1. lékařská fakulta Univerzity Karlovy Univerzita Karlova
zburi| tisk | spravovat

Život je i otázkou šťastných náhod

Když chcete něco dokázat, musíte pro to udělat víc než ostatní. Tak zní krédo vrcholového sportovce, který si už v mládí vysnil, že vyhraje olympiádu. Vítězil v juniorských turnajích, stal se mistrem republiky, reprezentantem, začal porážet hráče světové špičky… Slibně rozjetou kariéru ve 24letech z čista jasna přerušila diagnóza zhoubného nádoru varlete. Badmintonista Petr Koukal. Pokorný bojovník.

58411

O rakovině varlat se snažíte komunikovat otevřeně a moderní formou prostřednictvím sociálních sítí a workshopů. Přestávají se lidé stydět mluvit o tomto – pro mnohé – choulostivém tématu?

Řekl bych, že ano. Ale jsem si vědom toho, že se mění jen ta část společnosti, se kterou přijdu do styku a snažím se ji vzdělávat. Když lidem říkám, že rakovina varlat se týká chlapů v mladém věku, jsou zaskočeni a spousta z nich netuší, jaké nebezpečí jim může hrozit. Sám jsem to také netušil. Nicméně díky tomu, že jim můžu sdělit své osobní zkušenosti, ukázat videa a fotky z doby, kdy jsem nemoc prožíval, působím důvěryhodněji a přesvědčivěji, než když si o nádorech varlat čtou nebo je na ně upozorní lékař.

Často mi chodí e-maily, kde se mě lidé ptají na odborné věci – třeba jaké režimy chemoterapie bych jim doporučil, několik mužů mi dokonce poslalo fotku svého varlete s nějakým nálezem, protože se bojí jít k lékaři. Vždycky si při tom uvědomím, jak dlouhá cesta k dokonalé osvětě nás ještě čeká.

Mohou třeba pomoci partnerky?

Myslím si, že hrají největší roli. Naším projektem STK pro chlapy sice cílíme na muže, ale zároveň víme, že největším koaličním partnerem je pro nás právě žena, která má často jako jediná schopnost ho přesvědčit, aby se sebou něco udělal.

Jak jste se staral o své zdraví před onemocněním vy?

I když jsem sportovec, nikdy jsem vlastně nebyl na preventivní prohlídce. Měl jsem pocit, že když mě občas zkontroluje sportovní lékař a udělá mi funkční vyšetření, že to stačí. Říkal jsem si, že mě nic jiného než natažený sval nebo bolestivá záda přece hrozit nemůže.

Pro mě tedy byla diagnóza rakoviny varlat velký šok. Tehdy mi bylo 24 let, žil jsem zdravě, nekouřil, nepil, sportoval, nádorová onemocnění se v rodině nevyskytovala...

58412

Co vás nakonec dovedlo k doktorovi?

Je to docela vtipný příběh. Seděli jsme s kamarády v restauraci, popíjeli a byla mezi námi i lékařka, která pár dní před tím absolvovala na lékařské fakultě. Všichni jsme ji trochu testovali a začali se svěřovat s různými zdravotními problémy. Mě po pár pivech napadlo z legrace říct, že jsem si před několika měsíci něco nahmatal na varleti. Že to byla pravda, jsem věděl jen já, ale nebál jsem se. Zuzka naštěstí byla tak boží člověk, že mé první „ohledání“ udělala přímo v restauraci na toaletě.

Druhý den ráno mi zavolala a řekla, že mě objednala ke kamarádovi urologovi, ať přijdu hned odpoledne. Nechtělo se mi, protože jsme měl mít trénink, ale tak dlouho mě přesvědčovala, až jsem se nechal přemluvit. Od pana doktora jsem jel rovnou do nemocnice na operaci. Takže docela drsná realita. Asi nejlépe jsem si na tom uvědomil, jak je život otázkou šťastných náhod a rozhodnutí. Měl jsem štěstí, ale spousta lidí ho nemá. Proč to tedy pokoušet, lepší je jít na preventivní prohlídku.

Léčbu zhoubného nádoru varlete jste podstoupil na Urologické a Onkologické klinice 1. LF UK a VFN. Co bylo nejtěžší?

Nejobtížnější pro mě bylo prostředí nemocnice – ležet na onkologii, vidět umírat lidi. Vysilovalo mě to mnohem víc fyzicky i psychicky než všechny chemoterapie. Nad vodou mě držela myšlenka návratu do plnohodnotného života. Nechtěl jsem se „jen“ uzdravit a přežít, i když je to nejdůležitější a díkybohu by to stačilo, ale chtěl jsem dál sportovat, mít děti, rodinu.

Pomohlo vám třeba i to, že jste byl vrcholový sportovec, člověk zvyklý z podstaty své profese víc bojovat, chtít vyhrát?

Stoprocentně. Velmi. Fyzicky i psychicky. Fyzicky po té stránce, že chemoterapie jsou samozřejmě pro organismus velký zásah, takže jsem se snažil si je připodobnit k tréninku, při kterém se tělo také musí prát se škodlivými látkami, jež produkuje, a do druhého dne zregenerovat, aby člověk mohl znovu makat. A psychicky tím, že jsem byl zvyklý se denně prát o lepší výsledky, bojovat, překonávat překážky…

Ovlivnilo setkání s nemocí váš postoj k medicíně?

Velmi zásadně, protože do té doby jsem s ní neměl prakticky žádný kontakt. Bylo velmi inspirativní vidět, že celá nemocnice představuje živý organismus, kolika lidem lékaři a sestry denně pomáhají a s jakým vypětím. Není to pochlebování, opravdu jsem obdivoval a s vděkem nahlížel na jejich práci. A to samozřejmě trvá dodnes.

A jak se změnil váš pohled na svět?

Jsou to taková klišé ve smyslu, že člověk všechno přehodnotí a zpomalí. Je to pravda v jednu chvíli, ale poměrně rychle jsem se do toho šíleného kolotoče vrátil, aniž bych si to uvědomil. Myslím si ale, že dnes dokážu vycítit, kdy už je toho moc, a v myšlenkách se vrátit do doby, kdy to bylo špatné. Stačí si jen večer sednout sám, dát si čaj a zamyslet se. Najednou se spousta problémů vyřeší víceméně sama.

Pokud byste tedy měl jedním slovem charakterizovat rozdíl mezi Petrem Koukalem před diagnózou rakoviny a po ní, jaké by to bylo?

Pokora. K životu, vlastnímu tělu, prevenci, rodině, přátelům...

Hlídáte se teď víc? A třeba své blízké?

Zrovna nedávno jsem byl na každoročním CT vyšetření, takže chodím na prohlídky, které mi pan profesor Petruželka z Onkologické kliniky naordinuje. Ale nejsem úzkostlivější ke každému problému, který se objeví. Nicméně když mám pochybnosti, řeším to hned a nečekám. Pokud se týká okolí, tam je to o něco „horší“ – jsem hodně přísný a nepříjemný, když vidím, že to nefunguje, jak by mělo. Snažím se na své blízké působit a jít příkladem.

58413

Jak se vaše současná partnerka, skvělá česká biatlonistka Gabriela Soukalová, vyrovnala s faktem, že jste měl rakovinu?

Protože to bylo mediálně známé, nijak zvlášť jsme to neřešili. Velmi jsme spolu ale prožívali, když jsem byl před rokem na vyšetření, zda můžu mít děti přirozenou cestou. A dopadlo to dobře!

Jsou podle vás sportovci ve věcech zdraví rozumní?

Myslím si, že mají často pocit nesmrtelnosti. Protože jsou aktivní, silní, žijí zdravě, mají hezká těla. Často si ale neuvědomují, že vrcholový sport může organismus velmi zásadně huntovat nejen po fyzické stránce, ale i z hlediska vnitřních, interních obtíží.

Hodně za sportem cestujete, musel jste někdy využít služeb zdravotnictví v cizích zemích?

Myslím si, že lidé české zdravotnictví nedoceňují – jak po stránce finanční, tak kvalitativní. Když tedy můžu, raději počkám na ošetření do Čech. Občas jsem ale nucen jít i v cizině k lékaři, nejčastěji v Asii, kdy nemám šanci se rychle dostat domů. Zkušenosti jsou zajímavé. Třeba v Číně jsem jednou potřeboval rozvolnit bolesti bederní páteře v oblasti „esíček“, proto jsem zašel na fyzioterapii. Objevil se doktor s injekční stříkačkou a skoro mě začal nutit, že místo protažení a uvolnění mi dá injekci s úplně neznámou látkou. Takže jsem raději odešel.

V novém klipu na webu STK pro chlapy jste si zahrál doktora. Uvažoval jste někdy o studiu medicíny?

Ano. Přišlo mi to jako vznešené, ctnostné povolání. Ale když jsem při nemoci zjistil, co všechno to obnáší, jsem dnes rád, že jsem sportovcem :-) O to větší chovám úctu k medicíně a ve volném čase se snažím o tělo zajímat. Mám různé encyklopedie, občas si v nich listuju a čtu.

Jak vnímáte medicínské informace na internetu?

Myslím si, že je jich tam až příliš a jsou velmi různorodé. Člověk snadno dojde na scestí z té správné léčby – ať je, jaká je –, protože se nechá zviklat „radami“ a reakcemi lidí, kteří mu začnou něco podsouvat. Určitě jde o velký problém. Proto jsme taky podpořili projekt Onkoportál, kde jsou informace ověřené lékaři. Takové weby se mi moc líbí.

Jak rychle jste se dokázal po nemoci vrátit do plné sportovní aktivity?

Řekl bych, že jsem se ještě nevrátil a že už se nikdy nevrátím. Není to tréninkovým výpadkem, kdy člověk pár měsíců nehraje, ale tím, že tělo je prostě zásadně poznamenané chemoterapií. Regenerace nejen po výkonu, ale i během zápasu je jiná. Několik let po léčbě jsem měl pocit, že všechny moje „triky, které jsem se tak dlouho učil“, najednou přestaly fungovat. Ale díkybohu můžu hrát a chci na olympiádu. Takže se snažím, ale není to ono...

... což pro vás musí být dost těžké.

Je to hodně těžké, nepříjemné. Člověk ztratí respekt všech soupeřů. Získá sice jiný, lidský, ale ztratí ten sportovní, který si budoval 15 let. Zase je to ale výzva a zajímavý boj...

... a obdiv.

Děkuju.

Změnil byste dnes něco ve svém přístupu ke zdraví v době před diagnózou?

Asi nejvíc to, že bych šel k doktorovi v den, kdy jsem si poprvé nahmatal bulku. Čekal jsem asi 2 nebo 3 měsíce, protože jsem to nepovažoval za problém. Bulka se nezvětšovala, nebolela. Kdybych to řešil hned, možná bych nemusel absolvovat chemoterapie, což by byl, věřím, naprosto zásadní rozdíl v kvalitě života.

(JAT)

 


počet zobrazení: 1476 poslední aktualizace: zburi, 15.01.2016
Hodnocení: (hodnotil 1 uživatel) Kliknutím na tento odkaz upozorníte autora, že jeho článek už zřejmě není aktuální.
zavřít