Nepoužívá pracovní e-mail. Neumí prý vést lidi, proto výkonně neřídí ani vlastní firmu. Má ale spoustu dobrých nápadů a dnešní mladá generace se mu líbí, protože je sebevědomá. Ani jemu za studií nechyběla odvaha a pustil se do podnikání. Z agentury zprostředkovávající au pair pobyty postupně vybudoval silnou společnost s širokým portfoliem služeb, která proslula hlavně díky „žlutým“ autobusům a vlakům. Podnikatel Radim Jančura.

Máte rád žlutou?

Jsem perfekcionista a vždycky když vidím náš autobus nebo vlak, hned mě napadne, co tam asi nefunguje. Takže úplně pozitivní emoce z této barvy nemám, ale naši žlutou rád mám.

Proč jste ji před lety zvolil pro vaše autobusy?

Tehdy jsem se rozhodoval mezi jasně červenou, která se mi zdála fantastická, a žlutou. Jeden Španěl mi řekl, že Česká republika je hodně tmavá a šedivá a že žlutá tu bude svítit. A je to pravda. Protože není agresivní, ale taková milá.

A sám jezdíte na žlutých linkách?

Nedávno jsem jel autobusem na letiště, někdy jezdívám i vlakem. Ale nejčastěji autem.

Jak si vlastně člověk vybírá, v čem bude podnikat?

Kdokoli se pustí do podnikání, obvykle najde nějakou díru na trhu. A to vznikne třeba spontánně. U mě to bylo stejné v případě žlutých autobusů. Utíkal jsem na brněnský Grand, abych stihl spoj do Prahy. Zpotil jsem se a navíc si neuvědomil, že se mi chce na malou. Když jsem si sedl do Karosy, která nemá záchod ani klimatizaci, tak jsem si tu 2,5hodinovou cestu až do Prahy opravdu užil.

Motivovalo mě to k tomu, že jsem začal počítat cestující a hrál si s různými propočty tak dlouho, až jsme objednali prvních osm autobusů – na tu dobu skvěle vybavených. Bylo to těžké období, protože jsme každý vůz museli financovat u jiné banky a s docela velkou akontací.

Jaká je vaše největší podnikatelská zkušenost?

Jsou dvě a obě velmi jednoduché. V učebnicích se často píše, že služby nebo výrobky jsou buď drahé, ale kvalitní, nebo levné, ale nekvalitní. Nicméně služby lze nastavit tak, aby byly nejkvalitnější a zároveň nejlevnější. Samozřejmě je to na úkor marže, tudíž zisk z každé jízdenky je malý, proto ho musíte znásobit objemem. To je vynález číslo jedna.

Vynález číslo dva představuje mobilní telefon. Od prvních chvíle, co jsme začali jezdit se žlutými autobusy, jsem totiž své číslo poskytl klientům, aby mohli zavolat, když jsou nespokojeni s našimi službami. Osobně jim sice nedokážu v tu chvíli pomoci, ale určitě je vyslechnu a případně poradím, na koho se mají obrátit. Funguje to také výborně jako prevence vůči chybám našich zaměstnanců.

Dovedete si představit, že byste byl zaměstnancem?

Můj životopis je strašně jednoduchý – MŠ, ZŠ, VŠ a Student Agency. Představit si to dovedu, může to být fajn, pokud člověk nepracuje pro blbce.

Opravdu nepoužíváte pracovní e-mail?

Mám ho, ale fakt ho nepoužívám. Ještě nedávno jsem chtěl vědět o všem, co se ve firmě děje. Manažeři, kteří u nás pracují dlouhé roky, si na to zvykli a začali mě dávat do kopie při sebemenší ptákovině. Řekl jsem dost a začal používat soukromý e-mail. Snažím se komunikovat už jen s pár lidmi.

Kdo vám pomáhá vymýšlet inovace pro zákazníky?

Vymýšlím je sám. Tedy ne design, ale nabízené služby. Kolegům dám základní představu a oni ji pak dopracují. Tím, že mají naši cestující právo třeba na kávu, vodu, noviny nebo časopisy zdarma, je koncept poskytovaných služeb poměrně složitý. Například ve vlacích musíme mít v každém vagónu stewardku – někdy jich jede třeba čtrnáct a během jedné cesty rozdají v průměru 1000 teplých nebo studených nápojů. Jsme fakt velká kavárna :)

Takže když vymyslím určitou inovaci, snažím si nejdříve představit, jestli bude funkční a hlavně pak udržitelná.

Dá se vymyslet ještě něco dalšího pro zlepšení komfortu cestujících?

Do autobusů i vlaků budeme instalovat nové a ukrutně rychlé WiFi připojení k internetu. A chystáme také další vlakové linky v ČR a na Slovensku.

Ve vaší firmě pracuje hodně mladých lidí. Jak vidíte současnou generaci?

Mám z ní moc dobrý pocit. V Brně je velmi populární jedna hospoda, kde lidé u piva stojí a naprosto přirozeně se baví každý s každým. Díky tomu znám strašně moc študáků, na kterých je krásné, že mají obrovskou sebedůvěru. Mou generaci komunismus podrobil přísné výchově, jejíž nevýhodou může být ztráta přirozeného sebevědomí. To je ale určitě mnohem důležitější než poslušnost, protože život nás nakonec vychová a zlíská sám, tak proč si kazit dětství a mládí. Ať současná generace tedy raději vychovává sebevědomé týpky než nesebevědomé opice.

Myslíte si, že podnikat v dopravě a ve zdravotnictví je podobné?

Řekl bych, že je to úplně stejné. Zdravotnictví potřebuje i velké finanční skupiny, které mohou ukázat, jak se dá zefektivnit jeho ekonomika. Ale stát by měl nastavit určitá pravidla, aby byla zajištěna dostupnost veškeré zdravotní péče. Nebezpečí těch velkých finančních „žraloků“ totiž spočívá v tom, že budou dělat jen lukrativní byznys.

Chtěl byste řídit nemocnici nebo fakultu?

Ne, ne. Neřídím totiž ani moji firmu. Jsem individualista a neumím vést lidi. Ale mám dobré nápady, bych byl dobrý poradce...

... třeba paní ředitelky nebo pana děkana?

Klidně. Jmenuju se Radim – takže to mám i ve jménu. Radit lze pochopitelně až ve chvíli, kdy se člověk v problematice zorientuje. Takhle z fleku by to byly rady laciné.

Jak pečujete o své zdraví a relaxujete?

Vždy jsem byl až na posledním místě. Změnil jsem to asi před půl rokem, kdy jsem si prošel životní krizí, která přišla po 21 letech a souvisela se ztrátou šťávy – motivace. Nevěděl jsem, co dál, protože mě najednou nebavilo chodit do práce. Byl to fakt hodně těžký půlrok. Začal jsem proto alespoň pracovat na sobě, chodil na 40-, 50-, 60kilometrové túry a zhubnul. Změna životosprávy je asi to nejjednodušší, co pro sebe člověk může udělat. A s viditelným výsledkem.

Pokud se týká relaxace, víkendy mám volné a beru si domů jen práci, která mě baví a není stresující. To je velmi důležité. Mám chalupu v Beskydech, takže jakákoli forma odpočinku v přírodě mě posiluje.

Když už musíte být pacientem, jaký jste?

Jsem slušný a mám k lékařům důvěru. Ještě před pár lety lidé koukali na doktory trochu jako na pánybohy a měli pocit, že jejich život je plně v jejich rukou a musejí být úslužní. Ten vztah byl hodně nevyrovnaný. Dnes už je rovnocennější a pacienti se více ptají, diskutují, znají svá práva – ale neznamená to, že by měli být na lékaře nepříjemní nebo sprostí.

Býváte často nemocný?

Vůbec. Jen jednou jsem byl na operaci s ploténkami – pozůstatek tvrdých stavařských brigád ze studií. Byl jsem týden v nemocnici a musím přiznat, že to byla moje nejkrásnější dovolená v životě. Připlatil jsem si totiž za jednolůžkový pokoj, byl tam internet, televize, vlastní koupelna, sestry se chovaly moc mile a navíc jsem měl na výběr ze tří jídel, protože jsem neměl žádnou dietu. Také díky tomu moje ozdravování fungovalo velmi dobře.

Proto si myslím, že by si spousta lidí za některé služby ve zdravotnictví ráda připlatila. Třeba právě za lepší pokoj – spát v jedné místnosti s dalšími pěti pochrupujícími pacienty je pro rekonvalescenci jedince, podle mě, drastické.

Chtěl jste se někdy stát lékařem?

Nikdy. Ale na vysoké jsem měl několik kamarádek mediček a vím, že úsilí, které do studia vložily, se před 20 lety nevyrovnalo následnému příjmu v zaměstnání. V současnosti se ta pozice začíná trochu zlepšovat. Řekl bych, že být lékařem bude brzy lukrativním povoláním.

Jezdí s vaší společností hodně mediků a doktorů?

Mám pocit, že snad v každém autobuse máme doktora. Pokaždé, když se něco stalo – nejen na naší lince, ale třeba i v provozu, spadlo letadlo na dálnici D1 –, měli jsme na palubě lékaře. Zkrátka s námi cestují v tu pravou chvíli.

A vy cestujete rád?

Na dovolené ano. Ale vnitrorepublikové cestování, zejména za prací, je většinou otrava. Proto našim stewardům vysvětlujeme, aby byli příjemní, a proto používáme v autobusech audio-video systém, aby se klienti zabavili.

V létě uznávám dovolené pouze v Česku, protože je tu nádherná vlahá zelená příroda. Pobyt někde v exotice raději volím až na podzim nebo v zimě, a nemusí být vůbec drahý. Třeba v Asii je krásné to, co se z nás Evropanů vytratilo – vztah k přírodě, náboženství, sobě samému. V asijských zemích si to lidé stále uchovávají.

Chtěl byste expandovat třeba i do letecké dopravy?

Loni na tom byly letecké společnosti ekonomicky dobře a budou i letos, protože palivo je hodně levné. Ale jinak, pokud bych chtěl spáchat finanční sebevraždu, koupím si fotbalový tým nebo letadlo. Bariéry vstupu na letecký trh jsou velmi nízké, díky tomu má kdejaký finančně zajištěný trouba několik letadel v pronájmu i s posádkou a může létat po celém světě. Konkurence je tedy obrovská, proto se nedá v tomto byznysu uspět.

Železnice je něco jiného. Je to svět, který se zastavil před mnoha lety. Historicky existoval jeden státní dopravce, tudíž konkurence v celé Evropě teprve vzniká. Mojí vizí jsou tedy vlaky, vlaky a zase vlaky – a pak už jen umřít.

Máte rád Prahu?

Na Prahu mám dvojí pohled. Když tudy projíždím, mám s tím spojený stres, samou honičku, hroznou dopravu... Proto se snažím sem jezdit o den dřív a raději tu přespat. Bydlím vždycky na Malé Straně, což je pohádka. Po desáté hodině večer turistické hospody v Nerudovce ztichnou, zavřou, a je tu jak na venkově. Nejen architekturou, ale i duší. Neuvěřitelné. Takhle si tedy Prahu naopak užívám.

(JAT)