1. lékařská fakulta Univerzity Karlovy Univerzita Karlova
mary.jane| tisk | spravovat

Súdán

Súdán 7/2006

Před cestou

Byl jsem studentem 5. ročníku medicíny a, stejně jako každý rok, se i vloni naskytla možnost vyjet na prázdninovou měční stáž do mnoha zemí prakticky po celém světě. Jsem dobrodružná povaha, a tudíž jsem chtěl zažít něco opravdu exotického, proto jsem se zaměřil na Asii a Afriku. Okamžitě jsem se tedy chopil šance zažít léto v africkém Súdánu…

Těch pár měsíců před odjezdem jsem byl mírně nervózní. Jak jinak, když jediné zprávy o tomto koutu světa byly jen a pouze negativní, tj. dvacetiletá občanská válka, právě propuknuvší boje se sousedním Čadem, tragédie v Darfúru, půl roku staré rebelie v Chartúmu po smrti černošského viceprezidenta Garanga, které byly, jak jsem se na místě dozvěděl, velmi bouřlivé, lidé nechodili do zaměstnání ani do škol a město bylo v plamenech, apod.

Toto všechno mne však neodradilo, měl jsem obavy, ale zároveň cítil touhu dostat se někam, kam se Evropan nikdy nepodívá. Zhruba po měsíci přišla další nabídka, tudíž jsme jeli dva a docela jsem se uklidnil a moc se těšil.

O cestě

Cestovat do Súdánu je poměrně složité, přímých letů je málo a jsou zhruba dvakrát dražší než ty do Egypta. Cestovali jsme z Vídně přes Amsterdam a zde nastalo první překvapení. Před vstupem do letadla stála obrovská řada lidí, více bělochů, sem tam nějaký voják… Hned jsem byl klidnější, že nás neletí málo, ale vůbec jsem nechápal, co tam ti všichni lidé, včetně rodin s malými dětmi, budou proboha dělat… K vystřízlivění došlo po přistání, kdy jsme zjistili, že Chartúm je pouhým mezipřistáním na trase do etiopské Addis Abeby a vystoupili jsme pouze my dva, několik místních a vojáci OSN. Na schůdcích jsem myslel, že sním – cesta z přechlazeného letadla do tropických večerních 40 oC, byla strašná. Vojtěch, můj kolega, poznamenal, že je to určitě teplo z motoru… Při cestě do haly však byl motor již dávno v nedohlednu a vedro bylo stejné.

Odbavení proběhlo bez problémů, ale nikde jsme nemohli najít súdánské studenty, kteří nás měli čekat. Posílání sms zpráv přes roaming téměř nefungovalo, ale nakonec se nám jeden ze Súdánců dovolal a ze skřípajících slov jsem pochopil, že musíme vyjít před halu, prodrat se celým tím davem „normálních“ lidí čekajících na příbuzné, protože tito mají vstup na letiště zakázán… Jednoho z nich jsme už znali z Prahy, kde jsme se setkali při jeho stáži v Čechách. Vzali nás autem nakoupit do jediného moderního nákupního centra v zemi. Dojeli jsme do klasické nákupní galerie evropského stylu a po pár minutách nastala tma. Bylo nám řečeno, že vypnuli elektřinu, což bylo jevem docela častým. Nakoupili jsme při světle z generátoru v nedýchatelném prostředí při vypnuté klimatizaci a pokračovali na kolej. Projížděli jsme hodně špinavými ulicemi s rozbořenými domy a studenti hrdě čili, že jsme v centru a že právě jedeme nejdražší chartúmskou čtvrtí. Bylo to úsměvné…

Překvapení dne na nás však čekalo na koleji. Zavedli nás do pokoje, čtyři železné postele, čtyři skříně ve zdi na visací zámek… Mnohem zajímavější však byla návštěva záchodů. Vešli jsme do boudy s asi dvaceti boxy, každý s úplně prorezlými plechovými dveřmi a po otevření jsem nevěděl, zda se mám smát nebo brečet. V zemi byl klasický turecký záchod, který už jsem v minulosti poznal, ale nad ním byla sprcha a po zdech všudypřítomná plíseň, sliz a dlouzí červení červi… Zvítězil ale smích, protože mi přišla šíleně srandovní představa, že si člověk zajde na záchod a může se při jednom i osprchovat. Vojta měl ovšem pocit zcela jiný, upadl do mírné deprese a uvažoval o návratu domů. Na sprchy jsme si ale rychle zvykli a navíc se tyto „multifunkční“ boxy ukázaly jako velmi praktické při potřebě sprchování třikrát denně – ráno po probuzení, kdy byl člověk úplně zpocený i při

otevřených oknech a zapnutém stropním větráku, odpoledne po obědě, kdy bylo zároveň potřeba usušit zpocené oblečení a samozřejmě večer. Ale stejně to bylo jen sprchování pro dobrý pocit, poněvadž za deset minut na tom byl člověk úplně stejně

O společnosti

První víkend jsme jeli na hlavní chartúmskou turistickou atrakci, jíž je hrobka povstaleckého vůdce Mahdího a vedle ní stojící Khalífův dům, z něhož je nyní muzeum s předměty a fotografiemi z anglické koloniální nadvlády. Z té Súdán těží dodnes – právě ta mu přinesla rozvoj v podobě silnic, přístavu Port Sudan, či Chartúmské univerzity, jež byla přímo řízená Oxfordem, a tudíž si nese do dnešních dní dobrou reputaci.

Tyto památky studenti i většina lidí zná, jiné už to je ale se vzdálenějším okolím hlavního města. Zpočátku mi přišlo divné, že většina nikdy nenavštívila nejznámější súdánské pamětihodnosti, zejména pyramidy a jiné archeologické nálezy na horním Nilu, ale ani jiná města. Časem jsem pochopil, že mnohem jednodušší pro ty, kteří mají jak čas, tak peníze se vůbec podobnými problémy zabývat, je koupit si letenku a navštívit jiný stát, než cestovat v šílených podmínkách vlastní země.

Společnost je zde jiná než u nás – prakticky tu neexistuje klasická střední vrstva – lidé jsou buď velmi bohatí, anebo úplně chudí. Jako Aisha, která nás pozvala do domu svého otce pracujícího pro vládu na oběd. Do vily plné luxusu jako z mýdlové opery kousek od chýší, ve kterých žijí lidé nemající téměř co jíst. Jednou si stěžovala na jednu leteckou společnost, protože si může člověk s sebou vzít jen dvacetikilové zavazadlo. Na mou otázku, proč potřebuje na dovolenou větší kufr, jsem dostal odzbrojující odpověď, že když jedou čas od času nakoupit do Londýna, tak je to prostě málo…

Lidé jsou však rozdělení i geografickou příslušností – na ty z Chartúmu a na ty ostatní. Bohatí, kteří mají přístup k informacím, nemají nejmenší zájem o dění mimo hlavní město a Darfúr či jih země je vůbec nezajímá a považují tyto oblasti za druhořadý Súdán. Velké množství bohatých lidí, přepychové domy a moderní auta dělají z hlavního města stát ve státě.

O nemocnici

Každý den jsem chodil do nemocnice a to bylo opravdové dobrodružství – nejen tím, co jsem viděl, ale i cestou tam a zpět. Mezi fakultou a nemocnicí je totiž jedna z hlavních silnic s provozem podobným pražské magistrále a musel jsem ji chtě nechtě přejít. Semafory jsou však jen na pár místech ve městě a přechod tamním řidičům nic neříká. V ranní špičce jsem byl první dny zoufalý, auta vůbec nezastavovala, takže jsem vždy počkal na místního, který věděl „jak na to“ a přešel s ním. Později už jsem si zvykl a byl jsem šťastný, že můžu přecházet sám.

Při vstupu do nemocnice jsou od studentů vojáky vyžadovány průkazy. Tím se areál brání návalu masám nejširšího příbuzenstva nemocných a pouští se většinou pouze rodiče či partneři. Zbylí příbuzní čekají v zástupech před branou a prosí o slitování. S malými dětmi jsou hospitalizovány i matky, jež s nimi sdílejí jednu postel. Po mně však byl průkaz požadován jen několikrát, dostatečnou vstupenkou byla totiž bílá pleť. Ta mi ale zpočátku působila mírný vnitřní neklid, protože při procházení městem na mne všichni doslova zírali, sledovali každý můj krok, povídali si o mně, otáčeli se a ukazovali si na mne se smíchem ve tváři. Celou atmosféru pouštního města, ve kterém jsem se zpočátku cítil jako vetřelec, dotvářeli všudypřítomní vojáci se samopaly v ruce. Byl to divný pocit. Za pár dní jsem si zvykl a nevěnoval tomu dál pozornost.

Stejně jako na ulicích i v nemocnici se všude potulují kočky. Na chodbách, na pokojích a dokonce i na porodním sále. Nikomu nevadí a ještě lékaři vtipkovali, že nemocniční kočky jsou ty nejtlustší, protože kradou pacientům jídlo. Stážoval jsem na ortopedickém oddělení a každý den jsem čekal, co zase uvidím nového. Diagnózy, které jsou

v Evropě nemyslitelné – infekční nemoci jako malárii, leishmaniózu či tuberkulózu – by člověk mohl čekat, ale měsíc i více staré otevřené zlomeniny, které byly léčeny mimo Chartúm pouze základními antibiotiky proti infekci, to býval opravdu drsný pohled. Jediná ortopedie schopná řešit komplikované zlomeniny invazivní cestou je totiž právě tato, takže pokud někdo utrpí těžký úraz třeba na jihu země a nemá peníze na cestu dlouhou i 1500 km, má asi smůlu a vůbec nevím, jak může dopadnout. I když částečnou představu o tomto osudu jsem časem získal, když jsem viděl hocha s plandající, nehybnou, silně bolestivou rukou, kterého léčil tradiční léčitel přítomný v každé vesnici tím, že mu ji prostě zaškrtil… Další měl štěstí méně, protože při obdobné „terapii“ mu zbyly z předloktí jen dvě kosti a pár na povrch odhalených svalů. Zbytek odumřel. Amputovat mu ji podle přednosty nebudou, protože prý je lepší něco, než nic…

O jídle

Po stáži jsme se scházívali na obědě. Studentský oběd, to není menza a polévka s hlavním jídlem. To jsou různé druhy hamburgerů, kebab v housce či arabském tenkém chlebě, párek v rohlíku apod. Zpočátku jsem se strašně bál, však jsem před příjezdem ze všech stran slyšel, že pouliční africké jídlo je pro Evropana naprosté tabu. Ale tady nebyla jiná možnost a rychle jsem si zvykl jíst i ve fast foodech mimo fakultu a vodu, kterou jsme nosili stále s sebou a jíž jsem vypil denně čtyři pět litrů, jsme pili z chladících nádrží na fakultě či na koleji a musím přiznat, že obavy byly liché, protože jsem měl střevní potíže za celou dobu jen asi třikrát a po tabletě uhlí hned ustoupily. Po obědě jsme odcházeli na kolej a většinou na pár hodin spali, protože se nedalo nic dělat. Jednou jsem se pokusil zajít si sám po obědě na procházku do centra, ale rychle mi došlo, že při obvyklé teplotě přes 40 oC ve stínu a o mnoho vyšší na slunci, to nebyl dobrý nápad. Vpodvečer jsme se scházívali na fakultě a pak šli na večeři, dost často na tradiční súdánskou kuchyni, což byl „ful“, fazolová hustá kaše, dále plněné papriky a další různé kaše, jídla většinou už tak nevalného vzhledu, který byl ještě umocněn tím, že byla „servírována“ v pomačkaných plechových talířích a jedla se rukama s houskou. Ale chutnaly dobře a zvykl jsem si.

Po čase jsem se odhodlal dát si v restauraci místo obligátní koly či jiného sladkého nápoje v láhvi džus. Ten je tam stejně tradiční jako maso v housce a bývá ve velkých kádích s ledem. Nechtělo se mi do toho, protože jsem jednou shlédl přípravný proces – přivezli kvádr, hodili ho na zaprášený chodník, rozbili kladivem a naházeli do kádě. Ale když si objednali všichni, tak jsem nechtěl kazit partu… A i když byl šíleně, ale neuvěřitelně přeslazený, stejně jako jejich sladké zákusky, při jejichž pojídání měl člověk pocit, že jí cukr s těstem, což vysvětlovali tím, že když nemají čokoládu, tak musí mít jinou sladkost, tak jsem jej pil často a přežil ho ve zdraví. Nikdy jsem se ovšem neodvážil pít džus z ulice, který se prodával bez kelímku a každý musel pít z jediného plechového hrnku, kterému se o nějaké dezinfekci, nebo aspoň omytí, mohlo jen zdát.

O pyramidách

Za asi dva týdny jsme jeli na největší turistickou atrakci v Súdánu, na pyramidy Meroe, asi dvě hodiny cesty na sever. Cestou jsme zírali z okna na pouštní vesnice s hliněnými domky, bez elektřiny a bez přístupu k vodě. Nil byl dost daleko, a proto si dodnes lámu hlavu nad tím, jak tam můžou lidé přežít… Na pyramidy jsou patřičně hrdí a pořád zdůrazňovali, že ačkoli jsou menší než ty egyptské, tak jich je víc a jsou starší. Ony to jsou spíše velké hrobky jehlanovitého tvaru, nežli pyramidy jaké známe z okolí Káhiry a hlavním „funkčním“ rozdílem mezi oběma typy je to, že v Egyptě se panovník pohřbíval do pyramidy, zatímco v Súdánu pod ní. Ale i tak to byl zážitek, na který se nezapomíná. Stejně jako v celé zemi, i zde nebylo po turistech ani památky, a tak jsme tam byli sami. Jen my – asi dvacet lidí – pár obchodníků se suvenýry a domorodců nabízejících svezení na velbloudovi – a pyramidy

v pusté poušti. Naprostý klid, cítil jsem se jako v pohádce. Vstup na toto území je placen deseti dolary a musí být povolen Ministerstvem kultury, což nám místní studenti zařídili.

Při cestě zpět jsme sjeli za silnice do pouště, projížděli vesnicemi, až jsme dojeli k Nilu. Pobíhalo tam pár dětí, na řece byla jedna loďka a místní nás vzal na projížďku. Překrásná, lidmi nepoznamenaná, scenérie, která se nám naskytla, je nepopsatelná. Studenti nám udělali večeři a před ní se, jak jinak, dlouze modlili. Modlitba je všudypřítomná, provádějí ji pětkrát denně a to i přímo na ulici. Do mešit se všichni nevejdou, tak si třeba prodavač jednoduše vytáhne před obchod kobereček a pomodlí se na chodníku.

O víře

V zemi panuje islámský vojenský režim. Jeho vliv je vidět na každém kroku. Naprostá většina žen je zahalená, neexistuje mít přítelkyni nebo přítele před svatbou, muž se nesmí dotknout ženy jinak než podáním ruky a někteří, ti nejsilněji věřící, se nedotknou člověka opačného pohlaví vůbec. O nezahalených dívkách platí všeobecná představa, že jsou lehčích mravů. O evropských a amerických ženách si všichni myslí prakticky totéž. Dlouhé hodiny jsme jim tyto názory o naší, podle nich zkažené civilizaci, vyvraceli. Ale stejně jsme neuspěli, protože jsme byli nazváni primitivy, když se sluníme v plavkách a dokonce i bez nich, a tím pádem se chováme jako černoši na jihu Súdánu. Ti se sice slunit nemusejí, ale odhalení chodí taktéž, a proto jimi pohrdají a označují je taktéž primitivními.

Mnoho žen, zejména těch starších, má rituální genitální obřízku. Nyní je již nelegální, ale praktikuje se stále. V porodnici jsem ji viděl na vlastní oči a je to strašné znetvoření. Nemožnost mít partnera před svatbou si vynahrazují tím, že se vodí za ruku dva muži. Ženy to praktikují málo a bylo nám řečeno, že je to pouze důkaz velkého přátelství. Nic víc. Každopádně to praktikovali často a s různými lidmi… Takže tam má asi každý hodně velkých přátel… Ženy mají nižší postavení než muži, což je všeobecně přijímáno jako naprosto normální. Už jen to, že musely být na koleji do jedenácti hodin večer, jinak jim zamkli a nepustili je dovnitř, což vysvětlovali tím, že žena se nemá co potulovat sama po nocích a že ji tím chrání před nekalými úmysly mužů. Oponovali jsme tím, že může mít mužské přátele, kteří by ji ochránili. Na toto, stejně jako na řadu jiných, pro nás nepochopitelných jevů, neměli žádný dobrý argument. Kupříkladu alkohol, jehož dovoz i prodej je přísně zakázán. Po našem konstatování, že pokud je člověk dobrý muslim, tak by si pivo stejně nekoupil, ani kdyby se na ulici prodávalo, byl opět oheň na střeše. Lidé prý potřebují ochranu a jejich vláda ji jim tímto dává. Nijak už ovšem neuměli vysvětlit velké množství pacientů s cirhózou jater v nemocnici. I přes oficiální prohibici totiž lidé pálí alkohol nelegálně, zejména na křesťanském jihu. Ostatně i ta sexuální zdrženlivost před sňatkem je jen na oko – dokazuje to nejen velké množství prostitutek u etiopských hranic, ale i zkušenosti svobodných studentů, kteří prý využívají služeb svých spolužaček. Nebo Josif, doktor, který mě měl na starost. Byl svobodný. Na otázku, proč nemá manželku, řekl úsměv vyvolávající odpověď – že nemá peníze. Měl však už dvě předešlé přítelkyně. Předposlední den mého pobytu jsem jej potkal a chválil se, že příští rok má svatbu. Prý ji zná dobře…

Debata na podobná témata byla velmi těžká a nejvíce nás překvapilo, že tak striktní a doslova středověké názory mají univerzitní studenti. O těchto problémech absolutně odmítají přemýšlet, cokoli byť jen trochu zavánělo podivností, okamžitě převedli na Svaté písmo a tím diskuze končila. Takže jsme celkově byli dosti zmatení a došlo nám, že názorově jsou obyvatelé ovlivněni dokonale, ale činy už tomu neodpovídají.

Vojáci jsou vidět téměř na každém kroku, sledují ulice a několikrát jsme i my pocítili jejich vliv – jednak v Chartúmu, kdy nám několikrát vyhrožovali po vyfocení některé důležité budovy – oficiálně je focení dovoleno pouze s povolením, které jsme neměli, a u strategických budov a mostů je zakázáno úplně, ale také cestou mimo hlavní město. Jednou jsem však viděl ukázku jejich moci přímo v akci. Seděli jsme v dražší zahradní restauraci a

pojídali zmrzlinu a najednou se za plotem začalo něco dít – hlouček černochů pobízel hlavního aktéra uprostřed a ten začal tancovat stylem á la hip-hop. Zábava však neměla dlouhého trvání – asi za půl minuty přiběhl voják a švihal bičem. Žádným obuškem, opravdovým bičem a mrskal s ním hlava nehlava. Stál jsem jak opařený a jeden z místních studentů mi naprosto v klidu situaci objasnil tak, že tancování na ulici je zakázáno…

O výletu

Jeden z nejlepších kamarádů, Fatehul Alim, nás pozval do domu svých rodičů ve městě Kedárif vzdáleného asi 500 km. A nastal boj – boj s obrovskou byrokracií na Ministerstvu vnitra, které nám mělo vydat povolení k výjezdu z města. Tím musí být vybaven, stejně jako registrací na policii tři dny po příjezdu do země, každý cizinec. Riskovat jsme nechtěli – za výjezd bez povolení hrozí až roční trest… Běhání a přemlouvání by nebylo nic platné bez pomoci univerzity a místních studentů. Nakonec jsme vyhráli, objednali minibus a vyrazili na jihovýchod k hranici s Etiopií po nejdůležitější dopravní tepně v zemi – dvouproudové dálnici spojující Chartúm a hlavní rudomořský přístav, Port Sudan.

Dojeli jsme večer, rodina nás vřele přivítala a společně jsme tradičním způsobem povečeřeli – na zemi a rukama. Ráno jsme již měli zajištěné auto a na korbě jsme se přesunuli do míst, jejichž návštěva pro mne byla nejsilnějším zážitkem za celý pobyt. Už to nebyla poušť. Byla to nefalšovaná tradiční africká vesnice s chýšemi kruhového půdorysu plná zeleně a s jásajícími dětmi, které právě skončily výuku a které když nás uviděly, běžely k nám chtějíce se vyfotit. Vzbuzovali jsme velkou pozornost – jedenáct mladých bělochů a hlavně odhalených bělošek v místech, kde většina obyvatel nikdy žádného na vlastní oči neviděla. Na trhu všichni jásali a smáli se.

Při večeři zazvonil telefon, Fatehul Alim při poslouchání zvážněl a posléze konstatoval, že bychom již neměli pokračovat v další cestě a měli bychom se vrátit zpět. Na naše naléhání prozradil, že to byl hovor s policií, která věděla vše, co jsme ten den dělali. Sledovala nás tajná služba. Po rezolutním odmítnutí myšlenek na návrat jsme se rozdělili – čtyři zůstali a nás sedm pokračovalo dál do Kassaly, poutního místa v horách kousek od hranic s Eritreou. Sice nerad, ale souhlasil a sehnal nám doprovod – Buchariho, jenž tam zajel s námi za rodinou.

Cestování tak velké skupiny bylo velmi komplikované, protože už jsme nejeli soukromým minibusem a v noci, ale klasickým velkým dálkovým spojem a dopoledne – dohromady kvůli nám vojáci pětkrát autobus stavěli a museli jsme dokazovat platnost víz a povolení. Skoro to vypadalo, že o nás věděli předem. Zajímavé také bylo, že už v Kedárifu, což je normální malé město, kam cizinec spíš zabloudí, než aby tam jel cíleně, se nás na nádraží ujal anglicky mluvící místní muž a zařídil nám místa v autokaru. Po telefonátu jsme byli dosti nedůvěřiví, ale na druhou stranu jsem si říkal, že být sledovaný je docela vzrušující pocit a hlavně jsem se cítil v bezpečí. Kdyby se už něco mělo přihodit, tak by nás snad ochránili. Snad…

Dojeli jsme do nádherného města v horách, snad jediné oblíbené turistické destinace, kam jezdí movitější novomanželé na líbánky, aby se napili vzácné vody pro štěstí. Čekali na nás dva Buchariho kamarádi a vyjeli jsme hledat hotel. Z průvodce jsme znali adresy, ale všichni tři jako by nás neslyšeli a byli docela nervózní. Zkusili jsme jen jeden vládní hotel a po zjištění, že je obsazen, jsme opět naléhali, ať vyzkoušíme jiný. Žádná odpověď. Něco tady viselo ve vzduchu… Říkal jsem si, že asi mají instrukce, jak se o nás postarat a přišlo mi to šíleně dobrodružné a akční… Nakonec hotel zavrhli a řekli nám, že nás ubytují u sebe doma.

Opět nás rodina mile přivítala a vydali jsme se do města, kde jsme okusili trošku ze života hvězd – vyvolali jsme totální chaos, celý trh nás sledoval, lidé přestávali nakupovat a šli nám v patách, všichni pokřikovali a smáli se. Vrchol pozdvižení však nastal, když spatřili naše fotoaparáty – kdokoli z nás chtěl zvěčnit něco zajímavého, měl v okamžiku v záběru

místo původního cíle zástup domorodců, k nimž se pořád přidávali další a další. Stačilo jim být jen na fotce, ale když se uviděli na displeji, byli v sedmém nebi.

Lidé jsou tu jiní. Nejsou to ti nakrátko ostříhaní Arabové ze severu. Příslušníci kmene Beja se prohlašují za jediné pravé Araby v Africe. Nosí barevné šátky, mají delší kudrnaté vlasy a každý muž, který chce být „in“, nosí za opaskem více než metr dlouhou šavli. Prý jen jako módní doplněk…

Večer jsme navštívili nefalšovanou vesnickou svatbu. Trochu už jsme věděli, co máme čekat, protože už jsme byli dvakrát pozvaní na městskou svatbu v Chartúmu. V Súdánu by se rodina velmi zostudila, kdyby na svatební zábavě šetřila, takže celý proces trvá asi týden, slaví se postupně s různými členy rodin a vrcholem je velká párty, na kterou může být pozvaný prakticky jakýkoli známý všech členů rodin. Tudíž i my. Výsledkem jsou masové akce o počtu jednoho až dvou tisíc hostů, každý dostane pití, jídlo a všichni společně tancují. Bohužel zábava končí odbytím jedenácté. Teoreticky je možno získat povolení na prodloužení hostiny do půlnoci, ale prý je to velmi složité a pouze pro ty vlivné… Ale tato byla jiná. Po příchodu nastal vrchol trapnosti, protože i zde jsme způsobili doslova chaos a lidé si nás všímali víc, než nevěsty. Museli jsme tancovat a pohybovat se v blízkosti mužů, kteří při tanci vrhali své šavle k obloze. Byl to silný zážitek, ale museli jsme předčasně prchnout, aby si i svatební pár užil svůj okamžik slávy…

O návratu

Po dvou dnech jsme se vrátili zpět a poslední týden strávili už jen v Chartúmu. Dny utíkaly, stejně jako celý měsíc, velmi rychle a najednou tu bylo loučení a návrat domů. Celou dobu se mě lidé ptali, zda bych tam mohl žít. Odpovídal jsem vždy stejně – „na měsíc ano, déle v žádném případě“ – nejen kvůli šílenému počasí, na které jsme si časem zvykli a snášeli ho mnohem lépe než místní, ale hlavně nesvobodě, silnému faktoru islámu a předpotopním názorům.

Ale už v letadle se mi začalo stýskat a stýská se mi trochu i dnes – nejenom kvůli skvělým a velice přátelským lidem, ale asi i všem těm odlišnostem. Žijí tak, jak jsou spokojení. Uvědomují si, že jsou občany třetího světa a rádi by se podívali do ciziny, ale většina, stejně jako ti, kterým už se to podařilo, by život mezi svými za život ve vyspělé zemi nikdy nevyměnila. Jsem rád, že jsem mohl nahlédnout do tohoto, pro turisty, prakticky uzavřeného světa.


Za obsah této stránky odpovídá: Oddělení vnitřní komunikace , SMČ . počet zobrazení: 7405 poslední aktualizace: josmart, 21.09.2010
Hodnocení: (hodnotilo 45 uživatelů) Kliknutím na tento odkaz upozorníte autora, že jeho článek už zřejmě není aktuální.
zavřít