Účinnost a bezpečnost lokální farmakoterapie lze zvýšit přidáním různých aditiv. Takovým aditivem mohou být například termoresponsivní polymery. Tyto polymery mají unikátní chování. Jedná se o látky, které lze za pokojové teploty rozpustit ve vodě, ale jakmile se jejich roztok ohřeje na teplotu lidského těla, dojde k jejich vysrážení a zgelovatění. Když se tyto polymery vpíchnou do těla, na místě vpichu se vytvoří gel, který může měnit vlastnosti dané tkáně, ale může také fungovat jako nosič pro jinou terapii. Například může stimulovat, či naopak inhibovat imunitu, uvolňovat léčiva i desítky dní, nebo pokud je v gelu radionuklid, tak může lokálně ozařovat okolní tkáň pro terapeutické účely (brachyterapie). To vše je známo a používáno v klinické praxi jako aditivum při různých dlouhodobých lokálních léčbách. Jenomže není známo mnoho o tom, jak dlouho tyto samotné polymery zůstávají na místě vpichu a jak to lze modulovat pro specifické účely.

Ve studii, již vítězně prezentoval na SVK v postgraduální sekci její první autor Mgr. Ondřej Groborz z Ústavu biofyziky a informatiky 1. LF UK z ÚOCHB, vědci publikovali novou metodu, se kterou je možné zkoumat osud polymeru v živém organismu. S touto metodou se ukázalo, že některé polymery zůstávají na místě jednotky měsíců (poločas cca 2 týdny), zatímco jiné i několik let (poločas 2 či 5 měsíců). Zároveň termoresponsivní polymery zůstávají prakticky výhradně na místě vpichu, zatímco ty netermoresponsivní se z velké míry (i 90 %) rychle dostanou do systémové cirkulace a do orgánů (zejména ledvin a jater), kde mohou způsobovat nežádoucí účinky léčby. Volbou polymeru tedy lze určit, jak dlouho tento polymer bude zůstávat na místě vpichu, jak moc se „rozpije“ do okolí a kolik se ho dostane do okolních orgánů (kde může způsobovat nežádoucí účinky). Autoři věří, že na základě jejich výzkumu mohou být vyvinuta lepší aditiva pro lokální terapie.