1. lékařská fakulta Univerzity Karlovy Univerzita Karlova
josmart| tisk | spravovat

Historie 1. lékařské fakulty

       Univerzita Karlova (vysoké učení pražské - "studium generale"), která je nejstarší středoevropskou univerzitou, byla založena 7. dubna 1348. V Praze při metropolitním chrámu sv. Víta bylo však již asi v roce 1215 založeno tzv. "studium particulare" (vyšší katedrální, biskupská škola), ze kterého se král Václav II. snažil v r. 1294 vytvořit vysoké učení (univerzitu).  
Pražské vysoké učení mělo od svého založení králem Karlem IV. hned všechny čtyři fakulty, na které se obvykle každá univerzita dělila. Byly to fakulta sedmera svobodných umění (tzv. artistická, ze které se později vyvinula fakulta filosofická), fakulta právnická (která v letech 1372 - 1419 se dokonce osamostatnila jako druhá - jednofakultní - univerzita v Praze), teologická a lékařská. Poslední tři fakulty patřily mezi tzv. fakulty vyšší, neboť tehdy nepsaným předpokladem pro jejich studia bylo dosažení hodnosti alespoň bakaláře "in artibus".

Univerzity, a tedy také jejich lékařské fakulty, v převážné většině své historie byly v prvé řadě školami, kdežto vědeckými ústavy byly v mnohem menší míře. Zdůraznění vědecké stránky přineslo až XIX. a XX. století.

Lékařská fakulta vyučovala mediky a udílela akademické grády bakalářů a magistrů (mistrů - od konce XIII. století nazývaných doktory) medicíny až asi do r. 1419. Mezi lety 1372–1380 byla založena také její kolej (schola – collegium medicorum) v dnešní Kaprově ulici čp. 43, která byla v majetku univerzity až do r. 1755.

48614Husitské války způsobily, že lékařská fakulta, stejně jako fakulty právnická a teologická, zastavila svou činnost (tj. výuku a udílení grádů) na dobu téměř 200 let. V této době se vyskytovaly přednášky na lékařská témata pouze sporadicky na artistické fakultě, která jako jediná tvořila univerzitu. V r. 1612 sice došlo k pokusu o obnovení činnosti lékařské fakulty, avšak bezúspěšně, mezi jiným také pro nedostatek finančních prostředků.

Po bitvě bělohorské, 14. listopadu 1622 převzali Univerzitu Karlovu jezuité, kteří od r. 1556 měli své učení v Klementinu. Jako mocný a bohatý církevní řád obnovili rychle činnost všech čtyř fakult univerzity. Výuka na lékařské fakultě byla obnovena v zimě r. 1623 a první promoce doktora medicíny se konala již v zimě r. 1624. Pro spor mezi jezuity a pražským arcibiskupem zakázala papežská stolice v r. 1627 v Praze všechny promoce a odvolala tento zákaz až v r. 1638, kdy lékařská a právnická fakulta Univerzity Karlovy byly vyňaty z pravomoci jezuitského řádu. Spor byl však odstraněn až v r. 1654, kdy byla Univerzita Karlova sloučena s jezuitským učením v Klementinu v jednu univerzitu, nazývanou nadále Univerzita Karlo-Ferdinandova.

Výuka na lékařské fakultě od jejího založení byla pouze teoretická, teprve v r. 1740 byla doporučena studentům návštěva nemocnic. Po roce 1767 bylo pak nařízeno konání klinických přednášek ve vojenské nemocnici (špitále) u Hybernů. Založení všeobecné nemocnice (nynější fakultní nemocnice) v r. 1790 v dnešní ulici  U nemocnice 2 umožnilo však teprve postupný rozvoj této výuky do šíře, jaká je dnes.

V letech 1754–1792 a pak 1802–1849 stáli v čele fakulty vedle děkanů (kteří byli voleni) tzv. ředitelé (direktori) studií jmenovaní panovníkem, kteří mu odpovídali za celý pedagogický proces. Jejich pozice byla zvlášť silná, neboť tato funkce byla spojena s funkcí zemského protomedika (tj. prvního mezi lékaři), tedy nejvyššího reprezentanta zdravotnictví v Českém království.

Od založení lékařské fakulty k ní patřili nejen studenti a vyučující, ale i všichni graduovaní absolventi (doktoři), kteří v XVIII. století vytvořili tzv. "kolegium doktorů" v průběhu doby těsněji nebo volněji spjaté s fakultou a mnohdy podstatně ji ovlivňující. V XIX. století byly na fakultě dokonce dva děkani - "děkan profesorů" a "děkan doktorů". V r. 1873 bylo toto kolegium jako součást lékařské fakulty zrušeno a od té doby k ní její absolventi přestali mít právní vztah, který zůstal již jen vztahem morálním.

V r. 1883 došlo k rozdělení lékařské fakulty (stejně jako celé univerzity) na českou a německou. Vznik Československé republiky v r. 1918 znamenal také obnovení starobylého názvu Univerzita Karlova, což se stalo univerzitním zákonem z r. 1920.

17. listopadu 1939 uzavřeli nacističtí okupanti všechny české vysoké školy a tedy také i českou lékařskou fakultu. Tato fakulta však udržela svou činnost alespoň konáním promocí v letech 1943 - 1944 na Univerzitě v Oxfordu ve Velké Británii, kde diplomy lékařské fakulty Univerzity Karlovy obdrželo 30 jejich absolventů.

Po válce převzala lékařská fakulta ústavy a kliniky bývalé německé lékařské fakulty v Praze a rychle obnovila svou činnost. V r. 1945 byly také založeny její pobočky v Plzni a v Hradci Králové, které se později staly samostatnými lékařskými fakultami Univerzity Karlovy. 

 

Organizace studia

Pokud jde o organizaci studia, které hned od počátku trvalo v průměru pět let, lékařská fakulta neměla až do r. 1747 žádný pevný studijní plán. Student, který chtěl dosáhnout grádu, musel při přihlášení k předepsaným přísným (závěrečným) zkouškám (tehdy nazývanými "tentamen" a "examen") pouze prokázat, že navštěvoval předepsané čtení (lectiones) a podrobil se předepsaným disputacím.
Teprve v roce 1747 byl zaveden studijní plán, který předepisoval sled předmětů pro jednotlivé ročníky. V r. 1784 bylo pak zavedeno důsledné ročníkové studium s postupovými semestrálními zkouškami (vedle závěrečných zkoušek) a kontrolou prezence studentů při výuce. Učební řád (Lehr ordung) z r. 1786 určil pak přednášky z jednotlivých předmětů pro jednotlivé ročníky studia.

Celý tento systém ročníkového studia byl zrušen v r. 1848, kdy podle teze "studium prostřednictvím bádání" nastal po stránce organizační návrat do doby před r. 1747. K úpravě došlo pak v r. 1872, kdy byla předepsána první přísná zkouška (rigorozum) pro postup do klinického studia. Teprve po 100 letech v r. 1949 bylo postupně (od I. ročníku), jako je tomu nyní na lékařských fakultách na celém světě, opět zavedeno ročníkové studium. 

Disertace

Od nejstarších dob uchazeč o gradus doktora medicíny musel ve veřejné disputaci úspěšně obhájit určené mu teze (tj. věty, témata). Tyto teze byly předem veřejně vyvěšovány, asi od r. 1550 byly tištěny. V první polovině XVIII. stol. začali kandidáti tato témata před doktorskou disputací písemně zpracovávat a vydávat tiskem ve formě tzv. inaugurálních disertací, ke kterým původní teze (teses defendendae) byly připojovány.
Disputace "po grádu" byly zrušeny v r. 1785 a tím také povinnost předkládání disertací. Jejich předkládání bylo znovu zavedeno v r. 1810 a trvalo až do r. 1848.

Teprve po více než 100 letech (po r. 1950) bylo zavedeno znovu předkládání disertací, tentokrát však již nikoliv pro dosažení doktorátu medicíny, ale pro dosažení vědecké hodnosti kandidáta nebo doktora věd a od r. 1992 ji předkládají rovněž studenti končící svá postgraduální studia. 

Udělování univerzitních grádů, akademických titulů a hodností

Univerzitní grády, akademické tituly a hodnosti, kterých bylo možno na základě studií a zkoušek dosáhnout na lékařské fakultě v průběhu jejího trvání, byly tyto: 

  • "Bakalář medicíny", který měl (omezené) právo, a pokračoval-li ve studiu na doktora, pak povinnost, číst alespoň dva roky některé lehčí předměty (knihy) a diktovat studentům základní lékařské spisy. Po obnovení činnosti lékařské fakulty v r. 1623 se stal bakalaureát pouze mezistupněm pro dosažení doktorátu: jako zbytečný přestal být udělován a v r. 1690 byl zrušen.
  • "Doktor medicíny" (do konce XVI. století magister - mistr) měl plné právo přednášet celý lékařský obor. Pokud této licenciae docendi skutečně využíval, nazýval se "Magister actu regens", což odpovídá pozdějšímu titulu profesora.  

Právo konat lékařské přednášky pro všechny absolventy fakulty (členy kolegia doktorů) bylo na krátkou dobu obnoveno v r. 1848, ale brzy potom omezeno habilitačním řízením.
Tehdejší "Doctor in medicinis" byl v dnešním smyslu jen internista. Církevní koncil v Tours r. 1163 prohlášením teze "ecclesia abhorret a sanguine" totiž vyřadil z výuky na lékařských fakultách všechny operativní obory (i pitvy) a učinil tak z chirurgie řemeslo, kterým se zabývali zejména jen lazebníci a bradýři. Některé chirurgické výkony prováděli také potulní kameno- a kylořezi, kati, porodní báby a báby pupkořezné, které jen řezaly pupeční šňůry. Mimo rámec scholastické medicíny stali duševně nemocní. Jejich existence byla pro církev jen důkazem správnosti jejího učeni o démonologii, tj. víry v existenci ďáblů a démonů, kteří posedli těla duševně chorých. Tito byli proto považováni za plně odpovědné za činy a výroky, kterých se dopustili pod vlivem různých bludů, halucinací atd.
 
Když lékařská fakulta v r. 1623 obnovila svou činnost, bylo jí přiřčeno právo na ověřování kvalifikace lékařů, kteří chtěli vykonávat práci  v oblasti jejího působení a nebyli absolventy zdejší univerzity. V r. 1651 bylo toto právo rozšířeno na pověření zkoušet a rozhodovat o aprobacích lékárníků, chirurgů, okulistů, kamenořezců, lazebníků, porodních bab a židovských zdravotníků.

Operativní obory, jako obory vědní, byly definitivně zařazeny na lékařskou fakultu až v r. 1786 novým studijním řádem "o lékařských a ranlékařských studiích". Od této doby vedle titulu "Doktor medicíny" (který byl neustále jen doktorem vnitřního lékařství) lékařská fakulta udělovala tyto další tituly: 

  • "Doktor chirurgie". Tento titul bylo možno udělovat do r. 1843 samostatně, a po tomto roce ho mohli dosáhnout pouze doktoři Medicíny.  
  • "Magister chirurgie". Tohoto titulu bylo možno dosáhnout bud samostatně - absolvováním tříletého vyššího chirurgického studia, nebo ho mohl dosáhnout doktor Medicíny.  
  • "Magister porodnictví", "Magister očního lékařství" a "Magister zubního lékařství". Předpokladem pro získání těchto titulů byl doktorát medicíny, doktorát chirurgie nebo magisterium chirurgie. 
  • "Patron chirurgie" (ranhojič). Tento titul byl udělován na základě nižšího (dvouletého) chirurgického studia absolventům normálních (tj. základních) škol, kteří při vstupu na lékařskou fakultu prokázali výučním listem, že alespoň tři roky byli učni u některého chirurga vlastnícího chirurgickou oficínu. Nižší chirurgické studium bylo zrušeno v r. 1848.  

Při lékařské fakultě se vyvíjela také farmaceutická studia. Jeho absolventi v letech 1812–1820 mohli dosáhnout titulu "doktor chemie", který byl v r. 1860 změněn na titul "doktor farmacie" a v r. 1890 na titul "magistr farmacie" (PhMr.). Toto studium bylo od r. 1952 převedeno na samostatné farmaceutické fakulty.

Studijní řád z r. 1872, který unifikoval lékařská studia, zrušil celou škálu titulů a zavedl jednotný titul "Medicinae universae doctor" (doktor veškerého lékařství - ve zkratce MUDr.), který byl udělován až do r. 1953. V letech 1951 - 1953 byl udělován ještě titul "medicinae stomatologicae doctor" (ve zkratce MsDr.).

Od r. 1954 udělovala fakulta všeobecného lékařství svým absolventům titul "promovaný lékař" a "promovaný zubní lékař". Fakulta dětského lékařství udělovala titul "promovaný dětský lékař" a lékařská fakulta hygienická "promovaný lékař hygienik".

Od r. 1966 byl absolventům všech studijních oborů všech lékařských fakult opět udělován jednotný titul "doktor medicíny", který v r. 1990 byl pozměněn na "doktor všeobecné medicíny" (ve zkratce MUDr.).
Mimo to absolventi lékařských studií na základě vykonání příslušných zkoušek a obhajoby disertační práce mohou dosáhnout od r. 1955 vědecké hodnosti "kandidát lékařských věd" (Candidatus scientiarum - ve zkratce CSc.) a jako nejvyšší vědecké hodnosti "doktor lékařských věd" (Doctor scientiarum - ve zkratce DrSc.).

V roce 1992 bylo zavedeno tříleté bakalářské studium, jehož absolventům se přiznává titul "bakalář" (ve zkratce Bc.). 

 


počet zobrazení: 46344 poslední aktualizace: zburi, 30.08.2016
Hodnocení: (hodnotilo 148 uživatelů) Kliknutím na tento odkaz upozorníte autora, že jeho článek už zřejmě není aktuální.
zavřít