1. lékařská fakulta Univerzity Karlovy Univerzita Karlova
zburi| tisk | spravovat

Nastala doba, kdy se začne přebudovávat člověk

Kdoví, ale kdyby se jeho životní příběh psal znovu, možná by se stal exaktním vědcem. Ostatně přes science-fiction má k vědě docela blízko. Spisovatel, novinář, fotograf, věčný (techno)optimista, milovník psů a japonských zahrad. Ondřej Neff.

Kdysi jste uvedl, že digitální fotografie a internet jsou pro vás oživlé sci-fi – proč vás baví právě tento žánr?

Asi jsem se tak narodil. Jako kluk jsem vyhlížel všelijaké vynálezy, 50. léta byla plná technooptimismu, že se bude létat do vesmíru, všude budou atomové elektrárny, dokonce atomové vlaky. Mě to hrozně bavilo, četl jsem si o tom a přišel do styku s klasikou – J. Vernem, H. G. Wellsem nebo J. M. Troskou. A už mi to zkrátka zůstalo.

Neměl jste chuť jít studovat technickou školu, nebo jste měl techniku raději ve fantaziích?

Svou zvědavost jsem hodně směroval k novinařině. Vystudoval jsem žurnalistiku, ale do toho přišli Rusové a normalizace. Když mi v srpnu 68 přišla první pošta, dostal jsem smlouvu s tehdy zakládanými Lidovými novinami – měl jsem dělat zpravodaje Paříž–Londýn. Opravdu hvězdná kariéra pro 23letého kluka... Dostavila se tedy obrovská deziluze a zůstaly jen sny. Takže jsem se začal zabývat sci-fi. Žurnalistika na 20 let usnula.

57245

Čím pro vás je věda a fantazie „ve všední den“, mimo literaturu?

Věda bez fantazie nemůže být. Je to činnost fantasty, který se neomezí jen na nápad, ale skutečně systematicky se jím zabývá. Existuje bonmot: ne každý čtenář sci-fi se stane vědcem a ne každý vědec v mládí četl sci-fi. Asi na tom něco bude.

Vede vás pohled „sci-fisty“ momentálně spíše k optimismu, nebo k obavám?

Jsem optimista ve všech ohledech. Ať už jde o technooptimismus, tak o společenský vývoj – a to navzdory všemu, čeho se děsíme. Málo platné, ale rokem 1945 skončila hrozba světové války. Samozřejmě, že od té doby byla spousta válek, menších, krvavých, odporných, ale riziko globálního konfliktu je, myslím, nadále velmi nepravděpodobné. Mechanismů, které tomu zabraňují, je příliš mnoho. A hlavně je to poučení pro pány – zatím války vždycky vyvolali pánové –, že to odskáčou taky. To je absolutní pozitivum.

Co vás ze současných nových technologií fascinuje nejvíce?

Jako hodně zajímavý a dynamický vnímám rozvoj nanotechnologií, které se už promítají – a jistě i v budoucnu promítnou – v medicíně. Tvrdím, že nastala doba, kdy se začne přebudovávat člověk, a že na konci století budou lidé možná vypadat jinak. Je to samozřejmě víceméně žert, ale už teď se pracuje na vylepšení člověka. Sám mám umělé klouby, takže jsem částečně kyborg, pískám v rámu na letišti...

Jak odpočíváte a pečujete o své zdraví?

Mám dva osobní trenéry – fenky Noru a Gary, se kterými musím třikrát denně do lesa. Takže chodím minimálně 5 až 6 kilometrů za den. To je, myslím, docela dobrý základ pro přežití. Další věc je, že u nás doma nenávidíme hnusné jídlo, jíme hodně zeleniny, když maso, většinou rybu, nebo nejlépe žádné, také se nepřejídáme.

Je fakt, že ve svých 70 letech neberu žádné léky a jediné, co mě trápí, je artróza. Mám náhradu obou kyčlí, s koleny to také není žádná sláva, ale to jsou věci, na které se neumírá. Nikdy jsem také nekouřil. Hodně mě k tomu postrčil můj otec, který kouřil 40 až 50 cigaret denně a zničil si tím zdraví. Měl cévní problémy, zelený zákal a zemřel opravdu zhuntovaný.

Když už musíte být pacientem, jste ukázněný?

Musím podotknout, že neschopenku jsem měl jen jednou v životě na 5 dní. Moje osobní medicinální zkušenosti jsou tedy velmi sporé a týkají se opravdu jen operací kyčlí. Když mi doktoři něco vysvětlili a doporučili, věřil jsem, že k tomu mají důvod, takže jsem poslechl a poctivě chodil třeba na rehabilitace.

A jaký máte obecně vztah k medicíně?

Je to jeden z mála oborů, které nejsou zbytečné. Fakt, že se za poslední čtvrtstoletí zvýšil průměrný lidský věk o 5 let, je prostě úžasný. Medicína má i – řekl bych – zušlechťující vliv na populaci právě ve smyslu životního stylu a priorit.

Mohou mít k sobě sci-fi a medicína blízko?

Především existuje spousta lékařů, kteří píší a psali sci-fi. U nás to byl Josef Nesvadba, Ludvík Souček, Václav Kajdoš. Navíc jedním z pilířů klasické fantastické literatury je vlastně lékařské téma Mary Shelleyové – doktor Frankenstein. To je vysloveně medicinální záležitost, tajemství života, smrti, zdraví, nemocí, manipulace s organismy...

Vyskytují se ve vašich příbězích lékaři?

V arkádském cyklu povídek a románů mám figuru doktora Kurze, nedostudovaného medika, kterého vyhodili kvůli nedovoleným experimentům, ale on vytrval a dál v nich pokračuje. Je to důležitá postava, vlastně takový kouzelný dědeček, který zajišťuje mým hrdinům nesmrtelnost. Dokonce obsluhuje i jednoho kyborga.

Bavilo by vás být vědcem?

Kdybych byl znovu mladý, s velkou pravděpodobností bych se nestal ani novinářem, ani spisovatelem, ale věnoval bych se některé exaktní vědě. Doktor Kurz je holt jen moje figura a bohužel mě nemůže vrátit do gymnázia.

Hodně také fotíte, dovedl byste si představit, že byste byl třeba radiologem?

Proč ne. Když jsem chodil na rehabilitaci, bavil jsem se s jedním radiologem, který se zajímá o focení. Ukazoval mi třeba různé průhledy do mozku, to bylo opravdu fascinující.

Vyjadřujete se snadněji právě pomocí fotky, nebo psaní?

Určitě psaním. To je mi asi nějak dáno.

Vymýšlejí se příběhy pro sci-fi v současnosti snáz?

Pokud se týká fantastické literatury, naprosto jednoznačně dnes převládá svět hobitů, trpaslíků a jiných bytostí, které nemají s vědou nic společného. Nicméně vědeckofantastická literatura existuje nadále. Nedávno jsem dokončil rozsáhlý románový opus Tajemství pěti světadílů, ve kterém jsem ztvárnil neuskutečněný projekt Verna. Ten na sklonku života vyjevil touhu napsat takovou syntetickou verneovku, která by se odehrávala po celém světě a byly by v ní dotčené všechny jeho klíčové příběhy. Můj příběh, stylově do steampunku, se odehrává ve fantastickém 19. století, kde jsou parní počítače, parní vzducholodě...

Pokud se týká vymýšlení příběhů, obecně platí, že musí být vždy postaveny na lidech a jejich vztazích, reálie tam fungují „jen“ jako kulisa, podnět nebo excitátor. Můj otec mi dal základní radu pro stavbu příběhu – figura A musí něco chtít, figura B musí chtít něco jiného a figura C také. Z křížení těch chtění vzniká příběh. Tak je to jednoduché.

Co vás obecně inspiruje k psaní?

Většinou podnět z reálného života nebo pocit. Jednou jsme jeli s manželkou do Drážďan po nové dálnici, ale GPS navigace o ní ještě nevěděla a tvrdošíjně mi tvrdila, že jedu lesem. Pohled na obrazovku, kde jede autíčko v zeleném lese, mě inspiroval. Existuje totiž příběh Červené krčmy, hotelu, kam přijedete a kde vás zabijí, okradou a vaši mrtvolu dají sežrat prasatům, která pak servírují k večeři. A mně napadla právě manipulace s tím, kam by mě navigace zavedla.

Nedávno jsem zase napsal povídku o fotografovi, který kvůli reportáži cestuje časem do Osvětimi, kde se dopustí vraždy, aby si to mohl nafotit. To byla samozřejmě také inspirace, protože se celý život pohybuji mezi fotografy, kteří musí mít mnohdy hodně věcný pohled, jinak by nemohli fotit třeba válku nebo mrtvoly.

Když píšete o technologiích nebo vývoji, radíte se s vědci, matematiky, doktory...?

Velmi často ano. V jednom příběhu z rudolfínské doby jsem chtěl mít jako motiv kámen mudrců. Obrátil jsem se na Miroslava Singera, který je velkým ctitelem sci-fi a tehdy ještě nebyl guvernérem Národní banky, jak by to dopadlo, kdyby kámen mudrců opravdu existoval. Přesvědčivě mně vyložil, že pro stát, který by takovou látku vlastnil, by to znamenalo zkázu a vydělaly by na tom sousední země. Vysvětlil mi, že se to vlastně stalo, když Španělé připluli do Ameriky a loupili tam zlato. De facto tím podlomili vlastní ekonomickou sílu, protože jejich lidi přestali pracovat a luxus, který tam vznikal, jim dodávali z vedlejších států, zejména z dnešního Holandska.

Román Tma jsem zase založil na tom, že přestane fungovat elektřina jako technický jev. Někde jsem totiž četl, že už dlouho nedošlo k přepólování severního a jižního magnetického pólu. Tak mě napadlo, že když je perioda toho střídání, musí to něco udělat s vodiči a přestanou vodit. Spojil jsme se proto s významným fyzikem Lubošem Motlem, který bádá v Americe. Napsal mi, že je to úplná blbost, ale vyvrátit se to nedá. Přesně to jsem potřeboval slyšet.

Ztotožňujete se s některým ze svých hrdinů?

Moje alter ego představuje figura pojmenovaná Kuba Nedomý – hrdina arkadského cyklu. Je to optimistický skeptik, který nemá rád autority a jde svou cestou. S touto postavou se hodně ztotožňuji.

Baví vás i sci-fi filmy?

Baví, ale bohužel vzhledem k tomu, že dnes se točí filmy pro 16leté Mexičany, kteří tvoří největší segment návštěvníků kin v USA, tak nejsou moc dobré. Málo platné, dřívější filmy byly mnohem chytřejší – třeba Blade Runner je nádherná filozofická záležitost, postavená na brilantním Dickově příběhu, kterou by dnes nikdo nenatočil.

A co elektronické knížky?

Moje příběhy vychází v této podobě, ale zatím jsem se ještě nepřinutil koupit si čtečku. Asi mě to už mine. Možná je to tím, že jsem příliš vázán na papírovou knižní kulturu.

Jste zakladatelem prvního internetového deníku v Česku Neviditelný pes – jak vznikl jeho název?

Je vlastně vysvětlen v logu deníku, který jsem založil v době převratu v roce 1989. Tehdy jsme měli vlčáka Gordona, který jednou vycítil, že se něco děje. Přišel jsem tenkrát domů a on se válel v posteli, což nikdy předtím neudělal. Zní to absurdně, ale vypadalo to, jakoby si řekl: „Komunisti šli do pytle, tak se můžu válet v posteli.“ Když mě viděl, pochopil, že přece jen přestřeli. Dal si tlapky na oči a dělal neviditelného. Ta idea mi utkvěla v paměti.

Nestává se pejskař tak trochu psem?

Vztah k psu je takovou zenovou zkouškou. Musíte se s ním navázat kontakt, aby vás bral jako psa a nevznikaly třecí plochy. Když je vztah dobře nastavený, pak existuje hodně silná symbióza.

Těšíte se na něco?

Pořád se na něco těším. Třeba že mi teď vyjdou tři knížky a taky že se po 40 letech těšení podívám do Japonska na japonské zahrady, které jsou mojí obrovskou láskou. Je absurdní, že jsem tam ještě nebyl.

 


počet zobrazení: 476 poslední aktualizace: zburi, 03.12.2015
Hodnocení: Kliknutím na tento odkaz upozorníte autora, že jeho článek už zřejmě není aktuální.
zavřít