1. lékařská fakulta Univerzity Karlovy Univerzita Karlova
zburi| tisk | spravovat

Medicína je pro mě skvělou „kompenzační pomůckou“ a životní kolejnicí

Bubnovat konečky prstů či dlaněmi prý zkoušel na všechno včetně lidského těla – třeba klíční kosti zní údajně fantasticky při nádechu. S Monkey Business natočil pro jednu desku sólo na vyklápěcí odpadkový koš. V roce 1984 získal jako první v Československu kvalifikaci instrumentalisty na perkuse. Před tím však stihl absolvovat Fakultu všeobecného lékařství UK, dnešní 1. LF UK, a medicíně se věnuje doposud v soukromé praxi. Imran Musa Zangi – muzikant a oftalmolog íránsko-iráckého původu.

* Jak vzpomínáte na Hanspaulské hudební kořeny?

Moc rád, i když to pro mě nebyly úplné muzikantské počátky. Jako perkusionista jsem začínal v Karmelitské ulici u jazzové zpěvačky Jany Koubkové. Doporučil mě k ní Eduard Thomas, který mě slyšel ve vinárně U Lazebnice tlouci do stolu a kufru, když jsem oslavoval státnici z chirurgie. S Janou jsme se po krátké zkoušce domluvili, že ji budu doprovázet na koncertech – po týdnu jsem hrál v Malostranské besedě. Bylo to 25. února 1983, tedy v den „vítězného února“. Přibližně rok nato mě oslovili právě hanspaulští, tedy bratři Tesaříci s Yo Yo Bandem. Strávil jsem s nimi několik úžasných let až do roku 1993.

* Pomáhá vám muzika v přístupu k pacientům nebo naopak v odstupu od medicíny?

Nesmírně, protože jakmile jdu z ordinace a vím, že mám večer koncert, cítím se jak znovuzrozený. Zejména pokud jsem už na podiu, protože to je úplně jiný svět – jakákoli únava, chmury odcházejí při prvních akordech nebo beatech mé hry. Naopak když se vracím ze šňůry s kapelou a jsem, obrazně řečeno, ještě někde na oběžné dráze mezi Jupiterem a Saturnem, strašně rád si znovu obléknu bílý plášť a navrátím se k „normální“ komunikaci s pacienty či sestrami.

* Takže se dají obě profese skloubit? Muzikanti jsou totiž většinou docela „free“ lidé, zatímco lékaři musejí být disciplinovaní, zodpovědní, soustředění...

Dají, ale ne každý to ustojí. Ač doktor, mám kolem sebe spíš svět umělecký než lékařský, stýkám se především s muzikanty a jinými potrhlými umělci – mezi ně se řadí i někteří lékaři. Pro hudebníka představuje medicína velmi dobrou kompenzační pomůcku, protože ho okamžitě táhne na zem. Meziplanetární výlety končí.

* Co se vám vybaví, když se řekne fakulta či nemocnice v srdci Karlova?

Velká nostalgie, že už tam nejsem, a obrovská láska i vztah k danému prostředí, mým profesorům. Alma mater je pro mě druhá máma, božstvo vědění. Pohledem studenta to pro mě bylo nejhezčí období mého života.

* Šel byste znovu studovat lékařství?

Plno lidí se domnívá, že aktuálně je studium medicíny obtížnější – není to pravda, protože oči máme pořád dvě, uši taky. Až budeme mít tři, bude to těžší. Možná je výuka náročnější z hlediska formy, ale nikoli obsahu.

Každopádně kdybych měl dnešní vědomosti o životě a profesi, asi bych šel na uměleckou školu. Maminka je výtvarnice, syn studuje FAMU, je muzikant. Nicméně medicínu, které se věnuju už 32 let, miluju právě proto, že jsem přeskočil pomyslný Taxisův příkop – ale než jsem viděl na jeho vrchol, váhal jsem, zda v ní pokračovat.

55047Foto: Petr Heřman

* Byl jste někdy v situaci, že jste se musel rozhodovat mezi medicínou a muzikou?

Samozřejmě. Nebudu říkat, že jsem bral medicínu jako poslání, to bych si hrál na svatého...

*... a je medicína poslání?

Je to práce, prostě služba. Poslání je to, co člověk dělá celým srdcem, s plným nasazením přesčasu a přesahu svých limitací. Když přijde doktor, který pracuje od do, chce trojnásobné peníze a chová se nehorázně hulvátsky, není to žádné poslání, ale „zdravotechna“. Takže bych nerozlišoval profese, ale lidi, kteří je dělají.

Pro mě je to velká láska a hlavně velký pocit jistoty, protože – upřímně řečeno –, bez medicíny bych možná skončil ve škarpě. Jsem vášnivý, strašně rád společenský a ve svém jádru ne příliš disciplinovaný. Nesnáším vstávání, autority... Nechtěl jsem z fakulty pryč až tolik, že jsem měl na promoci psychogenní mutismus, prostě jsem oněměl. Zažil jsem to poprvé v životě. S touto obrláskou jsem nastoupil na oční kliniku a zjistil jsem, že jsem úplně jinde – došlo ke střetu mezi iluzí a skutečností, romantismus, rozpor mezi snem a realitou... Psaní příjmů, propouštěcích zpráv... Taková ta normální práce, nebyla to tedy chyba kliniky, ale mého očekávání. Do první atestace jsem měl problémy s autoritami, protože jsem hrál s Janou Koubkovou, Yo Yo Bandem a dalšími, dvacet koncertů měsíčně. Nakonec zvítězila trpělivost. Když totiž přijdete na podium, okamžitě vám tleskají, po koncertu vás plácají po zádech, prostě pecka. Navíc jsem se nemusel z hudby nic učit, takže to bylo bez námahy. Když přijdete na kliniku, musíte brzo ráno vstát, poslouchat profesory a starší kolegy, potlesk je nulový, honorář téměř taky...

Dnes jsem moc rád, že jsem u medicíny zůstal, i když to nebylo jednoduché.

* Uživil byste se jako hudebník?

Tehdy jsem měl jako perkusionista pětinásobek toho, co doktor, takže bych se muzikou určitě uživil. V současnosti by to bylo možná o něco těžší, ale nejspíš bych hrál častěji, protože odmítám asi polovinu termínů. Dobré období jsem měl třeba s Monkey Business, kdy jsem si vydělal víc než lékař v té době.

* Proč jste opustil Oční kliniku 1. LF UK a VFN?

Z časových důvodů a protože jsem se stal podílníkem v soukromém zdravotnickém zařízení, které jsem podstatně rozšiřoval. Na klinice jsem strávil 20 let a nesmírně si vážím profesora Hanuše Krause, Ivana Karla a Martina Filipce, který je mým velkým školitelem a přítelem. Naučil mě minimálně půlku toho, co z medicíny umím.

* Nikdy vás to netáhlo k jinému oboru?

Na chvilku ano, ke gynekologii – šlo o okamžitou zanícenost, když jsem chodil do porodnického kroužku. Ale jinak jsem už od základní školy, kdy jsme v osmé třídě pitvali oko krávy nebo býka, „četl pohádku“ s názvem oční lékařství. Navíc jsem slíbil mému strýci, jenž měl trachom, těžké jizevnaté infekční onemocnění očí, že se stanu oftalmologem.

Každopádně jakákoli medicína je krásná, pokud ji lékař dělá poctivě. Plastický chirurg pro mě není bohatší než dobrý infekcionista. Bohatství je v hlavě, ne v kapse.

* Jaká je úroveň lékařů v Čechách?

Vysoká, protože musejí projít docela přísným filtrem, který jejich zodpovědnou práci povyšuje na něco významného – nikoli nadřazeného. Myslím si ale, že bychom měli víc pracovat s duší pacienta, s jeho psychickou stránkou. Člověk není soubor součástek, je to v první řadě duše, jež řídí všechno.

* Máte nějakou vtipnou historku z oftalmologické praxe?

Mám jich několik. Vzpomínám na jednu ještě z doby, kdy jsem byl na klinice a nosil jsem dlouhé vlasy a knír. Tehdy jsem přijímal jednu starší dámu, která ke mně jako k ošetřujícímu lékaři měla velkou úctu. Poté podstoupila zákrok v celkové anestezii, takže se trochu „rozhodila vlnobití v její hlavě“. A když jsem se jí druhý den optal, jak se jí daří, řekla mi: „Jedeš, ty mouřeníne mouřenínská, holoto černá.“

* Musel jste v životě víc bojovat o své místo právě kvůli původu?

Na základní škole ano, ale tam jsem si rychle zjednal pořádek ještě s jedním kamarádem z Rumunska. Potom vlastně už ne.

* Neměl jste někdy touhu opustit Česko, resp. Československo?

Jednou spíš ve fantaziích, když jsem byl u maminky v San Diegu. A jednou navážno před maturitou, když jsem šel na kanadskou ambasádu žádat o možnost stipendia pro studium medicíny v Kanadě. To byl takový sen. Než mi žádost vyřídili, udělal jsem přijímačky na lékařskou fakultu v Praze – byl jsem přijat napodruhé, protože jsem zvoral politiku. Táta mi tehdy poslal nejhezčí telegram mého života: „Nazdar mediku, táta.“

Nicméně Česká republika je nádherná země, není třeba z ní utíkat. Jsem tady prostě doma.

55048

Foto: Petr Heřman

* Co byste z české kultury převedl do perské a naopak?

V té perské je krásná slovesnost, velice bohatý jazyk, velká obrazotvornost, metafory, barevnost... Na druhé straně je v některých oblastech velmi striktní a má pevné řády, což mi moc nevoní, protože jsem naučen na Evropu. Takže bych do perské kultury přidal trochu zvýšené tolerance. Naopak do české bych vnesl určitá pravidla chování a úcty vůči blízkým, větší vztah k lidským hodnotám.

* Máte nějaké životní krédo?

Kdysi mě napadla grafická definice pro to, jak si udržet přátele a klidnou rovnováhu vztahu. Je to elipsa – musím se vzdálit, abych ti byl blíž. Takže to je mé životní krédo.

* A oblíbenou píseň?

Z těch světově známějších třeba I‘ve Got You Under My Skin od Franka Sinatry, ovšem když ji hrajeme v úpravě latin funku. Je to velmi sexy.

* S kým v současnosti hrajete?

V několika jazzových seskupeních. V triu Ackerman, Kratochvíl, Zangi už 28 let, dále v Rythm Desperados, Petr Kroutil Orchestra, na vyžádání hostuji v Monkey Business, se kterými jsem hrál 12 let naplno. Mám také svoji kapelu Bratři v rytmu, s níž jsme vyhráli loňský DoktorFest v Písecké bráně, znovu rozjíždíme Dan Kohout Band...

* Kde vás mohou čtenáři slyšet?

Minimálně čtyřikrát za měsíc v jazzovém klubu AghaRTA, pravidelně také v Malostranské besedě a Redutě. Občas koncertujeme i po republice.


jat



 


počet zobrazení: 907 poslední aktualizace: zburi, 03.12.2015
Hodnocení: (hodnotil 1 uživatel) Kliknutím na tento odkaz upozorníte autora, že jeho článek už zřejmě není aktuální.
zavřít