1. lékařská fakulta Univerzity Karlovy Univerzita Karlova
Zajímá vás, co se děje na fakultě? Přihlaste se k odběru bulletinu Jednička.

Pomůžeme vám

Potřebujete pomoc nebo informace a nevíte přesně na koho se obrátit?

Kontaktujte nás

Když jde člověk k divadlu, stává se lékařem lidských duší

Ze všech svých profesí se nejlépe cítí v roli dědečka, zejména když může jít se svým vnukem Američanem na ryby. Na divadelní scéně, kde se hrají především velké lidské příběhy, však žádnou oblíbenou roli nemá. Protože když si prý člověk něco oblíbí, musí se s tím jednoho dne stejně rozloučit. Tomáš Töpfer – ředitel Divadla na Vinohradech, herec, režisér, scenárista a vysokoškolský pedagog, ale také podnikatel či bývalý politik.

Jak vnímáte sousedství vašeho gastronomického podniku s toxikologickým pracovištěm 1. LF UK a VFN v Praze?

Hostinci U Kalicha se nevěnuju déle než patnáct let. I můj bratr už je v penzi. Máme ale takový rituál, že se tam scházíme s celou rodinou na silvestra. Naštěstí žádné naše jídlo nebylo nikdy toxické, takže je prima, že spolu v tomto oboru nespolupracujeme.

Když se řekne U Kalicha, vybaví se samozřejmě dobrý voják Švejk. Uplatnil by se v současné politice?

Řekl bych, že ze Švejka se stává takový fenomén, symbol Čechů. Ale je to prostě „jen“ geniální literární postava, kterou si vymyslel pan Hašek, respektive se nechal inspirovat pucflekem Strašlipkou. Myslím si, že povaha nás Středoevropanů je mnohem komplikovanější a že žádná typická česká vlastnost neexistuje. Kdybychom si prošli své vlastní rodokmeny, možná zjistíme, že dědeček byl Srb, babička se narodila ve Vídni a prababička byla Polka. Nehledě na to, že naším územím prošly různé armády a zanechaly tady genetické stopy už od Napoleona. Takže bych se tím češstvím nenechal tolik ovlivňovat.

67863

V několika seriálech jste hrál postavu lékaře. Toužil jste se jím někdy stát?

A víte, že jo?! Jako dítě. Přestože jsem žádný vzor v úzké rodině neměl. Ale v té širší ano, takže kdybych se líp učil, možná bych byl taky doktorem. Koneckonců, když jde člověk k divadlu, stává se lékařem lidských duší.

Jak se učí hrát doktor – je to v něčem těžší než hrát jinou profesi?

Ani ne. Při každém natáčení, které má v určitých pasážích odborný scénář, musí být i odborný poradce, v tomto případě lékař. Třeba když jsme točili pokračování Nemocnice na kraji města, museli jsme se zúčastňovat i některých operací, abychom viděli, jak probíhají. Byl jsem přítomen u totální náhrady kyčelního kloubu nebo u plastiky zkříženého vazu v koleni, která se dělá artroskopicky. Byl to zajímavý pohled na práci lékařů, tak trochu „ze zákulisí“.

Překvapilo vás něco při natáčení v medicínském prostředí?

Protože jsem byl na vojně vyučeným zdravotníkem a musel jsem chodit spolu s mediky na pitvy, nevadí mi vidět operace naživo. V případě války bych byl dokonce velitelem praporního obvaziště, takže umím poskytnout první pomoc, dát injekci, obvazovat.

Co mě ale překvapilo, byly technologie, které jsme měl možnost poznat zblízka. Třeba právě při artroskopických výkonech, kdy lékař vpíchne minikameru do kolene, dívá se spolu s pacientem na obrazovku a ukazuje mu, co bude dělat.

Kdybyste se měl vžít do role opravdového lékaře, co by pro vás bylo nejhorší?

Být trpělivý vůči pacientům, neustále jim opakovat, co by měli s ohledem na své zdraví dělat, a vzdorovat laickému pohledu na medicínu. Současné informační technologie a internet umožňují, že je dnes téměř každý napůl doktorem. Myslím si, že je to jedna z nejhorších věcí, co se mohla v 21. století stát. Ostatně, když se dívám na hokej, taky vím nejlíp, kam by měl hráč přihrát a kdy by měl střílet.

Co tedy pro své zdraví děláte vy? Chodíte na preventivní prohlídky?

To tedy chodím. Protože už jsem ve věku, kdy by měl člověk vědět, jestli se v jeho těle neděje něco, co nemá. Životosprávu ale nedržím dobrou, to už tak k mé profesi patří. Moje hlavní stravování proto připadá až na dobu po představení, to znamená na noc.

Pobyl jste si už někdy delší dobu v nemocnici?

Naposledy jsem musel být hospitalizován ve čtyřech letech, kdy jsem byl na operaci dětské kýly. Od té doby jsem ve špitále neležel.

67864

Máte mezi doktory kamarády?

Když jsme byli mladí, zvali jsme na představení děvčata, abychom je okouzlili. Když jsme se rozváděli, zvali jsme advokáty. A teď, když už se skláníme do údolí věku, zveme doktory. Při premiéře si většinou říkám: „Je to prima – tamhle sedí přednosta ORL, tamhle psychiatr, tamhle ortoped, však já už tu kyčli taky možná budu potřebovat!“

Říkáte, že medicína a divadlo mají společnou práci s lidmi. Co by měl tedy dobrý pedagog naučit své studenty?

Víte, o profesi se ve škole dozvědí dost, teoreticky vždycky. Osobně mám ale pocit, že by dobrý pedagog měl vychovávat všestranné, sebevědomé osobnosti. Protože k herectví nestačí jen ovládnout technické disciplíny, zrovna tak jako k medicíně asi není potřeba jen udělat na jedničku zkoušku z anatomie… Šťastný pacient, který má empatického lékaře.

Mění se uchazeči o herectví v průběhu času?

Mění se především ve svých motivacích a inspiracích ke studiu herectví. Každá generace říká, že za ní to bylo jiné – mezi ty lidi já nepatřím, ale vidím, že my jsme toužili po základu, po divadelním herectví, zatímco současní mladí jsou spíše vychováváni nekonečnými seriály, soap operami, příhodami z kalendářů, které nikdy nekončí… Ale nezlobím se za to za ně, takhle se to vyvíjí. Dnes je práce pro herce mnohem víc, často však povrchní. V televizi vlastně může hrát každý, kdo se umí přirozeně tvářit a říct nějakou větu. Takový člověk má pak pocit, že je to jednoduché. Když ale přijde na velké jeviště, jakým je i vinohradské divadlo, zjistí, že ta profese obnáší daleko víc a že neuspěje.

67865

Existuje nějaká role, kterou byste si chtěl zahrát?

Ani ne. A víte proč? Mladí herci si myslí, že tajemství úspěchu je skryto právě v konkrétní roli a že až dostanou tu pravou, ukážou svůj talent a oslní. Časem ale zjistí, že tajemství je ukryto v nich a že s postavou to nemá nic společného.

Jak trávíte volný čas?

Chodím na ryby! Jak říkával pan Werich, podle starého čínského přísloví se čas strávený na rybách nezapočítává do života. Takže už jsem vlastně o mnoho let starší. Taky mám moc rád veterány. Je to kvůli tatínkovi, který zemřel, když mi bylo 11 let. Jedno staré předválečné autíčko, kam se lil benzín, olej i brzdová kapalina a které vždycky krásně vonělo, jsme totiž vlastnili a jezdili s ním na výlety. Když už jsem byl dospělý, sednul jsem si jednou při natáčení právě do podobného auta, které vonělo stejně jako moje dětství. Vzpomněl jsem si na tatínka, a tak si koupil svého prvního veterána. Dneska už mám čtyři, se třemi jezdím a jeden se opravuje. Také mě těší sbírat staré vláčky, už zkrátka začínám být infantilní.

 

Hodnocení: (hodnotil 1 uživatel) spravovat