Co si představíte pod pojmem ferraty? Stejnou otázku si položila skupina studentů a přátel 1. LF, která se vydala hledat odpověď pod vedením zkušeného horala Mgr. Zdeňka Brauma z Ústavu tělesné výchovy. Původním plánem bylo dobývat vrcholy slovinských Alp, ale norská předpověď počasí nás nakonec nasměrovala do italské oblasti Lago di Garda. A protože severští meteorologové se vyznají, prožili jsme tam čtyři prosluněné zářijové dny.

Cesta, ač 7hodinová, utekla jako nic, jelikož jsme z ní většinu prospali. Hned v kempu nás čekala první zkouška. Přetrvávající ospalost totiž pomohl zahnat padající déšť a značně kamenitý terén, které noční stavění stanu trochu komplikovaly. Tohle byl naštěstí poslední večer, kdy se Norové spletli.

Aby nás náš horský vůdce hned neodradil, zvolil na první den trasu určenou pro „rodiny s malými dětmi“. V této náročné horské zkoušce jsme obstáli a zabloudit se nám podařilo až na cestě zpět. Po první dnu se ferraty jevily jako odpočinkové vycházky po skalních římsách, při kterých je turista navíc připoután k ocelovému provazu ve skále pomocí dvou lan připomínajících pupeční šňůru. Protože nás zdolání 200 výškových metrů a procházení se po malebném italském městečku Arco dostatečně nevyčerpalo, zpestřili jsme si odpoledne ještě lezením cvičných skalních stěn.

Úspěchy prvního dne nás motivovaly k vytyčení vyšších cílů. Naši pozornost upoutala zdejší perla Via dell´Amicizia vinoucí se přímo nad Gardským jezerem. Jelikož byl skalní masiv místy příliš strmý, usnadňovaly cestu k vrcholu četné žebříky. Odměnou za prolitý pot nám byl nespočet pohledů do kýčovitě krásné krajiny. Po druhém dni se ferraty zdály jako žebřík do nebes, u kterého se o pocit bezpečí stará ocelové jistící lano.

Vzhledem k tomu, že jsme se ani po druhém dni ke dnu sil znatelně nepřiblížili, přijali jsme výzvu – ferratu Ernesto Che Guevara, o které se říká, že i kdyby byla poloviční, pořád by byla příliš dlouhá. Strmé štíty hory tyčící se 1300 metrů nad parkovištěm nás zanechaly v kolektivním úžasu – kudy se nahoru dostaneme? Ukázalo se, že jediná (jištěná) cesta je ta přímá. Na jižním svahu dokáže být pořádné teplo, což jsme si při 6hodinovém výstupu náležitě užili. Po vyčerpávajícím výstupu nás všechny překvapilo, že na vrchol lze pohodlně dojet také autem. Přesto jsme byli všichni rádi, že jsme zvolili delší, ale zato horší cestu, protože dechberoucí výhled z výšky nám připadal opravdu zasloužený. Až třetí den nám ukázal, co to vlastně ferraty skutečně jsou – jedná se o kombinaci vysokohorské turistiky a lezení, která se odehrává v malebném horském prostředí. A protože via ferrata znamená jištěná cesta, vede podél celé stezky pevné ocelové lano uchycené do skály.

Poslední rozlučková ferrata byla sice nejkratší, zato však technicky nejnáročnější. Stezka vedla soutěskou podél řeky a vodopádů až k malému hradu. Cestu navíc zpestřilo lezení na skalním převisu či překonání třílanového mostu.

Během čtyř dní jsme měli možnost vyzkoušet si různé obtížnosti tras, nasbírali jsme spoustu krásných zážitků a zdolávání ferrat zcela podlehli – sportovní kurz ani tentokrát nezklamal. Přidej se příští rok k Ferrodrtičům i ty!

Kristýna Kučerová, 5. ročník VL
Jan Horejsek, 4. ročník VL