Říká, že nezná slovo nudit se. Od základní školy dělala atletiku a sportovní aerobik v týmech, od 16 let pracuje minimálně na poloviční úvazek a živí se, přitom úspěšně studuje všeobecné lékařství na naší fakultě – aktuálně nastupuje do 6. ročníku. Před dvěma lety ji diagnostikovali hormonálně aktivní nádor vaječníku. Po operaci se rozhodla, že chce pomáhat zejména mladým lidem, aby se starali o své zdraví. A tak Kateřina Vacková založila neziskovku Loono.

Táhlo tě to k medicíně už odmala?

Ne, ne, chtěla jsem být chovatelem žížal. O medicíně jsem začala uvažovat až na gymplu, kde jsem chodila na volitelný seminář k biologii člověka. Zkusila jsem přijímačky na všechny LF v republice a vyšlo mi to. Nakonec jsem si vybrala první lékařskou...

A proč?

Na doporučení známých a některých lékařů. Hledala jsem školu, která má skvělou prestiž a kde mají nejlepší zahraniční programy, protože jsem chtěla vyjet na Erasmus. Takže 1. LF byla nakonec jasná volba. A navíc, když se řekne „chodím na první“, tak to prostě zní :)

Chystáš se na Erasmus?

Dokonce na dva. Nejdřív pojedu na pracovní do Vídně a potom do portugalského Porta na studijní. Na obojím jsem si domluvila gynekologii a porodnictví, o které se zajímám. Ohromně mi vyšli vstříc, takže budu studovat jen to.

Změnila nemoc tvůj postoj k medicíně?

Změnilo se určitě mé vnímání komunikace mezi lékařem a pacientem. V pozici pacienta jsem se potřebovala hodně ptát, zajímala jsem se o své tělo, chtěla jsem všechno vysvětlit, abych se cítila komfortně. Jako doktor určitě budu chtít být empatická a edukativní. Jinak pohled na medicínu se nezměnil, protože jsem měla skvělý servis, všechno se řešilo včas, neměla jsem žádnou špatnou zkušenost.

A jak se ti proměnil život?

Stal se ze mě strašně pozitivní člověk a snažím se to předávat i ostatním. Vyhledávám lidi, kteří mi dávají energii a kterým ji můžu na oplátku dávat já. Už si totiž nemůžu dovolit ten luxus být některý den svého života nešťastná. Taky se o sebe víc starám, začala jsem cvičit jódu, medituju, stále sportuju, jím zdravě...

Co na to tví spolužáci, když se dozvěděli, že máš rakovinu?

Určitě to pro ně byl šok, ale musím říci, že se ke mně chovali moc hezky a pomáhali mi. Dávali mi třeba zápisky, když jsem musela chybět, omlouvali mě na výuce, když mi bylo špatně, volali, jak mi je, a dodnes se vlastně ptají, jak dopadly kontroly. Od začátku taky fandili mé neziskovce Loono a chodili na všechny její akce. Skvěle mě podpořili. Také učitelé mi vycházeli vstříc, ani s absencí ve výuce jsem tedy neměla potíže.

Vyrovnávala ses těžko s tím, že jsi vážně nemocná?

Nepřipouštěla jsem si, že to dopadne špatně. V té době, kdy jsem se dozvěděla diagnózu, jsem měla život naplněný spoustou aktivit, nebyl čas na to se hroutit. Nechala jsem si taky vytetovat claim, díky kterému jsem neztrácela víru. A věřím mu dodnes – „everything will be ok in the end. if it's not ok, it's not the end“. Tetování se mi obecně líbí, hlavně na mužích :) Sama určitě nezůstanu u jednoho.

Co tě drželo po celou dobu léčby nad vodou?

Možná vlastně i ta medicína. Měla jsem tehdy spoustu zkoušek a říkala jsem si, že přece není možné, abych 4 roky seděla na zadku, učila se a nakonec to ani nedodělala. A samozřejmě rodina, to je obrovská podpora – pro rodiče to bylo hodně těžké, ale podrželi mě skvěle.

Máš nějaký komplex?

Mám malá prsa, ale komplex to vyloženě není J Tak aspoň makám na svém zadku. I když musím přiznat, že v dětství jsem si trochu užila se zrzavými vlasy, když se mi posmívali. Teď se ale většina holek, co se mi smály, barví právě na zrz :)

Kdy tě poprvé napadla myšlenka založit Loono a jak vznikl ten název?

Už delší dobu jsem měla v hlavě charitativní projekt. Myslela jsem si, že budu dělat s onkologicky nemocnými dětmi. Ale protože jsem se pak sama stala onkologickým pacientem, řekla jsem si, že projekt postavím kolem sebe. Název neziskovky vznikal docela dlouho, mám doma i sešit se spoustou nápadů.

Nakonec to vyhrálo Loono, které představuje takovou intimitu, atmosféru bezpečí, kde se ženy ani muži nebojí mluvit o pohlavních orgánech, rakovině... Původně jsem chtěla pomáhat ženám s nádory vaječníků, ale zjistila jsem, že jsou úplně jiná cílová skupina. Tím, že jsem mladá, můžu ovlivňovat hlavně lidi v mém věku, kterých se týká spíš rakovina prsu a varlat. Takže se zaměřujeme hlavně na ně.

Co konkrétně děláte?

Nejdůležitější součástí naší práce je pořádání vzdělávacích workshopů, kde návštěvníky učíme na gumových modelech, jak si mají sami správně vyšetřovat prsa nebo varlata, a připomínáme jim, kam mají chodit na preventivní kontroly. Pravidelně se také setkáváme s nemocnými ženami a jejich rodinami, nasloucháme jim a pomáháme v nejrůznějších situacích.

Teď budeme moci díky odborné garanci 1. LF UK a gynekologů z Bulovky přednášky zaměřit třeba i na povídání o typech nádorů prsu nebo vaječníků. Podpora od fakulty je pro mě opravdu velká pocta a hodně si jí vážím.

A vy sami jste prošli nějakým speciálním školením?

Nikoho neléčíme ani nediagnostikujeme, ale naučili jsme se, jak postupovat při samovyšetřování prsou a varlat a předáváme to dál. Veškeré věci, které školíme, jsme konzultovali s mamology, gynekology a urologem, který se pozastavil nad tím, že se takové modely musí objednávat až z Británie.

Mimochodem, kolik stojí?

Model prsou 30 000 korun a varlat 10 000. První prsa nám sponzorovala společnost Svět zdraví.

Jaké jsou dosavadní úspěchy Loona?

Na našich workshopech jsme vyškolili už ke třem tisícům lidí, pro příští rok jsme si dali za cíl dalších 7000. Zatím se nám ozvalo 15 z nich, že šli po našem školení na prohlídku a byl u nich diagnostikován zhoubný nádor, nejčastěji právě prsou nebo varlat, ale třeba i děložního čípku. Nicméně mnohem více je těch, kteří nám dali vědět, že jsou zdraví.

Začátkem září jste spustili preventivní kampaň Sahám si na ně každý měsíc a současně s ní veřejnou sbírku na crowdfundingovém portálu Hithit. Co je cílem?

Chceme upozornit především mladé lidi, aby se o sebe starali a uvědomili si, že ten správný čas myslet na své zdraví je právě teď. A protože budeme jezdit s workshopy po celé republice, potřebujeme i dostatek školicích pomůcek. Abychom si je mohli zakoupit, rozhodli jsme se získat peníze cestou crowdfundingu – tedy veřejné sbírky, kdy se lidé spojí a přispívají na dobrou věc. Sbírka běží na hithit.cz od 7. 9. po dobu 45 dnů. Kdybychom nevybrali cílovou částku 157 500 korun, nedostali bychom vůbec nic, ani dalších 150 000 korun z grantu od Nadace Vodafone. Ale věřila jsem, že to dáme, protože jde o absolutně win-win akci!

Jak konkrétně se dá přispět?

Nastavili jsme jedenáct odměn odstupňovaných podle výše přispívané částky. Je to například účast na workshopu, workshop ve firmě, pozvánka na naší party nebo generální sponzorství prsou za 30 000 či varlat za 10 000 korun. Popřípadě je možnost poslat částku a nechtít žádnou odměnu.

Proč by se měli do sbírky zapojit lidi z fakulty – spolužáci, učitelé...?

Protože jsme medici, kteří dělají něco navíc – vzděláváme se v oblastech komunikace s pacienty, mluvíme s laiky, nabádáme je k tomu, aby se o své zdraví lépe starali a brali to jako součást svého života. Myslím si, že každá aktivita, která je mimo studium a je zdravotnického charakteru, si zaslouží podporu.

Pro mladé lidi to má ještě jeden funny rozměr, protože na workshopech vydáváme „certifikát“ vyšetřovatele. Takže když jdete třeba do baru a chcete někoho sbalit, můžete mu ukázat kartičku :)

Dovedla sis představit všechnu tu administrativu okolo neziskového projektu?

Samozřejmě, že ne. Byla jsem do té doby živnostníkem, ale nikdy jsem neměla svoji firmu, takže jsem nemusela řešit razítko, firemní IČO, registrování na úřadech, účetnictví – jako živnostník jsem to měla podstatně lehčí. Netušila jsem, kolik práce je s vyrobením loga, vizitek, barev, roll upu... Ale musím říci, že je to úžasná škola života a že jsem se naučila spoustu věcí. Občas si říkám, jestli mi to za to stojí, a pak si vzpomenu na lidi, kterým už jsme pomohli a okamžitě si přestávám stěžovat.

Podle čeho si vybíráš spolupracovníky?

Já si je nevybírám, oni se ke mně spontánně přidávají. Asi po roce jsem byla pořád sama, jen na jednotlivé akce se ke mně připojilo pár lidí. Ale teď mám kolem sebe už více než půl roku stabilní tým – mediky Lukáše a Soňu a všeobecnou sestru Karolínu + dalších šest holek, které jsou mladší a budou nám pomáhat školit na workshopech. Takže dohromady je nás 10 a doplňuje nás ještě několik externích spolupracovníků.

Bylo při školeních něco, co vás zaskočilo nebo pobavilo?

Baví nás počáteční ostych lidí. Co nás spíš šokuje a zklamává, že mnoho z nich nebylo několik let na preventivní prohlídce, ať už u praktika nebo třeba u gynekologa. Nejčastější odpovědí je, že nemají čas a že jim nic není. Na to jim říkám, že mi taky nic nebylo.

Chtěla by ses specializovat na onkologii?

Ne, ne, chci být gynekolog porodník. Přesvědčil mě o tom gynekologický kroužek na klinice u Apolináře, kde jsem porodila první děti. Pak se samozřejmě nabízí následná specializace onkogynekologie, ale nejsem pro ni ještě rozhodnutá.

Kam by se mělo Loono posunout za 5–10 let?

Ráda bych, aby nezůstalo jen u neziskovky, ale abychom se přetvořili v nadaci nebo nadační fond a pomáhali ještě více pacientům, možná i finančně. Mým dalším snem je podporovat mladé lidi v tom, aby rozvíjeli projekty týkající se zdraví.

Kdo je pro tebe v životě jednička?

Loono, protože mi díky němu do života vstoupili krásní lidé – srdeční, upřímní, velcí duchem... Strašně si užívám, že se od nich můžu učit.

Říká, že nezná slovo nudit se. Od základní školy dělala atletiku a sportovní aerobik v týmech, od 16 let pracuje minimálně na poloviční úvazek a živí se, přitom úspěšně studuje všeobecné lékařství na naší fakultě – aktuálně nastupuje do 6. ročníku. Před dvěma lety ji diagnostikovali hormonálně aktivní nádor vaječníku. Po operaci se rozhodla, že chce pomáhat zejména mladým lidem, aby se starali o své zdraví. A tak Kateřina Vacková založila neziskovku Loono.

Táhlo tě to k medicíně už odmala?

Ne, ne, chtěla jsem být chovatelem žížal. O medicíně jsem začala uvažovat až na gymplu, kde jsem chodila na volitelný seminář k biologii člověka. Zkusila jsem přijímačky na všechny LF v republice a vyšlo mi to. Nakonec jsem si vybrala první lékařskou...

A proč?

Na doporučení známých a některých lékařů. Hledala jsem školu, která má skvělou prestiž a kde mají nejlepší zahraniční programy, protože jsem chtěla vyjet na Erasmus. Takže 1. LF byla nakonec jasná volba. A navíc, když se řekne „chodím na první“, tak to prostě zní :)

Chystáš se na Erasmus?

Dokonce na dva. Nejdřív pojedu na pracovní do Vídně a potom do portugalského Porta na studijní. Na obojím jsem si domluvila gynekologii a porodnictví, o které se zajímám. Ohromně mi vyšli vstříc, takže budu studovat jen to.

Změnila nemoc tvůj postoj k medicíně?

Změnilo se určitě mé vnímání komunikace mezi lékařem a pacientem. V pozici pacienta jsem se potřebovala hodně ptát, zajímala jsem se o své tělo, chtěla jsem všechno vysvětlit, abych se cítila komfortně. Jako doktor určitě budu chtít být empatická a edukativní. Jinak pohled na medicínu se nezměnil, protože jsem měla skvělý servis, všechno se řešilo včas, neměla jsem žádnou špatnou zkušenost.

A jak se ti proměnil život?

Stal se ze mě strašně pozitivní člověk a snažím se to předávat i ostatním. Vyhledávám lidi, kteří mi dávají energii a kterým ji můžu na oplátku dávat já. Už si totiž nemůžu dovolit ten luxus být některý den svého života nešťastná. Taky se o sebe víc starám, začala jsem cvičit jódu, medituju, stále sportuju, jím zdravě...

Co na to tví spolužáci, když se dozvěděli, že máš rakovinu?

Určitě to pro ně byl šok, ale musím říci, že se ke mně chovali moc hezky a pomáhali mi. Dávali mi třeba zápisky, když jsem musela chybět, omlouvali mě na výuce, když mi bylo špatně, volali, jak mi je, a dodnes se vlastně ptají, jak dopadly kontroly. Od začátku taky fandili mé neziskovce Loono a chodili na všechny její akce. Skvěle mě podpořili. Také učitelé mi vycházeli vstříc, ani s absencí ve výuce jsem tedy neměla potíže.

Vyrovnávala ses těžko s tím, že jsi vážně nemocná?

Nepřipouštěla jsem si, že to dopadne špatně. V té době, kdy jsem se dozvěděla diagnózu, jsem měla život naplněný spoustou aktivit, nebyl čas na to se hroutit. Nechala jsem si taky vytetovat claim, díky kterému jsem neztrácela víru. A věřím mu dodnes – „everything will be ok in the end. if it's not ok, it's not the end“. Tetování se mi obecně líbí, hlavně na mužích :) Sama určitě nezůstanu u jednoho.

Co tě drželo po celou dobu léčby nad vodou?

Možná vlastně i ta medicína. Měla jsem tehdy spoustu zkoušek a říkala jsem si, že přece není možné, abych 4 roky seděla na zadku, učila se a nakonec to ani nedodělala. A samozřejmě rodina, to je obrovská podpora – pro rodiče to bylo hodně těžké, ale podrželi mě skvěle.

Máš nějaký komplex?

Mám malá prsa, ale komplex to vyloženě není J Tak aspoň makám na svém zadku. I když musím přiznat, že v dětství jsem si trochu užila se zrzavými vlasy, když se mi posmívali. Teď se ale většina holek, co se mi smály, barví právě na zrz :)

Kdy tě poprvé napadla myšlenka založit Loono a jak vznikl ten název?

Už delší dobu jsem měla v hlavě charitativní projekt. Myslela jsem si, že budu dělat s onkologicky nemocnými dětmi. Ale protože jsem se pak sama stala onkologickým pacientem, řekla jsem si, že projekt postavím kolem sebe. Název neziskovky vznikal docela dlouho, mám doma i sešit se spoustou nápadů.

Nakonec to vyhrálo Loono, které představuje takovou intimitu, atmosféru bezpečí, kde se ženy ani muži nebojí mluvit o pohlavních orgánech, rakovině... Původně jsem chtěla pomáhat ženám s nádory vaječníků, ale zjistila jsem, že jsou úplně jiná cílová skupina. Tím, že jsem mladá, můžu ovlivňovat hlavně lidi v mém věku, kterých se týká spíš rakovina prsu a varlat. Takže se zaměřujeme hlavně na ně.

Co konkrétně děláte?

Nejdůležitější součástí naší práce je pořádání vzdělávacích workshopů, kde návštěvníky učíme na gumových modelech, jak si mají sami správně vyšetřovat prsa nebo varlata, a připomínáme jim, kam mají chodit na preventivní kontroly. Pravidelně se také setkáváme s nemocnými ženami a jejich rodinami, nasloucháme jim a pomáháme v nejrůznějších situacích.

Teď budeme moci díky odborné garanci 1. LF UK a gynekologů z Bulovky přednášky zaměřit třeba i na povídání o typech nádorů prsu nebo vaječníků. Podpora od fakulty je pro mě opravdu velká pocta a hodně si jí vážím.

A vy sami jste prošli nějakým speciálním školením?

Nikoho neléčíme ani nediagnostikujeme, ale naučili jsme se, jak postupovat při samovyšetřování prsou a varlat a předáváme to dál. Veškeré věci, které školíme, jsme konzultovali s mamology, gynekology a urologem, který se pozastavil nad tím, že se takové modely musí objednávat až z Británie.

Mimochodem, kolik stojí?

Model prsou 30 000 korun a varlat 10 000. První prsa nám sponzorovala společnost Svět zdraví.

Jaké jsou dosavadní úspěchy Loona?

Na našich workshopech jsme vyškolili už ke třem tisícům lidí, pro příští rok jsme si dali za cíl dalších 7000. Zatím se nám ozvalo 15 z nich, že šli po našem školení na prohlídku a byl u nich diagnostikován zhoubný nádor, nejčastěji právě prsou nebo varlat, ale třeba i děložního čípku. Nicméně mnohem více je těch, kteří nám dali vědět, že jsou zdraví.

Začátkem září jste spustili preventivní kampaň Sahám si na ně každý měsíc a současně s ní veřejnou sbírku na crowdfundingovém portálu Hithit. Co je cílem?

Chceme upozornit především mladé lidi, aby se o sebe starali a uvědomili si, že ten správný čas myslet na své zdraví je právě teď. A protože budeme jezdit s workshopy po celé republice, potřebujeme i dostatek školicích pomůcek. Abychom si je mohli zakoupit, rozhodli jsme se získat peníze cestou crowdfundingu – tedy veřejné sbírky, kdy se lidé spojí a přispívají na dobrou věc. Sbírka běží na hithit.cz od 7. 9. po dobu 45 dnů. Kdybychom nevybrali cílovou částku 157 500 korun, nedostali bychom vůbec nic, ani dalších 150 000 korun z grantu od Nadace Vodafone. Ale věřila jsem, že to dáme, protože jde o absolutně win-win akci!

Jak konkrétně se dá přispět?

Nastavili jsme jedenáct odměn odstupňovaných podle výše přispívané částky. Je to například účast na workshopu, workshop ve firmě, pozvánka na naší party nebo generální sponzorství prsou za 30 000 či varlat za 10 000 korun. Popřípadě je možnost poslat částku a nechtít žádnou odměnu.

Proč by se měli do sbírky zapojit lidi z fakulty – spolužáci, učitelé...?

Protože jsme medici, kteří dělají něco navíc – vzděláváme se v oblastech komunikace s pacienty, mluvíme s laiky, nabádáme je k tomu, aby se o své zdraví lépe starali a brali to jako součást svého života. Myslím si, že každá aktivita, která je mimo studium a je zdravotnického charakteru, si zaslouží podporu.

Pro mladé lidi to má ještě jeden funny rozměr, protože na workshopech vydáváme „certifikát“ vyšetřovatele. Takže když jdete třeba do baru a chcete někoho sbalit, můžete mu ukázat kartičku :)

Dovedla sis představit všechnu tu administrativu okolo neziskového projektu?

Samozřejmě, že ne. Byla jsem do té doby živnostníkem, ale nikdy jsem neměla svoji firmu, takže jsem nemusela řešit razítko, firemní IČO, registrování na úřadech, účetnictví – jako živnostník jsem to měla podstatně lehčí. Netušila jsem, kolik práce je s vyrobením loga, vizitek, barev, roll upu... Ale musím říci, že je to úžasná škola života a že jsem se naučila spoustu věcí. Občas si říkám, jestli mi to za to stojí, a pak si vzpomenu na lidi, kterým už jsme pomohli a okamžitě si přestávám stěžovat.

Podle čeho si vybíráš spolupracovníky?

Já si je nevybírám, oni se ke mně spontánně přidávají. Asi po roce jsem byla pořád sama, jen na jednotlivé akce se ke mně připojilo pár lidí. Ale teď mám kolem sebe už více než půl roku stabilní tým – mediky Lukáše a Soňu a všeobecnou sestru Karolínu + dalších šest holek, které jsou mladší a budou nám pomáhat školit na workshopech. Takže dohromady je nás 10 a doplňuje nás ještě několik externích spolupracovníků.

Bylo při školeních něco, co vás zaskočilo nebo pobavilo?

Baví nás počáteční ostych lidí. Co nás spíš šokuje a zklamává, že mnoho z nich nebylo několik let na preventivní prohlídce, ať už u praktika nebo třeba u gynekologa. Nejčastější odpovědí je, že nemají čas a že jim nic není. Na to jim říkám, že mi taky nic nebylo.

Chtěla by ses specializovat na onkologii?

Ne, ne, chci být gynekolog porodník. Přesvědčil mě o tom gynekologický kroužek na klinice u Apolináře, kde jsem porodila první děti. Pak se samozřejmě nabízí následná specializace onkogynekologie, ale nejsem pro ni ještě rozhodnutá.

Kam by se mělo Loono posunout za 5–10 let?

Ráda bych, aby nezůstalo jen u neziskovky, ale abychom se přetvořili v nadaci nebo nadační fond a pomáhali ještě více pacientům, možná i finančně. Mým dalším snem je podporovat mladé lidi v tom, aby rozvíjeli projekty týkající se zdraví.

Kdo je pro tebe v životě jednička?

Loono, protože mi díky němu do života vstoupili krásní lidé – srdeční, upřímní, velcí duchem... Strašně si užívám, že se od nich můžu učit.

Říká, že nezná slovo nudit se. Od základní školy dělala atletiku a sportovní aerobik v týmech, od 16 let pracuje minimálně na poloviční úvazek a živí se, přitom úspěšně studuje všeobecné lékařství na naší fakultě – aktuálně nastupuje do 6. ročníku. Před dvěma lety ji diagnostikovali hormonálně aktivní nádor vaječníku. Po operaci se rozhodla, že chce pomáhat zejména mladým lidem, aby se starali o své zdraví. A tak Kateřina Vacková založila neziskovku Loono.

Táhlo tě to k medicíně už odmala?

Ne, ne, chtěla jsem být chovatelem žížal. O medicíně jsem začala uvažovat až na gymplu, kde jsem chodila na volitelný seminář k biologii člověka. Zkusila jsem přijímačky na všechny LF v republice a vyšlo mi to. Nakonec jsem si vybrala první lékařskou...

A proč?

Na doporučení známých a některých lékařů. Hledala jsem školu, která má skvělou prestiž a kde mají nejlepší zahraniční programy, protože jsem chtěla vyjet na Erasmus. Takže 1. LF byla nakonec jasná volba. A navíc, když se řekne „chodím na první“, tak to prostě zní :)

Chystáš se na Erasmus?

Dokonce na dva. Nejdřív pojedu na pracovní do Vídně a potom do portugalského Porta na studijní. Na obojím jsem si domluvila gynekologii a porodnictví, o které se zajímám. Ohromně mi vyšli vstříc, takže budu studovat jen to.

Změnila nemoc tvůj postoj k medicíně?

Změnilo se určitě mé vnímání komunikace mezi lékařem a pacientem. V pozici pacienta jsem se potřebovala hodně ptát, zajímala jsem se o své tělo, chtěla jsem všechno vysvětlit, abych se cítila komfortně. Jako doktor určitě budu chtít být empatická a edukativní. Jinak pohled na medicínu se nezměnil, protože jsem měla skvělý servis, všechno se řešilo včas, neměla jsem žádnou špatnou zkušenost.

A jak se ti proměnil život?

Stal se ze mě strašně pozitivní člověk a snažím se to předávat i ostatním. Vyhledávám lidi, kteří mi dávají energii a kterým ji můžu na oplátku dávat já. Už si totiž nemůžu dovolit ten luxus být některý den svého života nešťastná. Taky se o sebe víc starám, začala jsem cvičit jódu, medituju, stále sportuju, jím zdravě...

Co na to tví spolužáci, když se dozvěděli, že máš rakovinu?

Určitě to pro ně byl šok, ale musím říci, že se ke mně chovali moc hezky a pomáhali mi. Dávali mi třeba zápisky, když jsem musela chybět, omlouvali mě na výuce, když mi bylo špatně, volali, jak mi je, a dodnes se vlastně ptají, jak dopadly kontroly. Od začátku taky fandili mé neziskovce Loono a chodili na všechny její akce. Skvěle mě podpořili. Také učitelé mi vycházeli vstříc, ani s absencí ve výuce jsem tedy neměla potíže.

Vyrovnávala ses těžko s tím, že jsi vážně nemocná?

Nepřipouštěla jsem si, že to dopadne špatně. V té době, kdy jsem se dozvěděla diagnózu, jsem měla život naplněný spoustou aktivit, nebyl čas na to se hroutit. Nechala jsem si taky vytetovat claim, díky kterému jsem neztrácela víru. A věřím mu dodnes – „everything will be ok in the end. if it's not ok, it's not the end“. Tetování se mi obecně líbí, hlavně na mužích :) Sama určitě nezůstanu u jednoho.

Co tě drželo po celou dobu léčby nad vodou?

Možná vlastně i ta medicína. Měla jsem tehdy spoustu zkoušek a říkala jsem si, že přece není možné, abych 4 roky seděla na zadku, učila se a nakonec to ani nedodělala. A samozřejmě rodina, to je obrovská podpora – pro rodiče to bylo hodně těžké, ale podrželi mě skvěle.

Máš nějaký komplex?

Mám malá prsa, ale komplex to vyloženě není J Tak aspoň makám na svém zadku. I když musím přiznat, že v dětství jsem si trochu užila se zrzavými vlasy, když se mi posmívali. Teď se ale většina holek, co se mi smály, barví právě na zrz :)

Kdy tě poprvé napadla myšlenka založit Loono a jak vznikl ten název?

Už delší dobu jsem měla v hlavě charitativní projekt. Myslela jsem si, že budu dělat s onkologicky nemocnými dětmi. Ale protože jsem se pak sama stala onkologickým pacientem, řekla jsem si, že projekt postavím kolem sebe. Název neziskovky vznikal docela dlouho, mám doma i sešit se spoustou nápadů.

Nakonec to vyhrálo Loono, které představuje takovou intimitu, atmosféru bezpečí, kde se ženy ani muži nebojí mluvit o pohlavních orgánech, rakovině... Původně jsem chtěla pomáhat ženám s nádory vaječníků, ale zjistila jsem, že jsou úplně jiná cílová skupina. Tím, že jsem mladá, můžu ovlivňovat hlavně lidi v mém věku, kterých se týká spíš rakovina prsu a varlat. Takže se zaměřujeme hlavně na ně.

Co konkrétně děláte?

Nejdůležitější součástí naší práce je pořádání vzdělávacích workshopů, kde návštěvníky učíme na gumových modelech, jak si mají sami správně vyšetřovat prsa nebo varlata, a připomínáme jim, kam mají chodit na preventivní kontroly. Pravidelně se také setkáváme s nemocnými ženami a jejich rodinami, nasloucháme jim a pomáháme v nejrůznějších situacích.

Teď budeme moci díky odborné garanci 1. LF UK a gynekologů z Bulovky přednášky zaměřit třeba i na povídání o typech nádorů prsu nebo vaječníků. Podpora od fakulty je pro mě opravdu velká pocta a hodně si jí vážím.

A vy sami jste prošli nějakým speciálním školením?

Nikoho neléčíme ani nediagnostikujeme, ale naučili jsme se, jak postupovat při samovyšetřování prsou a varlat a předáváme to dál. Veškeré věci, které školíme, jsme konzultovali s mamology, gynekology a urologem, který se pozastavil nad tím, že se takové modely musí objednávat až z Británie.

Mimochodem, kolik stojí?

Model prsou 30 000 korun a varlat 10 000. První prsa nám sponzorovala společnost Svět zdraví.

Jaké jsou dosavadní úspěchy Loona?

Na našich workshopech jsme vyškolili už ke třem tisícům lidí, pro příští rok jsme si dali za cíl dalších 7000. Zatím se nám ozvalo 15 z nich, že šli po našem školení na prohlídku a byl u nich diagnostikován zhoubný nádor, nejčastěji právě prsou nebo varlat, ale třeba i děložního čípku. Nicméně mnohem více je těch, kteří nám dali vědět, že jsou zdraví.

Začátkem září jste spustili preventivní kampaň Sahám si na ně každý měsíc a současně s ní veřejnou sbírku na crowdfundingovém portálu Hithit. Co je cílem?

Chceme upozornit především mladé lidi, aby se o sebe starali a uvědomili si, že ten správný čas myslet na své zdraví je právě teď. A protože budeme jezdit s workshopy po celé republice, potřebujeme i dostatek školicích pomůcek. Abychom si je mohli zakoupit, rozhodli jsme se získat peníze cestou crowdfundingu – tedy veřejné sbírky, kdy se lidé spojí a přispívají na dobrou věc. Sbírka běží na hithit.cz od 7. 9. po dobu 45 dnů. Kdybychom nevybrali cílovou částku 157 500 korun, nedostali bychom vůbec nic, ani dalších 150 000 korun z grantu od Nadace Vodafone. Ale věřila jsem, že to dáme, protože jde o absolutně win-win akci!

Jak konkrétně se dá přispět?

Nastavili jsme jedenáct odměn odstupňovaných podle výše přispívané částky. Je to například účast na workshopu, workshop ve firmě, pozvánka na naší party nebo generální sponzorství prsou za 30 000 či varlat za 10 000 korun. Popřípadě je možnost poslat částku a nechtít žádnou odměnu.

Proč by se měli do sbírky zapojit lidi z fakulty – spolužáci, učitelé...?

Protože jsme medici, kteří dělají něco navíc – vzděláváme se v oblastech komunikace s pacienty, mluvíme s laiky, nabádáme je k tomu, aby se o své zdraví lépe starali a brali to jako součást svého života. Myslím si, že každá aktivita, která je mimo studium a je zdravotnického charakteru, si zaslouží podporu.

Pro mladé lidi to má ještě jeden funny rozměr, protože na workshopech vydáváme „certifikát“ vyšetřovatele. Takže když jdete třeba do baru a chcete někoho sbalit, můžete mu ukázat kartičku :)

Dovedla sis představit všechnu tu administrativu okolo neziskového projektu?

Samozřejmě, že ne. Byla jsem do té doby živnostníkem, ale nikdy jsem neměla svoji firmu, takže jsem nemusela řešit razítko, firemní IČO, registrování na úřadech, účetnictví – jako živnostník jsem to měla podstatně lehčí. Netušila jsem, kolik práce je s vyrobením loga, vizitek, barev, roll upu... Ale musím říci, že je to úžasná škola života a že jsem se naučila spoustu věcí. Občas si říkám, jestli mi to za to stojí, a pak si vzpomenu na lidi, kterým už jsme pomohli a okamžitě si přestávám stěžovat.

Podle čeho si vybíráš spolupracovníky?

Já si je nevybírám, oni se ke mně spontánně přidávají. Asi po roce jsem byla pořád sama, jen na jednotlivé akce se ke mně připojilo pár lidí. Ale teď mám kolem sebe už více než půl roku stabilní tým – mediky Lukáše a Soňu a všeobecnou sestru Karolínu + dalších šest holek, které jsou mladší a budou nám pomáhat školit na workshopech. Takže dohromady je nás 10 a doplňuje nás ještě několik externích spolupracovníků.

Bylo při školeních něco, co vás zaskočilo nebo pobavilo?

Baví nás počáteční ostych lidí. Co nás spíš šokuje a zklamává, že mnoho z nich nebylo několik let na preventivní prohlídce, ať už u praktika nebo třeba u gynekologa. Nejčastější odpovědí je, že nemají čas a že jim nic není. Na to jim říkám, že mi taky nic nebylo.

Chtěla by ses specializovat na onkologii?

Ne, ne, chci být gynekolog porodník. Přesvědčil mě o tom gynekologický kroužek na klinice u Apolináře, kde jsem porodila první děti. Pak se samozřejmě nabízí následná specializace onkogynekologie, ale nejsem pro ni ještě rozhodnutá.

Kam by se mělo Loono posunout za 5–10 let?

Ráda bych, aby nezůstalo jen u neziskovky, ale abychom se přetvořili v nadaci nebo nadační fond a pomáhali ještě více pacientům, možná i finančně. Mým dalším snem je podporovat mladé lidi v tom, aby rozvíjeli projekty týkající se zdraví.

Kdo je pro tebe v životě jednička?

Loono, protože mi díky němu do života vstoupili krásní lidé – srdeční, upřímní, velcí duchem... Strašně si užívám, že se od nich můžu učit.

Říká, že nezná slovo nudit se. Od základní školy dělala atletiku a sportovní aerobik v týmech, od 16 let pracuje minimálně na poloviční úvazek a živí se, přitom úspěšně studuje všeobecné lékařství na naší fakultě – aktuálně nastupuje do 6. ročníku. Před dvěma lety ji diagnostikovali hormonálně aktivní nádor vaječníku. Po operaci se rozhodla, že chce pomáhat zejména mladým lidem, aby se starali o své zdraví. A tak Kateřina Vacková založila neziskovku Loono.

Táhlo tě to k medicíně už odmala?

Ne, ne, chtěla jsem být chovatelem žížal. O medicíně jsem začala uvažovat až na gymplu, kde jsem chodila na volitelný seminář k biologii člověka. Zkusila jsem přijímačky na všechny LF v republice a vyšlo mi to. Nakonec jsem si vybrala první lékařskou...

A proč?

Na doporučení známých a některých lékařů. Hledala jsem školu, která má skvělou prestiž a kde mají nejlepší zahraniční programy, protože jsem chtěla vyjet na Erasmus. Takže 1. LF byla nakonec jasná volba. A navíc, když se řekne „chodím na první“, tak to prostě zní :)

Chystáš se na Erasmus?

Dokonce na dva. Nejdřív pojedu na pracovní do Vídně a potom do portugalského Porta na studijní. Na obojím jsem si domluvila gynekologii a porodnictví, o které se zajímám. Ohromně mi vyšli vstříc, takže budu studovat jen to.

Změnila nemoc tvůj postoj k medicíně?

Změnilo se určitě mé vnímání komunikace mezi lékařem a pacientem. V pozici pacienta jsem se potřebovala hodně ptát, zajímala jsem se o své tělo, chtěla jsem všechno vysvětlit, abych se cítila komfortně. Jako doktor určitě budu chtít být empatická a edukativní. Jinak pohled na medicínu se nezměnil, protože jsem měla skvělý servis, všechno se řešilo včas, neměla jsem žádnou špatnou zkušenost.

A jak se ti proměnil život?

Stal se ze mě strašně pozitivní člověk a snažím se to předávat i ostatním. Vyhledávám lidi, kteří mi dávají energii a kterým ji můžu na oplátku dávat já. Už si totiž nemůžu dovolit ten luxus být některý den svého života nešťastná. Taky se o sebe víc starám, začala jsem cvičit jódu, medituju, stále sportuju, jím zdravě...

Co na to tví spolužáci, když se dozvěděli, že máš rakovinu?

Určitě to pro ně byl šok, ale musím říci, že se ke mně chovali moc hezky a pomáhali mi. Dávali mi třeba zápisky, když jsem musela chybět, omlouvali mě na výuce, když mi bylo špatně, volali, jak mi je, a dodnes se vlastně ptají, jak dopadly kontroly. Od začátku taky fandili mé neziskovce Loono a chodili na všechny její akce. Skvěle mě podpořili. Také učitelé mi vycházeli vstříc, ani s absencí ve výuce jsem tedy neměla potíže.

Vyrovnávala ses těžko s tím, že jsi vážně nemocná?

Nepřipouštěla jsem si, že to dopadne špatně. V té době, kdy jsem se dozvěděla diagnózu, jsem měla život naplněný spoustou aktivit, nebyl čas na to se hroutit. Nechala jsem si taky vytetovat claim, díky kterému jsem neztrácela víru. A věřím mu dodnes – „everything will be ok in the end. if it's not ok, it's not the end“. Tetování se mi obecně líbí, hlavně na mužích :) Sama určitě nezůstanu u jednoho.

Co tě drželo po celou dobu léčby nad vodou?

Možná vlastně i ta medicína. Měla jsem tehdy spoustu zkoušek a říkala jsem si, že přece není možné, abych 4 roky seděla na zadku, učila se a nakonec to ani nedodělala. A samozřejmě rodina, to je obrovská podpora – pro rodiče to bylo hodně těžké, ale podrželi mě skvěle.

Máš nějaký komplex?

Mám malá prsa, ale komplex to vyloženě není J Tak aspoň makám na svém zadku. I když musím přiznat, že v dětství jsem si trochu užila se zrzavými vlasy, když se mi posmívali. Teď se ale většina holek, co se mi smály, barví právě na zrz :)

Kdy tě poprvé napadla myšlenka založit Loono a jak vznikl ten název?

Už delší dobu jsem měla v hlavě charitativní projekt. Myslela jsem si, že budu dělat s onkologicky nemocnými dětmi. Ale protože jsem se pak sama stala onkologickým pacientem, řekla jsem si, že projekt postavím kolem sebe. Název neziskovky vznikal docela dlouho, mám doma i sešit se spoustou nápadů.

Nakonec to vyhrálo Loono, které představuje takovou intimitu, atmosféru bezpečí, kde se ženy ani muži nebojí mluvit o pohlavních orgánech, rakovině... Původně jsem chtěla pomáhat ženám s nádory vaječníků, ale zjistila jsem, že jsou úplně jiná cílová skupina. Tím, že jsem mladá, můžu ovlivňovat hlavně lidi v mém věku, kterých se týká spíš rakovina prsu a varlat. Takže se zaměřujeme hlavně na ně.

Co konkrétně děláte?

Nejdůležitější součástí naší práce je pořádání vzdělávacích workshopů, kde návštěvníky učíme na gumových modelech, jak si mají sami správně vyšetřovat prsa nebo varlata, a připomínáme jim, kam mají chodit na preventivní kontroly. Pravidelně se také setkáváme s nemocnými ženami a jejich rodinami, nasloucháme jim a pomáháme v nejrůznějších situacích.

Teď budeme moci díky odborné garanci 1. LF UK a gynekologů z Bulovky přednášky zaměřit třeba i na povídání o typech nádorů prsu nebo vaječníků. Podpora od fakulty je pro mě opravdu velká pocta a hodně si jí vážím.

A vy sami jste prošli nějakým speciálním školením?

Nikoho neléčíme ani nediagnostikujeme, ale naučili jsme se, jak postupovat při samovyšetřování prsou a varlat a předáváme to dál. Veškeré věci, které školíme, jsme konzultovali s mamology, gynekology a urologem, který se pozastavil nad tím, že se takové modely musí objednávat až z Británie.

Mimochodem, kolik stojí?

Model prsou 30 000 korun a varlat 10 000. První prsa nám sponzorovala společnost Svět zdraví.

Jaké jsou dosavadní úspěchy Loona?

Na našich workshopech jsme vyškolili už ke třem tisícům lidí, pro příští rok jsme si dali za cíl dalších 7000. Zatím se nám ozvalo 15 z nich, že šli po našem školení na prohlídku a byl u nich diagnostikován zhoubný nádor, nejčastěji právě prsou nebo varlat, ale třeba i děložního čípku. Nicméně mnohem více je těch, kteří nám dali vědět, že jsou zdraví.

Začátkem září jste spustili preventivní kampaň Sahám si na ně každý měsíc a současně s ní veřejnou sbírku na crowdfundingovém portálu Hithit. Co je cílem?

Chceme upozornit především mladé lidi, aby se o sebe starali a uvědomili si, že ten správný čas myslet na své zdraví je právě teď. A protože budeme jezdit s workshopy po celé republice, potřebujeme i dostatek školicích pomůcek. Abychom si je mohli zakoupit, rozhodli jsme se získat peníze cestou crowdfundingu – tedy veřejné sbírky, kdy se lidé spojí a přispívají na dobrou věc. Sbírka běží na hithit.cz od 7. 9. po dobu 45 dnů. Kdybychom nevybrali cílovou částku 157 500 korun, nedostali bychom vůbec nic, ani dalších 150 000 korun z grantu od Nadace Vodafone. Ale věřila jsem, že to dáme, protože jde o absolutně win-win akci!

Jak konkrétně se dá přispět?

Nastavili jsme jedenáct odměn odstupňovaných podle výše přispívané částky. Je to například účast na workshopu, workshop ve firmě, pozvánka na naší party nebo generální sponzorství prsou za 30 000 či varlat za 10 000 korun. Popřípadě je možnost poslat částku a nechtít žádnou odměnu.

Proč by se měli do sbírky zapojit lidi z fakulty – spolužáci, učitelé...?

Protože jsme medici, kteří dělají něco navíc – vzděláváme se v oblastech komunikace s pacienty, mluvíme s laiky, nabádáme je k tomu, aby se o své zdraví lépe starali a brali to jako součást svého života. Myslím si, že každá aktivita, která je mimo studium a je zdravotnického charakteru, si zaslouží podporu.

Pro mladé lidi to má ještě jeden funny rozměr, protože na workshopech vydáváme „certifikát“ vyšetřovatele. Takže když jdete třeba do baru a chcete někoho sbalit, můžete mu ukázat kartičku :)

Dovedla sis představit všechnu tu administrativu okolo neziskového projektu?

Samozřejmě, že ne. Byla jsem do té doby živnostníkem, ale nikdy jsem neměla svoji firmu, takže jsem nemusela řešit razítko, firemní IČO, registrování na úřadech, účetnictví – jako živnostník jsem to měla podstatně lehčí. Netušila jsem, kolik práce je s vyrobením loga, vizitek, barev, roll upu... Ale musím říci, že je to úžasná škola života a že jsem se naučila spoustu věcí. Občas si říkám, jestli mi to za to stojí, a pak si vzpomenu na lidi, kterým už jsme pomohli a okamžitě si přestávám stěžovat.

Podle čeho si vybíráš spolupracovníky?

Já si je nevybírám, oni se ke mně spontánně přidávají. Asi po roce jsem byla pořád sama, jen na jednotlivé akce se ke mně připojilo pár lidí. Ale teď mám kolem sebe už více než půl roku stabilní tým – mediky Lukáše a Soňu a všeobecnou sestru Karolínu + dalších šest holek, které jsou mladší a budou nám pomáhat školit na workshopech. Takže dohromady je nás 10 a doplňuje nás ještě několik externích spolupracovníků.

Bylo při školeních něco, co vás zaskočilo nebo pobavilo?

Baví nás počáteční ostych lidí. Co nás spíš šokuje a zklamává, že mnoho z nich nebylo několik let na preventivní prohlídce, ať už u praktika nebo třeba u gynekologa. Nejčastější odpovědí je, že nemají čas a že jim nic není. Na to jim říkám, že mi taky nic nebylo.

Chtěla by ses specializovat na onkologii?

Ne, ne, chci být gynekolog porodník. Přesvědčil mě o tom gynekologický kroužek na klinice u Apolináře, kde jsem porodila první děti. Pak se samozřejmě nabízí následná specializace onkogynekologie, ale nejsem pro ni ještě rozhodnutá.

Kam by se mělo Loono posunout za 5–10 let?

Ráda bych, aby nezůstalo jen u neziskovky, ale abychom se přetvořili v nadaci nebo nadační fond a pomáhali ještě více pacientům, možná i finančně. Mým dalším snem je podporovat mladé lidi v tom, aby rozvíjeli projekty týkající se zdraví.

Kdo je pro tebe v životě jednička?

Loono, protože mi díky němu do života vstoupili krásní lidé – srdeční, upřímní, velcí duchem... Strašně si užívám, že se od nich můžu učit.

Říká, že nezná slovo nudit se. Od základní školy dělala atletiku a sportovní aerobik v týmech, od 16 let pracuje minimálně na poloviční úvazek a živí se, přitom úspěšně studuje všeobecné lékařství na naší fakultě – aktuálně nastupuje do 6. ročníku. Před dvěma lety ji diagnostikovali hormonálně aktivní nádor vaječníku. Po operaci se rozhodla, že chce pomáhat zejména mladým lidem, aby se starali o své zdraví. A tak Kateřina Vacková založila neziskovku Loono.

Táhlo tě to k medicíně už odmala?

Ne, ne, chtěla jsem být chovatelem žížal. O medicíně jsem začala uvažovat až na gymplu, kde jsem chodila na volitelný seminář k biologii člověka. Zkusila jsem přijímačky na všechny LF v republice a vyšlo mi to. Nakonec jsem si vybrala první lékařskou...

A proč?

Na doporučení známých a některých lékařů. Hledala jsem školu, která má skvělou prestiž a kde mají nejlepší zahraniční programy, protože jsem chtěla vyjet na Erasmus. Takže 1. LF byla nakonec jasná volba. A navíc, když se řekne „chodím na první“, tak to prostě zní :)

Chystáš se na Erasmus?

Dokonce na dva. Nejdřív pojedu na pracovní do Vídně a potom do portugalského Porta na studijní. Na obojím jsem si domluvila gynekologii a porodnictví, o které se zajímám. Ohromně mi vyšli vstříc, takže budu studovat jen to.

Změnila nemoc tvůj postoj k medicíně?

Změnilo se určitě mé vnímání komunikace mezi lékařem a pacientem. V pozici pacienta jsem se potřebovala hodně ptát, zajímala jsem se o své tělo, chtěla jsem všechno vysvětlit, abych se cítila komfortně. Jako doktor určitě budu chtít být empatická a edukativní. Jinak pohled na medicínu se nezměnil, protože jsem měla skvělý servis, všechno se řešilo včas, neměla jsem žádnou špatnou zkušenost.

A jak se ti proměnil život?

Stal se ze mě strašně pozitivní člověk a snažím se to předávat i ostatním. Vyhledávám lidi, kteří mi dávají energii a kterým ji můžu na oplátku dávat já. Už si totiž nemůžu dovolit ten luxus být některý den svého života nešťastná. Taky se o sebe víc starám, začala jsem cvičit jódu, medituju, stále sportuju, jím zdravě...

Co na to tví spolužáci, když se dozvěděli, že máš rakovinu?

Určitě to pro ně byl šok, ale musím říci, že se ke mně chovali moc hezky a pomáhali mi. Dávali mi třeba zápisky, když jsem musela chybět, omlouvali mě na výuce, když mi bylo špatně, volali, jak mi je, a dodnes se vlastně ptají, jak dopadly kontroly. Od začátku taky fandili mé neziskovce Loono a chodili na všechny její akce. Skvěle mě podpořili. Také učitelé mi vycházeli vstříc, ani s absencí ve výuce jsem tedy neměla potíže.

Vyrovnávala ses těžko s tím, že jsi vážně nemocná?

Nepřipouštěla jsem si, že to dopadne špatně. V té době, kdy jsem se dozvěděla diagnózu, jsem měla život naplněný spoustou aktivit, nebyl čas na to se hroutit. Nechala jsem si taky vytetovat claim, díky kterému jsem neztrácela víru. A věřím mu dodnes – „everything will be ok in the end. if it's not ok, it's not the end“. Tetování se mi obecně líbí, hlavně na mužích :) Sama určitě nezůstanu u jednoho.

Co tě drželo po celou dobu léčby nad vodou?

Možná vlastně i ta medicína. Měla jsem tehdy spoustu zkoušek a říkala jsem si, že přece není možné, abych 4 roky seděla na zadku, učila se a nakonec to ani nedodělala. A samozřejmě rodina, to je obrovská podpora – pro rodiče to bylo hodně těžké, ale podrželi mě skvěle.

Máš nějaký komplex?

Mám malá prsa, ale komplex to vyloženě není J Tak aspoň makám na svém zadku. I když musím přiznat, že v dětství jsem si trochu užila se zrzavými vlasy, když se mi posmívali. Teď se ale většina holek, co se mi smály, barví právě na zrz :)

Kdy tě poprvé napadla myšlenka založit Loono a jak vznikl ten název?

Už delší dobu jsem měla v hlavě charitativní projekt. Myslela jsem si, že budu dělat s onkologicky nemocnými dětmi. Ale protože jsem se pak sama stala onkologickým pacientem, řekla jsem si, že projekt postavím kolem sebe. Název neziskovky vznikal docela dlouho, mám doma i sešit se spoustou nápadů.

Nakonec to vyhrálo Loono, které představuje takovou intimitu, atmosféru bezpečí, kde se ženy ani muži nebojí mluvit o pohlavních orgánech, rakovině... Původně jsem chtěla pomáhat ženám s nádory vaječníků, ale zjistila jsem, že jsou úplně jiná cílová skupina. Tím, že jsem mladá, můžu ovlivňovat hlavně lidi v mém věku, kterých se týká spíš rakovina prsu a varlat. Takže se zaměřujeme hlavně na ně.

Co konkrétně děláte?

Nejdůležitější součástí naší práce je pořádání vzdělávacích workshopů, kde návštěvníky učíme na gumových modelech, jak si mají sami správně vyšetřovat prsa nebo varlata, a připomínáme jim, kam mají chodit na preventivní kontroly. Pravidelně se také setkáváme s nemocnými ženami a jejich rodinami, nasloucháme jim a pomáháme v nejrůznějších situacích.

Teď budeme moci díky odborné garanci 1. LF UK a gynekologů z Bulovky přednášky zaměřit třeba i na povídání o typech nádorů prsu nebo vaječníků. Podpora od fakulty je pro mě opravdu velká pocta a hodně si jí vážím.

A vy sami jste prošli nějakým speciálním školením?

Nikoho neléčíme ani nediagnostikujeme, ale naučili jsme se, jak postupovat při samovyšetřování prsou a varlat a předáváme to dál. Veškeré věci, které školíme, jsme konzultovali s mamology, gynekology a urologem, který se pozastavil nad tím, že se takové modely musí objednávat až z Británie.

Mimochodem, kolik stojí?

Model prsou 30 000 korun a varlat 10 000. První prsa nám sponzorovala společnost Svět zdraví.

Jaké jsou dosavadní úspěchy Loona?

Na našich workshopech jsme vyškolili už ke třem tisícům lidí, pro příští rok jsme si dali za cíl dalších 7000. Zatím se nám ozvalo 15 z nich, že šli po našem školení na prohlídku a byl u nich diagnostikován zhoubný nádor, nejčastěji právě prsou nebo varlat, ale třeba i děložního čípku. Nicméně mnohem více je těch, kteří nám dali vědět, že jsou zdraví.

Začátkem září jste spustili preventivní kampaň Sahám si na ně každý měsíc a současně s ní veřejnou sbírku na crowdfundingovém portálu Hithit. Co je cílem?

Chceme upozornit především mladé lidi, aby se o sebe starali a uvědomili si, že ten správný čas myslet na své zdraví je právě teď. A protože budeme jezdit s workshopy po celé republice, potřebujeme i dostatek školicích pomůcek. Abychom si je mohli zakoupit, rozhodli jsme se získat peníze cestou crowdfundingu – tedy veřejné sbírky, kdy se lidé spojí a přispívají na dobrou věc. Sbírka běží na hithit.cz od 7. 9. po dobu 45 dnů. Kdybychom nevybrali cílovou částku 157 500 korun, nedostali bychom vůbec nic, ani dalších 150 000 korun z grantu od Nadace Vodafone. Ale věřila jsem, že to dáme, protože jde o absolutně win-win akci!

Jak konkrétně se dá přispět?

Nastavili jsme jedenáct odměn odstupňovaných podle výše přispívané částky. Je to například účast na workshopu, workshop ve firmě, pozvánka na naší party nebo generální sponzorství prsou za 30 000 či varlat za 10 000 korun. Popřípadě je možnost poslat částku a nechtít žádnou odměnu.

Proč by se měli do sbírky zapojit lidi z fakulty – spolužáci, učitelé...?

Protože jsme medici, kteří dělají něco navíc – vzděláváme se v oblastech komunikace s pacienty, mluvíme s laiky, nabádáme je k tomu, aby se o své zdraví lépe starali a brali to jako součást svého života. Myslím si, že každá aktivita, která je mimo studium a je zdravotnického charakteru, si zaslouží podporu.

Pro mladé lidi to má ještě jeden funny rozměr, protože na workshopech vydáváme „certifikát“ vyšetřovatele. Takže když jdete třeba do baru a chcete někoho sbalit, můžete mu ukázat kartičku :)

Dovedla sis představit všechnu tu administrativu okolo neziskového projektu?

Samozřejmě, že ne. Byla jsem do té doby živnostníkem, ale nikdy jsem neměla svoji firmu, takže jsem nemusela řešit razítko, firemní IČO, registrování na úřadech, účetnictví – jako živnostník jsem to měla podstatně lehčí. Netušila jsem, kolik práce je s vyrobením loga, vizitek, barev, roll upu... Ale musím říci, že je to úžasná škola života a že jsem se naučila spoustu věcí. Občas si říkám, jestli mi to za to stojí, a pak si vzpomenu na lidi, kterým už jsme pomohli a okamžitě si přestávám stěžovat.

Podle čeho si vybíráš spolupracovníky?

Já si je nevybírám, oni se ke mně spontánně přidávají. Asi po roce jsem byla pořád sama, jen na jednotlivé akce se ke mně připojilo pár lidí. Ale teď mám kolem sebe už více než půl roku stabilní tým – mediky Lukáše a Soňu a všeobecnou sestru Karolínu + dalších šest holek, které jsou mladší a budou nám pomáhat školit na workshopech. Takže dohromady je nás 10 a doplňuje nás ještě několik externích spolupracovníků.

Bylo při školeních něco, co vás zaskočilo nebo pobavilo?

Baví nás počáteční ostych lidí. Co nás spíš šokuje a zklamává, že mnoho z nich nebylo několik let na preventivní prohlídce, ať už u praktika nebo třeba u gynekologa. Nejčastější odpovědí je, že nemají čas a že jim nic není. Na to jim říkám, že mi taky nic nebylo.

Chtěla by ses specializovat na onkologii?

Ne, ne, chci být gynekolog porodník. Přesvědčil mě o tom gynekologický kroužek na klinice u Apolináře, kde jsem porodila první děti. Pak se samozřejmě nabízí následná specializace onkogynekologie, ale nejsem pro ni ještě rozhodnutá.

Kam by se mělo Loono posunout za 5–10 let?

Ráda bych, aby nezůstalo jen u neziskovky, ale abychom se přetvořili v nadaci nebo nadační fond a pomáhali ještě více pacientům, možná i finančně. Mým dalším snem je podporovat mladé lidi v tom, aby rozvíjeli projekty týkající se zdraví.

Kdo je pro tebe v životě jednička?

Loono, protože mi díky němu do života vstoupili krásní lidé – srdeční, upřímní, velcí duchem... Strašně si užívám, že se od nich můžu učit.

Říká, že nezná slovo nudit se. Od základní školy dělala atletiku a sportovní aerobik v týmech, od 16 let pracuje minimálně na poloviční úvazek a živí se, přitom úspěšně studuje všeobecné lékařství na naší fakultě – aktuálně nastupuje do 6. ročníku. Před dvěma lety ji diagnostikovali hormonálně aktivní nádor vaječníku. Po operaci se rozhodla, že chce pomáhat zejména mladým lidem, aby se starali o své zdraví. A tak Kateřina Vacková založila neziskovku Loono.

Táhlo tě to k medicíně už odmala?

Ne, ne, chtěla jsem být chovatelem žížal. O medicíně jsem začala uvažovat až na gymplu, kde jsem chodila na volitelný seminář k biologii člověka. Zkusila jsem přijímačky na všechny LF v republice a vyšlo mi to. Nakonec jsem si vybrala první lékařskou...

A proč?

Na doporučení známých a některých lékařů. Hledala jsem školu, která má skvělou prestiž a kde mají nejlepší zahraniční programy, protože jsem chtěla vyjet na Erasmus. Takže 1. LF byla nakonec jasná volba. A navíc, když se řekne „chodím na první“, tak to prostě zní :)

Chystáš se na Erasmus?

Dokonce na dva. Nejdřív pojedu na pracovní do Vídně a potom do portugalského Porta na studijní. Na obojím jsem si domluvila gynekologii a porodnictví, o které se zajímám. Ohromně mi vyšli vstříc, takže budu studovat jen to.

Změnila nemoc tvůj postoj k medicíně?

Změnilo se určitě mé vnímání komunikace mezi lékařem a pacientem. V pozici pacienta jsem se potřebovala hodně ptát, zajímala jsem se o své tělo, chtěla jsem všechno vysvětlit, abych se cítila komfortně. Jako doktor určitě budu chtít být empatická a edukativní. Jinak pohled na medicínu se nezměnil, protože jsem měla skvělý servis, všechno se řešilo včas, neměla jsem žádnou špatnou zkušenost.

A jak se ti proměnil život?

Stal se ze mě strašně pozitivní člověk a snažím se to předávat i ostatním. Vyhledávám lidi, kteří mi dávají energii a kterým ji můžu na oplátku dávat já. Už si totiž nemůžu dovolit ten luxus být některý den svého života nešťastná. Taky se o sebe víc starám, začala jsem cvičit jódu, medituju, stále sportuju, jím zdravě...

Co na to tví spolužáci, když se dozvěděli, že máš rakovinu?

Určitě to pro ně byl šok, ale musím říci, že se ke mně chovali moc hezky a pomáhali mi. Dávali mi třeba zápisky, když jsem musela chybět, omlouvali mě na výuce, když mi bylo špatně, volali, jak mi je, a dodnes se vlastně ptají, jak dopadly kontroly. Od začátku taky fandili mé neziskovce Loono a chodili na všechny její akce. Skvěle mě podpořili. Také učitelé mi vycházeli vstříc, ani s absencí ve výuce jsem tedy neměla potíže.

Vyrovnávala ses těžko s tím, že jsi vážně nemocná?

Nepřipouštěla jsem si, že to dopadne špatně. V té době, kdy jsem se dozvěděla diagnózu, jsem měla život naplněný spoustou aktivit, nebyl čas na to se hroutit. Nechala jsem si taky vytetovat claim, díky kterému jsem neztrácela víru. A věřím mu dodnes – „everything will be ok in the end. if it's not ok, it's not the end“. Tetování se mi obecně líbí, hlavně na mužích :) Sama určitě nezůstanu u jednoho.

Co tě drželo po celou dobu léčby nad vodou?

Možná vlastně i ta medicína. Měla jsem tehdy spoustu zkoušek a říkala jsem si, že přece není možné, abych 4 roky seděla na zadku, učila se a nakonec to ani nedodělala. A samozřejmě rodina, to je obrovská podpora – pro rodiče to bylo hodně těžké, ale podrželi mě skvěle.

Máš nějaký komplex?

Mám malá prsa, ale komplex to vyloženě není J Tak aspoň makám na svém zadku. I když musím přiznat, že v dětství jsem si trochu užila se zrzavými vlasy, když se mi posmívali. Teď se ale většina holek, co se mi smály, barví právě na zrz :)

Kdy tě poprvé napadla myšlenka založit Loono a jak vznikl ten název?

Už delší dobu jsem měla v hlavě charitativní projekt. Myslela jsem si, že budu dělat s onkologicky nemocnými dětmi. Ale protože jsem se pak sama stala onkologickým pacientem, řekla jsem si, že projekt postavím kolem sebe. Název neziskovky vznikal docela dlouho, mám doma i sešit se spoustou nápadů.

Nakonec to vyhrálo Loono, které představuje takovou intimitu, atmosféru bezpečí, kde se ženy ani muži nebojí mluvit o pohlavních orgánech, rakovině... Původně jsem chtěla pomáhat ženám s nádory vaječníků, ale zjistila jsem, že jsou úplně jiná cílová skupina. Tím, že jsem mladá, můžu ovlivňovat hlavně lidi v mém věku, kterých se týká spíš rakovina prsu a varlat. Takže se zaměřujeme hlavně na ně.

Co konkrétně děláte?

Nejdůležitější součástí naší práce je pořádání vzdělávacích workshopů, kde návštěvníky učíme na gumových modelech, jak si mají sami správně vyšetřovat prsa nebo varlata, a připomínáme jim, kam mají chodit na preventivní kontroly. Pravidelně se také setkáváme s nemocnými ženami a jejich rodinami, nasloucháme jim a pomáháme v nejrůznějších situacích.

Teď budeme moci díky odborné garanci 1. LF UK a gynekologů z Bulovky přednášky zaměřit třeba i na povídání o typech nádorů prsu nebo vaječníků. Podpora od fakulty je pro mě opravdu velká pocta a hodně si jí vážím.

A vy sami jste prošli nějakým speciálním školením?

Nikoho neléčíme ani nediagnostikujeme, ale naučili jsme se, jak postupovat při samovyšetřování prsou a varlat a předáváme to dál. Veškeré věci, které školíme, jsme konzultovali s mamology, gynekology a urologem, který se pozastavil nad tím, že se takové modely musí objednávat až z Británie.

Mimochodem, kolik stojí?

Model prsou 30 000 korun a varlat 10 000. První prsa nám sponzorovala společnost Svět zdraví.

Jaké jsou dosavadní úspěchy Loona?

Na našich workshopech jsme vyškolili už ke třem tisícům lidí, pro příští rok jsme si dali za cíl dalších 7000. Zatím se nám ozvalo 15 z nich, že šli po našem školení na prohlídku a byl u nich diagnostikován zhoubný nádor, nejčastěji právě prsou nebo varlat, ale třeba i děložního čípku. Nicméně mnohem více je těch, kteří nám dali vědět, že jsou zdraví.

Začátkem září jste spustili preventivní kampaň Sahám si na ně každý měsíc a současně s ní veřejnou sbírku na crowdfundingovém portálu Hithit. Co je cílem?

Chceme upozornit především mladé lidi, aby se o sebe starali a uvědomili si, že ten správný čas myslet na své zdraví je právě teď. A protože budeme jezdit s workshopy po celé republice, potřebujeme i dostatek školicích pomůcek. Abychom si je mohli zakoupit, rozhodli jsme se získat peníze cestou crowdfundingu – tedy veřejné sbírky, kdy se lidé spojí a přispívají na dobrou věc. Sbírka běží na hithit.cz od 7. 9. po dobu 45 dnů. Kdybychom nevybrali cílovou částku 157 500 korun, nedostali bychom vůbec nic, ani dalších 150 000 korun z grantu od Nadace Vodafone. Ale věřila jsem, že to dáme, protože jde o absolutně win-win akci!

Jak konkrétně se dá přispět?

Nastavili jsme jedenáct odměn odstupňovaných podle výše přispívané částky. Je to například účast na workshopu, workshop ve firmě, pozvánka na naší party nebo generální sponzorství prsou za 30 000 či varlat za 10 000 korun. Popřípadě je možnost poslat částku a nechtít žádnou odměnu.

Proč by se měli do sbírky zapojit lidi z fakulty – spolužáci, učitelé...?

Protože jsme medici, kteří dělají něco navíc – vzděláváme se v oblastech komunikace s pacienty, mluvíme s laiky, nabádáme je k tomu, aby se o své zdraví lépe starali a brali to jako součást svého života. Myslím si, že každá aktivita, která je mimo studium a je zdravotnického charakteru, si zaslouží podporu.

Pro mladé lidi to má ještě jeden funny rozměr, protože na workshopech vydáváme „certifikát“ vyšetřovatele. Takže když jdete třeba do baru a chcete někoho sbalit, můžete mu ukázat kartičku :)

Dovedla sis představit všechnu tu administrativu okolo neziskového projektu?

Samozřejmě, že ne. Byla jsem do té doby živnostníkem, ale nikdy jsem neměla svoji firmu, takže jsem nemusela řešit razítko, firemní IČO, registrování na úřadech, účetnictví – jako živnostník jsem to měla podstatně lehčí. Netušila jsem, kolik práce je s vyrobením loga, vizitek, barev, roll upu... Ale musím říci, že je to úžasná škola života a že jsem se naučila spoustu věcí. Občas si říkám, jestli mi to za to stojí, a pak si vzpomenu na lidi, kterým už jsme pomohli a okamžitě si přestávám stěžovat.

Podle čeho si vybíráš spolupracovníky?

Já si je nevybírám, oni se ke mně spontánně přidávají. Asi po roce jsem byla pořád sama, jen na jednotlivé akce se ke mně připojilo pár lidí. Ale teď mám kolem sebe už více než půl roku stabilní tým – mediky Lukáše a Soňu a všeobecnou sestru Karolínu + dalších šest holek, které jsou mladší a budou nám pomáhat školit na workshopech. Takže dohromady je nás 10 a doplňuje nás ještě několik externích spolupracovníků.

Bylo při školeních něco, co vás zaskočilo nebo pobavilo?

Baví nás počáteční ostych lidí. Co nás spíš šokuje a zklamává, že mnoho z nich nebylo několik let na preventivní prohlídce, ať už u praktika nebo třeba u gynekologa. Nejčastější odpovědí je, že nemají čas a že jim nic není. Na to jim říkám, že mi taky nic nebylo.

Chtěla by ses specializovat na onkologii?

Ne, ne, chci být gynekolog porodník. Přesvědčil mě o tom gynekologický kroužek na klinice u Apolináře, kde jsem porodila první děti. Pak se samozřejmě nabízí následná specializace onkogynekologie, ale nejsem pro ni ještě rozhodnutá.

Kam by se mělo Loono posunout za 5–10 let?

Ráda bych, aby nezůstalo jen u neziskovky, ale abychom se přetvořili v nadaci nebo nadační fond a pomáhali ještě více pacientům, možná i finančně. Mým dalším snem je podporovat mladé lidi v tom, aby rozvíjeli projekty týkající se zdraví.

Kdo je pro tebe v životě jednička?

Loono, protože mi díky němu do života vstoupili krásní lidé – srdeční, upřímní, velcí duchem... Strašně si užívám, že se od nich můžu učit.