1. lékařská fakulta Univerzity Karlovy Univerzita Karlova
Zajímá vás, co se děje na fakultě? Přihlaste se k odběru bulletinu Jednička.

Pomůžeme vám

Potřebujete pomoc nebo informace a nevíte přesně na koho se obrátit?

Kontaktujte nás

S Českou hlavou nejen k vědeckým vrcholům

Jako malý chtěl být pilotem nebo konstruktérem letadel. Pak začal sbírat brouky, choval mloky, hady, a když se oženil, měl velkou kolekci živých pavouků. Dnes už má doma „jen“ rybičky, sladkovodní krevety a strašilky. Jak sám říká – neškodné libůstky staršího pána. Se synem lepí papírové autobusy a má spoustu dalších koníčků. Mimo to ho baví anatomie a věda. Před 5 lety spolu s kolegy patentoval v ČR objev, který možná přispěje k zabránění metastazování nádorů. Zcela nezávisle však přišli nedávno s podobným zjištěním američtí lékaři. Rýsuje se spolupráce? A daroval by své tělo pro výuku? Nejen na to odpovídá profesor Karel Smetana, přednosta Anatomického ústavu.

Dokáže vás ještě něco překvapit?

Všechno. Každý den žasnu a jsem tomu rád.

Anatomie vás tedy fascinuje stále. Čím? A mají se jí studenti opravdu bát?

Tím, že má svá pravidla a řád. Pokud se člověk naučí lidskou anatomii, pak docela dobře pochopí, jak funguje jakýkoli živočich. To je důležité z hlediska obecného poznání, pro lékaře však i kvůli pochopení některých vrozených vad. A pokud jde o strach z anatomie? Ještě za minulého režimu proběhla jedna konference zaměřená na to, že studenti špatně prospívají v teoretických předmětech. Vystoupil tam legendární anatom pan profesor Čihák, který řekl: „Pro studenty je největší motivací, aby se naučili anatomii, strach.“

71511

Platí to doposud?

Myslím si, že studenti by z anatomie respekt mít měli, protože v prvním ročníku ještě ne úplně vědí, jak moc ji budou potřebovat v jakékoli oblasti medicíny. Proto považuji za důležité, aby se jí trochu báli. Z vlastní zkušenosti totiž vím, že bez strachu se toho člověk moc nenaučí :)

Kdybyste se mohl znovu rozhodovat, vybral byste si opět anatomii?

Nikdy jsem o tom takhle nepřemýšlel. Dlouho jsem váhal mezi medicínou a přírodovědou, protože mě bavila zoologie a experimentální embryologie. I teď se na člověka možná dívám víc z hlediska přírodovědce než lékaře – moje vědecká práce vlastně představuje určitý hybrid mezi morfologií a chemií. Takže kdybych se měl znovu rozhodovat, asi bych zase sváděl velký boj.

O klinické medicíně jste nikdy neuvažoval?

Na lékařskou fakultu jsem šel s tím, že ze mě bude nejspíš teoretik. Jak jsem ale postupem času poznával medicínu víc a víc, začaly se mi líbit klinické obory. Po promoci jsem sice nastoupil na Anatomický ústav, ale docházel jsem i na Oční kliniku a velmi uvažoval o tom, že bych seděl na dvou židlích. Tenkrát to však bylo docela složité a časově hodně náročné, takže jsem si nakonec musel vybrat. Vyhrála anatomie. Přesto jsem díky ní po celou dobu své vědecké kariéry zůstal ve spojení s kliniky – měl jsem období oftalmologické, popáleninové medicíny a posléze nádorové biologie, které trvá asi nejdéle.

Mění se z vašeho pohledu požadavky, očekávání a připravenost studentů medicíny?

Trochu ano, ale nechci působit dojmem, že za Rakouska-Uherska bylo blaze. Dnes je mnohem snazší dostat se na jakoukoli vysokou školu, než tomu bylo za nás, takže bych řekl, že medici do studia nedávají úplně vše a nejsou tak silně motivováni, aby fakultu dokončili. Také se mi zdá, že přicházejí ze středních škol daleko méně vybaveni k tomu, aby si dokázali zapamatovat velká množství dat, což je v případě anatomie a medicíny důležité. Jsou dobře připraveni na to, aby pracovali s daty, která si někde najdou, ale v okamžiku, kdy se mají naučit 3000 stránek Čiháka, propadá část z nich depresi a odchází ze školy. Bohužel, když ale chirurgovi přivezou na operační sál pacienta s polytraumatem, nemá čas, aby hledal na webu…

I v anatomii máme zjevně talentované mediky – Francesca Simon z anglické paralelky třeba nedávno vyhrála World University Anatomy Challenge. To je potěšující, ne?

Určitě ano! Přijde mi, že systém výuky u nás na fakultě – tedy relativně velmi silná teorie, na níž se staví preklinika a klinika –, je vyvážený a velice dobrý. Během stáží IFMSA ke mně do laboratoře přichází spousta studentů z různých zemí světa, většinou z vyšších ročníků, a musím říct, že jejich připravenost teoretická i praktická je horší než u našich mediků. Takže jakýsi kompromis starého rakousko-uherského drilu, na který nasedla moderní medicína, pro naše studenty není špatně. I když si v té chvíli asi myslí opak.

Proč by si studenti měli zvolit anatomii jako svou profesi?

Kromě toho, že jde o nejstarší biomedicínskou výzkumnou disciplínu, což je zavazující tradice, anatomie velmi dobře pochopila, že sama se sebou nevystačí. Proto se „zasnoubila“ s molekulární genetikou, histochemií a řadou dalších funkčních disciplín, takže skýtá unikátní prostředí nejen pro pedagogickou práci klasického anatoma, ale i pro výzkum a vědu. Poskytuje výborné konkurenční zázemí, rozvíjí fantazii a dává prostor pro vymýšlení i realizaci mnohdy „šílených nápadů“ – a to velmi často ku prospěchu věci, pokroku v medicíně. Anatomie je zkrátka disciplína, která rozhodně stojí za to.

Jsou anatomové něčím specifičtí?

Jsou systematičtí, někdy možná trochu suchopární, ale tu komunitu bych neměnil.

Vy máte ale spoustu zajímavých koníčků – třeba pěstujete tilandsie. Už se botanické zahradě podařilo vypěstovat onen druh, který dosud rostl jen u Smetanů?

Botanické zahradě na Albertově a v Liberci jsem naši tilandsii věnoval. Poté, co jsme zateplili dům a změnilo se mikroklima, mi ale některé druhy beznadějně zašly.

Kdysi jste byl také členem horolezeckého oddílu…

… to je velmi složitá historie. Manželka jednoho dne usoudila, že se málo hýbeme a tučníme. Bez mého souhlasu nás přihlásila do cvičení ve spořilovském Sokole, ale nevšimla si, že se jedná o kondiční cvičení pro horolezce. Které bylo opravdu mimořádně drsné, protože nás vedl Hynek Hlasivec, věhlasný horolezec, ošlehaný větry Pamíru a Kavkazu. Asi po třech týdnech moje žena usoudila, že tam chodit nebude, neboť chce žít. Mně ale bylo líto investované peníze nevyčerpat, a do horolezeckého oddílu jsem nakonec vydržel chodit 8 let.

Na horské štíty nelezu, ale začalo se mi velmi líbit lezení po umělých stěnách. Dokonce jsem dosáhl svého významného sportovního úspěchu, protože když všichni z oddílu odjeli do Himaláje, Hindúkuše a nevím kam ještě, probíhaly zrovna v Praze závody v lezení na stěny, a tak mě náš velitel vybídl, abych se ho účastnil. Trochu se to podobalo filmu „Jáchyme, hoď ho do stroje“ :) Nakonec jsem obsadil 17. místo mezi asi 50 účastníky. Na to jsem patřičně hrdý.

Dosáhl jste tedy vyšších „vrcholů“ jako vědec, nebo jako lezec?

Možná si víc vážím toho, že jsem jako člen starší gardy skončil mezi samými mlaďochy 17. v lezení na stěně.

V roce 2002 jste ovšem získal jako první cenu Česká hlava – nejvyšší české vědecké vyznamenání. Kolikrát v životě jste byl v něčem první?

Mockrát ne. V případě České hlavy jsem v tom nebyl sám, ocenění jsme získali společně s Jiřím Labským z Ústavu makromolekulární chemie AV ČR. Bylo to jistě příjemné, ale musím říct, že pak už jsem nikdy nikde v ničem první nebyl… :)

Mezi prvními jste byl ale spolu s kolegy z AV ČR u objevu, že blokování interleukinů 6 a 8 – látek typických pro imunitní systém – by mohlo zamezit migraci nádorových buněk. Svůj objev jste v ČR patentovali už v roce 2012, nicméně před několika týdny s podobnou patentovou přihláškou přišli kolegové z USA. Je to frustrující, nebo spíš motivující?

Obojí. Tehdy jsme s publikací článku měli velké problémy, asi osmkrát nám ho vrátili s tím, že jde o nesmysl. Fakt, že kolegové z Johns Hopkins University svůj objev publikovali nezávisle na nás v prestižním časopise Nature, je pro nás určitým zadostiučiněním. Na druhé straně mají daleko větší renomé a možnosti domluvit se s farmaceutickým průmyslem na spolupráci, protože ten objev má – podle mého názoru – skutečně velký klinický potenciál.

Nicméně my zůstáváme v dané oblasti aktivní dál a přišli jsme na to, že interleukiny 6 a 8 mají podobnou vlastnost nejen u nádorů hlavy a krku, ale také u melanomu a pravděpodobně i glioblastomu. Aktuálně se snažíme ve spolupráci se skupinou profesora Krále z BIOCEV najít nízkomolekulární inhibitory receptorů pro interleukiny 6 a 8. Myslím si, že je budeme mít nejdéle do dvou let, a to už by mohlo být pro farmaceutické výrobce zajímavé.

A rýsuje se spolupráce?

Samozřejmě bychom s kolegy z Johns Hopkins velmi rádi spolupracovali. Oficiálně jim byla zaslána nabídka na „synergistické působení“, dlouho na ni nereagovali, ale nedávno se objevila první vlaštovka a dostali jsme informaci, že chtějí navázat kontakty. Takže uvidíme…

Bohužel, český patent je pro světovou vědu a průmysl na okraji zájmu, nebo ne?

Je to složitější. Český patent sice platí jako ochrana daného výrobku pouze na území ČR. Na druhé straně, Američané nemohou dostat patent, pokud byl jakýkoli lokální udělen někde jinde nebo bylo dané poznání publikováno. Takže pro kolegy z Johns Hopkins představuje náš patent jakousi bariéru. Proto si myslím, že by pro ně mohly být spolupráce s naší fakultou a vytvoření jakéhosi konsorcia zajímavé. Ale nechci předbíhat událostem.

Čemu dalšímu se ve výzkumu věnujete?

Dlouho jsme studovali problematiku glykobiologie, poslední dobou se ale velmi intenzivně zabýváme a bavíme právě otázkami mezibuněčných interakcí – a to v hojící se ráně, nádorech nebo u vyvíjejícího se zárodku. Zdá se, že řada molekulárních mechanismů je u těchto tří modelových situací velmi podobná. To znamená, že jsme dospěli do jakési šťastné situace, kdy se embryi můžeme inspirovat pro hojení ran, hojením ran se můžeme inspirovat pro tumory, a naopak.

Dá se z toho vyvodit nějaký závěr, zobecnění?

Už v roce 1986 pan profesor Harold F. Dvorak, patolog českého původu, který působí na Harvardu, publikoval v NEJM krátké sdělení s takřka kacířským názvem „Tumors: wounds that do not heal“. Spustila se proti němu tehdy gigantická vlna nevole. S tím, co víme dnes, však musím říct, že měl Harold Dvorak stoprocentní pravdu. V té době měl velmi malé možnosti, byla to éra klasické histologie a on dokázal z chronických ran a tumorů, které viděl jako patolog, vyčíst, že mezi nimi existuje určitá podobnost. Jeho vizionářská věta do jisté míry skutečně platí doteď.

Máte raději výzkum základní, nebo aplikovaný?

Dlouho jsem pracoval na část úvazku v Ústavu makromolekulární chemie AV ČR, kde jsem se seznámil s panem profesorem Wichterlem, postupně jsme se velmi sblížili a máme některé společné patenty na intraokulární čočky. Pan profesor nesnášel dělení výzkumu na základní a aplikovaný, protože to je naprosto nesmyslné. Aplikovaný výzkum, jak se nyní chápe v ČR, je podle mého názoru firemním vývojem – například když někdo vymyslí nový tvar světlometu pro auto. Aplikovaným výzkumem by bylo, kdyby vymyslel nový zdroj světla pro daný reflektor. Myslím si tedy, že dělit výzkum na základní a aplikovaný je naprosto scestné, velmi nebezpečné a zavádějící. Že to tak děláme, je úplně špatně.

Které argumenty pro podporu vědy a výzkumu jsou podle vás nezpochybnitelné?

České úřady a vláda se zaklínají tím, že chtějí budovat znalostní ekonomiku. Ta však vyžaduje velkou podporu školství – od základního až po vysoké – včetně podpory vědy a výzkumu. Nedávno jsem četl blog ekonomky Markéty Šichtařové, která hovoří o úrovni mezd v ČR a ve Švýcarsku. Švýcaři mají několikanásobně více chemiků. Jsou schopni vyvíjet léky, které vyrábějí buď sami, nebo ve fabrikách jinde ve světě. A díky farmaceutickému průmyslu, jenž je esencí znalostní ekonomiky, je jejich mzdová úroveň tudíž nesrovnatelně vyšší, než je tomu u nás. Dokud toto nepochopíme, budeme dál montovat jinde navržené automobily a nikam se neposuneme.

Co vás vlastně na vědě baví?

Že je neuvěřitelně pestrá a člověk se s ní nikdy nenudí.

Závěrem otázka trochu na tělo – daroval byste to své pro výuku?

Mockrát jsem o tom přemýšlel a musím říct, že nevím. Určitě bych ho nedaroval mateřskému ústavu, aby si kolegové s mediky při pitvách neříkali „hele, teď tady máme starýho“. Možná bych své tělo dal některé mimopražské lékařské fakultě. Jistě však vím, že bych chtěl bezobřadní pohřeb.

jat

 

Hodnocení: spravovat