v Anatomickém ústavu, ale i dalším aktivitám souvisejícím s chirurgickými obory – jako bylo chirurgické šití při IFMSA, asistování na operačních sálech a podobně.

Na závěr se vraťme ke stresu. Co byste poradil studentům, aby ho zvládali?

Sám jsem byl velký „stresař“, takže nemám příliš, co radit. Důležité je nezapomínat na volný čas, i když je studia hodně. I když času je málo, musí se umět vypnout.


Erasmus a stáže

Na kantorovi je strašně vidět, jestli ho učení baví a naplňuje

Patří mezi nejoblíbenější a nejlépe hodnocené učitele na 1. lékařské fakultě. Sám promoval v roce 2020, a je tedy také více méně čerstvým absolventem. Květoslav Červený, který nyní působí na Klinice ORL a chirurgie hlavy a krku 1. LF UK a FN Motol a v Anatomickém ústavu 1. LF UK, má tedy studentskou perspektivu v živé paměti. Být schopen vcítit se do pozice studentek a studentů a jednat s nimi jako se sobě rovnými považuje za důležité. Zeptali jsme se ho mimo jiné na to, jaké typy přednášek studenti oceňují, co jemu samému učení přináší a čím ho zaujala jemná chirurgie hlavy a krku.

98599

Kdy a jak jste začal působit v Anatomickém ústavu 1. LF UK?

Začínal jsem jako demonstrátor na pitevnách na „anatomáku“ už v průběhu druhého a třetího ročníku. Ve čtvrtém ročníku se mi podařilo absolvovat pohovor na lektora, a tak jsem začal vyučovat anatomii společně s asistentem. Považuji za velikou výhodu, že se studenti mohou takto zapojovat do výuky anatomie na pitevnách či přímo při praktikách. Po dokončení svého studia se mi povedlo získat i místo asistenta, díky čemuž jsem pak mohl spoustu věcí ve výuce přizpůsobit svým představám.

Nyní absolvujete specializační vzdělávání na Klinice ORL a chirurgie hlavy a krku 1. LF UK a FN Motol a nadále učíte v Anatomickém ústavu. Co vás k tomu motivuje?

Motolská klinika má velmi dobré vztahy s Anatomickým ústavem a určitou tradicí je i to, že doktoři v rámci postgraduálního vzdělávání zároveň vyučují v ústavu anatomii. Chtěl jsem zůstat v kontaktu s výukou a se studenty. Učení mě zkrátka vždy strašně bavilo.

Věnujete se i vědě?

Ano, jsem nyní v prvním ročníku doktorského studia, v rámci kterého se na motolské ORL klinice zabýváme rehabilitací vestibulárního ústrojí u pacientů po operaci vestibulárního schwannomu. Ale i na Anatomickém ústavu je spousta vědeckých aktivit, do kterých je možné se zapojit či se na nich podílet.

Je pro vás učení na fakultě prospěšné i z hlediska vlastního studia?

Jistě. ORL je chirurgický obor – jedná se o oblast hlavy a krku, anatomicky velice složitou oblast s velkým množstvím důležitých struktur. Bez jejich dokonalé znalosti a pochopení vzájemných vztahů mezi nimi by pořádně nešlo se tomuto oboru věnovat. V mé práci mi tedy to, že se anatomii takto soustavně věnuji, přináší spoustu pozitiv.

Jaký je z vašeho pohledu mezi mediky a lékaři obecně zájem o učení? Je váš přístup běžný?

Zcela běžný asi není. Zájem o učení není zřejmě takový, jaký by mohl být. Jedná se o práci navíc, která zabírá určité množství času mimo nemocnici. Někdy je to možná dáno i tím, že se studenti během studia setkají s vyučujícími, kteří ne úplně šťastně dovedou látku předat nebo je zaujmout, nebo že mají jinou negativní zkušenost, která je odradí.

Jste v podstatě čerstvý absolvent. To vám zřejmě pomáhá například v tom, že víte, co studenti oceňují a co jim naopak vadí.

Jistě to má svůj vliv na způsob vedení výuky. Člověk má pořád v čerstvé paměti, jaké to bylo za studií, jak vnímal některé přednášky, jak vyučující dovedl studenty zaujmout a zda dokázal látku pořádně vysvětlit. Na základě toho se snažím výuku pojmout tak, aby mi přišla zajímavá, pochopitelná a především, abych ukázal praktický smysl vykládané látky. Spoustu témat – například anatomii centrálního nervového systému, která je velmi složitá – se snažím podat takovou formou, jakou bych ji v prvním ročníku, bez znalostí z vyšších ročníků, dokázal pochopit i já. Doufám, že tento přístup pomáhá v porozumění dané látce i mým studentům.

Co tedy studenti oceňují obecně na učitelích, co je pro ně důležité? A co naopak studenti vnímají neblaze?

I z vlastních zkušeností vím, že je na kantorovi strašně vidět, jestli ho vyučování baví a naplňuje. Přenáší se to pak totiž do výkladu. Studenti jistě ocení, pokud vyučující dokáže studenty svým projevem zaujmout, a hlavně s nimi udržovat kontakt – pokud dokáže vyzdvihnout témata důležitá pro klinickou praxi a pojmout i nějaké nezáživné téma tak, že je jeho výklad zajímavý, vtipný. Oblíbení nejsou tzv. uspávači hadů, kteří chtějí splnit svou povinnost a co nejrychleji vše vyložit. Nejhorší je, když někdo přečte svoji prezentaci z počítače zády ke studentům, aniž by látku dostatečně vysvětlil. To je pak konec. Obecně také studenti oceňují, když má pro ně a pro studium učitel pochopení. Vyučující jistě musí mít na studenty určité požadavky, ale zároveň by si měl vzpomenout na svá studijní léta a říct si, jak by výuku vnímal on sám.

Hodně se teď mluví o průzkumu spolku Po medině, ze kterého vyšlo, že studenti pociťují nadměrný stres. Podle nich jsou na lékařských fakultách „zbytné části stresu“. Jak stresovost studia medicíny vnímáte vy?

Povolání lékaře je spojeno se stresem. Nemusí to být jen stres na operačním sále, ale třeba i ze situace, kdy musíme akutně jednat a zvolit správný a pro danou situaci nejvhodnější postup k záchraně či úzdravě pacienta. Nicméně je pravda, že stres na fakultě je jiného druhu a občas zbytečný. To ovšem neznamená, že je neopodstatněný.

Co ho tedy vyvolává?

Jednou z věcí, která ho způsobuje, jsou historky o průběhu zkoušek, které kolují mezi studenty. Ty dovedou člověka před zkouškou velmi vystresovat. Druhou příčinu lze hledat v přístupu vyučujících ke studentům. Pokud během výuky či zkoušky jednají se studentem nadřazeně, mají poznámky, které s danou problematikou příliš nesouvisí, nebo se dokonce dotýkají osobního života studenta, pak se jedná o stres, který je nadbytečný a studenta poškozující. Myslím, že každý učitel má dostatek zkušeností a většinou pozná, zda se student v látce orientuje, nebo se ji jen naučil nazpaměť. Zkouška je určitou formou diskuze mezi examinátorem a studentem. Jedná se o dospělé lidi a budoucí kolegy, a tak by k sobě měli přistupovat. S oboustranným respektem.

Hraje obecně v tomto ohledu roli postavení lékaře nebo jeho věk?

Nemyslím si. Znám spoustu starších pedagogů, profesorů, kteří dokážou zaujmout a jsou mezi studenty oblíbení, a naopak znám mladší kolegy, kteří se mnohdy chovají arogantně nebo nemají o učení zájem. Přístup některých starších učitelů je možná ovlivněn tím, že v době jejich studií přicházel člověk na univerzitu s často větším rozhledem, než je tomu dnes. Nebyl orientovaný pouze jedním směrem, ale měl značné všeobecné znalosti. Někteří kantoři to občas očekávají i dnes, ale doba je teď taková, že se člověk dříve nebo později snaží nějakým způsobem profilovat. Studenti často už při nástupu na gympl vědí, jakou vysokou školu chtějí studovat. Cílí pak svou pozornost jedním směrem. Často je to předpokladem úspěšného složení přijímacích zkoušek. Rozhled se navíc často získává až s věkem a zkušenostmi.

Největším stresorem jsou podle studentů zkoušky. Námitky například směřují k nepředvídatelnosti výsledků. Změnil byste formu zkoušek, zavedl byste například testy?

Nemyslím si, že by forma testu byla šťastná. Přeci jenom ústní zkouška má velkou výhodu v tom, že se zkoušejícím diskutujeme o dané otázce. Díky tomu může student ukázat, zda látku chápe, nebo ne. Člověk je často vystresovaný, takže ne vždy dovede věci správně pojmenovat, což u testu může negativně ovlivnit výsledek. Spíš si myslím, že je důležité, aby učitelé brali studenty jako své budoucí kolegy lékaře a zkoušku vedli v tomto duchu. Ve vyšších ročnících pak jako s člověkem, který si prošel preklinickými obory a má tedy již nějaké medicínské znalosti.

Přichází podle vás v úvahu měnit obsah a objem zkoušek?

Co se týče obsahu, je pravda, že v každém předmětu by šlo někde něco ubrat či něco naopak přidat. Určitě by to někde pomohlo. V některých předmětech je kladen důraz na určitý výsek. Většinou proto, že se jedná o jedno z hlavních zaměření daného pracoviště. Takže nějaký prostor ke zlepšení tu jistě je.

A konkrétně u anatomie?

Jedná se o předmět prvního ročníku, který je základem pro další studium. Když student nebude anatomii pořádně umět, uškodí i sobě. I později při přípravě k atestaci se nejprve definuje anatomická oblast a struktury v ní obsažené a poté se pokračuje dále k patofyziologii a léčbě daného onemocnění. Snad by se mohlo lehce slevit u anatomie centrálního nervového systému. Je to velmi specifický výsek anatomie. Ale jinak si to nemyslím.

Jeden váš kolega řekl, že ubývá oborů, které lze vykonávat bez dobré znalosti anatomie – můžete vysvětlit, co tím mohl myslet?

Nejlepší bude vysvětlit to na příkladu regionální anestezie pro anesteziology. Tato tématika vyžaduje důslednou znalost anatomie. Jde o to, podat lokální anestetikum do oblasti kolem nervu v takovém místě, kde anatomické poměry dovolují jeho bezpečnou aplikaci. Tím dosáhneme znecitlivění oblasti zásobované daným nervem, bez nutnosti použití celkové anestezie. Podobně je to se znalostí anatomie i v mnoha dalších oborech. Představa, že anatomie je nehybný obor, neplatí. Především v chirurgických oborech ji lze využít k novým postupům. V medicíně je jistě již mnoho vyzkoumáno. Abychom se posouvali stále dál, musíme se mnohdy vracet k základům – například k anatomii. Nelze tedy brát anatomii jen jako něco, čím si musíme projít.

Velkým tématem je také specializační vzdělávání. Nemáme prostor zabíhat do hloubky, ale v čem vidíte největší problém v této oblasti?

Myslím si, že potíž je v nejednotnosti požadavků ve specializačním vzdělávání a různá úroveň a přístup ke vzdělávání lékařů v závislosti na daném pracovišti. Jistě jsou pracoviště, kde vzdělávání neprobíhá tak, jak by mělo, a naopak některá pracoviště fungují úžasně a není jim, co vytknout. Takže nějaké sjednocení by jistě nebylo na škodu.

Jaké výhody přináší specializační vzdělávání na fakultním pracovišti?

Když budu mluvit za naši motolskou kliniku, tak výhodu vidím především v tom, že zde působí přední odborníci v oboru, kteří jsou neustále v kontaktu s nejnovějšími postupy. Je mezi nimi řada autorů publikací využívaných nejen při přípravě k atestaci. Nelze opomenout ani pedagogický přístup místních lékařů. Pracují zde lidé, kteří mají neskutečné zkušenosti a rádi je předávají dál mladým lékařům.

Vy jste se zaměřil na ORL. Proč?

Jelikož mě již od začátku bavila chirurgie, snažil jsem se s ní být v kontaktu co nejvíce. I proto jsem se aktivně snažil být součástí výuky v Anatomickém ústavu. Postupně, jak jsem do medicíny pronikal a získával nové a nové zkušenosti a informace o tom, jak jednotlivé obory fungují a co je jejich obsahem, začal se můj zájem zužovat. Ve čtvrtém ročníku na klinických stážích mě zaujala především ORL, i kvůli onomu důrazu na znalost anatomie. Každý medik vám potvrdí, že když poprvé uviděl oblast krku, zažíval krušné chvíle. Když se řekne ORL, laici si představí, že lékaři tohoto zaměření sedí pouze v ambulancích a lečí onemocnění, jako je angína, rýma a podobně. S ORL se ale neodmyslitelně pojí právě chirurgie. Musíme chirurgicky léčit spoustu onemocnění, z nichž operace nádorů krku či dutiny ústní trvají kolikrát i více než čtyři hodiny, nádory baze lební pak ještě více. Mně se obor zalíbil především anatomickou lokalitou i spektrem ambulantní práce.

Komu byste tedy obor doporučil?

Těm, kdo mají zájem o zajímavou, jemnou chirurgii. Vždycky je ale dobré strávit nějakou dobu na pracovišti a vidět, co obor obnáší. ORL vyžaduje mimořádnou zručnost, pohybujete se ve vzdálenosti několika milimetrů a vlastně každý pohyb mimo může vést k vážné komplikaci. V nejlepším případě se jedná pouze o dočasný stav, ale mnohdy se pohybujeme tak na hraně, že chyba může být fatální.

Jakým jste byl vůbec studentem?

Myslím, že jsem byl průměrným studentem. Šlo mi o to se danou látku naučit a zapamatovat si nejdůležitější věci, ale zároveň jsem chtěl mít zkoušky hotové co možná nejdříve, abych se mohl věnovat projektům a aktivitám mimo školu. Především těm v Anatomickém ústavu, ale i dalším aktivitám souvisejícím s chirurgickými obory – jako bylo chirurgické šití při IFMSA, asistování na operačních sálech a podobně.

Na závěr se vraťme ke stresu. Co byste poradil studentům, aby ho zvládali?

Sám jsem byl velký „stresař“, takže nemám příliš, co radit. Důležité je nezapomínat na volný čas, i když je studia hodně. I když času je málo, musí se umět vypnout.