K závislostem vede člověka systém odměn založený na dopaminu a dalších neurotransmiterech. Užívání psychoaktivních látek patří k člověku odjakživa, ale nejsme v tom sami – změněných stavů vědomí cíleně dosahují i jiní živočichové. Adiktologie je věda, která zjišťuje, jaké aktivity pomáhají snižovat výskyt závislostí v populaci, a tyto aktivity pak uvádí do praxe. V řetězci boje proti závislostem se ocitá mnoho profesí. Adiktolog by je měl umět orchestrovat a zajišťovat všechny oblasti péče, kterým se třeba jiné profese věnovat nemohou. Šíře oboru je obrovská a jako studijní program je akreditován pouze na 1. LF UK. V rozhovoru s prof. Romanem Gabrhelíkem, zástupcem přednosty Kliniky adiktologie 1. LF UK a VFN pro vědu, výzkum a doktorský studijní program, jsme se pokusili rozsah oboru alespoň naznačit.

Návykové látky a závislosti patří k člověku od nepaměti. Jedná se evoluční chybu lidského rodu?

Evoluční chybou bych to nenazýval, změněných stavů vědomí totiž cíleně dosahují i jiní savci. Zdokumentováno je to například u slonů nebo delfínů. Sloni se sami učí vyhledávat zkvašené ovoce, jehož užívání je pak dovádí k pozorovatelným změnám chování. Podobně je to popsáno i u opic, ale také například u hmyzu, například octomilek, tedy i živočichů, kteří nespadají mezi savce.

Jak funguje mechanismus, který člověka vede k užívání návykových látek, respektive k závislosti na čemkoli?

Zjednodušeně, zodpovědný je za to tzv. systému odměn v mozku, který souvisí s dopaminem a dalšími neurotransmitery. To je relativně složitý, ale již dobře popsaný princip toho, jakým způsobem člověk dochází k libým pocitům, které ho motivují k opakování nějaké činnosti – ať už jde třeba o sex, jídlo, nebo užívání různých psychoaktivních látek. Mozek se zkrátka učí opakovat to, co mu dělá dobře, co mu přináší kýženou odměnu. Čím větší je odměna, tím víc je člověk motivován k opakování té činnosti. A to může vést k závislosti.

Je vůbec možné si představit člověka jako takového bez drog a závislostí?

My adiktologové o práci určitě nepřijdeme. Je otázka, jak se bude proměňovat dosahování změněných stavů vědomí. Je možné, že v budoucnu už k tomu nebudeme potřebovat klasické návykové látky nebo alespoň ne v takovém měřítku. Ukazuje se, že i používání různých elektronických médií vede k podobným efektům jako užívání návykových látek. V tomto ohledu dochází k posunu v tom, s jakými typy rizikového chování a v jaké míře se setkáváme, a ve vnímání nebezpečnosti třeba právě nelátkových závislostí, jako třeba nadměrného využívání chytrých telefonů nebo tabletů u dospělých i dětí.

Je cílem adiktologů absolutní abstinence ve společnosti?

Asi se shodneme, že ideální je návykové látky neužívat vůbec. K našemu fyziologickému fungování je nepotřebujeme, ani pro změny vědomí nemusí být nezbytné. Z hlediska profese adiktologa, který se zasazuje o co nejzdravější populaci, je na místě doporučit se návykovým látkám vyhnout. Je otázka, jestli může být zdravá a neužívající celá společnost, ale v oboru se aktivně snažíme v populaci snižovat výskyt problémového užívání, které je ostatně zcela preventabilní. Neužívání je tedy ideál, jsme ale zároveň realisté. Proto operujeme například s termínem „risk reduction“ a „harm reduction“. Tyto strategie minimalizace rizik cílí na to, aby člověk, když už nějakou látku užije nebo užívá, tak aby ji užíval co nejbezpečněji. Jak z hlediska množství a rizika předávkování, tak způsobu podání. To jsou například již notoricky známé výměnné programy injekčních potřeb. Ale i v oblasti prevence u dětí tyto principy mají své místo. Máme programy, které vedou děti k tomu, aby neužívaly drogy vůbec, ale už v sedmé třídě je učíme, jak se chovat bezpečně v případě, že se s nimi setkají. Připomeňme si, že devět z deseti šestnáctiletých má zkušenost s alkoholem.

Řekli jsme, že psychoaktivní látky k nám patří odjakživa. Snažili se lidé v historii omezovat jejich užívání?

 V různých společnostech vždy docházelo k nadužívání a někteří vládci se tohoto tématu dotýkali. Restrikce – i když spíše k ochraně spotřebitele – najdeme například už v Chamurappiho zákoníku. V českých zemích byl zastánce abstinence nebo střídmého užívání alkoholu třeba prezident Masaryk. Ve většině společností se objevovaly snahy užívání psychoaktivních látek korigovat. Třeba v přírodních národech patřily návykové látky k šamanství a rituálům, ale ani tam se neužívaly plošně a bezbřeze bez nějakých společenských limitací.

Adiktologie je ale relativně mladým oborem. Kdy se začal ustanovovat do dnešní podoby?

První specializovaná ústavní léčebná zařízení se zaměřením na alkohol se začala objevovat na konci 19. století. Ve Švýcarsku a Švédsku vznikly první ústavy, které se pak staly inspirací i pro obdobná pracoviště na našem území. Prvním takovým u nás bylo zařízení spojené s Bedřichem Koňaříkem, které vzniklo v roce 1909 ve Velkých Kunčicích. Šlo o první specializované pobytové zařízení pro závislé osoby u nás, tehdy výhradně pro muže. Model, který zde byl nastaven, posloužil jako výchozí i pro tzv. apolinářský léčebný model rozvíjený docentem Jaroslavem Skálou v současných prostorách Kliniky adiktologie 1. LF UK a VFN. To už byl komplexní léčebný plán, který se stal zlatým standardem pro léčbu závislostí pro celé tehdejší Československo. Do jeho spektra spadá mnoho oblastí péče, od lékařských přes psychosociální až po péči o spirituální dimenze pacientů.

Klinika adiktologie a vůbec adiktologové se dnes kromě péče o pacienty věnují také preventivním aktivitám.

Adiktologie je věda, ve které jednoduše řečeno zjišťujeme, jaké aktivity pomáhají snižovat výskyt závislostí v populaci. Jsme schopni měřit, jaké věci fungují a v jaké míře – řídíme se „evidence-based“ principy. A výzkumy ukazují, že prevence se vyplácí. Pokud se v prevenci zaměříme na mladé lidi, můžeme tím dosáhnout toho, že část z nich s užíváním návykových látek vůbec nezačne a část je začne užívat později. My sami ovšem preventivní programy třeba ve školách přímo nerealizujeme. Spíše je vymýšlíme a sledujeme, které z nich fungují, a vzděláváme ty, kteří je pak realizují.

Obor adiktologie je v České republice akreditován pouze na 1. LF UK. Co všechno obnáší?

Adiktologie jako taková je transdisciplinární obor. Setkávají se tu různé oblasti zájmu, různé profese. Adiktologie zahrnuje práci lékařů, psychologů, sociálních pracovníků, duchovních. Potřebujeme také navrhovat a komunikovat se zákonodárci a mít dobrý legislativní rámec. Pracujeme také s kriminologickou perspektivou, aby se omezovala dostupnost návykových látek na černém trhu. Zajímá nás také, jak funguje marketing, který pomáhá dostat návykové látky k dětem, jaké strategie se zde používají, abychom mohli navrhovat „protistrategie“. Šíře oboru je skutečně obrovská.

Absolvent studia adiktologie by měl být tedy schopen celou tuto komplexitu pojmout?

Adiktolog nemá suplovat jednotlivé profese, ale měl by rozumět přístupům a vstupům těchto profesí, měl by je umět využívat a koordinovat. Adiktolog by měl orchestrovat další profese a zajišťovat všechny oblasti péče, kterým se třeba jiné profese věnovat nemohou. Lékař například diagnostikuje pacienta a navrhuje léčebný postup, ale vlastní terapeutickou práci s pacientem může přenechat adiktologovi, díky čemuž má pak kapacitu věnovat se dalším akutním pacientům. Adiktolog v nějaké míře skutečně pojímá všechny oblasti a dokáže je ve spolupráci s dalšími profesemi integrovat v jeden funkční celek.

Mezi významné projekty, za kterými stojí Klinika adiktologie 1. LF UK, patří například platforma IPREV, jíž se v tomto čísle věnujeme na jiném místě. Zmínil byste i nějaké další aktuální projekty, třeba z oblasti léčby?

Projektů, kterým se věnujeme, je mnoho. Co se týče výzkumu, zabýváme se například účinností substituční léčby. Část pacientů, kteří užívají návykové látky, vyhledá pomoc a může být zařazena do programu substituční léčby. Abychom věděli, jakým způsobem a jak úspěšně je léčíme, můžeme zvolit různé strategie, a jednou z nich je využívání celé řady národních zdravotních registrů. Díky nim jsme schopni sledovat pacienty v substituční léčbě v souvislosti s různými zdravotními problémy třeba dvacet let, nebo i déle. Provedli jsem například studii mapující účinek substituční léků u matek podávaných během těhotenství a také vliv této léčby na jejich děti. Mohli jsme se podívat na porodní metriky dětí, sledovali jsme jejich morbiditu a mortalitu a byli jsme schopni ty děti sledovat i dále do pozdějšího věku. Nedávno jsme měli studii o dětech do tří let věku a půjdeme dál. Je to jeden ze střípků do mozaiky, díky kterému můžeme hledat, kde je prostor pro zlepšení léčby.

Mimochodem rozdělují se stále drogy na měkké a tvrdé?

Tomuto rozdělování se už aktivně vyhýbáme. A díky edukaci našich studentů, ale i širší odborné veřejnosti, se i obecně objevuje méně. Je totiž zavádějící. Dopady konzumace alkoholu na duševní a fyzické zdraví i sociální život jsou dosti velké, ale veřejnost možná alkohol považuje za méně škodlivý než tzv. tvrdé drogy. V preventivních programech toto dělení nepoužíváme. Může to být ale jedno z témat, které dokáže přimět děti ke spolupráci a tvorbě vlastního názoru. Diskuzí nad tímto tématem je můžeme edukovat a učit kritickému myšlení, díky čemuž mohou nahlédnout, že zrovna konzumace alkoholu není jen tak. Kromě toho se návykové látky dělí různě, například na legální a nelegální, ale to se jednak mění a jednak ani to nevypovídá o jejich škodlivosti.

Jak velká část vaší péče je věnována uživatelům nelegálních drog, jako jsou heroin nebo pervitin?

 Poškození uživatelů nelegálních návykových látek, které zmiňujete, jsou hodně viditelná. Tito pacienti mají hromadu přidružených problémů, somatických i duševních, a to také komplikuje jejich léčbu. Z hlediska terapie jde o složité pacienty. Ale co se týče jejich počtu, je jich mnohem méně než problematických uživatelů alkoholu. V tomto srovnání jde o menší část populace.

Dříve se tvrdilo, že alkohol v nějaké přiměřené míře může zdraví částečně prospívat. V posledních letech se tento pohled opouští. Jak je to z pohledu adiktologie?

Některá odbornost pro některý orgán možná může považovat přiměřenou konzumaci alkoholu za prospěšnou. Alkohol je ale neurotoxin a jakýkoli neurotoxin v mozku škodí. A když sečteme rizika a negativní vlivy konzumace i malých dávek alkoholu pro celý organismus, tak nám prospěšnost nevychází nikde.

K závislostem vede člověka systém odměn založený na dopaminu a dalších neurotransmiterech. Užívání psychoaktivních látek patří k člověku odjakživa, ale nejsme v tom sami – změněných stavů vědomí cíleně dosahují i jiní živočichové. Adiktologie je věda, která zjišťuje, jaké aktivity pomáhají snižovat výskyt závislostí v populaci, a tyto aktivity pak uvádí do praxe. V řetězci boje proti závislostem se ocitá mnoho profesí. Adiktolog by je měl umět orchestrovat a zajišťovat všechny oblasti péče, kterým se třeba jiné profese věnovat nemohou. Šíře oboru je obrovská a jako studijní program je akreditován pouze na 1. LF UK. V rozhovoru s prof. Romanem Gabrhelíkem, zástupcem přednosty Kliniky adiktologie 1. LF UK a VFN pro vědu, výzkum a doktorský studijní program, jsme se pokusili rozsah oboru alespoň naznačit.

Návykové látky a závislosti patří k člověku od nepaměti. Jedná se evoluční chybu lidského rodu?

Evoluční chybou bych to nenazýval, změněných stavů vědomí totiž cíleně dosahují i jiní savci. Zdokumentováno je to například u slonů nebo delfínů. Sloni se sami učí vyhledávat zkvašené ovoce, jehož užívání je pak dovádí k pozorovatelným změnám chování. Podobně je to popsáno i u opic, ale také například u hmyzu, například octomilek, tedy i živočichů, kteří nespadají mezi savce.

Jak funguje mechanismus, který člověka vede k užívání návykových látek, respektive k závislosti na čemkoli?

Zjednodušeně, zodpovědný je za to tzv. systému odměn v mozku, který souvisí s dopaminem a dalšími neurotransmitery. To je relativně složitý, ale již dobře popsaný princip toho, jakým způsobem člověk dochází k libým pocitům, které ho motivují k opakování nějaké činnosti – ať už jde třeba o sex, jídlo, nebo užívání různých psychoaktivních látek. Mozek se zkrátka učí opakovat to, co mu dělá dobře, co mu přináší kýženou odměnu. Čím větší je odměna, tím víc je člověk motivován k opakování té činnosti. A to může vést k závislosti.

Je vůbec možné si představit člověka jako takového bez drog a závislostí?

My adiktologové o práci určitě nepřijdeme. Je otázka, jak se bude proměňovat dosahování změněných stavů vědomí. Je možné, že v budoucnu už k tomu nebudeme potřebovat klasické návykové látky nebo alespoň ne v takovém měřítku. Ukazuje se, že i používání různých elektronických médií vede k podobným efektům jako užívání návykových látek. V tomto ohledu dochází k posunu v tom, s jakými typy rizikového chování a v jaké míře se setkáváme, a ve vnímání nebezpečnosti třeba právě nelátkových závislostí, jako třeba nadměrného využívání chytrých telefonů nebo tabletů u dospělých i dětí.

Je cílem adiktologů absolutní abstinence ve společnosti?

Asi se shodneme, že ideální je návykové látky neužívat vůbec. K našemu fyziologickému fungování je nepotřebujeme, ani pro změny vědomí nemusí být nezbytné. Z hlediska profese adiktologa, který se zasazuje o co nejzdravější populaci, je na místě doporučit se návykovým látkám vyhnout. Je otázka, jestli může být zdravá a neužívající celá společnost, ale v oboru se aktivně snažíme v populaci snižovat výskyt problémového užívání, které je ostatně zcela preventabilní. Neužívání je tedy ideál, jsme ale zároveň realisté. Proto operujeme například s termínem „risk reduction“ a „harm reduction“. Tyto strategie minimalizace rizik cílí na to, aby člověk, když už nějakou látku užije nebo užívá, tak aby ji užíval co nejbezpečněji. Jak z hlediska množství a rizika předávkování, tak způsobu podání. To jsou například již notoricky známé výměnné programy injekčních potřeb. Ale i v oblasti prevence u dětí tyto principy mají své místo. Máme programy, které vedou děti k tomu, aby neužívaly drogy vůbec, ale už v sedmé třídě je učíme, jak se chovat bezpečně v případě, že se s nimi setkají. Připomeňme si, že devět z deseti šestnáctiletých má zkušenost s alkoholem.

Řekli jsme, že psychoaktivní látky k nám patří odjakživa. Snažili se lidé v historii omezovat jejich užívání?

 V různých společnostech vždy docházelo k nadužívání a někteří vládci se tohoto tématu dotýkali. Restrikce – i když spíše k ochraně spotřebitele – najdeme například už v Chamurappiho zákoníku. V českých zemích byl zastánce abstinence nebo střídmého užívání alkoholu třeba prezident Masaryk. Ve většině společností se objevovaly snahy užívání psychoaktivních látek korigovat. Třeba v přírodních národech patřily návykové látky k šamanství a rituálům, ale ani tam se neužívaly plošně a bezbřeze bez nějakých společenských limitací.

Adiktologie je ale relativně mladým oborem. Kdy se začal ustanovovat do dnešní podoby?

První specializovaná ústavní léčebná zařízení se zaměřením na alkohol se začala objevovat na konci 19. století. Ve Švýcarsku a Švédsku vznikly první ústavy, které se pak staly inspirací i pro obdobná pracoviště na našem území. Prvním takovým u nás bylo zařízení spojené s Bedřichem Koňaříkem, které vzniklo v roce 1909 ve Velkých Kunčicích. Šlo o první specializované pobytové zařízení pro závislé osoby u nás, tehdy výhradně pro muže. Model, který zde byl nastaven, posloužil jako výchozí i pro tzv. apolinářský léčebný model rozvíjený docentem Jaroslavem Skálou v současných prostorách Kliniky adiktologie 1. LF UK a VFN. To už byl komplexní léčebný plán, který se stal zlatým standardem pro léčbu závislostí pro celé tehdejší Československo. Do jeho spektra spadá mnoho oblastí péče, od lékařských přes psychosociální až po péči o spirituální dimenze pacientů.

Klinika adiktologie a vůbec adiktologové se dnes kromě péče o pacienty věnují také preventivním aktivitám.

Adiktologie je věda, ve které jednoduše řečeno zjišťujeme, jaké aktivity pomáhají snižovat výskyt závislostí v populaci. Jsme schopni měřit, jaké věci fungují a v jaké míře – řídíme se „evidence-based“ principy. A výzkumy ukazují, že prevence se vyplácí. Pokud se v prevenci zaměříme na mladé lidi, můžeme tím dosáhnout toho, že část z nich s užíváním návykových látek vůbec nezačne a část je začne užívat později. My sami ovšem preventivní programy třeba ve školách přímo nerealizujeme. Spíše je vymýšlíme a sledujeme, které z nich fungují, a vzděláváme ty, kteří je pak realizují.

Obor adiktologie je v České republice akreditován pouze na 1. LF UK. Co všechno obnáší?

Adiktologie jako taková je transdisciplinární obor. Setkávají se tu různé oblasti zájmu, různé profese. Adiktologie zahrnuje práci lékařů, psychologů, sociálních pracovníků, duchovních. Potřebujeme také navrhovat a komunikovat se zákonodárci a mít dobrý legislativní rámec. Pracujeme také s kriminologickou perspektivou, aby se omezovala dostupnost návykových látek na černém trhu. Zajímá nás také, jak funguje marketing, který pomáhá dostat návykové látky k dětem, jaké strategie se zde používají, abychom mohli navrhovat „protistrategie“. Šíře oboru je skutečně obrovská.

Absolvent studia adiktologie by měl být tedy schopen celou tuto komplexitu pojmout?

Adiktolog nemá suplovat jednotlivé profese, ale měl by rozumět přístupům a vstupům těchto profesí, měl by je umět využívat a koordinovat. Adiktolog by měl orchestrovat další profese a zajišťovat všechny oblasti péče, kterým se třeba jiné profese věnovat nemohou. Lékař například diagnostikuje pacienta a navrhuje léčebný postup, ale vlastní terapeutickou práci s pacientem může přenechat adiktologovi, díky čemuž má pak kapacitu věnovat se dalším akutním pacientům. Adiktolog v nějaké míře skutečně pojímá všechny oblasti a dokáže je ve spolupráci s dalšími profesemi integrovat v jeden funkční celek.

Mezi významné projekty, za kterými stojí Klinika adiktologie 1. LF UK, patří například platforma IPREV, jíž se v tomto čísle věnujeme na jiném místě. Zmínil byste i nějaké další aktuální projekty, třeba z oblasti léčby?

Projektů, kterým se věnujeme, je mnoho. Co se týče výzkumu, zabýváme se například účinností substituční léčby. Část pacientů, kteří užívají návykové látky, vyhledá pomoc a může být zařazena do programu substituční léčby. Abychom věděli, jakým způsobem a jak úspěšně je léčíme, můžeme zvolit různé strategie, a jednou z nich je využívání celé řady národních zdravotních registrů. Díky nim jsme schopni sledovat pacienty v substituční léčbě v souvislosti s různými zdravotními problémy třeba dvacet let, nebo i déle. Provedli jsem například studii mapující účinek substituční léků u matek podávaných během těhotenství a také vliv této léčby na jejich děti. Mohli jsme se podívat na porodní metriky dětí, sledovali jsme jejich morbiditu a mortalitu a byli jsme schopni ty děti sledovat i dále do pozdějšího věku. Nedávno jsme měli studii o dětech do tří let věku a půjdeme dál. Je to jeden ze střípků do mozaiky, díky kterému můžeme hledat, kde je prostor pro zlepšení léčby.

Mimochodem rozdělují se stále drogy na měkké a tvrdé?

Tomuto rozdělování se už aktivně vyhýbáme. A díky edukaci našich studentů, ale i širší odborné veřejnosti, se i obecně objevuje méně. Je totiž zavádějící. Dopady konzumace alkoholu na duševní a fyzické zdraví i sociální život jsou dosti velké, ale veřejnost možná alkohol považuje za méně škodlivý než tzv. tvrdé drogy. V preventivních programech toto dělení nepoužíváme. Může to být ale jedno z témat, které dokáže přimět děti ke spolupráci a tvorbě vlastního názoru. Diskuzí nad tímto tématem je můžeme edukovat a učit kritickému myšlení, díky čemuž mohou nahlédnout, že zrovna konzumace alkoholu není jen tak. Kromě toho se návykové látky dělí různě, například na legální a nelegální, ale to se jednak mění a jednak ani to nevypovídá o jejich škodlivosti.

Jak velká část vaší péče je věnována uživatelům nelegálních drog, jako jsou heroin nebo pervitin?

 Poškození uživatelů nelegálních návykových látek, které zmiňujete, jsou hodně viditelná. Tito pacienti mají hromadu přidružených problémů, somatických i duševních, a to také komplikuje jejich léčbu. Z hlediska terapie jde o složité pacienty. Ale co se týče jejich počtu, je jich mnohem méně než problematických uživatelů alkoholu. V tomto srovnání jde o menší část populace.

Dříve se tvrdilo, že alkohol v nějaké přiměřené míře může zdraví částečně prospívat. V posledních letech se tento pohled opouští. Jak je to z pohledu adiktologie?

Některá odbornost pro některý orgán možná může považovat přiměřenou konzumaci alkoholu za prospěšnou. Alkohol je ale neurotoxin a jakýkoli neurotoxin v mozku škodí. A když sečteme rizika a negativní vlivy konzumace i malých dávek alkoholu pro celý organismus, tak nám prospěšnost nevychází nikde.

K závislostem vede člověka systém odměn založený na dopaminu a dalších neurotransmiterech. Užívání psychoaktivních látek patří k člověku odjakživa, ale nejsme v tom sami – změněných stavů vědomí cíleně dosahují i jiní živočichové. Adiktologie je věda, která zjišťuje, jaké aktivity pomáhají snižovat výskyt závislostí v populaci, a tyto aktivity pak uvádí do praxe. V řetězci boje proti závislostem se ocitá mnoho profesí. Adiktolog by je měl umět orchestrovat a zajišťovat všechny oblasti péče, kterým se třeba jiné profese věnovat nemohou. Šíře oboru je obrovská a jako studijní program je akreditován pouze na 1. LF UK. V rozhovoru s prof. Romanem Gabrhelíkem, zástupcem přednosty Kliniky adiktologie 1. LF UK a VFN pro vědu, výzkum a doktorský studijní program, jsme se pokusili rozsah oboru alespoň naznačit.

Návykové látky a závislosti patří k člověku od nepaměti. Jedná se evoluční chybu lidského rodu?

Evoluční chybou bych to nenazýval, změněných stavů vědomí totiž cíleně dosahují i jiní savci. Zdokumentováno je to například u slonů nebo delfínů. Sloni se sami učí vyhledávat zkvašené ovoce, jehož užívání je pak dovádí k pozorovatelným změnám chování. Podobně je to popsáno i u opic, ale také například u hmyzu, například octomilek, tedy i živočichů, kteří nespadají mezi savce.

Jak funguje mechanismus, který člověka vede k užívání návykových látek, respektive k závislosti na čemkoli?

Zjednodušeně, zodpovědný je za to tzv. systému odměn v mozku, který souvisí s dopaminem a dalšími neurotransmitery. To je relativně složitý, ale již dobře popsaný princip toho, jakým způsobem člověk dochází k libým pocitům, které ho motivují k opakování nějaké činnosti – ať už jde třeba o sex, jídlo, nebo užívání různých psychoaktivních látek. Mozek se zkrátka učí opakovat to, co mu dělá dobře, co mu přináší kýženou odměnu. Čím větší je odměna, tím víc je člověk motivován k opakování té činnosti. A to může vést k závislosti.

Je vůbec možné si představit člověka jako takového bez drog a závislostí?

My adiktologové o práci určitě nepřijdeme. Je otázka, jak se bude proměňovat dosahování změněných stavů vědomí. Je možné, že v budoucnu už k tomu nebudeme potřebovat klasické návykové látky nebo alespoň ne v takovém měřítku. Ukazuje se, že i používání různých elektronických médií vede k podobným efektům jako užívání návykových látek. V tomto ohledu dochází k posunu v tom, s jakými typy rizikového chování a v jaké míře se setkáváme, a ve vnímání nebezpečnosti třeba právě nelátkových závislostí, jako třeba nadměrného využívání chytrých telefonů nebo tabletů u dospělých i dětí.

Je cílem adiktologů absolutní abstinence ve společnosti?

Asi se shodneme, že ideální je návykové látky neužívat vůbec. K našemu fyziologickému fungování je nepotřebujeme, ani pro změny vědomí nemusí být nezbytné. Z hlediska profese adiktologa, který se zasazuje o co nejzdravější populaci, je na místě doporučit se návykovým látkám vyhnout. Je otázka, jestli může být zdravá a neužívající celá společnost, ale v oboru se aktivně snažíme v populaci snižovat výskyt problémového užívání, které je ostatně zcela preventabilní. Neužívání je tedy ideál, jsme ale zároveň realisté. Proto operujeme například s termínem „risk reduction“ a „harm reduction“. Tyto strategie minimalizace rizik cílí na to, aby člověk, když už nějakou látku užije nebo užívá, tak aby ji užíval co nejbezpečněji. Jak z hlediska množství a rizika předávkování, tak způsobu podání. To jsou například již notoricky známé výměnné programy injekčních potřeb. Ale i v oblasti prevence u dětí tyto principy mají své místo. Máme programy, které vedou děti k tomu, aby neužívaly drogy vůbec, ale už v sedmé třídě je učíme, jak se chovat bezpečně v případě, že se s nimi setkají. Připomeňme si, že devět z deseti šestnáctiletých má zkušenost s alkoholem.

Řekli jsme, že psychoaktivní látky k nám patří odjakživa. Snažili se lidé v historii omezovat jejich užívání?

 V různých společnostech vždy docházelo k nadužívání a někteří vládci se tohoto tématu dotýkali. Restrikce – i když spíše k ochraně spotřebitele – najdeme například už v Chamurappiho zákoníku. V českých zemích byl zastánce abstinence nebo střídmého užívání alkoholu třeba prezident Masaryk. Ve většině společností se objevovaly snahy užívání psychoaktivních látek korigovat. Třeba v přírodních národech patřily návykové látky k šamanství a rituálům, ale ani tam se neužívaly plošně a bezbřeze bez nějakých společenských limitací.

Adiktologie je ale relativně mladým oborem. Kdy se začal ustanovovat do dnešní podoby?

První specializovaná ústavní léčebná zařízení se zaměřením na alkohol se začala objevovat na konci 19. století. Ve Švýcarsku a Švédsku vznikly první ústavy, které se pak staly inspirací i pro obdobná pracoviště na našem území. Prvním takovým u nás bylo zařízení spojené s Bedřichem Koňaříkem, které vzniklo v roce 1909 ve Velkých Kunčicích. Šlo o první specializované pobytové zařízení pro závislé osoby u nás, tehdy výhradně pro muže. Model, který zde byl nastaven, posloužil jako výchozí i pro tzv. apolinářský léčebný model rozvíjený docentem Jaroslavem Skálou v současných prostorách Kliniky adiktologie 1. LF UK a VFN. To už byl komplexní léčebný plán, který se stal zlatým standardem pro léčbu závislostí pro celé tehdejší Československo. Do jeho spektra spadá mnoho oblastí péče, od lékařských přes psychosociální až po péči o spirituální dimenze pacientů.

Klinika adiktologie a vůbec adiktologové se dnes kromě péče o pacienty věnují také preventivním aktivitám.

Adiktologie je věda, ve které jednoduše řečeno zjišťujeme, jaké aktivity pomáhají snižovat výskyt závislostí v populaci. Jsme schopni měřit, jaké věci fungují a v jaké míře – řídíme se „evidence-based“ principy. A výzkumy ukazují, že prevence se vyplácí. Pokud se v prevenci zaměříme na mladé lidi, můžeme tím dosáhnout toho, že část z nich s užíváním návykových látek vůbec nezačne a část je začne užívat později. My sami ovšem preventivní programy třeba ve školách přímo nerealizujeme. Spíše je vymýšlíme a sledujeme, které z nich fungují, a vzděláváme ty, kteří je pak realizují.

Obor adiktologie je v České republice akreditován pouze na 1. LF UK. Co všechno obnáší?

Adiktologie jako taková je transdisciplinární obor. Setkávají se tu různé oblasti zájmu, různé profese. Adiktologie zahrnuje práci lékařů, psychologů, sociálních pracovníků, duchovních. Potřebujeme také navrhovat a komunikovat se zákonodárci a mít dobrý legislativní rámec. Pracujeme také s kriminologickou perspektivou, aby se omezovala dostupnost návykových látek na černém trhu. Zajímá nás také, jak funguje marketing, který pomáhá dostat návykové látky k dětem, jaké strategie se zde používají, abychom mohli navrhovat „protistrategie“. Šíře oboru je skutečně obrovská.

Absolvent studia adiktologie by měl být tedy schopen celou tuto komplexitu pojmout?

Adiktolog nemá suplovat jednotlivé profese, ale měl by rozumět přístupům a vstupům těchto profesí, měl by je umět využívat a koordinovat. Adiktolog by měl orchestrovat další profese a zajišťovat všechny oblasti péče, kterým se třeba jiné profese věnovat nemohou. Lékař například diagnostikuje pacienta a navrhuje léčebný postup, ale vlastní terapeutickou práci s pacientem může přenechat adiktologovi, díky čemuž má pak kapacitu věnovat se dalším akutním pacientům. Adiktolog v nějaké míře skutečně pojímá všechny oblasti a dokáže je ve spolupráci s dalšími profesemi integrovat v jeden funkční celek.

Mezi významné projekty, za kterými stojí Klinika adiktologie 1. LF UK, patří například platforma IPREV, jíž se v tomto čísle věnujeme na jiném místě. Zmínil byste i nějaké další aktuální projekty, třeba z oblasti léčby?

Projektů, kterým se věnujeme, je mnoho. Co se týče výzkumu, zabýváme se například účinností substituční léčby. Část pacientů, kteří užívají návykové látky, vyhledá pomoc a může být zařazena do programu substituční léčby. Abychom věděli, jakým způsobem a jak úspěšně je léčíme, můžeme zvolit různé strategie, a jednou z nich je využívání celé řady národních zdravotních registrů. Díky nim jsme schopni sledovat pacienty v substituční léčbě v souvislosti s různými zdravotními problémy třeba dvacet let, nebo i déle. Provedli jsem například studii mapující účinek substituční léků u matek podávaných během těhotenství a také vliv této léčby na jejich děti. Mohli jsme se podívat na porodní metriky dětí, sledovali jsme jejich morbiditu a mortalitu a byli jsme schopni ty děti sledovat i dále do pozdějšího věku. Nedávno jsme měli studii o dětech do tří let věku a půjdeme dál. Je to jeden ze střípků do mozaiky, díky kterému můžeme hledat, kde je prostor pro zlepšení léčby.

Mimochodem rozdělují se stále drogy na měkké a tvrdé?

Tomuto rozdělování se už aktivně vyhýbáme. A díky edukaci našich studentů, ale i širší odborné veřejnosti, se i obecně objevuje méně. Je totiž zavádějící. Dopady konzumace alkoholu na duševní a fyzické zdraví i sociální život jsou dosti velké, ale veřejnost možná alkohol považuje za méně škodlivý než tzv. tvrdé drogy. V preventivních programech toto dělení nepoužíváme. Může to být ale jedno z témat, které dokáže přimět děti ke spolupráci a tvorbě vlastního názoru. Diskuzí nad tímto tématem je můžeme edukovat a učit kritickému myšlení, díky čemuž mohou nahlédnout, že zrovna konzumace alkoholu není jen tak. Kromě toho se návykové látky dělí různě, například na legální a nelegální, ale to se jednak mění a jednak ani to nevypovídá o jejich škodlivosti.

Jak velká část vaší péče je věnována uživatelům nelegálních drog, jako jsou heroin nebo pervitin?

 Poškození uživatelů nelegálních návykových látek, které zmiňujete, jsou hodně viditelná. Tito pacienti mají hromadu přidružených problémů, somatických i duševních, a to také komplikuje jejich léčbu. Z hlediska terapie jde o složité pacienty. Ale co se týče jejich počtu, je jich mnohem méně než problematických uživatelů alkoholu. V tomto srovnání jde o menší část populace.

Dříve se tvrdilo, že alkohol v nějaké přiměřené míře může zdraví částečně prospívat. V posledních letech se tento pohled opouští. Jak je to z pohledu adiktologie?

Některá odbornost pro některý orgán možná může považovat přiměřenou konzumaci alkoholu za prospěšnou. Alkohol je ale neurotoxin a jakýkoli neurotoxin v mozku škodí. A když sečteme rizika a negativní vlivy konzumace i malých dávek alkoholu pro celý organismus, tak nám prospěšnost nevychází nikde.

K závislostem vede člověka systém odměn založený na dopaminu a dalších neurotransmiterech. Užívání psychoaktivních látek patří k člověku odjakživa, ale nejsme v tom sami – změněných stavů vědomí cíleně dosahují i jiní živočichové. Adiktologie je věda, která zjišťuje, jaké aktivity pomáhají snižovat výskyt závislostí v populaci, a tyto aktivity pak uvádí do praxe. V řetězci boje proti závislostem se ocitá mnoho profesí. Adiktolog by je měl umět orchestrovat a zajišťovat všechny oblasti péče, kterým se třeba jiné profese věnovat nemohou. Šíře oboru je obrovská a jako studijní program je akreditován pouze na 1. LF UK. V rozhovoru s prof. Romanem Gabrhelíkem, zástupcem přednosty Kliniky adiktologie 1. LF UK a VFN pro vědu, výzkum a doktorský studijní program, jsme se pokusili rozsah oboru alespoň naznačit.

Návykové látky a závislosti patří k člověku od nepaměti. Jedná se evoluční chybu lidského rodu?

Evoluční chybou bych to nenazýval, změněných stavů vědomí totiž cíleně dosahují i jiní savci. Zdokumentováno je to například u slonů nebo delfínů. Sloni se sami učí vyhledávat zkvašené ovoce, jehož užívání je pak dovádí k pozorovatelným změnám chování. Podobně je to popsáno i u opic, ale také například u hmyzu, například octomilek, tedy i živočichů, kteří nespadají mezi savce.

Jak funguje mechanismus, který člověka vede k užívání návykových látek, respektive k závislosti na čemkoli?

Zjednodušeně, zodpovědný je za to tzv. systému odměn v mozku, který souvisí s dopaminem a dalšími neurotransmitery. To je relativně složitý, ale již dobře popsaný princip toho, jakým způsobem člověk dochází k libým pocitům, které ho motivují k opakování nějaké činnosti – ať už jde třeba o sex, jídlo, nebo užívání různých psychoaktivních látek. Mozek se zkrátka učí opakovat to, co mu dělá dobře, co mu přináší kýženou odměnu. Čím větší je odměna, tím víc je člověk motivován k opakování té činnosti. A to může vést k závislosti.

Je vůbec možné si představit člověka jako takového bez drog a závislostí?

My adiktologové o práci určitě nepřijdeme. Je otázka, jak se bude proměňovat dosahování změněných stavů vědomí. Je možné, že v budoucnu už k tomu nebudeme potřebovat klasické návykové látky nebo alespoň ne v takovém měřítku. Ukazuje se, že i používání různých elektronických médií vede k podobným efektům jako užívání návykových látek. V tomto ohledu dochází k posunu v tom, s jakými typy rizikového chování a v jaké míře se setkáváme, a ve vnímání nebezpečnosti třeba právě nelátkových závislostí, jako třeba nadměrného využívání chytrých telefonů nebo tabletů u dospělých i dětí.

Je cílem adiktologů absolutní abstinence ve společnosti?

Asi se shodneme, že ideální je návykové látky neužívat vůbec. K našemu fyziologickému fungování je nepotřebujeme, ani pro změny vědomí nemusí být nezbytné. Z hlediska profese adiktologa, který se zasazuje o co nejzdravější populaci, je na místě doporučit se návykovým látkám vyhnout. Je otázka, jestli může být zdravá a neužívající celá společnost, ale v oboru se aktivně snažíme v populaci snižovat výskyt problémového užívání, které je ostatně zcela preventabilní. Neužívání je tedy ideál, jsme ale zároveň realisté. Proto operujeme například s termínem „risk reduction“ a „harm reduction“. Tyto strategie minimalizace rizik cílí na to, aby člověk, když už nějakou látku užije nebo užívá, tak aby ji užíval co nejbezpečněji. Jak z hlediska množství a rizika předávkování, tak způsobu podání. To jsou například již notoricky známé výměnné programy injekčních potřeb. Ale i v oblasti prevence u dětí tyto principy mají své místo. Máme programy, které vedou děti k tomu, aby neužívaly drogy vůbec, ale už v sedmé třídě je učíme, jak se chovat bezpečně v případě, že se s nimi setkají. Připomeňme si, že devět z deseti šestnáctiletých má zkušenost s alkoholem.

Řekli jsme, že psychoaktivní látky k nám patří odjakživa. Snažili se lidé v historii omezovat jejich užívání?

 V různých společnostech vždy docházelo k nadužívání a někteří vládci se tohoto tématu dotýkali. Restrikce – i když spíše k ochraně spotřebitele – najdeme například už v Chamurappiho zákoníku. V českých zemích byl zastánce abstinence nebo střídmého užívání alkoholu třeba prezident Masaryk. Ve většině společností se objevovaly snahy užívání psychoaktivních látek korigovat. Třeba v přírodních národech patřily návykové látky k šamanství a rituálům, ale ani tam se neužívaly plošně a bezbřeze bez nějakých společenských limitací.

Adiktologie je ale relativně mladým oborem. Kdy se začal ustanovovat do dnešní podoby?

První specializovaná ústavní léčebná zařízení se zaměřením na alkohol se začala objevovat na konci 19. století. Ve Švýcarsku a Švédsku vznikly první ústavy, které se pak staly inspirací i pro obdobná pracoviště na našem území. Prvním takovým u nás bylo zařízení spojené s Bedřichem Koňaříkem, které vzniklo v roce 1909 ve Velkých Kunčicích. Šlo o první specializované pobytové zařízení pro závislé osoby u nás, tehdy výhradně pro muže. Model, který zde byl nastaven, posloužil jako výchozí i pro tzv. apolinářský léčebný model rozvíjený docentem Jaroslavem Skálou v současných prostorách Kliniky adiktologie 1. LF UK a VFN. To už byl komplexní léčebný plán, který se stal zlatým standardem pro léčbu závislostí pro celé tehdejší Československo. Do jeho spektra spadá mnoho oblastí péče, od lékařských přes psychosociální až po péči o spirituální dimenze pacientů.

Klinika adiktologie a vůbec adiktologové se dnes kromě péče o pacienty věnují také preventivním aktivitám.

Adiktologie je věda, ve které jednoduše řečeno zjišťujeme, jaké aktivity pomáhají snižovat výskyt závislostí v populaci. Jsme schopni měřit, jaké věci fungují a v jaké míře – řídíme se „evidence-based“ principy. A výzkumy ukazují, že prevence se vyplácí. Pokud se v prevenci zaměříme na mladé lidi, můžeme tím dosáhnout toho, že část z nich s užíváním návykových látek vůbec nezačne a část je začne užívat později. My sami ovšem preventivní programy třeba ve školách přímo nerealizujeme. Spíše je vymýšlíme a sledujeme, které z nich fungují, a vzděláváme ty, kteří je pak realizují.

Obor adiktologie je v České republice akreditován pouze na 1. LF UK. Co všechno obnáší?

Adiktologie jako taková je transdisciplinární obor. Setkávají se tu různé oblasti zájmu, různé profese. Adiktologie zahrnuje práci lékařů, psychologů, sociálních pracovníků, duchovních. Potřebujeme také navrhovat a komunikovat se zákonodárci a mít dobrý legislativní rámec. Pracujeme také s kriminologickou perspektivou, aby se omezovala dostupnost návykových látek na černém trhu. Zajímá nás také, jak funguje marketing, který pomáhá dostat návykové látky k dětem, jaké strategie se zde používají, abychom mohli navrhovat „protistrategie“. Šíře oboru je skutečně obrovská.

Absolvent studia adiktologie by měl být tedy schopen celou tuto komplexitu pojmout?

Adiktolog nemá suplovat jednotlivé profese, ale měl by rozumět přístupům a vstupům těchto profesí, měl by je umět využívat a koordinovat. Adiktolog by měl orchestrovat další profese a zajišťovat všechny oblasti péče, kterým se třeba jiné profese věnovat nemohou. Lékař například diagnostikuje pacienta a navrhuje léčebný postup, ale vlastní terapeutickou práci s pacientem může přenechat adiktologovi, díky čemuž má pak kapacitu věnovat se dalším akutním pacientům. Adiktolog v nějaké míře skutečně pojímá všechny oblasti a dokáže je ve spolupráci s dalšími profesemi integrovat v jeden funkční celek.

Mezi významné projekty, za kterými stojí Klinika adiktologie 1. LF UK, patří například platforma IPREV, jíž se v tomto čísle věnujeme na jiném místě. Zmínil byste i nějaké další aktuální projekty, třeba z oblasti léčby?

Projektů, kterým se věnujeme, je mnoho. Co se týče výzkumu, zabýváme se například účinností substituční léčby. Část pacientů, kteří užívají návykové látky, vyhledá pomoc a může být zařazena do programu substituční léčby. Abychom věděli, jakým způsobem a jak úspěšně je léčíme, můžeme zvolit různé strategie, a jednou z nich je využívání celé řady národních zdravotních registrů. Díky nim jsme schopni sledovat pacienty v substituční léčbě v souvislosti s různými zdravotními problémy třeba dvacet let, nebo i déle. Provedli jsem například studii mapující účinek substituční léků u matek podávaných během těhotenství a také vliv této léčby na jejich děti. Mohli jsme se podívat na porodní metriky dětí, sledovali jsme jejich morbiditu a mortalitu a byli jsme schopni ty děti sledovat i dále do pozdějšího věku. Nedávno jsme měli studii o dětech do tří let věku a půjdeme dál. Je to jeden ze střípků do mozaiky, díky kterému můžeme hledat, kde je prostor pro zlepšení léčby.

Mimochodem rozdělují se stále drogy na měkké a tvrdé?

Tomuto rozdělování se už aktivně vyhýbáme. A díky edukaci našich studentů, ale i širší odborné veřejnosti, se i obecně objevuje méně. Je totiž zavádějící. Dopady konzumace alkoholu na duševní a fyzické zdraví i sociální život jsou dosti velké, ale veřejnost možná alkohol považuje za méně škodlivý než tzv. tvrdé drogy. V preventivních programech toto dělení nepoužíváme. Může to být ale jedno z témat, které dokáže přimět děti ke spolupráci a tvorbě vlastního názoru. Diskuzí nad tímto tématem je můžeme edukovat a učit kritickému myšlení, díky čemuž mohou nahlédnout, že zrovna konzumace alkoholu není jen tak. Kromě toho se návykové látky dělí různě, například na legální a nelegální, ale to se jednak mění a jednak ani to nevypovídá o jejich škodlivosti.

Jak velká část vaší péče je věnována uživatelům nelegálních drog, jako jsou heroin nebo pervitin?

 Poškození uživatelů nelegálních návykových látek, které zmiňujete, jsou hodně viditelná. Tito pacienti mají hromadu přidružených problémů, somatických i duševních, a to také komplikuje jejich léčbu. Z hlediska terapie jde o složité pacienty. Ale co se týče jejich počtu, je jich mnohem méně než problematických uživatelů alkoholu. V tomto srovnání jde o menší část populace.

Dříve se tvrdilo, že alkohol v nějaké přiměřené míře může zdraví částečně prospívat. V posledních letech se tento pohled opouští. Jak je to z pohledu adiktologie?

Některá odbornost pro některý orgán možná může považovat přiměřenou konzumaci alkoholu za prospěšnou. Alkohol je ale neurotoxin a jakýkoli neurotoxin v mozku škodí. A když sečteme rizika a negativní vlivy konzumace i malých dávek alkoholu pro celý organismus, tak nám prospěšnost nevychází nikde.

K závislostem vede člověka systém odměn založený na dopaminu a dalších neurotransmiterech. Užívání psychoaktivních látek patří k člověku odjakživa, ale nejsme v tom sami – změněných stavů vědomí cíleně dosahují i jiní živočichové. Adiktologie je věda, která zjišťuje, jaké aktivity pomáhají snižovat výskyt závislostí v populaci, a tyto aktivity pak uvádí do praxe. V řetězci boje proti závislostem se ocitá mnoho profesí. Adiktolog by je měl umět orchestrovat a zajišťovat všechny oblasti péče, kterým se třeba jiné profese věnovat nemohou. Šíře oboru je obrovská a jako studijní program je akreditován pouze na 1. LF UK. V rozhovoru s prof. Romanem Gabrhelíkem, zástupcem přednosty Kliniky adiktologie 1. LF UK a VFN pro vědu, výzkum a doktorský studijní program, jsme se pokusili rozsah oboru alespoň naznačit.

Návykové látky a závislosti patří k člověku od nepaměti. Jedná se evoluční chybu lidského rodu?

Evoluční chybou bych to nenazýval, změněných stavů vědomí totiž cíleně dosahují i jiní savci. Zdokumentováno je to například u slonů nebo delfínů. Sloni se sami učí vyhledávat zkvašené ovoce, jehož užívání je pak dovádí k pozorovatelným změnám chování. Podobně je to popsáno i u opic, ale také například u hmyzu, například octomilek, tedy i živočichů, kteří nespadají mezi savce.

Jak funguje mechanismus, který člověka vede k užívání návykových látek, respektive k závislosti na čemkoli?

Zjednodušeně, zodpovědný je za to tzv. systému odměn v mozku, který souvisí s dopaminem a dalšími neurotransmitery. To je relativně složitý, ale již dobře popsaný princip toho, jakým způsobem člověk dochází k libým pocitům, které ho motivují k opakování nějaké činnosti – ať už jde třeba o sex, jídlo, nebo užívání různých psychoaktivních látek. Mozek se zkrátka učí opakovat to, co mu dělá dobře, co mu přináší kýženou odměnu. Čím větší je odměna, tím víc je člověk motivován k opakování té činnosti. A to může vést k závislosti.

Je vůbec možné si představit člověka jako takového bez drog a závislostí?

My adiktologové o práci určitě nepřijdeme. Je otázka, jak se bude proměňovat dosahování změněných stavů vědomí. Je možné, že v budoucnu už k tomu nebudeme potřebovat klasické návykové látky nebo alespoň ne v takovém měřítku. Ukazuje se, že i používání různých elektronických médií vede k podobným efektům jako užívání návykových látek. V tomto ohledu dochází k posunu v tom, s jakými typy rizikového chování a v jaké míře se setkáváme, a ve vnímání nebezpečnosti třeba právě nelátkových závislostí, jako třeba nadměrného využívání chytrých telefonů nebo tabletů u dospělých i dětí.

Je cílem adiktologů absolutní abstinence ve společnosti?

Asi se shodneme, že ideální je návykové látky neužívat vůbec. K našemu fyziologickému fungování je nepotřebujeme, ani pro změny vědomí nemusí být nezbytné. Z hlediska profese adiktologa, který se zasazuje o co nejzdravější populaci, je na místě doporučit se návykovým látkám vyhnout. Je otázka, jestli může být zdravá a neužívající celá společnost, ale v oboru se aktivně snažíme v populaci snižovat výskyt problémového užívání, které je ostatně zcela preventabilní. Neužívání je tedy ideál, jsme ale zároveň realisté. Proto operujeme například s termínem „risk reduction“ a „harm reduction“. Tyto strategie minimalizace rizik cílí na to, aby člověk, když už nějakou látku užije nebo užívá, tak aby ji užíval co nejbezpečněji. Jak z hlediska množství a rizika předávkování, tak způsobu podání. To jsou například již notoricky známé výměnné programy injekčních potřeb. Ale i v oblasti prevence u dětí tyto principy mají své místo. Máme programy, které vedou děti k tomu, aby neužívaly drogy vůbec, ale už v sedmé třídě je učíme, jak se chovat bezpečně v případě, že se s nimi setkají. Připomeňme si, že devět z deseti šestnáctiletých má zkušenost s alkoholem.

Řekli jsme, že psychoaktivní látky k nám patří odjakživa. Snažili se lidé v historii omezovat jejich užívání?

 V různých společnostech vždy docházelo k nadužívání a někteří vládci se tohoto tématu dotýkali. Restrikce – i když spíše k ochraně spotřebitele – najdeme například už v Chamurappiho zákoníku. V českých zemích byl zastánce abstinence nebo střídmého užívání alkoholu třeba prezident Masaryk. Ve většině společností se objevovaly snahy užívání psychoaktivních látek korigovat. Třeba v přírodních národech patřily návykové látky k šamanství a rituálům, ale ani tam se neužívaly plošně a bezbřeze bez nějakých společenských limitací.

Adiktologie je ale relativně mladým oborem. Kdy se začal ustanovovat do dnešní podoby?

První specializovaná ústavní léčebná zařízení se zaměřením na alkohol se začala objevovat na konci 19. století. Ve Švýcarsku a Švédsku vznikly první ústavy, které se pak staly inspirací i pro obdobná pracoviště na našem území. Prvním takovým u nás bylo zařízení spojené s Bedřichem Koňaříkem, které vzniklo v roce 1909 ve Velkých Kunčicích. Šlo o první specializované pobytové zařízení pro závislé osoby u nás, tehdy výhradně pro muže. Model, který zde byl nastaven, posloužil jako výchozí i pro tzv. apolinářský léčebný model rozvíjený docentem Jaroslavem Skálou v současných prostorách Kliniky adiktologie 1. LF UK a VFN. To už byl komplexní léčebný plán, který se stal zlatým standardem pro léčbu závislostí pro celé tehdejší Československo. Do jeho spektra spadá mnoho oblastí péče, od lékařských přes psychosociální až po péči o spirituální dimenze pacientů.

Klinika adiktologie a vůbec adiktologové se dnes kromě péče o pacienty věnují také preventivním aktivitám.

Adiktologie je věda, ve které jednoduše řečeno zjišťujeme, jaké aktivity pomáhají snižovat výskyt závislostí v populaci. Jsme schopni měřit, jaké věci fungují a v jaké míře – řídíme se „evidence-based“ principy. A výzkumy ukazují, že prevence se vyplácí. Pokud se v prevenci zaměříme na mladé lidi, můžeme tím dosáhnout toho, že část z nich s užíváním návykových látek vůbec nezačne a část je začne užívat později. My sami ovšem preventivní programy třeba ve školách přímo nerealizujeme. Spíše je vymýšlíme a sledujeme, které z nich fungují, a vzděláváme ty, kteří je pak realizují.

Obor adiktologie je v České republice akreditován pouze na 1. LF UK. Co všechno obnáší?

Adiktologie jako taková je transdisciplinární obor. Setkávají se tu různé oblasti zájmu, různé profese. Adiktologie zahrnuje práci lékařů, psychologů, sociálních pracovníků, duchovních. Potřebujeme také navrhovat a komunikovat se zákonodárci a mít dobrý legislativní rámec. Pracujeme také s kriminologickou perspektivou, aby se omezovala dostupnost návykových látek na černém trhu. Zajímá nás také, jak funguje marketing, který pomáhá dostat návykové látky k dětem, jaké strategie se zde používají, abychom mohli navrhovat „protistrategie“. Šíře oboru je skutečně obrovská.

Absolvent studia adiktologie by měl být tedy schopen celou tuto komplexitu pojmout?

Adiktolog nemá suplovat jednotlivé profese, ale měl by rozumět přístupům a vstupům těchto profesí, měl by je umět využívat a koordinovat. Adiktolog by měl orchestrovat další profese a zajišťovat všechny oblasti péče, kterým se třeba jiné profese věnovat nemohou. Lékař například diagnostikuje pacienta a navrhuje léčebný postup, ale vlastní terapeutickou práci s pacientem může přenechat adiktologovi, díky čemuž má pak kapacitu věnovat se dalším akutním pacientům. Adiktolog v nějaké míře skutečně pojímá všechny oblasti a dokáže je ve spolupráci s dalšími profesemi integrovat v jeden funkční celek.

Mezi významné projekty, za kterými stojí Klinika adiktologie 1. LF UK, patří například platforma IPREV, jíž se v tomto čísle věnujeme na jiném místě. Zmínil byste i nějaké další aktuální projekty, třeba z oblasti léčby?

Projektů, kterým se věnujeme, je mnoho. Co se týče výzkumu, zabýváme se například účinností substituční léčby. Část pacientů, kteří užívají návykové látky, vyhledá pomoc a může být zařazena do programu substituční léčby. Abychom věděli, jakým způsobem a jak úspěšně je léčíme, můžeme zvolit různé strategie, a jednou z nich je využívání celé řady národních zdravotních registrů. Díky nim jsme schopni sledovat pacienty v substituční léčbě v souvislosti s různými zdravotními problémy třeba dvacet let, nebo i déle. Provedli jsem například studii mapující účinek substituční léků u matek podávaných během těhotenství a také vliv této léčby na jejich děti. Mohli jsme se podívat na porodní metriky dětí, sledovali jsme jejich morbiditu a mortalitu a byli jsme schopni ty děti sledovat i dále do pozdějšího věku. Nedávno jsme měli studii o dětech do tří let věku a půjdeme dál. Je to jeden ze střípků do mozaiky, díky kterému můžeme hledat, kde je prostor pro zlepšení léčby.

Mimochodem rozdělují se stále drogy na měkké a tvrdé?

Tomuto rozdělování se už aktivně vyhýbáme. A díky edukaci našich studentů, ale i širší odborné veřejnosti, se i obecně objevuje méně. Je totiž zavádějící. Dopady konzumace alkoholu na duševní a fyzické zdraví i sociální život jsou dosti velké, ale veřejnost možná alkohol považuje za méně škodlivý než tzv. tvrdé drogy. V preventivních programech toto dělení nepoužíváme. Může to být ale jedno z témat, které dokáže přimět děti ke spolupráci a tvorbě vlastního názoru. Diskuzí nad tímto tématem je můžeme edukovat a učit kritickému myšlení, díky čemuž mohou nahlédnout, že zrovna konzumace alkoholu není jen tak. Kromě toho se návykové látky dělí různě, například na legální a nelegální, ale to se jednak mění a jednak ani to nevypovídá o jejich škodlivosti.

Jak velká část vaší péče je věnována uživatelům nelegálních drog, jako jsou heroin nebo pervitin?

 Poškození uživatelů nelegálních návykových látek, které zmiňujete, jsou hodně viditelná. Tito pacienti mají hromadu přidružených problémů, somatických i duševních, a to také komplikuje jejich léčbu. Z hlediska terapie jde o složité pacienty. Ale co se týče jejich počtu, je jich mnohem méně než problematických uživatelů alkoholu. V tomto srovnání jde o menší část populace.

Dříve se tvrdilo, že alkohol v nějaké přiměřené míře může zdraví částečně prospívat. V posledních letech se tento pohled opouští. Jak je to z pohledu adiktologie?

Některá odbornost pro některý orgán možná může považovat přiměřenou konzumaci alkoholu za prospěšnou. Alkohol je ale neurotoxin a jakýkoli neurotoxin v mozku škodí. A když sečteme rizika a negativní vlivy konzumace i malých dávek alkoholu pro celý organismus, tak nám prospěšnost nevychází nikde.

K závislostem vede člověka systém odměn založený na dopaminu a dalších neurotransmiterech. Užívání psychoaktivních látek patří k člověku odjakživa, ale nejsme v tom sami – změněných stavů vědomí cíleně dosahují i jiní živočichové. Adiktologie je věda, která zjišťuje, jaké aktivity pomáhají snižovat výskyt závislostí v populaci, a tyto aktivity pak uvádí do praxe. V řetězci boje proti závislostem se ocitá mnoho profesí. Adiktolog by je měl umět orchestrovat a zajišťovat všechny oblasti péče, kterým se třeba jiné profese věnovat nemohou. Šíře oboru je obrovská a jako studijní program je akreditován pouze na 1. LF UK. V rozhovoru s prof. Romanem Gabrhelíkem, zástupcem přednosty Kliniky adiktologie 1. LF UK a VFN pro vědu, výzkum a doktorský studijní program, jsme se pokusili rozsah oboru alespoň naznačit.

Návykové látky a závislosti patří k člověku od nepaměti. Jedná se evoluční chybu lidského rodu?

Evoluční chybou bych to nenazýval, změněných stavů vědomí totiž cíleně dosahují i jiní savci. Zdokumentováno je to například u slonů nebo delfínů. Sloni se sami učí vyhledávat zkvašené ovoce, jehož užívání je pak dovádí k pozorovatelným změnám chování. Podobně je to popsáno i u opic, ale také například u hmyzu, například octomilek, tedy i živočichů, kteří nespadají mezi savce.

Jak funguje mechanismus, který člověka vede k užívání návykových látek, respektive k závislosti na čemkoli?

Zjednodušeně, zodpovědný je za to tzv. systému odměn v mozku, který souvisí s dopaminem a dalšími neurotransmitery. To je relativně složitý, ale již dobře popsaný princip toho, jakým způsobem člověk dochází k libým pocitům, které ho motivují k opakování nějaké činnosti – ať už jde třeba o sex, jídlo, nebo užívání různých psychoaktivních látek. Mozek se zkrátka učí opakovat to, co mu dělá dobře, co mu přináší kýženou odměnu. Čím větší je odměna, tím víc je člověk motivován k opakování té činnosti. A to může vést k závislosti.

Je vůbec možné si představit člověka jako takového bez drog a závislostí?

My adiktologové o práci určitě nepřijdeme. Je otázka, jak se bude proměňovat dosahování změněných stavů vědomí. Je možné, že v budoucnu už k tomu nebudeme potřebovat klasické návykové látky nebo alespoň ne v takovém měřítku. Ukazuje se, že i používání různých elektronických médií vede k podobným efektům jako užívání návykových látek. V tomto ohledu dochází k posunu v tom, s jakými typy rizikového chování a v jaké míře se setkáváme, a ve vnímání nebezpečnosti třeba právě nelátkových závislostí, jako třeba nadměrného využívání chytrých telefonů nebo tabletů u dospělých i dětí.

Je cílem adiktologů absolutní abstinence ve společnosti?

Asi se shodneme, že ideální je návykové látky neužívat vůbec. K našemu fyziologickému fungování je nepotřebujeme, ani pro změny vědomí nemusí být nezbytné. Z hlediska profese adiktologa, který se zasazuje o co nejzdravější populaci, je na místě doporučit se návykovým látkám vyhnout. Je otázka, jestli může být zdravá a neužívající celá společnost, ale v oboru se aktivně snažíme v populaci snižovat výskyt problémového užívání, které je ostatně zcela preventabilní. Neužívání je tedy ideál, jsme ale zároveň realisté. Proto operujeme například s termínem „risk reduction“ a „harm reduction“. Tyto strategie minimalizace rizik cílí na to, aby člověk, když už nějakou látku užije nebo užívá, tak aby ji užíval co nejbezpečněji. Jak z hlediska množství a rizika předávkování, tak způsobu podání. To jsou například již notoricky známé výměnné programy injekčních potřeb. Ale i v oblasti prevence u dětí tyto principy mají své místo. Máme programy, které vedou děti k tomu, aby neužívaly drogy vůbec, ale už v sedmé třídě je učíme, jak se chovat bezpečně v případě, že se s nimi setkají. Připomeňme si, že devět z deseti šestnáctiletých má zkušenost s alkoholem.

Řekli jsme, že psychoaktivní látky k nám patří odjakživa. Snažili se lidé v historii omezovat jejich užívání?

 V různých společnostech vždy docházelo k nadužívání a někteří vládci se tohoto tématu dotýkali. Restrikce – i když spíše k ochraně spotřebitele – najdeme například už v Chamurappiho zákoníku. V českých zemích byl zastánce abstinence nebo střídmého užívání alkoholu třeba prezident Masaryk. Ve většině společností se objevovaly snahy užívání psychoaktivních látek korigovat. Třeba v přírodních národech patřily návykové látky k šamanství a rituálům, ale ani tam se neužívaly plošně a bezbřeze bez nějakých společenských limitací.

Adiktologie je ale relativně mladým oborem. Kdy se začal ustanovovat do dnešní podoby?

První specializovaná ústavní léčebná zařízení se zaměřením na alkohol se začala objevovat na konci 19. století. Ve Švýcarsku a Švédsku vznikly první ústavy, které se pak staly inspirací i pro obdobná pracoviště na našem území. Prvním takovým u nás bylo zařízení spojené s Bedřichem Koňaříkem, které vzniklo v roce 1909 ve Velkých Kunčicích. Šlo o první specializované pobytové zařízení pro závislé osoby u nás, tehdy výhradně pro muže. Model, který zde byl nastaven, posloužil jako výchozí i pro tzv. apolinářský léčebný model rozvíjený docentem Jaroslavem Skálou v současných prostorách Kliniky adiktologie 1. LF UK a VFN. To už byl komplexní léčebný plán, který se stal zlatým standardem pro léčbu závislostí pro celé tehdejší Československo. Do jeho spektra spadá mnoho oblastí péče, od lékařských přes psychosociální až po péči o spirituální dimenze pacientů.

Klinika adiktologie a vůbec adiktologové se dnes kromě péče o pacienty věnují také preventivním aktivitám.

Adiktologie je věda, ve které jednoduše řečeno zjišťujeme, jaké aktivity pomáhají snižovat výskyt závislostí v populaci. Jsme schopni měřit, jaké věci fungují a v jaké míře – řídíme se „evidence-based“ principy. A výzkumy ukazují, že prevence se vyplácí. Pokud se v prevenci zaměříme na mladé lidi, můžeme tím dosáhnout toho, že část z nich s užíváním návykových látek vůbec nezačne a část je začne užívat později. My sami ovšem preventivní programy třeba ve školách přímo nerealizujeme. Spíše je vymýšlíme a sledujeme, které z nich fungují, a vzděláváme ty, kteří je pak realizují.

Obor adiktologie je v České republice akreditován pouze na 1. LF UK. Co všechno obnáší?

Adiktologie jako taková je transdisciplinární obor. Setkávají se tu různé oblasti zájmu, různé profese. Adiktologie zahrnuje práci lékařů, psychologů, sociálních pracovníků, duchovních. Potřebujeme také navrhovat a komunikovat se zákonodárci a mít dobrý legislativní rámec. Pracujeme také s kriminologickou perspektivou, aby se omezovala dostupnost návykových látek na černém trhu. Zajímá nás také, jak funguje marketing, který pomáhá dostat návykové látky k dětem, jaké strategie se zde používají, abychom mohli navrhovat „protistrategie“. Šíře oboru je skutečně obrovská.

Absolvent studia adiktologie by měl být tedy schopen celou tuto komplexitu pojmout?

Adiktolog nemá suplovat jednotlivé profese, ale měl by rozumět přístupům a vstupům těchto profesí, měl by je umět využívat a koordinovat. Adiktolog by měl orchestrovat další profese a zajišťovat všechny oblasti péče, kterým se třeba jiné profese věnovat nemohou. Lékař například diagnostikuje pacienta a navrhuje léčebný postup, ale vlastní terapeutickou práci s pacientem může přenechat adiktologovi, díky čemuž má pak kapacitu věnovat se dalším akutním pacientům. Adiktolog v nějaké míře skutečně pojímá všechny oblasti a dokáže je ve spolupráci s dalšími profesemi integrovat v jeden funkční celek.

Mezi významné projekty, za kterými stojí Klinika adiktologie 1. LF UK, patří například platforma IPREV, jíž se v tomto čísle věnujeme na jiném místě. Zmínil byste i nějaké další aktuální projekty, třeba z oblasti léčby?

Projektů, kterým se věnujeme, je mnoho. Co se týče výzkumu, zabýváme se například účinností substituční léčby. Část pacientů, kteří užívají návykové látky, vyhledá pomoc a může být zařazena do programu substituční léčby. Abychom věděli, jakým způsobem a jak úspěšně je léčíme, můžeme zvolit různé strategie, a jednou z nich je využívání celé řady národních zdravotních registrů. Díky nim jsme schopni sledovat pacienty v substituční léčbě v souvislosti s různými zdravotními problémy třeba dvacet let, nebo i déle. Provedli jsem například studii mapující účinek substituční léků u matek podávaných během těhotenství a také vliv této léčby na jejich děti. Mohli jsme se podívat na porodní metriky dětí, sledovali jsme jejich morbiditu a mortalitu a byli jsme schopni ty děti sledovat i dále do pozdějšího věku. Nedávno jsme měli studii o dětech do tří let věku a půjdeme dál. Je to jeden ze střípků do mozaiky, díky kterému můžeme hledat, kde je prostor pro zlepšení léčby.

Mimochodem rozdělují se stále drogy na měkké a tvrdé?

Tomuto rozdělování se už aktivně vyhýbáme. A díky edukaci našich studentů, ale i širší odborné veřejnosti, se i obecně objevuje méně. Je totiž zavádějící. Dopady konzumace alkoholu na duševní a fyzické zdraví i sociální život jsou dosti velké, ale veřejnost možná alkohol považuje za méně škodlivý než tzv. tvrdé drogy. V preventivních programech toto dělení nepoužíváme. Může to být ale jedno z témat, které dokáže přimět děti ke spolupráci a tvorbě vlastního názoru. Diskuzí nad tímto tématem je můžeme edukovat a učit kritickému myšlení, díky čemuž mohou nahlédnout, že zrovna konzumace alkoholu není jen tak. Kromě toho se návykové látky dělí různě, například na legální a nelegální, ale to se jednak mění a jednak ani to nevypovídá o jejich škodlivosti.

Jak velká část vaší péče je věnována uživatelům nelegálních drog, jako jsou heroin nebo pervitin?

 Poškození uživatelů nelegálních návykových látek, které zmiňujete, jsou hodně viditelná. Tito pacienti mají hromadu přidružených problémů, somatických i duševních, a to také komplikuje jejich léčbu. Z hlediska terapie jde o složité pacienty. Ale co se týče jejich počtu, je jich mnohem méně než problematických uživatelů alkoholu. V tomto srovnání jde o menší část populace.

Dříve se tvrdilo, že alkohol v nějaké přiměřené míře může zdraví částečně prospívat. V posledních letech se tento pohled opouští. Jak je to z pohledu adiktologie?

Některá odbornost pro některý orgán možná může považovat přiměřenou konzumaci alkoholu za prospěšnou. Alkohol je ale neurotoxin a jakýkoli neurotoxin v mozku škodí. A když sečteme rizika a negativní vlivy konzumace i malých dávek alkoholu pro celý organismus, tak nám prospěšnost nevychází nikde.