Pokud nerozumíte názvu, jste na tom stejně jako já 1. října 2018, kdy jsem přistál na letišti v Naritě. Přijet do Tokia a myslet si, že v největším městě světa se člověk bez problémů domluví anglicky, je jednoduše řečeno omyl. S Google překladačem připraveným v každé situaci jsem si ale za pár měsíců zvykl, stejně jako na levostrannou dopravu, všudypřítomné davy lidí, japonské způsoby i otáčení klíčem na druhou stranu, i když to stále někdy spletu. Je těžké vyzdvihnout, co je v Japonsku nejvíc jiné. Jiné je všechno. Abych nezapomněl, titulek by se dal přeložit jako „Tokio, rád tě poznávám!“.

Tokyo Medical and Dental University (東京医科歯科大学) byla první japonskou univerzitou, kde se vyučovalo zubní lékařství a podle žebříčků je mezi deseti nejlepšími školami v oboru ve světě. Pocit, že bychom se toho během studia na 1. LF UK naučili méně, jsem neměl, ale jinak je rozdíl markantní už od prvního pohledu na centrální kampus. Při bližším poznání pak člověk zjistí, že „zubní nemocnice“ má 12 pater a že jen oddělení záchovné stomatologie, jehož jsem součástí, má odhadem 40–50 postgraduálních studentů. Výhodou je, že mnoho z nich je mezinárodních a přednášky proto máme v angličtině, ale nenechte se mást, Evropanů je nás na univerzitě minimum.

Spát na přednáškách? I v první řadě.
Mou hlavní náplní je pracovat na přiděleném projektu, jehož tématem je testování pevnosti vazby moderních adheziv k zubním tkáním. Laboratorní zázemí je tu vynikající, většinu přístrojů máme dostupnou přímo na oddělení a po domluvě lze využívat vybavení i jinde. Navíc máme v prvním ročníku několik povinných kurzů a volitelně japonštinu. Dostat se ke klinické práci je obtížné, ale horší to mají v prvním ročníku japonští postgraduální studenti, kteří naopak pracují na univerzitní klinice nebo v privátních praxích šest dní v týdnu. To na přednáškách často ústí ve spící posluchárny, což se tu však plně toleruje – znamená to, že studenti pilně pracovali, a tudíž jsou unavení. Japonci vůbec spí všude, v přeplněných vlacích občas usínají i vestoje.

Na volnočasové aktivity přes týden obvykle moc času nezbývá, sportovní areály v menším kampusu na okraji Tokia jsou však hojně využívány. Ten je jinak určen zejména studentům prvního ročníku, který je přípravkou před samotným zahájením studia medicíny. V kampusu se také nachází kolej pro mezinárodní studenty, neomítnutá betonová budova, která z dálky – a následně i z blízka – připomíná vězení. Asi abychom rádi chodili do školy.

Když to nejde do šířky, jde to do výšky

Tokio je zcela jiné než Praha, kterou tu zná většina lidí jako jedno z nejkrásnějších měst. Částečně v důsledku požárů původní dřevěné zástavby je většina města moderní, tedy mnohopodlažní a betonová, hlavním důvodem je však úspora místa. Protože další růst do šířky už není možný, roste Tokio do výšky. A to nejen budovy, víceúrovňové jsou v dlouhých úsecích i silnice a vlakové tratě. Právě vlaky jsou hlavním a většinou velmi spolehlivým způsobem dopravy, byť ve špičce mnohdy není snadné se do nich vejít. Asi jediným místem relativního klidu jsou úhledné parky, což však neplatí v době, kdy kvetou sakury. Třešňové aleje jsou v Tokiu a celém Japonsku doslova všudypřítomné a jejich obdivování v době plného květu je oblíbenou atrakcí pro cizince i místní.

Za krásami mimo hlavní město

Pokud člověka nelákají ve tmě zářící světla nákupních domů, je potřeba vyrazit za krásami Japonska mimo Tokio. Ochutnávku tradiční architektury, obří sochu Buddhy a pobřeží Tichého oceánu nabízí nedaleká Kamakura, překrásné je pak bývalé hlavní město Kjóto, vzdálené asi dvě a půl hodiny Šinkansenem. Velmi oblíbeným cílem je také posvátná hora Fuji, kterou lze při dobré viditelnosti zahlédnout i z Tokia. V létě na její vrchol proudí doslova davy lidí – a to často přes noc, aby z okrajů kráteru mohly sledovat východ slunce. Velkým lákadlem je i nedotčená horská příroda, kterou je nejproslavenější nejsevernější ze čtyř hlavních ostrovů, Hokkaidó.

Možnost všechna tato místa navštívit je nesporně jednou z výhod pobytu v Japonsku. Celá stáž je pro mě však hlavně velkou životní i profesní zkušeností, za což vděčím zejména docentu Luďku Peřinkovi, který ji inicioval. Dále bych rád poděkoval svému školiteli RNDr. Pavlu Bradnovi a za podporu samozřejmě děkuji také přítelkyni a rodině.

MDDr. Antonín Tichý, 2. ročník doktorského studia, obor preventivní medicína

Pokud nerozumíte názvu, jste na tom stejně jako já 1. října 2018, kdy jsem přistál na letišti v Naritě. Přijet do Tokia a myslet si, že v největším městě světa se člověk bez problémů domluví anglicky, je jednoduše řečeno omyl. S Google překladačem připraveným v každé situaci jsem si ale za pár měsíců zvykl, stejně jako na levostrannou dopravu, všudypřítomné davy lidí, japonské způsoby i otáčení klíčem na druhou stranu, i když to stále někdy spletu. Je těžké vyzdvihnout, co je v Japonsku nejvíc jiné. Jiné je všechno. Abych nezapomněl, titulek by se dal přeložit jako „Tokio, rád tě poznávám!“.

Tokyo Medical and Dental University (東京医科歯科大学) byla první japonskou univerzitou, kde se vyučovalo zubní lékařství a podle žebříčků je mezi deseti nejlepšími školami v oboru ve světě. Pocit, že bychom se toho během studia na 1. LF UK naučili méně, jsem neměl, ale jinak je rozdíl markantní už od prvního pohledu na centrální kampus. Při bližším poznání pak člověk zjistí, že „zubní nemocnice“ má 12 pater a že jen oddělení záchovné stomatologie, jehož jsem součástí, má odhadem 40–50 postgraduálních studentů. Výhodou je, že mnoho z nich je mezinárodních a přednášky proto máme v angličtině, ale nenechte se mást, Evropanů je nás na univerzitě minimum.

Spát na přednáškách? I v první řadě.
Mou hlavní náplní je pracovat na přiděleném projektu, jehož tématem je testování pevnosti vazby moderních adheziv k zubním tkáním. Laboratorní zázemí je tu vynikající, většinu přístrojů máme dostupnou přímo na oddělení a po domluvě lze využívat vybavení i jinde. Navíc máme v prvním ročníku několik povinných kurzů a volitelně japonštinu. Dostat se ke klinické práci je obtížné, ale horší to mají v prvním ročníku japonští postgraduální studenti, kteří naopak pracují na univerzitní klinice nebo v privátních praxích šest dní v týdnu. To na přednáškách často ústí ve spící posluchárny, což se tu však plně toleruje – znamená to, že studenti pilně pracovali, a tudíž jsou unavení. Japonci vůbec spí všude, v přeplněných vlacích občas usínají i vestoje.

Na volnočasové aktivity přes týden obvykle moc času nezbývá, sportovní areály v menším kampusu na okraji Tokia jsou však hojně využívány. Ten je jinak určen zejména studentům prvního ročníku, který je přípravkou před samotným zahájením studia medicíny. V kampusu se také nachází kolej pro mezinárodní studenty, neomítnutá betonová budova, která z dálky – a následně i z blízka – připomíná vězení. Asi abychom rádi chodili do školy.

Když to nejde do šířky, jde to do výšky

Tokio je zcela jiné než Praha, kterou tu zná většina lidí jako jedno z nejkrásnějších měst. Částečně v důsledku požárů původní dřevěné zástavby je většina města moderní, tedy mnohopodlažní a betonová, hlavním důvodem je však úspora místa. Protože další růst do šířky už není možný, roste Tokio do výšky. A to nejen budovy, víceúrovňové jsou v dlouhých úsecích i silnice a vlakové tratě. Právě vlaky jsou hlavním a většinou velmi spolehlivým způsobem dopravy, byť ve špičce mnohdy není snadné se do nich vejít. Asi jediným místem relativního klidu jsou úhledné parky, což však neplatí v době, kdy kvetou sakury. Třešňové aleje jsou v Tokiu a celém Japonsku doslova všudypřítomné a jejich obdivování v době plného květu je oblíbenou atrakcí pro cizince i místní.

Za krásami mimo hlavní město

Pokud člověka nelákají ve tmě zářící světla nákupních domů, je potřeba vyrazit za krásami Japonska mimo Tokio. Ochutnávku tradiční architektury, obří sochu Buddhy a pobřeží Tichého oceánu nabízí nedaleká Kamakura, překrásné je pak bývalé hlavní město Kjóto, vzdálené asi dvě a půl hodiny Šinkansenem. Velmi oblíbeným cílem je také posvátná hora Fuji, kterou lze při dobré viditelnosti zahlédnout i z Tokia. V létě na její vrchol proudí doslova davy lidí – a to často přes noc, aby z okrajů kráteru mohly sledovat východ slunce. Velkým lákadlem je i nedotčená horská příroda, kterou je nejproslavenější nejsevernější ze čtyř hlavních ostrovů, Hokkaidó.

Možnost všechna tato místa navštívit je nesporně jednou z výhod pobytu v Japonsku. Celá stáž je pro mě však hlavně velkou životní i profesní zkušeností, za což vděčím zejména docentu Luďku Peřinkovi, který ji inicioval. Dále bych rád poděkoval svému školiteli RNDr. Pavlu Bradnovi a za podporu samozřejmě děkuji také přítelkyni a rodině.

MDDr. Antonín Tichý, 2. ročník doktorského studia, obor preventivní medicína

Pokud nerozumíte názvu, jste na tom stejně jako já 1. října 2018, kdy jsem přistál na letišti v Naritě. Přijet do Tokia a myslet si, že v největším městě světa se člověk bez problémů domluví anglicky, je jednoduše řečeno omyl. S Google překladačem připraveným v každé situaci jsem si ale za pár měsíců zvykl, stejně jako na levostrannou dopravu, všudypřítomné davy lidí, japonské způsoby i otáčení klíčem na druhou stranu, i když to stále někdy spletu. Je těžké vyzdvihnout, co je v Japonsku nejvíc jiné. Jiné je všechno. Abych nezapomněl, titulek by se dal přeložit jako „Tokio, rád tě poznávám!“.

Tokyo Medical and Dental University (東京医科歯科大学) byla první japonskou univerzitou, kde se vyučovalo zubní lékařství a podle žebříčků je mezi deseti nejlepšími školami v oboru ve světě. Pocit, že bychom se toho během studia na 1. LF UK naučili méně, jsem neměl, ale jinak je rozdíl markantní už od prvního pohledu na centrální kampus. Při bližším poznání pak člověk zjistí, že „zubní nemocnice“ má 12 pater a že jen oddělení záchovné stomatologie, jehož jsem součástí, má odhadem 40–50 postgraduálních studentů. Výhodou je, že mnoho z nich je mezinárodních a přednášky proto máme v angličtině, ale nenechte se mást, Evropanů je nás na univerzitě minimum.

Spát na přednáškách? I v první řadě.
Mou hlavní náplní je pracovat na přiděleném projektu, jehož tématem je testování pevnosti vazby moderních adheziv k zubním tkáním. Laboratorní zázemí je tu vynikající, většinu přístrojů máme dostupnou přímo na oddělení a po domluvě lze využívat vybavení i jinde. Navíc máme v prvním ročníku několik povinných kurzů a volitelně japonštinu. Dostat se ke klinické práci je obtížné, ale horší to mají v prvním ročníku japonští postgraduální studenti, kteří naopak pracují na univerzitní klinice nebo v privátních praxích šest dní v týdnu. To na přednáškách často ústí ve spící posluchárny, což se tu však plně toleruje – znamená to, že studenti pilně pracovali, a tudíž jsou unavení. Japonci vůbec spí všude, v přeplněných vlacích občas usínají i vestoje.

Na volnočasové aktivity přes týden obvykle moc času nezbývá, sportovní areály v menším kampusu na okraji Tokia jsou však hojně využívány. Ten je jinak určen zejména studentům prvního ročníku, který je přípravkou před samotným zahájením studia medicíny. V kampusu se také nachází kolej pro mezinárodní studenty, neomítnutá betonová budova, která z dálky – a následně i z blízka – připomíná vězení. Asi abychom rádi chodili do školy.

Když to nejde do šířky, jde to do výšky

Tokio je zcela jiné než Praha, kterou tu zná většina lidí jako jedno z nejkrásnějších měst. Částečně v důsledku požárů původní dřevěné zástavby je většina města moderní, tedy mnohopodlažní a betonová, hlavním důvodem je však úspora místa. Protože další růst do šířky už není možný, roste Tokio do výšky. A to nejen budovy, víceúrovňové jsou v dlouhých úsecích i silnice a vlakové tratě. Právě vlaky jsou hlavním a většinou velmi spolehlivým způsobem dopravy, byť ve špičce mnohdy není snadné se do nich vejít. Asi jediným místem relativního klidu jsou úhledné parky, což však neplatí v době, kdy kvetou sakury. Třešňové aleje jsou v Tokiu a celém Japonsku doslova všudypřítomné a jejich obdivování v době plného květu je oblíbenou atrakcí pro cizince i místní.

Za krásami mimo hlavní město

Pokud člověka nelákají ve tmě zářící světla nákupních domů, je potřeba vyrazit za krásami Japonska mimo Tokio. Ochutnávku tradiční architektury, obří sochu Buddhy a pobřeží Tichého oceánu nabízí nedaleká Kamakura, překrásné je pak bývalé hlavní město Kjóto, vzdálené asi dvě a půl hodiny Šinkansenem. Velmi oblíbeným cílem je také posvátná hora Fuji, kterou lze při dobré viditelnosti zahlédnout i z Tokia. V létě na její vrchol proudí doslova davy lidí – a to často přes noc, aby z okrajů kráteru mohly sledovat východ slunce. Velkým lákadlem je i nedotčená horská příroda, kterou je nejproslavenější nejsevernější ze čtyř hlavních ostrovů, Hokkaidó.

Možnost všechna tato místa navštívit je nesporně jednou z výhod pobytu v Japonsku. Celá stáž je pro mě však hlavně velkou životní i profesní zkušeností, za což vděčím zejména docentu Luďku Peřinkovi, který ji inicioval. Dále bych rád poděkoval svému školiteli RNDr. Pavlu Bradnovi a za podporu samozřejmě děkuji také přítelkyni a rodině.

MDDr. Antonín Tichý, 2. ročník doktorského studia, obor preventivní medicína

Pokud nerozumíte názvu, jste na tom stejně jako já 1. října 2018, kdy jsem přistál na letišti v Naritě. Přijet do Tokia a myslet si, že v největším městě světa se člověk bez problémů domluví anglicky, je jednoduše řečeno omyl. S Google překladačem připraveným v každé situaci jsem si ale za pár měsíců zvykl, stejně jako na levostrannou dopravu, všudypřítomné davy lidí, japonské způsoby i otáčení klíčem na druhou stranu, i když to stále někdy spletu. Je těžké vyzdvihnout, co je v Japonsku nejvíc jiné. Jiné je všechno. Abych nezapomněl, titulek by se dal přeložit jako „Tokio, rád tě poznávám!“.

Tokyo Medical and Dental University (東京医科歯科大学) byla první japonskou univerzitou, kde se vyučovalo zubní lékařství a podle žebříčků je mezi deseti nejlepšími školami v oboru ve světě. Pocit, že bychom se toho během studia na 1. LF UK naučili méně, jsem neměl, ale jinak je rozdíl markantní už od prvního pohledu na centrální kampus. Při bližším poznání pak člověk zjistí, že „zubní nemocnice“ má 12 pater a že jen oddělení záchovné stomatologie, jehož jsem součástí, má odhadem 40–50 postgraduálních studentů. Výhodou je, že mnoho z nich je mezinárodních a přednášky proto máme v angličtině, ale nenechte se mást, Evropanů je nás na univerzitě minimum.

Spát na přednáškách? I v první řadě.
Mou hlavní náplní je pracovat na přiděleném projektu, jehož tématem je testování pevnosti vazby moderních adheziv k zubním tkáním. Laboratorní zázemí je tu vynikající, většinu přístrojů máme dostupnou přímo na oddělení a po domluvě lze využívat vybavení i jinde. Navíc máme v prvním ročníku několik povinných kurzů a volitelně japonštinu. Dostat se ke klinické práci je obtížné, ale horší to mají v prvním ročníku japonští postgraduální studenti, kteří naopak pracují na univerzitní klinice nebo v privátních praxích šest dní v týdnu. To na přednáškách často ústí ve spící posluchárny, což se tu však plně toleruje – znamená to, že studenti pilně pracovali, a tudíž jsou unavení. Japonci vůbec spí všude, v přeplněných vlacích občas usínají i vestoje.

Na volnočasové aktivity přes týden obvykle moc času nezbývá, sportovní areály v menším kampusu na okraji Tokia jsou však hojně využívány. Ten je jinak určen zejména studentům prvního ročníku, který je přípravkou před samotným zahájením studia medicíny. V kampusu se také nachází kolej pro mezinárodní studenty, neomítnutá betonová budova, která z dálky – a následně i z blízka – připomíná vězení. Asi abychom rádi chodili do školy.

Když to nejde do šířky, jde to do výšky

Tokio je zcela jiné než Praha, kterou tu zná většina lidí jako jedno z nejkrásnějších měst. Částečně v důsledku požárů původní dřevěné zástavby je většina města moderní, tedy mnohopodlažní a betonová, hlavním důvodem je však úspora místa. Protože další růst do šířky už není možný, roste Tokio do výšky. A to nejen budovy, víceúrovňové jsou v dlouhých úsecích i silnice a vlakové tratě. Právě vlaky jsou hlavním a většinou velmi spolehlivým způsobem dopravy, byť ve špičce mnohdy není snadné se do nich vejít. Asi jediným místem relativního klidu jsou úhledné parky, což však neplatí v době, kdy kvetou sakury. Třešňové aleje jsou v Tokiu a celém Japonsku doslova všudypřítomné a jejich obdivování v době plného květu je oblíbenou atrakcí pro cizince i místní.

Za krásami mimo hlavní město

Pokud člověka nelákají ve tmě zářící světla nákupních domů, je potřeba vyrazit za krásami Japonska mimo Tokio. Ochutnávku tradiční architektury, obří sochu Buddhy a pobřeží Tichého oceánu nabízí nedaleká Kamakura, překrásné je pak bývalé hlavní město Kjóto, vzdálené asi dvě a půl hodiny Šinkansenem. Velmi oblíbeným cílem je také posvátná hora Fuji, kterou lze při dobré viditelnosti zahlédnout i z Tokia. V létě na její vrchol proudí doslova davy lidí – a to často přes noc, aby z okrajů kráteru mohly sledovat východ slunce. Velkým lákadlem je i nedotčená horská příroda, kterou je nejproslavenější nejsevernější ze čtyř hlavních ostrovů, Hokkaidó.

Možnost všechna tato místa navštívit je nesporně jednou z výhod pobytu v Japonsku. Celá stáž je pro mě však hlavně velkou životní i profesní zkušeností, za což vděčím zejména docentu Luďku Peřinkovi, který ji inicioval. Dále bych rád poděkoval svému školiteli RNDr. Pavlu Bradnovi a za podporu samozřejmě děkuji také přítelkyni a rodině.

MDDr. Antonín Tichý, 2. ročník doktorského studia, obor preventivní medicína

Pokud nerozumíte názvu, jste na tom stejně jako já 1. října 2018, kdy jsem přistál na letišti v Naritě. Přijet do Tokia a myslet si, že v největším městě světa se člověk bez problémů domluví anglicky, je jednoduše řečeno omyl. S Google překladačem připraveným v každé situaci jsem si ale za pár měsíců zvykl, stejně jako na levostrannou dopravu, všudypřítomné davy lidí, japonské způsoby i otáčení klíčem na druhou stranu, i když to stále někdy spletu. Je těžké vyzdvihnout, co je v Japonsku nejvíc jiné. Jiné je všechno. Abych nezapomněl, titulek by se dal přeložit jako „Tokio, rád tě poznávám!“.

Tokyo Medical and Dental University (東京医科歯科大学) byla první japonskou univerzitou, kde se vyučovalo zubní lékařství a podle žebříčků je mezi deseti nejlepšími školami v oboru ve světě. Pocit, že bychom se toho během studia na 1. LF UK naučili méně, jsem neměl, ale jinak je rozdíl markantní už od prvního pohledu na centrální kampus. Při bližším poznání pak člověk zjistí, že „zubní nemocnice“ má 12 pater a že jen oddělení záchovné stomatologie, jehož jsem součástí, má odhadem 40–50 postgraduálních studentů. Výhodou je, že mnoho z nich je mezinárodních a přednášky proto máme v angličtině, ale nenechte se mást, Evropanů je nás na univerzitě minimum.

Spát na přednáškách? I v první řadě.
Mou hlavní náplní je pracovat na přiděleném projektu, jehož tématem je testování pevnosti vazby moderních adheziv k zubním tkáním. Laboratorní zázemí je tu vynikající, většinu přístrojů máme dostupnou přímo na oddělení a po domluvě lze využívat vybavení i jinde. Navíc máme v prvním ročníku několik povinných kurzů a volitelně japonštinu. Dostat se ke klinické práci je obtížné, ale horší to mají v prvním ročníku japonští postgraduální studenti, kteří naopak pracují na univerzitní klinice nebo v privátních praxích šest dní v týdnu. To na přednáškách často ústí ve spící posluchárny, což se tu však plně toleruje – znamená to, že studenti pilně pracovali, a tudíž jsou unavení. Japonci vůbec spí všude, v přeplněných vlacích občas usínají i vestoje.

Na volnočasové aktivity přes týden obvykle moc času nezbývá, sportovní areály v menším kampusu na okraji Tokia jsou však hojně využívány. Ten je jinak určen zejména studentům prvního ročníku, který je přípravkou před samotným zahájením studia medicíny. V kampusu se také nachází kolej pro mezinárodní studenty, neomítnutá betonová budova, která z dálky – a následně i z blízka – připomíná vězení. Asi abychom rádi chodili do školy.

Když to nejde do šířky, jde to do výšky

Tokio je zcela jiné než Praha, kterou tu zná většina lidí jako jedno z nejkrásnějších měst. Částečně v důsledku požárů původní dřevěné zástavby je většina města moderní, tedy mnohopodlažní a betonová, hlavním důvodem je však úspora místa. Protože další růst do šířky už není možný, roste Tokio do výšky. A to nejen budovy, víceúrovňové jsou v dlouhých úsecích i silnice a vlakové tratě. Právě vlaky jsou hlavním a většinou velmi spolehlivým způsobem dopravy, byť ve špičce mnohdy není snadné se do nich vejít. Asi jediným místem relativního klidu jsou úhledné parky, což však neplatí v době, kdy kvetou sakury. Třešňové aleje jsou v Tokiu a celém Japonsku doslova všudypřítomné a jejich obdivování v době plného květu je oblíbenou atrakcí pro cizince i místní.

Za krásami mimo hlavní město

Pokud člověka nelákají ve tmě zářící světla nákupních domů, je potřeba vyrazit za krásami Japonska mimo Tokio. Ochutnávku tradiční architektury, obří sochu Buddhy a pobřeží Tichého oceánu nabízí nedaleká Kamakura, překrásné je pak bývalé hlavní město Kjóto, vzdálené asi dvě a půl hodiny Šinkansenem. Velmi oblíbeným cílem je také posvátná hora Fuji, kterou lze při dobré viditelnosti zahlédnout i z Tokia. V létě na její vrchol proudí doslova davy lidí – a to často přes noc, aby z okrajů kráteru mohly sledovat východ slunce. Velkým lákadlem je i nedotčená horská příroda, kterou je nejproslavenější nejsevernější ze čtyř hlavních ostrovů, Hokkaidó.

Možnost všechna tato místa navštívit je nesporně jednou z výhod pobytu v Japonsku. Celá stáž je pro mě však hlavně velkou životní i profesní zkušeností, za což vděčím zejména docentu Luďku Peřinkovi, který ji inicioval. Dále bych rád poděkoval svému školiteli RNDr. Pavlu Bradnovi a za podporu samozřejmě děkuji také přítelkyni a rodině.

MDDr. Antonín Tichý, 2. ročník doktorského studia, obor preventivní medicína

Pokud nerozumíte názvu, jste na tom stejně jako já 1. října 2018, kdy jsem přistál na letišti v Naritě. Přijet do Tokia a myslet si, že v největším městě světa se člověk bez problémů domluví anglicky, je jednoduše řečeno omyl. S Google překladačem připraveným v každé situaci jsem si ale za pár měsíců zvykl, stejně jako na levostrannou dopravu, všudypřítomné davy lidí, japonské způsoby i otáčení klíčem na druhou stranu, i když to stále někdy spletu. Je těžké vyzdvihnout, co je v Japonsku nejvíc jiné. Jiné je všechno. Abych nezapomněl, titulek by se dal přeložit jako „Tokio, rád tě poznávám!“.

Tokyo Medical and Dental University (東京医科歯科大学) byla první japonskou univerzitou, kde se vyučovalo zubní lékařství a podle žebříčků je mezi deseti nejlepšími školami v oboru ve světě. Pocit, že bychom se toho během studia na 1. LF UK naučili méně, jsem neměl, ale jinak je rozdíl markantní už od prvního pohledu na centrální kampus. Při bližším poznání pak člověk zjistí, že „zubní nemocnice“ má 12 pater a že jen oddělení záchovné stomatologie, jehož jsem součástí, má odhadem 40–50 postgraduálních studentů. Výhodou je, že mnoho z nich je mezinárodních a přednášky proto máme v angličtině, ale nenechte se mást, Evropanů je nás na univerzitě minimum.

Spát na přednáškách? I v první řadě.
Mou hlavní náplní je pracovat na přiděleném projektu, jehož tématem je testování pevnosti vazby moderních adheziv k zubním tkáním. Laboratorní zázemí je tu vynikající, většinu přístrojů máme dostupnou přímo na oddělení a po domluvě lze využívat vybavení i jinde. Navíc máme v prvním ročníku několik povinných kurzů a volitelně japonštinu. Dostat se ke klinické práci je obtížné, ale horší to mají v prvním ročníku japonští postgraduální studenti, kteří naopak pracují na univerzitní klinice nebo v privátních praxích šest dní v týdnu. To na přednáškách často ústí ve spící posluchárny, což se tu však plně toleruje – znamená to, že studenti pilně pracovali, a tudíž jsou unavení. Japonci vůbec spí všude, v přeplněných vlacích občas usínají i vestoje.

Na volnočasové aktivity přes týden obvykle moc času nezbývá, sportovní areály v menším kampusu na okraji Tokia jsou však hojně využívány. Ten je jinak určen zejména studentům prvního ročníku, který je přípravkou před samotným zahájením studia medicíny. V kampusu se také nachází kolej pro mezinárodní studenty, neomítnutá betonová budova, která z dálky – a následně i z blízka – připomíná vězení. Asi abychom rádi chodili do školy.

Když to nejde do šířky, jde to do výšky

Tokio je zcela jiné než Praha, kterou tu zná většina lidí jako jedno z nejkrásnějších měst. Částečně v důsledku požárů původní dřevěné zástavby je většina města moderní, tedy mnohopodlažní a betonová, hlavním důvodem je však úspora místa. Protože další růst do šířky už není možný, roste Tokio do výšky. A to nejen budovy, víceúrovňové jsou v dlouhých úsecích i silnice a vlakové tratě. Právě vlaky jsou hlavním a většinou velmi spolehlivým způsobem dopravy, byť ve špičce mnohdy není snadné se do nich vejít. Asi jediným místem relativního klidu jsou úhledné parky, což však neplatí v době, kdy kvetou sakury. Třešňové aleje jsou v Tokiu a celém Japonsku doslova všudypřítomné a jejich obdivování v době plného květu je oblíbenou atrakcí pro cizince i místní.

Za krásami mimo hlavní město

Pokud člověka nelákají ve tmě zářící světla nákupních domů, je potřeba vyrazit za krásami Japonska mimo Tokio. Ochutnávku tradiční architektury, obří sochu Buddhy a pobřeží Tichého oceánu nabízí nedaleká Kamakura, překrásné je pak bývalé hlavní město Kjóto, vzdálené asi dvě a půl hodiny Šinkansenem. Velmi oblíbeným cílem je také posvátná hora Fuji, kterou lze při dobré viditelnosti zahlédnout i z Tokia. V létě na její vrchol proudí doslova davy lidí – a to často přes noc, aby z okrajů kráteru mohly sledovat východ slunce. Velkým lákadlem je i nedotčená horská příroda, kterou je nejproslavenější nejsevernější ze čtyř hlavních ostrovů, Hokkaidó.

Možnost všechna tato místa navštívit je nesporně jednou z výhod pobytu v Japonsku. Celá stáž je pro mě však hlavně velkou životní i profesní zkušeností, za což vděčím zejména docentu Luďku Peřinkovi, který ji inicioval. Dále bych rád poděkoval svému školiteli RNDr. Pavlu Bradnovi a za podporu samozřejmě děkuji také přítelkyni a rodině.

MDDr. Antonín Tichý, 2. ročník doktorského studia, obor preventivní medicína