1. lékařská fakulta Univerzity Karlovy Univerzita Karlova
Zajímá vás, co se děje na fakultě? Přihlaste se k odběru bulletinu Jednička.

Pomůžeme vám

Potřebujete pomoc nebo informace a nevíte přesně na koho se obrátit?

Kontaktujte nás

Nepamatuju si jediný bezbolestný desetiboj

 

Říká, že se nejlépe rozhoduje pod tlakem a že se na všem snaží hledat spíš to pozitivní. Žádné životní krédo ale nemá, protože řídit se jím by prý bylo nelehké. V hlavě má však už od dětství zasunuto „nečiň nikomu nic, co bys nechtěl, aby činil tobě.“ Vychováván byl takřka prvorepublikově, ostatně na přání pradědečka dostal jméno po prvním prezidentovi naší republiky. Bývalý vynikající desetibojař a současný šéftrenér české atletické reprezentace. Tomáš Dvořák.

S 1. LF UK a VFN vás tak trochu pojí sportovní akce MCC Kros Štiřín, jejímž prezidentem je porodník profesor Antonín Pařízek. Součástí je i charitativní finanční sbírka ve prospěch perinatologického centra porodnice „U Apolináře“, které se stará o předčasně narozené děti. Jak jste se k této akci dostal?

S Tondou jsme kamarádi ještě z dob, než nám odrodil tři děti. Protože je to bývalý atlet, svého času byl i lékařem, který jezdil s reprezentanty na soustředění, slovo dalo slovo, před sedmi lety založil kros a já se stal jeho patronem.

Pamatuju si roky, kdy bylo počasí krásné, ale i roky, kdy bylo otřesné – stejně tomu bylo letos, protože pršelo a závodníci ztráceli boty v blátě. Zase se ale bezezbytku naplnilo motto závodu, které zní „čím horší počasí, tím lepší kros“. Krásné na tom je, že nezávodí jen dospěláci, ale i nejmenší caparti, protože jsou připraveny tratě od 50 metrů až po 5 kilometrů. Takže rodiče přivedou děti, děti rodiče, startovní pole se neustále rozšiřuje a poslední dva roky navíc výtěžek ze startovného putuje na péči o nedonošené děti. Z krosu se tak stala všedobrovicko-štiřínská společenská akce a veselá taškařice. Bohužel jsem tam tentokrát chyběl, ale pohár pro nejlepšího závodníka jsem dodal.

Ano, za nejlepší výkon dne jedna ze závodnic obdržela pohár, který jste vybojoval při svém desetiboji v Götzisu v roce 1995. Co pro vás tehdy znamenal?

Sportoval jsem hlavně pro sebe a pro zisk bodů, už ne tolik pro medaile a poháry. Nemám k nim tedy přehnanou vazbu, stačí mi podívat se do výsledků. Takže pohár jsem dostal, pak jsem ho založil, nějaký čas se na něj prášilo, teď jsem jej opucoval a poslal dál. Pokud někoho potěší, jsem jen rád! A je fajn, že se ke štítku z Götzisu přidá štítek z MCC Kros Štiřín 2017.

70324

Foto: archiv MCC Kros Štiřín, Jarmila Karolína Riesová

Na letošním startu krosu stála dvojčata – chlapci, kteří se narodili v 6. měsíci těhotenství. Je tedy skvělé, že se mohli po letech závodu zúčastnit úplně zdraví. Vy máte podobnou zkušenost s vašimi předčasně narozenými dvojčaty – dcerami, které dnes úspěšně reprezentují ČR…

… skutečně jsme měli obdobný start do života u našich starších dětí, které se narodily v sedmém měsíci těhotenství. Holky nebyly žádné obryně, nevážily ani 1,5 kila, a musely strávit několik měsíců v porodnici, právě v perinatologickém centru U Apolináře. Velice dobře si pamatuju, jak boj o jejich zdraví ovlivnil zdraví moje. Chtěl jsem být totiž stoprocentní tatínek, a k tomu i stoprocentní desetibojař. Ale nakonec vše dobře dopadlo a obě dcery manželka trénuje v lehké atletice.

Jak vlastně zdraví ovlivňovalo vaši kariéru?

Se zdravím jsem měl dramatické problémy, pramenící ale z vědomého přetěžování. Kolikrát jsem to o své vůli hnal až za hranu, ale zase jsem to nepřepískl nikdy tolik, že by mě to ovlivnilo do života budoucího. Teď mě tudíž nic nebolí a těším se zdraví dobrému.

Jsou nějaká zranění typická pro desetibojaře?

Řekl bych, že jsou typická pro atlety, a desetibojař si na ně nabíhá jen tím, že dělá víc disciplín najednou. Takže nemá jen oštěpařský loket, nebo jen natržený stehenní sval, ale slízne všechno.

Jak o sebe pečujete v současnosti?

Jsem nesportující úředník, který se na sport rád kouká se slovy, že má nasportováno do foroty. Během své atletické kariéry jsem vždycky po probuzení musel 5 minut kroužit kotníky, abych se odvážil na nohy vůbec postavit. Proto mám v sobě hluboko zakořeněno, že jakmile se půjdu hýbat, bude mě to bolet. Takže sportuju jen střídmě, ale rád, a hodně chodím, to mi nedělá problém. Pokud se týká stravování, v současnosti je hodně ovlivněno tím, že jedna z našich dcer má diabetes, takže máme domácí kuchyni přizpůsobenou jí. Taky jsem byl po 10 letech u praktického lékaře a výstup je takový, že jsem zdráv.

Když už musíte být pacientem, posloucháte doporučení ošetřujícího lékaře?

Už poslouchám, takže když mi bylo doporučeno, abych si nechal odstranit tři znaménka, udělal jsem to. Když mi bylo doporučeno, abych zhubnul, kila samovolně odešla :)

Nicméně v dobách, kdy jsem dělal atletiku, jsem na první slova doktorů většinou nedal, zejména když mě posílali na operaci. Hledal jsem cestu, zda čas nebude lékařem lepším. V tomto směru jsem byl trpělivý a vyplatilo se, absolvoval jsem „jen“ operaci achilovky.

Nedávno jsme taky s profesorem Pavlem Kolářem, fyzioterapeutem, vzpomínali na olympiádu v roce 2000 v Sydney. Tenkrát jsem si jednou v životě připustil ambici, že tam udělám světový rekord, a totálně jsem se zrušil v tréninku. Pavel se mě po letech zeptal, zda bych ho poslechl, kdyby mi řekl, že 14 dní před závodem nemám dělat vůbec nic. Odpověď zní – neposlechl.

Radil jste svým svěřencům, ať jdou za hranu bolesti, nebo jste byl po vlastních zkušenostech shovívavější?

Osobně jsem měl trenéra drsňáka, který mi vysvětlil, že když bolí něco mě, jeho to bolí víc. Takže jsem se v poměrně útlém věku naučil pracovat s bolestí. To dnešní generaci sportovců trochu chybí, možná se i o něco víc pozoruje. Neříkám, že je to špatně, ale slovo „přetížený“ je už lehce zdevalvované. Dřív jsme tedy byli asi větší tvrďáci – nepamatuju si závod, který bych absolvoval bez bolesti. Přišlo mi, že to k tomu patří.

A dcerám rady dáváte?

To je velmi tenký led. Nejsem ambiciózní rodič, protože jsem si své sny naplnil sám, což je bezesporu děsná výhoda. Do ničeho je tedy nenutím, když se mě trenérka, shodou okolností manželka, zeptá, zda bych se podíval na tréninkový plán, rozhodně s tím nemám potíž. Myslím si, že to dělá dobře, protože nemá úplně super talentované svěřenkyně, a přesto jsou schopny podávat slušné výkony.

Když jsem byl atlet a pak trenér, měl jsem trochu tendenci radit ostatním, pokud se mi zdálo, že něco dělají špatně. Čas mě naučil, že ne každý chce slyšet názor Tomáše Dvořáka. Jsem teď na slovo skoupější a mám větší klid. Ale hryže to ve mně stále.

70325

* Foto: Mgr. Ivana Roháčková

Je těžší trénovat kluky, nebo holky?

Záleží na osobě trenéra, jaký má náhled na svět. Myslím si, že bych byl schopen vést i děvčata, přestože jsem je nikdy netrénoval. Bohužel, od roku 2012 už netrénuju vůbec, ač by mě to děsně bavilo. Mrzí mě to, ale v současném uspořádání mého všedního dne si to neumím úplně představit. Uvidíme, zda na to ještě jednou dojde. Práce na stadionu je krásná, užíval jsem si ji jako sportovec i jako trenér. Teď jen sleduju výsledky kolegů, kteří se mladé atlety snaží něčemu naučit.

Byl jste jedním z kouřících sportovců – jak jste snášel jako trenér cigárko u svého svěřence?

Nemůžu říct, že bych propukal v nadšení. Zároveň ale nemůžu být mravokárcem, když jsem jako závodník i jako trenér kouřil – nicméně nešlukoval :) Zákazy by z mých úst asi ani nebyly uvěřitelné. Kouření je tedy nešvar, ale troufám si říct, že je věcí každého, i sportovce, jak se k tomu postaví.

Už několik let jste šéftrenérem českých atletů. Co vám tato pozice dává a co bere?

Nikdy jsem se nezamýšlel nad tím, zda dává, nebo bere, a co víc. Atletiku mám rád – doufám, že mi ji ještě dlouho nikdo nezoškliví –, takže když jsem se nechal přesvědčit, abych vzal tuhle práci, nebudu odcházet z bojiště bez boje. A že to boj opravdu někdy je… Zvláštní práce primárně se zvláštními lidmi.

Jak to myslíte?

Zjednodušeně řečeno, někteří ze současné generace sportovců občas nevědí, jak se mají chovat, a někdy si myslí, že můžou všechno. Smutné je, že motivací pro mladého člověka, který dnes de facto může mít, na co si vzpomene, už není to, že chce být nejlepší. Kolikrát jsem svědkem situací, kdy sportovci nechtějí vyčnívat, naopak chtějí být součástí davu.

Co tedy chybí dnešní výchově sportovců?

Chybí základní článek – a tím je výchova mladého člověka obecně. Přijde mi úplně šílené, co jsou některé děti, a hlavně jejich rodiče, schopni předvést. Určité nastavení, které si konkrétní človíček nese z rodiny, si pak i sportovec nese s sebou dál. Malý žák často ví, co nesmí paní učitelka, ale co by neměl on, neví. Podobně to pak vypadá i na tréninku. A bude trvat hodně dlouho, než naše společnost přijde na to, co je tu špatně.

Týká se to však celé Evropy, která dostává od zbytku světa na frak. Na americkém nebo asijském kontinentu totiž ještě pořád existuje vědomí, že „když něco chci, tak něco musím“. Což je ve sportu neskutečně vidět. I u nás jsou samozřejmě světlé výjimky, je jich ovšem sakra málo. O to větší boj je pak někoho ke sportu zlákat, udržet ho u něj a motivovat ho.

A co univerzitní sport?

Ten vnímám jako velké středoevropské mínus. Sytém školství v ČR mu navíc nenahrává – sportovní stipendia nabízí jen minimum fakult. Srovnávat to s USA, kde má univerzitní sport obrovskou tradici a kde studijní výsledky podmiňují účast na tréninku, nikoli obráceně, je samozřejmě nemožné. Myslím si ale, že bychom se k tomu mohli aspoň přiblížit. Ministerstvo podporuje vysoké i jiné školství stejně jako sport, proto by měla mezi oběma stranami existovat snaha vyjít si vstříc. Setkávám se s tím, že vysokoškolští učitelé nemají v mnoha případech absolutně žádné pochopení pro to, že student má prostě dvě záliby – studium a sport – a že je reprezentantem ČR, v majoritě případů jejím zaměstnancem. Vím, že vždycky se ustoupit nedá, ale chybí mi vůle a povědomí ze strany kantorů.

70326

* Foto: archiv MCC Kros Štiřín, Jarmila Karolína Riesová

 

Jak se díváte na věčné „závody“ mezi dopingovými metodami a jejich odhalováním?

Doping je bohužel stinná stránka nejen atletiky, ale sportu povšechně. A protože mám hodné a dobře vychované děti, tak mě vlastně ani nenapadlo, že je to problém celospolečenský. Spousta mladých nesportujících kluků si chce akorát nafouknout bicepsy do trika, a aby je to moc nebolelo, vezmou si k tomu „nějaký prášek“. Mladí sportovci mají v tomto směru výhodu, protože vědí, že nesmí.

Sám mám s dopingem jednu nepříjemnou zkušenost. Kdysi jsme byli s Romanem Šebrlem chyceni při tom, když nám lékař podával glukózu, což není dopingová látka, ale v daný okamžik bylo její užití proti stanoveným pravidlům. Bohužel jsme to nevěděli, což nás ovšem neomlouvalo. V tu chvíli jsem myslel, že se hanbou propadnu, protože jsem vychován k tomu chovat se čestně nejen ke svému okolí, ale primárně k sobě.

Kdybyste se měl teď rozhodovat o své budoucnosti, vybral byste si zase atletiku?

Mám to štěstí, že už se znovu rozhodovat nebudu. Do atletického kroužku jsem začal chodit v 10 letech, a nakonec jsem tomu absolutně propadl. Atletika je krásný sport, v současnosti má ale nemalé problémy, protože jiných krásných a taky nových sportů je spousta. Takže historické a poměrně konzervativní atletické disciplíny už tolik netáhnou.

Takové situace, které zažívali Emil Zátopek nebo Pepa Odložil na stadionu, kam přišlo 10 000 lidí, dnes nezažijeme. Jsme pohodlní zajet se podívat na snažení někoho jiného, kolikrát jeho výkon ani neumíme ocenit, protože nemáme měřítko. Na základních nebo středních školách totiž žáci a studenti mnohokrát ani nepřijdou s atletikou do kontaktu. Nevědí, co znamená uběhnout 100 metrů, skočit do dálky nebo vrhnout koulí…

Jste uprostřed sezóny, jak se těšíte na závody, které české atlety ještě čekají?

V červenci se rozjíždí spousta mládežnických akcí, vrcholem pak bude srpnové mistrovství světa v Londýně, kam se těším. Tam bude určitě stadion plný, protože v Británii se atletice rozumí. Doufám, že se čeští atleti ukážou v dobrém světle.

Na druhé straně je to pro mě jako šéftrenéra kolotoč – už teď připravuju sezónu 2018. Jsem pracant, ve své podstatě jsem byl i jako sportovec spíš „dělník“, než že bych byl super talent, takže se práce nebojím. Ale občas pozoruju, že budu muset brzdit.

Při jakých aktivitách se tedy odreagujete?

Koníčků mám spoustu, ale chybí mi na ně čas. Baví mě zahrádka, rád vařím, kutím, chodím, třeba i do lesa na houby, a poznávám. Rozhodně jsou činnosti, u kterých si odpočinu a atletiku pustím na druhou kolej. Ale jinak ji mám v hlavě hodně…

(JAT)

 

Hodnocení: spravovat