1. lékařská fakulta Univerzity Karlovy Univerzita Karlova
Aktuální číslo

Karel IV. a lékařská fakulta pražského vysokého učení

U příležitosti 700. výročí narození Otce vlasti si připomeňme, že jen málo událostí v historii přispělo k evropské prestiži Čech tak, jako založení nejstaršího vysokého učení na území Svaté říše římské. V zakládací listině praví Karel IV.: „Mezi tužbami našeho srdce a tím, co naši královskou mysl svou tíhou stále zaneprazdňuje, … jest, aby naše české království, … bylo ozdobeno množstvím učených mužů.

73801

Tento záměr se ale v předchozích staletích naplňoval jen nesnadno, protože dosažení univerzitního gradu předpokládalo mnohaletý a především velmi finančně nákladný pobyt v cizině. Ze středověku se nezachoval žádný cestopis českého studenta medicíny v zahraničí. Jistou představu ale poskytuje o několik staletí mladší deník doktora Matyáše Borbonia de Borbenheim, který na konci 16. století odešel studovat medicínu do Basileje, protože pražská lékařská fakulta v té době právě nefungovala. Z textu je patrné, že se takový krok jen těžko podnikal bez bohatého sponzora, v tomto případě rodiny pánů z Vartemberka. O sto let mladší je zpráva o italských studiích pražského profesora medicíny Šimona Tudecia de Monte Galea. Ten se dokonce rozešel se svým sponzorem a byl nucen nechat se na nějakou dobu najmout jako veslař na válečnou loď.

Originál zakládací listiny se ztratil za 2. sv. války

Vraťme se však do středověku. Karel byl vychováván ve Francii a zde poznal jedno z nejslavnějších evropských učení – pařížskou Sorbonnu. Text zakládací listiny naznačuje, jak palčivě panovník vnímal absenci podobné instituce na domácí půdě: „A tak, aby naši věrní obyvatelé království, kteří bez ustání lační po plodech vědění, se nemuseli v cizích zemích doprošovat almužny, ale aby našli v království stůl k pohoštění prostřený a aby se ti, jež vyznamená vrozená bystrost …, stali poznáním věd vzdělanými, a nebyli již více nuceni… za účelem vyhledávání věd kraj světa obcházet, k cizím národům se obracet, … v cizích končinách žebrat, nýbrž aby za svou slávu považovali, že mohou jiné z ciziny k sobě zvát a účastny je činit té lahodné vůně a tak velikého vděku.

Není náhodou, že Karel přirovnal vzdělání k chutnému pokrmu, hostině vědění, království totiž nemohlo být bohaté, pokud by oplývalo pouze statky hmotnými. Zakládací listina říká, že země „se řízením Božím raduje z přirozené hojnosti zemských plodin“, ale co se týká potravy duchovní, kterou reprezentovalo ve své nejvyšší formě právě vysoké učení, zůstávala chudá. Proto panovník praví: „… rozhodli jsme se po předchozí zralé úvaze zřídit, vyzdvihnout a nově vytvořit obecné učení v našem metropolitním a zvláště půvabném městě pražském, …“ Slovo „metropolitní“ zde odkazuje k pražskému arcibiskupství, které mělo díky osobě Arnošta z Pardubic na založení univerzity nemalý podíl. Ostatně, málo se ví, že originál zakládací listiny se ztratil na konci 2. světové války, ale zachován zůstává dobový exemplář v archivu Arcibiskupství pražského.

Při založení vysokého učení nešlo pouze o vzdělání poddaných českého krále, ale důležitý byl také další záměr, přítomnost univerzity totiž lákala nadané jedince ze zahraničí. Panovník to vyjádřil následující větou: „Na tomto učení budou pak doktoři, mistři a žáci všech fakult, jimž slibujeme znamenité statky, a těm, které toho hodné shledáme, udělíme královské dary.“ Inu, zda mají mistři a doktoři pražského učení dnes „znamenité statky“, je patrně otázka otevřená diskuzi, ale ve své době se království díky přítomnosti školy dostalo na úroveň nejrozvinutějších regionů v Evropě.

Lékaři mezi učenci ze zahraničí

Karel se v textu listiny nikde podrobně nezmiňuje o lékařské fakultě, ale je zcela nepochybné, že jeho snaha přilákat do Čech učence ze zahraničí se z významné části týkala lékařů. O původu nejstaršího známého profesora lékařské fakulty, Mistra Walthera, působícího již ve službách Karlova otce Jana Lucemburského, není nic známo. Ale mnoho studentů, doktorů a mistrů univerzity prokazatelně pocházelo z bližšího i vzdálenějšího okolí Českého království.

Pro panovníka to mělo konkrétní výhody, protože tito přistěhovalci často zastávali zároveň funkci profesora a osobního lékaře na královském dvoře. Mezi nejstarší takové učence patřil např. Balthasar de Marcellinis, řečený také z Toskány, o němž je známo, že byl dvořanem a lékařem Karla IV. Ze zahraničí přišel Mistr Rembotus Eberhardi de Castro, který je kolem roku 1353 zaznamenán jako osobní lékař královny Anny. Petr Massen z Chotěbuze (SRN) sloužil panovníkovi nedlouho před smrtí, i když v jeho případě lze argumentovat, že Dolní Lužice patřila v té době ještě k zemím Koruny české. Z Německa pocházel profesor medicíny a rektor pražské univerzity Wiboldus Stutte de Osenbrughe, pozdější kanovník ve svém rodném Osnabrücku. Polské království reprezentoval Johannes Thomanni de Nissa, po Mistru Waltherovi jedno z prvních jmen zachycených v pramenech.

Lékařská fakulta však poskytovala prostor i pro české studenty. Mezi domácí učence z Karlovy doby tedy patřil kupř. osobní lékař krále i královny Johannes Henrici de Nova Domo (Jan Jindřichův z Jindřichova Hradce) či Bartoloměj z Hostýna. Ten byl vedle služby panovníkovi zaznamenán také jako lékař pražského arcibiskupa.

Závěrem bych rád připomněl, že naše fakulta nesloužila pouze obyvatelům Českého království. Někteří jednotlivci si odnesli z Prahy vzdělání do zahraničí – třeba Hermannus Starke de Huxaria (z Hoexteru v SRN), původně kolegiát a lékař v koleji krále Václava v Praze, který se stal později rektorem univerzity v Heidelberku. Inspiraci zde ale našly i celé instituce, jak tomu bylo např. u vídeňské či lipské univerzity.

Karel Černý, přednosta Ústavu dějin lékařství a cizích jazyků

 

Rozhovory

Karel IV. a lékařská fakulta pražského vysokého učení

U příležitosti 700. výročí narození Otce vlasti si připomeňme, že jen málo událostí v historii přispělo k evropské prestiži Čech tak, jako založení nejstaršího vysokého učení na území Svaté říše římské. V zakládací listině praví Karel IV.: „Mezi tužbami našeho srdce a tím, co naši královskou mysl svou tíhou stále zaneprazdňuje, … jest, aby naše české království, … bylo ozdobeno množstvím učených mužů.

73801

Tento záměr se ale v předchozích staletích naplňoval jen nesnadno, protože dosažení univerzitního gradu předpokládalo mnohaletý a především velmi finančně nákladný pobyt v cizině. Ze středověku se nezachoval žádný cestopis českého studenta medicíny v zahraničí. Jistou představu ale poskytuje o několik staletí mladší deník doktora Matyáše Borbonia de Borbenheim, který na konci 16. století odešel studovat medicínu do Basileje, protože pražská lékařská fakulta v té době právě nefungovala. Z textu je patrné, že se takový krok jen těžko podnikal bez bohatého sponzora, v tomto případě rodiny pánů z Vartemberka. O sto let mladší je zpráva o italských studiích pražského profesora medicíny Šimona Tudecia de Monte Galea. Ten se dokonce rozešel se svým sponzorem a byl nucen nechat se na nějakou dobu najmout jako veslař na válečnou loď.

Originál zakládací listiny se ztratil za 2. sv. války

Vraťme se však do středověku. Karel byl vychováván ve Francii a zde poznal jedno z nejslavnějších evropských učení – pařížskou Sorbonnu. Text zakládací listiny naznačuje, jak palčivě panovník vnímal absenci podobné instituce na domácí půdě: „A tak, aby naši věrní obyvatelé království, kteří bez ustání lační po plodech vědění, se nemuseli v cizích zemích doprošovat almužny, ale aby našli v království stůl k pohoštění prostřený a aby se ti, jež vyznamená vrozená bystrost …, stali poznáním věd vzdělanými, a nebyli již více nuceni… za účelem vyhledávání věd kraj světa obcházet, k cizím národům se obracet, … v cizích končinách žebrat, nýbrž aby za svou slávu považovali, že mohou jiné z ciziny k sobě zvát a účastny je činit té lahodné vůně a tak velikého vděku.

Není náhodou, že Karel přirovnal vzdělání k chutnému pokrmu, hostině vědění, království totiž nemohlo být bohaté, pokud by oplývalo pouze statky hmotnými. Zakládací listina říká, že země „se řízením Božím raduje z přirozené hojnosti zemských plodin“, ale co se týká potravy duchovní, kterou reprezentovalo ve své nejvyšší formě právě vysoké učení, zůstávala chudá. Proto panovník praví: „… rozhodli jsme se po předchozí zralé úvaze zřídit, vyzdvihnout a nově vytvořit obecné učení v našem metropolitním a zvláště půvabném městě pražském, …“ Slovo „metropolitní“ zde odkazuje k pražskému arcibiskupství, které mělo díky osobě Arnošta z Pardubic na založení univerzity nemalý podíl. Ostatně, málo se ví, že originál zakládací listiny se ztratil na konci 2. světové války, ale zachován zůstává dobový exemplář v archivu Arcibiskupství pražského.

Při založení vysokého učení nešlo pouze o vzdělání poddaných českého krále, ale důležitý byl také další záměr, přítomnost univerzity totiž lákala nadané jedince ze zahraničí. Panovník to vyjádřil následující větou: „Na tomto učení budou pak doktoři, mistři a žáci všech fakult, jimž slibujeme znamenité statky, a těm, které toho hodné shledáme, udělíme královské dary.“ Inu, zda mají mistři a doktoři pražského učení dnes „znamenité statky“, je patrně otázka otevřená diskuzi, ale ve své době se království díky přítomnosti školy dostalo na úroveň nejrozvinutějších regionů v Evropě.

Lékaři mezi učenci ze zahraničí

Karel se v textu listiny nikde podrobně nezmiňuje o lékařské fakultě, ale je zcela nepochybné, že jeho snaha přilákat do Čech učence ze zahraničí se z významné části týkala lékařů. O původu nejstaršího známého profesora lékařské fakulty, Mistra Walthera, působícího již ve službách Karlova otce Jana Lucemburského, není nic známo. Ale mnoho studentů, doktorů a mistrů univerzity prokazatelně pocházelo z bližšího i vzdálenějšího okolí Českého království.

Pro panovníka to mělo konkrétní výhody, protože tito přistěhovalci často zastávali zároveň funkci profesora a osobního lékaře na královském dvoře. Mezi nejstarší takové učence patřil např. Balthasar de Marcellinis, řečený také z Toskány, o němž je známo, že byl dvořanem a lékařem Karla IV. Ze zahraničí přišel Mistr Rembotus Eberhardi de Castro, který je kolem roku 1353 zaznamenán jako osobní lékař královny Anny. Petr Massen z Chotěbuze (SRN) sloužil panovníkovi nedlouho před smrtí, i když v jeho případě lze argumentovat, že Dolní Lužice patřila v té době ještě k zemím Koruny české. Z Německa pocházel profesor medicíny a rektor pražské univerzity Wiboldus Stutte de Osenbrughe, pozdější kanovník ve svém rodném Osnabrücku. Polské království reprezentoval Johannes Thomanni de Nissa, po Mistru Waltherovi jedno z prvních jmen zachycených v pramenech.

Lékařská fakulta však poskytovala prostor i pro české studenty. Mezi domácí učence z Karlovy doby tedy patřil kupř. osobní lékař krále i královny Johannes Henrici de Nova Domo (Jan Jindřichův z Jindřichova Hradce) či Bartoloměj z Hostýna. Ten byl vedle služby panovníkovi zaznamenán také jako lékař pražského arcibiskupa.

Závěrem bych rád připomněl, že naše fakulta nesloužila pouze obyvatelům Českého království. Někteří jednotlivci si odnesli z Prahy vzdělání do zahraničí – třeba Hermannus Starke de Huxaria (z Hoexteru v SRN), původně kolegiát a lékař v koleji krále Václava v Praze, který se stal později rektorem univerzity v Heidelberku. Inspiraci zde ale našly i celé instituce, jak tomu bylo např. u vídeňské či lipské univerzity.

Karel Černý, přednosta Ústavu dějin lékařství a cizích jazyků

 

Téma

Karel IV. a lékařská fakulta pražského vysokého učení

U příležitosti 700. výročí narození Otce vlasti si připomeňme, že jen málo událostí v historii přispělo k evropské prestiži Čech tak, jako založení nejstaršího vysokého učení na území Svaté říše římské. V zakládací listině praví Karel IV.: „Mezi tužbami našeho srdce a tím, co naši královskou mysl svou tíhou stále zaneprazdňuje, … jest, aby naše české království, … bylo ozdobeno množstvím učených mužů.

73801

Tento záměr se ale v předchozích staletích naplňoval jen nesnadno, protože dosažení univerzitního gradu předpokládalo mnohaletý a především velmi finančně nákladný pobyt v cizině. Ze středověku se nezachoval žádný cestopis českého studenta medicíny v zahraničí. Jistou představu ale poskytuje o několik staletí mladší deník doktora Matyáše Borbonia de Borbenheim, který na konci 16. století odešel studovat medicínu do Basileje, protože pražská lékařská fakulta v té době právě nefungovala. Z textu je patrné, že se takový krok jen těžko podnikal bez bohatého sponzora, v tomto případě rodiny pánů z Vartemberka. O sto let mladší je zpráva o italských studiích pražského profesora medicíny Šimona Tudecia de Monte Galea. Ten se dokonce rozešel se svým sponzorem a byl nucen nechat se na nějakou dobu najmout jako veslař na válečnou loď.

Originál zakládací listiny se ztratil za 2. sv. války

Vraťme se však do středověku. Karel byl vychováván ve Francii a zde poznal jedno z nejslavnějších evropských učení – pařížskou Sorbonnu. Text zakládací listiny naznačuje, jak palčivě panovník vnímal absenci podobné instituce na domácí půdě: „A tak, aby naši věrní obyvatelé království, kteří bez ustání lační po plodech vědění, se nemuseli v cizích zemích doprošovat almužny, ale aby našli v království stůl k pohoštění prostřený a aby se ti, jež vyznamená vrozená bystrost …, stali poznáním věd vzdělanými, a nebyli již více nuceni… za účelem vyhledávání věd kraj světa obcházet, k cizím národům se obracet, … v cizích končinách žebrat, nýbrž aby za svou slávu považovali, že mohou jiné z ciziny k sobě zvát a účastny je činit té lahodné vůně a tak velikého vděku.

Není náhodou, že Karel přirovnal vzdělání k chutnému pokrmu, hostině vědění, království totiž nemohlo být bohaté, pokud by oplývalo pouze statky hmotnými. Zakládací listina říká, že země „se řízením Božím raduje z přirozené hojnosti zemských plodin“, ale co se týká potravy duchovní, kterou reprezentovalo ve své nejvyšší formě právě vysoké učení, zůstávala chudá. Proto panovník praví: „… rozhodli jsme se po předchozí zralé úvaze zřídit, vyzdvihnout a nově vytvořit obecné učení v našem metropolitním a zvláště půvabném městě pražském, …“ Slovo „metropolitní“ zde odkazuje k pražskému arcibiskupství, které mělo díky osobě Arnošta z Pardubic na založení univerzity nemalý podíl. Ostatně, málo se ví, že originál zakládací listiny se ztratil na konci 2. světové války, ale zachován zůstává dobový exemplář v archivu Arcibiskupství pražského.

Při založení vysokého učení nešlo pouze o vzdělání poddaných českého krále, ale důležitý byl také další záměr, přítomnost univerzity totiž lákala nadané jedince ze zahraničí. Panovník to vyjádřil následující větou: „Na tomto učení budou pak doktoři, mistři a žáci všech fakult, jimž slibujeme znamenité statky, a těm, které toho hodné shledáme, udělíme královské dary.“ Inu, zda mají mistři a doktoři pražského učení dnes „znamenité statky“, je patrně otázka otevřená diskuzi, ale ve své době se království díky přítomnosti školy dostalo na úroveň nejrozvinutějších regionů v Evropě.

Lékaři mezi učenci ze zahraničí

Karel se v textu listiny nikde podrobně nezmiňuje o lékařské fakultě, ale je zcela nepochybné, že jeho snaha přilákat do Čech učence ze zahraničí se z významné části týkala lékařů. O původu nejstaršího známého profesora lékařské fakulty, Mistra Walthera, působícího již ve službách Karlova otce Jana Lucemburského, není nic známo. Ale mnoho studentů, doktorů a mistrů univerzity prokazatelně pocházelo z bližšího i vzdálenějšího okolí Českého království.

Pro panovníka to mělo konkrétní výhody, protože tito přistěhovalci často zastávali zároveň funkci profesora a osobního lékaře na královském dvoře. Mezi nejstarší takové učence patřil např. Balthasar de Marcellinis, řečený také z Toskány, o němž je známo, že byl dvořanem a lékařem Karla IV. Ze zahraničí přišel Mistr Rembotus Eberhardi de Castro, který je kolem roku 1353 zaznamenán jako osobní lékař královny Anny. Petr Massen z Chotěbuze (SRN) sloužil panovníkovi nedlouho před smrtí, i když v jeho případě lze argumentovat, že Dolní Lužice patřila v té době ještě k zemím Koruny české. Z Německa pocházel profesor medicíny a rektor pražské univerzity Wiboldus Stutte de Osenbrughe, pozdější kanovník ve svém rodném Osnabrücku. Polské království reprezentoval Johannes Thomanni de Nissa, po Mistru Waltherovi jedno z prvních jmen zachycených v pramenech.

Lékařská fakulta však poskytovala prostor i pro české studenty. Mezi domácí učence z Karlovy doby tedy patřil kupř. osobní lékař krále i královny Johannes Henrici de Nova Domo (Jan Jindřichův z Jindřichova Hradce) či Bartoloměj z Hostýna. Ten byl vedle služby panovníkovi zaznamenán také jako lékař pražského arcibiskupa.

Závěrem bych rád připomněl, že naše fakulta nesloužila pouze obyvatelům Českého království. Někteří jednotlivci si odnesli z Prahy vzdělání do zahraničí – třeba Hermannus Starke de Huxaria (z Hoexteru v SRN), původně kolegiát a lékař v koleji krále Václava v Praze, který se stal později rektorem univerzity v Heidelberku. Inspiraci zde ale našly i celé instituce, jak tomu bylo např. u vídeňské či lipské univerzity.

Karel Černý, přednosta Ústavu dějin lékařství a cizích jazyků

 

Co pro mě znamená Jednička

Karel IV. a lékařská fakulta pražského vysokého učení

U příležitosti 700. výročí narození Otce vlasti si připomeňme, že jen málo událostí v historii přispělo k evropské prestiži Čech tak, jako založení nejstaršího vysokého učení na území Svaté říše římské. V zakládací listině praví Karel IV.: „Mezi tužbami našeho srdce a tím, co naši královskou mysl svou tíhou stále zaneprazdňuje, … jest, aby naše české království, … bylo ozdobeno množstvím učených mužů.

73801

Tento záměr se ale v předchozích staletích naplňoval jen nesnadno, protože dosažení univerzitního gradu předpokládalo mnohaletý a především velmi finančně nákladný pobyt v cizině. Ze středověku se nezachoval žádný cestopis českého studenta medicíny v zahraničí. Jistou představu ale poskytuje o několik staletí mladší deník doktora Matyáše Borbonia de Borbenheim, který na konci 16. století odešel studovat medicínu do Basileje, protože pražská lékařská fakulta v té době právě nefungovala. Z textu je patrné, že se takový krok jen těžko podnikal bez bohatého sponzora, v tomto případě rodiny pánů z Vartemberka. O sto let mladší je zpráva o italských studiích pražského profesora medicíny Šimona Tudecia de Monte Galea. Ten se dokonce rozešel se svým sponzorem a byl nucen nechat se na nějakou dobu najmout jako veslař na válečnou loď.

Originál zakládací listiny se ztratil za 2. sv. války

Vraťme se však do středověku. Karel byl vychováván ve Francii a zde poznal jedno z nejslavnějších evropských učení – pařížskou Sorbonnu. Text zakládací listiny naznačuje, jak palčivě panovník vnímal absenci podobné instituce na domácí půdě: „A tak, aby naši věrní obyvatelé království, kteří bez ustání lační po plodech vědění, se nemuseli v cizích zemích doprošovat almužny, ale aby našli v království stůl k pohoštění prostřený a aby se ti, jež vyznamená vrozená bystrost …, stali poznáním věd vzdělanými, a nebyli již více nuceni… za účelem vyhledávání věd kraj světa obcházet, k cizím národům se obracet, … v cizích končinách žebrat, nýbrž aby za svou slávu považovali, že mohou jiné z ciziny k sobě zvát a účastny je činit té lahodné vůně a tak velikého vděku.

Není náhodou, že Karel přirovnal vzdělání k chutnému pokrmu, hostině vědění, království totiž nemohlo být bohaté, pokud by oplývalo pouze statky hmotnými. Zakládací listina říká, že země „se řízením Božím raduje z přirozené hojnosti zemských plodin“, ale co se týká potravy duchovní, kterou reprezentovalo ve své nejvyšší formě právě vysoké učení, zůstávala chudá. Proto panovník praví: „… rozhodli jsme se po předchozí zralé úvaze zřídit, vyzdvihnout a nově vytvořit obecné učení v našem metropolitním a zvláště půvabném městě pražském, …“ Slovo „metropolitní“ zde odkazuje k pražskému arcibiskupství, které mělo díky osobě Arnošta z Pardubic na založení univerzity nemalý podíl. Ostatně, málo se ví, že originál zakládací listiny se ztratil na konci 2. světové války, ale zachován zůstává dobový exemplář v archivu Arcibiskupství pražského.

Při založení vysokého učení nešlo pouze o vzdělání poddaných českého krále, ale důležitý byl také další záměr, přítomnost univerzity totiž lákala nadané jedince ze zahraničí. Panovník to vyjádřil následující větou: „Na tomto učení budou pak doktoři, mistři a žáci všech fakult, jimž slibujeme znamenité statky, a těm, které toho hodné shledáme, udělíme královské dary.“ Inu, zda mají mistři a doktoři pražského učení dnes „znamenité statky“, je patrně otázka otevřená diskuzi, ale ve své době se království díky přítomnosti školy dostalo na úroveň nejrozvinutějších regionů v Evropě.

Lékaři mezi učenci ze zahraničí

Karel se v textu listiny nikde podrobně nezmiňuje o lékařské fakultě, ale je zcela nepochybné, že jeho snaha přilákat do Čech učence ze zahraničí se z významné části týkala lékařů. O původu nejstaršího známého profesora lékařské fakulty, Mistra Walthera, působícího již ve službách Karlova otce Jana Lucemburského, není nic známo. Ale mnoho studentů, doktorů a mistrů univerzity prokazatelně pocházelo z bližšího i vzdálenějšího okolí Českého království.

Pro panovníka to mělo konkrétní výhody, protože tito přistěhovalci často zastávali zároveň funkci profesora a osobního lékaře na královském dvoře. Mezi nejstarší takové učence patřil např. Balthasar de Marcellinis, řečený také z Toskány, o němž je známo, že byl dvořanem a lékařem Karla IV. Ze zahraničí přišel Mistr Rembotus Eberhardi de Castro, který je kolem roku 1353 zaznamenán jako osobní lékař královny Anny. Petr Massen z Chotěbuze (SRN) sloužil panovníkovi nedlouho před smrtí, i když v jeho případě lze argumentovat, že Dolní Lužice patřila v té době ještě k zemím Koruny české. Z Německa pocházel profesor medicíny a rektor pražské univerzity Wiboldus Stutte de Osenbrughe, pozdější kanovník ve svém rodném Osnabrücku. Polské království reprezentoval Johannes Thomanni de Nissa, po Mistru Waltherovi jedno z prvních jmen zachycených v pramenech.

Lékařská fakulta však poskytovala prostor i pro české studenty. Mezi domácí učence z Karlovy doby tedy patřil kupř. osobní lékař krále i královny Johannes Henrici de Nova Domo (Jan Jindřichův z Jindřichova Hradce) či Bartoloměj z Hostýna. Ten byl vedle služby panovníkovi zaznamenán také jako lékař pražského arcibiskupa.

Závěrem bych rád připomněl, že naše fakulta nesloužila pouze obyvatelům Českého království. Někteří jednotlivci si odnesli z Prahy vzdělání do zahraničí – třeba Hermannus Starke de Huxaria (z Hoexteru v SRN), původně kolegiát a lékař v koleji krále Václava v Praze, který se stal později rektorem univerzity v Heidelberku. Inspiraci zde ale našly i celé instituce, jak tomu bylo např. u vídeňské či lipské univerzity.

Karel Černý, přednosta Ústavu dějin lékařství a cizích jazyků

 

Jednička ve vědě

Karel IV. a lékařská fakulta pražského vysokého učení

U příležitosti 700. výročí narození Otce vlasti si připomeňme, že jen málo událostí v historii přispělo k evropské prestiži Čech tak, jako založení nejstaršího vysokého učení na území Svaté říše římské. V zakládací listině praví Karel IV.: „Mezi tužbami našeho srdce a tím, co naši královskou mysl svou tíhou stále zaneprazdňuje, … jest, aby naše české království, … bylo ozdobeno množstvím učených mužů.

73801

Tento záměr se ale v předchozích staletích naplňoval jen nesnadno, protože dosažení univerzitního gradu předpokládalo mnohaletý a především velmi finančně nákladný pobyt v cizině. Ze středověku se nezachoval žádný cestopis českého studenta medicíny v zahraničí. Jistou představu ale poskytuje o několik staletí mladší deník doktora Matyáše Borbonia de Borbenheim, který na konci 16. století odešel studovat medicínu do Basileje, protože pražská lékařská fakulta v té době právě nefungovala. Z textu je patrné, že se takový krok jen těžko podnikal bez bohatého sponzora, v tomto případě rodiny pánů z Vartemberka. O sto let mladší je zpráva o italských studiích pražského profesora medicíny Šimona Tudecia de Monte Galea. Ten se dokonce rozešel se svým sponzorem a byl nucen nechat se na nějakou dobu najmout jako veslař na válečnou loď.

Originál zakládací listiny se ztratil za 2. sv. války

Vraťme se však do středověku. Karel byl vychováván ve Francii a zde poznal jedno z nejslavnějších evropských učení – pařížskou Sorbonnu. Text zakládací listiny naznačuje, jak palčivě panovník vnímal absenci podobné instituce na domácí půdě: „A tak, aby naši věrní obyvatelé království, kteří bez ustání lační po plodech vědění, se nemuseli v cizích zemích doprošovat almužny, ale aby našli v království stůl k pohoštění prostřený a aby se ti, jež vyznamená vrozená bystrost …, stali poznáním věd vzdělanými, a nebyli již více nuceni… za účelem vyhledávání věd kraj světa obcházet, k cizím národům se obracet, … v cizích končinách žebrat, nýbrž aby za svou slávu považovali, že mohou jiné z ciziny k sobě zvát a účastny je činit té lahodné vůně a tak velikého vděku.

Není náhodou, že Karel přirovnal vzdělání k chutnému pokrmu, hostině vědění, království totiž nemohlo být bohaté, pokud by oplývalo pouze statky hmotnými. Zakládací listina říká, že země „se řízením Božím raduje z přirozené hojnosti zemských plodin“, ale co se týká potravy duchovní, kterou reprezentovalo ve své nejvyšší formě právě vysoké učení, zůstávala chudá. Proto panovník praví: „… rozhodli jsme se po předchozí zralé úvaze zřídit, vyzdvihnout a nově vytvořit obecné učení v našem metropolitním a zvláště půvabném městě pražském, …“ Slovo „metropolitní“ zde odkazuje k pražskému arcibiskupství, které mělo díky osobě Arnošta z Pardubic na založení univerzity nemalý podíl. Ostatně, málo se ví, že originál zakládací listiny se ztratil na konci 2. světové války, ale zachován zůstává dobový exemplář v archivu Arcibiskupství pražského.

Při založení vysokého učení nešlo pouze o vzdělání poddaných českého krále, ale důležitý byl také další záměr, přítomnost univerzity totiž lákala nadané jedince ze zahraničí. Panovník to vyjádřil následující větou: „Na tomto učení budou pak doktoři, mistři a žáci všech fakult, jimž slibujeme znamenité statky, a těm, které toho hodné shledáme, udělíme královské dary.“ Inu, zda mají mistři a doktoři pražského učení dnes „znamenité statky“, je patrně otázka otevřená diskuzi, ale ve své době se království díky přítomnosti školy dostalo na úroveň nejrozvinutějších regionů v Evropě.

Lékaři mezi učenci ze zahraničí

Karel se v textu listiny nikde podrobně nezmiňuje o lékařské fakultě, ale je zcela nepochybné, že jeho snaha přilákat do Čech učence ze zahraničí se z významné části týkala lékařů. O původu nejstaršího známého profesora lékařské fakulty, Mistra Walthera, působícího již ve službách Karlova otce Jana Lucemburského, není nic známo. Ale mnoho studentů, doktorů a mistrů univerzity prokazatelně pocházelo z bližšího i vzdálenějšího okolí Českého království.

Pro panovníka to mělo konkrétní výhody, protože tito přistěhovalci často zastávali zároveň funkci profesora a osobního lékaře na královském dvoře. Mezi nejstarší takové učence patřil např. Balthasar de Marcellinis, řečený také z Toskány, o němž je známo, že byl dvořanem a lékařem Karla IV. Ze zahraničí přišel Mistr Rembotus Eberhardi de Castro, který je kolem roku 1353 zaznamenán jako osobní lékař královny Anny. Petr Massen z Chotěbuze (SRN) sloužil panovníkovi nedlouho před smrtí, i když v jeho případě lze argumentovat, že Dolní Lužice patřila v té době ještě k zemím Koruny české. Z Německa pocházel profesor medicíny a rektor pražské univerzity Wiboldus Stutte de Osenbrughe, pozdější kanovník ve svém rodném Osnabrücku. Polské království reprezentoval Johannes Thomanni de Nissa, po Mistru Waltherovi jedno z prvních jmen zachycených v pramenech.

Lékařská fakulta však poskytovala prostor i pro české studenty. Mezi domácí učence z Karlovy doby tedy patřil kupř. osobní lékař krále i královny Johannes Henrici de Nova Domo (Jan Jindřichův z Jindřichova Hradce) či Bartoloměj z Hostýna. Ten byl vedle služby panovníkovi zaznamenán také jako lékař pražského arcibiskupa.

Závěrem bych rád připomněl, že naše fakulta nesloužila pouze obyvatelům Českého království. Někteří jednotlivci si odnesli z Prahy vzdělání do zahraničí – třeba Hermannus Starke de Huxaria (z Hoexteru v SRN), původně kolegiát a lékař v koleji krále Václava v Praze, který se stal později rektorem univerzity v Heidelberku. Inspiraci zde ale našly i celé instituce, jak tomu bylo např. u vídeňské či lipské univerzity.

Karel Černý, přednosta Ústavu dějin lékařství a cizích jazyků

 

Erasmus a stáže

Karel IV. a lékařská fakulta pražského vysokého učení

U příležitosti 700. výročí narození Otce vlasti si připomeňme, že jen málo událostí v historii přispělo k evropské prestiži Čech tak, jako založení nejstaršího vysokého učení na území Svaté říše římské. V zakládací listině praví Karel IV.: „Mezi tužbami našeho srdce a tím, co naši královskou mysl svou tíhou stále zaneprazdňuje, … jest, aby naše české království, … bylo ozdobeno množstvím učených mužů.

73801

Tento záměr se ale v předchozích staletích naplňoval jen nesnadno, protože dosažení univerzitního gradu předpokládalo mnohaletý a především velmi finančně nákladný pobyt v cizině. Ze středověku se nezachoval žádný cestopis českého studenta medicíny v zahraničí. Jistou představu ale poskytuje o několik staletí mladší deník doktora Matyáše Borbonia de Borbenheim, který na konci 16. století odešel studovat medicínu do Basileje, protože pražská lékařská fakulta v té době právě nefungovala. Z textu je patrné, že se takový krok jen těžko podnikal bez bohatého sponzora, v tomto případě rodiny pánů z Vartemberka. O sto let mladší je zpráva o italských studiích pražského profesora medicíny Šimona Tudecia de Monte Galea. Ten se dokonce rozešel se svým sponzorem a byl nucen nechat se na nějakou dobu najmout jako veslař na válečnou loď.

Originál zakládací listiny se ztratil za 2. sv. války

Vraťme se však do středověku. Karel byl vychováván ve Francii a zde poznal jedno z nejslavnějších evropských učení – pařížskou Sorbonnu. Text zakládací listiny naznačuje, jak palčivě panovník vnímal absenci podobné instituce na domácí půdě: „A tak, aby naši věrní obyvatelé království, kteří bez ustání lační po plodech vědění, se nemuseli v cizích zemích doprošovat almužny, ale aby našli v království stůl k pohoštění prostřený a aby se ti, jež vyznamená vrozená bystrost …, stali poznáním věd vzdělanými, a nebyli již více nuceni… za účelem vyhledávání věd kraj světa obcházet, k cizím národům se obracet, … v cizích končinách žebrat, nýbrž aby za svou slávu považovali, že mohou jiné z ciziny k sobě zvát a účastny je činit té lahodné vůně a tak velikého vděku.

Není náhodou, že Karel přirovnal vzdělání k chutnému pokrmu, hostině vědění, království totiž nemohlo být bohaté, pokud by oplývalo pouze statky hmotnými. Zakládací listina říká, že země „se řízením Božím raduje z přirozené hojnosti zemských plodin“, ale co se týká potravy duchovní, kterou reprezentovalo ve své nejvyšší formě právě vysoké učení, zůstávala chudá. Proto panovník praví: „… rozhodli jsme se po předchozí zralé úvaze zřídit, vyzdvihnout a nově vytvořit obecné učení v našem metropolitním a zvláště půvabném městě pražském, …“ Slovo „metropolitní“ zde odkazuje k pražskému arcibiskupství, které mělo díky osobě Arnošta z Pardubic na založení univerzity nemalý podíl. Ostatně, málo se ví, že originál zakládací listiny se ztratil na konci 2. světové války, ale zachován zůstává dobový exemplář v archivu Arcibiskupství pražského.

Při založení vysokého učení nešlo pouze o vzdělání poddaných českého krále, ale důležitý byl také další záměr, přítomnost univerzity totiž lákala nadané jedince ze zahraničí. Panovník to vyjádřil následující větou: „Na tomto učení budou pak doktoři, mistři a žáci všech fakult, jimž slibujeme znamenité statky, a těm, které toho hodné shledáme, udělíme královské dary.“ Inu, zda mají mistři a doktoři pražského učení dnes „znamenité statky“, je patrně otázka otevřená diskuzi, ale ve své době se království díky přítomnosti školy dostalo na úroveň nejrozvinutějších regionů v Evropě.

Lékaři mezi učenci ze zahraničí

Karel se v textu listiny nikde podrobně nezmiňuje o lékařské fakultě, ale je zcela nepochybné, že jeho snaha přilákat do Čech učence ze zahraničí se z významné části týkala lékařů. O původu nejstaršího známého profesora lékařské fakulty, Mistra Walthera, působícího již ve službách Karlova otce Jana Lucemburského, není nic známo. Ale mnoho studentů, doktorů a mistrů univerzity prokazatelně pocházelo z bližšího i vzdálenějšího okolí Českého království.

Pro panovníka to mělo konkrétní výhody, protože tito přistěhovalci často zastávali zároveň funkci profesora a osobního lékaře na královském dvoře. Mezi nejstarší takové učence patřil např. Balthasar de Marcellinis, řečený také z Toskány, o němž je známo, že byl dvořanem a lékařem Karla IV. Ze zahraničí přišel Mistr Rembotus Eberhardi de Castro, který je kolem roku 1353 zaznamenán jako osobní lékař královny Anny. Petr Massen z Chotěbuze (SRN) sloužil panovníkovi nedlouho před smrtí, i když v jeho případě lze argumentovat, že Dolní Lužice patřila v té době ještě k zemím Koruny české. Z Německa pocházel profesor medicíny a rektor pražské univerzity Wiboldus Stutte de Osenbrughe, pozdější kanovník ve svém rodném Osnabrücku. Polské království reprezentoval Johannes Thomanni de Nissa, po Mistru Waltherovi jedno z prvních jmen zachycených v pramenech.

Lékařská fakulta však poskytovala prostor i pro české studenty. Mezi domácí učence z Karlovy doby tedy patřil kupř. osobní lékař krále i královny Johannes Henrici de Nova Domo (Jan Jindřichův z Jindřichova Hradce) či Bartoloměj z Hostýna. Ten byl vedle služby panovníkovi zaznamenán také jako lékař pražského arcibiskupa.

Závěrem bych rád připomněl, že naše fakulta nesloužila pouze obyvatelům Českého království. Někteří jednotlivci si odnesli z Prahy vzdělání do zahraničí – třeba Hermannus Starke de Huxaria (z Hoexteru v SRN), původně kolegiát a lékař v koleji krále Václava v Praze, který se stal později rektorem univerzity v Heidelberku. Inspiraci zde ale našly i celé instituce, jak tomu bylo např. u vídeňské či lipské univerzity.

Karel Černý, přednosta Ústavu dějin lékařství a cizích jazyků